Ukrajinský filmový skvost, který v roce 2014 vyvolal nejen v Cannes pozdvižení, i po mnoha letech potvrzuje, že si veškerá ocenění jednoznačně zaslouží. Aby v divákovi udržel i po dvou hodinách maximální pozornost, aniž by v Kmeni padlo jediné slovo, to je umění v tom nejlepším slova smyslu. Režisér Myroslav Slabošpyckyj a kameraman a střihač v jedné osobě Valentyn Vasjanovyč vytvořili natolik mistrovské dílo, že se i dnes těžko věří faktu, že pro oba šlo o celovečerní debut. Kmen ale nestojí na premise, že v něm hraje výhradně neslyšící osazenstvo a všichni se domlouvají výhradně znakovou řečí. Kmen mě fascinoval a fascinuje především svou autentickou syrovostí a brutalitou, která i dnes může jisté slabší povahy šokovat, pokud podobné filmy nesledují pravidelně. Herecké výkony samozřejmě nelze hodnotit běžným měřítkem, ale představitel hlavní role Grygoryj Fesenko tu podává neuvěřitelně soustředěný výkon. Věříte mu všechny výrazy v obličeji i všechna gesta, o odvážně explicitních sexuálních scénách, kde ukázal prakticky vše, ani nemluvě. Není to vůbec příjemné drama, ale o to více si filmu cením, protože takových počinů je i dnes jako šafránu. Více takových Kmenů!

Vlastně si říkám, proč jsem si tuhle legendu nedal už dávno, i když jsem ji kdysi viděl na maličké televizní obrazovce. Společnost mrtvých básníků je naprosto fenomenální snímek, jehož sledování jsem prožíval až na dřeň. Emoce mnou po celou dobu cloumaly. Robin Williams, i když tu vzhledem k hlavní roli nemá tolik prostoru, využívá každý svůj výstup a své publikum zcela právem získává na svou stranu. Nicméně pro mě jsou hlavními aktéry mladičcí Robert Sean Leonard a Ethan Hawke, kteří mi - v mém případě asi pochopitelně - přišli mnohem zajímavější a jejichž emotivní výkony mě dostaly tam, kam se dostat měly. Precizní Sealova kamera, Weirova režie a komorní Jarreho hudba jsou už jen krásnou třešničkou k dokonalosti. Mistrovský počin a díky za tuhle nádhernou oslavu mládí.

Filmy Claire Denis není snadné sledovat, ale v případě High Life určitě nelituju. Ne, nejde o žádný přelomový ani odpočinkový snímek, ale čas od času je fan vidět něco filosofického, kde mluví více obrazové záběry než lidské postavy. Tempo není nijak závratné, do toho ještě nelineární vyprávění a jak bylo řečeno, herci vlastně toho moc neřeknou, a pokud ano, jde o velmi stručné repliky. High Life je přesně ten typ filmu, který publikum zaručeně rozdělí na dvě skupiny. Po prvním zhlédnutí jsem tak někde uprostřed a potřeboval bych to vidět za nějaký čas ještě jednou. Ale jednu věc vím už teď. Že Robert Pattinson je tu velmi hezký a byla pro mě radost ho tu sledovat.

Vicky Krieps si ráda vybírá náročné role a ani Love Me Tender není výjimkou. Clémence a její bývalý manžel Laurent se ve střídavé péči starají o malého syna Paula. Záhy se však zdánlivě idylická situace začne pozvolna měnit a Laurent usiluje o svěření Paula do výhradní péče. A to proto, že si Clémence "dovolila" otevřeně mít vztahy se ženami, vzdát se prestižní právnické kariéry a věnovat se svobodnému psaní, které vás samo o sobě nemusí uživit. Boj o péči o dítě s patriarchální a úřední mašinérií se zdá být beznadějný... Ve svém druhém filmu se režisérka Anna Cazenave Cambet pustila do zpracování nelehké látky, ale dlouho tady nebyl tak komplexní pohled na jeden na první pohled běžný spor, který se týká mnohých rodičovských párů. Pokud si žena "dovolí" žít po svém, je její mateřství patriarchálním systémem zpochybňováno a znevažováno. Díky Bohu za filmy jako Love Me Tender, kde je ženský hlas pořádně slyšet. Silný a univerzální snímek, který až do konce nepoleví.

Dvakrát viděno na LFŠ před několika lety, teď jako závěrečný film letošních Mezipater. A opět jsem se královsky bavil. Konverzní terapie je samozřejmě manipulativní hnus, ale tahle komedie mi pokaždé vykouzlí dobrou náladu. A nejen proto, že tu vystupuje mladý RuPaul v upnutých kraťasech. Láska si zkrátka nedá poroučet ani od rodičů, ani od heteronormativity a natož "terapeutky", která si myslí, že se z gaye a lesby stanete heterosexuálem během dvou měsíců "terapie". Navzdory tíživé látce patří tenhle film k absolutní klasice a příznivci pohodových snímků by jej určitě neměli minout.

Němečtí tvůrci se citlivých a nepříjemných témat nebojí. Ostatně Psům vstup zakázán není první snímek s problematikou pedofilie. Podobně citlivě se na toto téma již před několika lety ohlížel jiný německý film Kopfplatzen s Maxem Riemeltem v hlavní roli. Zde máme jako hlavní postavu patnáctiletého Gaba, který si uvědomuje náklonnost k osmiletému bratrovi jeho nejlepšího kamaráda. Je mu jasné, že svěřit se s tímto tajemstvím blízkému okolí jen tak nejde, o nějakém navazování důvěrnějšího vztahu s malým Samem pochopitelně ani nemluvě. Psům vstup zakázán je velmi nepříjemný, ale o to důležitější film, který dokazuje, že na tuto problematiku se lze dívat bez předsudečné optiky, protože v naprosté většině jsou děti zneužívány někým jiným než primárně pedofily, což ostatně potvrzují policejní statistiky. Důležitá je prevence, osvěta, přijetí v rodině a hlavně společné hledání řešení i za odborné pomoci. Podobně jako Max Riemelt v Kopfplatzen se i Carlo Krammling zhostil své těžké a psychicky velmi náročné role s obrovskou odvahou a tvůrcům patří velký dík za takto komplexně pojatý snímek, který předem neodsuzuje, ale ukazuje, že dílo s pedofilní tematikou lze natočit bez prvoplánových odsudků.

Legendární debut sester Wachowských ani po téměř třiceti letech nijak nezestárnul a navzdory dějové premise nepůsobí vůbec jako komorní podívaná, ale jde zde o opulentní vzuální hody. Je to vidět především na kameře a hudbě, o něž se postarali Bill Pope a Don Davis, kteří se o něco později ve stejných funkcích podíleli na původní matrixovské trilogii. Scénáristicky a režijně vybroušený malý velký klenot mě na velkém plátně v rámci letošních Mezipater velmi potěšil.

Tak tomuhle říkám totální šleha. Na útěku aka On the Road je přesně tím filmem, který si mě omotal kolem těla a do konce už mě nepustil. Že mexičtí tvůrci umí točit skvělé road movies, víme už od dob Cuarónovy legendární Mexické jízdy. Jeden z jejích protagonistů Diego Luna se chopil spoluprodukce a v režii Davida Pablose (Párty pro 41) vznikl snímek plný hypermaskulinity a vůně benzínu. Mladý Veneno na útěku před minulostí potká kamioňáka Muñeca a ti dva společně vytvoří pár, který si tvrdí hoši za volantem na první pohled sotva dokážou představit. Jenže před minulostí neutečeš. Na útěku je snímek plný fantastické chemie a hlavně neuvěřitelně dechberoucí vášně, s nádhernou kamerou a Pablosovou precizní režií. Všechny scény tu vyznívají absolutně přirozeně, nic není vyumělkované a celé je to natolik geniální, že jsem začal dýchat až během závěrečných titulků. Jeden z nejlepších filmů, ne-li ten nejlepší, letošních Mezipater.

Westernově laděný snímek se odehrává v atacamské poušti a je inspirován tamějšími událostmi 80. let. Výborné herecké výkony, magická kamera (poušť je vždycky fotogenická), skvělá hudba a doprovodné songy, nápaditý scénář a režie. Tady si všechno sedlo a za mě je to kandidát na nějakou cenu, hlavně na tu diváckou.

Druhá série vůbec nezaostává za tou první. Pořád je to silná adrenalinová jízda, kde vám srdce tepe rychleji než u kdejakého thrilleru, vztahy a chemie jednotlivých postav jsou perfektní a opět vás bude trápit, že na další sérii budete muset čekat další rok. Silné, věrohodné a napínavé. Španělé zkrátka umí.