Určitě na něm lze leccos obdivovat. Koordinaci jednotlivých departmentů, herecký výkon Erin Doherty ve třetí epizodě, atletický výkon kameramanů... Ale nekritický obdiv možná víc vypovídá o tom, jak šedivý je zbytek současné televizní produkce, takže pak stačí natočit sérii, kterou netvoří jen polodetaily herců s malou hloubkou ostrosti (mávám tvůrcům Bílého lotosu), abyste oslnili. O tématu agrese, maskulinity, femicidy to vlastně nijak komplexně nevypovídá, což zřejmě ani nebyl záměr. Zmínky o incelech, červené a modré pilulce, Tateovi, manosféře nejsou víc rozvedené, pochopení pachatele (natož zlidštění oběti) se nezdá být tak důležité jako reakce okolí, policie, spolužáků, psycholožky, rodičů... ___ Motiv frustrace a násilí teenagerů není postupně prozkoumáván do větší hloubky, ale zasazován do různých rámců (policejní, školní, psychosociální, rodinný), s čímž se zároveň mění žánr epizod (procedurální krimi, psychologické drama, rodinné melodrama). Tohle přerámovávání mi vlastně přišlo originálnější a smysluplnější než rozhodnutí natočit každý díl na jeden záběr. Tím si tvůrci spíš podrážejí nohy. Kamera je sice většinu času v pohybu, ale přesto monotónní. Pro změny prostředí a perspektiv jsou mechanicky využívány stejné postupy (např. kamera švenkne na okolojdoucí postavu a sleduje ji do jiné části lokace). Kvůli prostorovému omezení a kameře konstantně přilepené na postavy musí to hlavní stejně odříkat herci, verbalizující každou myšlenku, kterou při zvoleném pojetí moc nelze vyjádřit vizuálně. Paradoxně se tu nakonec vypráví mnohem víc slovem než obrazem. S vnitrozáběrovou montáží a architekturou pracuje série míň nápaditě než třeba takový Martin Douba, který na jeden záběr snímal záznamy divadelní Amerikánky (v podstatně bojovnějších podmínkách). ___ Fandím odvaze jít do podobného experimentu, neupírám tomu silné momenty, ale přijde mi, že předvádivá a přitom ne moc sofistikovaná forma, vedoucí k tomu, že spíš přemýšlíte nad technikou (na jejím zviditelňování stojí i marketing Netflixu) než abyste byli emočně zaangažovaní ve vyprávění, zastiňuje, že ta série nemá až tolik co říct.

RaMell Ross ve svém hraném debutu pokračuje v hledání a testování alternativních způsobů reprezentace černošských těl a dějinné zkušenosti. Tentokrát jde ještě dál než ve vynikajícím dokumentu Hale County, This Morning, This Evening. Příběh dvou afroamerických kamarádů, kteří v 60. letech minulého století skončí v brutálním jižanském převýchovném ústavu (který skutečně existoval, jakkoli zápletka je stejně jako v knižní předloze Colsona Whiteheada založená na fiktivních osudech), je téměř celý odvyprávěn z pohledu první osoby, resp. osob. Nejde ale o gimmick sloužící jen k zesílení diváckého prožitku. Dané stylistické volbě je podřízena celá narativní koncepce. I první verzi scénáře tvořil jen popis pohybů kamery a jednotlivých zvuků, nebyly v něm žádné dialogy. Samotný fakt, že kamera na svět reaguje tak, jak by reagoval černošský kluk, který ví, kdy se dívat zpříma a kdy odvrátit zrak, aby v rasistickém prostředí přežil, nám předává důležité informace o sociálním postavení a uvažování protagonisty. Explicitní výjevy násilí z trauma porn filmů, používané tak často, až se z nich stalo klišé, tady úplně chybí. Černošské postavy nejsou znehybněnými trpícími těly, ale aktivními tvůrci obrazů. Ani motivem propojujícím jednotlivé etapy hrdinovy pouti není utrpení, ale nepodmíněná mateřská láska. Jeho subjektivitu dotváří vedle výmluvného záběrování i zvukový design, hlavně zvuky mimo obraz, které často kontrastují s tím, jak se dívá nebo kam dohlédne, a opět tak nemají jen popisnou funkci. Tím ale Rossovo experimentování s klasickou formou nekončí. POV záběry jsou prokládaný dokumentární linkou s archivními materiály a stále běžícím pátráním po tom, k čemu v podobných zařízeních docházelo, přičemž tohle přesahování do reality přispívá k tomu, že film nepřináší katarzi bezpečně ohraničenou mantinely fikčního světa, ale zůstává otevřený jako nezacelená rána. Ross sice využívá kostru mnoha hollywoodských dramat o rasismu na americkém jihu, ale zároveň konvence těchhle filmů (např. přímo citovaného Útěku v řetězech) problematizuje, podřizuje černošské perspektivě a přetváří v unikátní filmové dílo, které je zároveň esejistické, elegické i historické. 90%

Scottův výkon je obdivuhodný minimálně pro množství textu, které se musel naučit (a zapamatovat si, kdy zrovna mluví kdo). Celou dobu jsem ale přemýšlel, jaké hlubší opodstatnění mělo rozhodnutí nechat jednoho herce hrát všechny postavy. A bohužel v tom nevidím víc než gimmick, samoúčelné ozvláštnění, které charaktery obírá o vrstevnatost a brání nám s kýmkoli z nich naplno prožít jeho/její drama.