Stylem, jakým to bylo vyprávěno, to klidně mohlo být poloviční -neustále se opakující scény, za což asi může iniciativa Netflixu tvořit něco, co lidé mohou pohodlně sledovat zatímco procházejí videa na TikToku nebo jinde. A jestli to bylo kvůli tomu, že díly měly být sledovány s přestávkami a ne naráz? Nevidím důvod, proč by to Netflix takto nemohl vydávat. Možná proto, že by hned po pár dílech někteří lidé uhodli pachatele. Ale není to jen o opakujících se scénách. Nebo vlastně je. Rezidence má v arzenálu jen pár nástrojů, jak zaujmout diváka nebo posunout děj/informace dál. A ty se ohrají. Dost rychle se mi omrzelo neustálé "Cordelia kouká na člověka, nemluví a ten člověk se najednou rozmluví". Chápu psychologii, je obecně známý fakt, že pokud je ticho v konverzaci, druhá strana se zpravidla bude snažit to ticho nějak vyplnit. Je ale divné, že to Cordelii vyšlo pokaždé. A seriál to moc dobře ví, jinak by v případě Sheily neměl takovou reakci agent Park. Ale není to jediná zvláštnost - nějaké nesrovnalosti se v příběhu určitě najdou, ale o tom se tady člověk nemůže rozepisovat, když je to hlavně ke konci. Za to si ale mohou scénáristé sami se všemi těmi (slovy Cordelie) bizarními nedorozuměními a politováníhodným chováním postav. Pochválit lze určitě práci s kamerou a některé střihy. Také lze pochválit i převážnou nepolitičnost, Rezidence by tak mohla být milým únikem z nepříjemné reality. Vše to ale strhává fakt (protože někdo to tak určitě mít nebude), a to ten, že Cordelia Cupp je nesnesitelná, s egem pomalu větším než jaké měliSheldon Cooper aGregory House dohromady.

Strážci vesmíru měli aspoň tu slušnost, že se mlátili kdesi venku a ne jen v černé nicotě. Hudebně existují zajímavější počiny. Co ale EoD umí dobře (v mých očích) jsou dva momenty - úvod, který dokonale na-hype-uje, a opakovaný pravý/levý hák těm zelenočerveným tvorům do rytmu tleskání v písničce. Zbytek je zapomenutelný, ale naštěstí se písnička nesnaží trvat zbytečně dlouho. Jako příjemný bonus je však účastAurora Aksnes.

The Chemical Brothers dokazují, že i po letech (vždyť 20 let nazpět od tohoto klipu světem proletělHey Boy Hey Girl) umí nejen kvalitní hudbu, ale i kvalitní klipy. Během těch čtyř a půl minut stihnou vytvořit trochu absurdní, leč i tak emotivní příběh (a když si vzpomene člověk na Laiku, tak ani ne až TAK absurdní), který je o to víc koukatelnější, pokud vás baví sledovat závody formule 1 nebo objevování vesmíru.

Tak trochu oscar bait (soudě podle počtu "lvů" efektivní). Těžko jinak soudit tohle vztahové drama, ve kterém jako dynamit s hořícím doutnákem figurují postavy Aňy Geislerové, Marka Daniela a jejich dvou klíšťat. Zákonitě je to pak bomba mezi kritiky i některými diváky. Já spíš kroutil hlavou na množstvím nelogických rozhodnutí od postav. A vlastně i od pana režiséra, protože občas jako kdyby některé scény vypadly z finálního produktu, což mě zamrzelo nejvíce na konci, protože mě zajímaly osudy postav Lišky a Vilhelmové/Dykové. Ale závěrečná tečka s pohledem z vlaku na děti hrající fotbal mezi branami z bund a batohů byla důstojným zakončením. Hezky to ilustruje poselství filmu -idealizace života mimo klasickou panelákovou civilizaci, a to film umí dobře. A že klasická "nukleární" rodina není jediná šablona, podle které se tvoří rodiny. Jen je potřeba myslet na to, že to není záruka štěstí.

Jak hodnotit něco, co je evidentně balíčkem pro celou rodinu, kde se vše ale musí díky tomu držet při zemi? Jak hodnotit něco, co je předvídatelné, ale jenom proto, že se to nesnaží být druhýmTwin Peaks nebo jinou záhadnou věcí a jedná se o čistokrevnou popcornovku, kde si nejspíš každý z rodiny něco najde? Špatně. Vzhledem k povaze stránky hodnocení sice dávám, ale libovolně si člověk může přidat nebo ubrat. Na téhle dobrodružné pohádce mě nejvíce zaujalo pár humorných momentů (věku dítek jsem už bohužel odrostl, bohužel pro tvůrce jsem si však vzpomněl o několik tříd lepšíThe Incredibles), líbivé prostředí hry Werewolf/Mafia/Městečko Palermo/Among Us/Goose Goose Duck/atd., a zejména asi ne tak moc marketingově zajímavá věc, tj. stařešina, který dostane šanci s rodinou opět normálně při smyslech komunikovat a sdělit jim, co má na srdci.

Víte, jak se někdy říká "They Don't Make Them Like They Used To", česky volně přeloženo jako "Nedělají je tak, jak je dělávali"? No, tak dělávají. Celkem to dává smysl vzhledem k tomu, že se jedná o pokračováníNight Court z roku 1984. V seriálu jsou i na jeho předka odkazy, ty jdou mimo mě. Já maximálně mohu se usmívat, když se na obrazovce setká Melissa Rauch s nějakým parťákem z Teorie Velkého Třesku.Sitcom jako takový je oddechový. Žádné velké napětí, humorné rozsudky ještě humornějších obžalovaných prokládají příběhové linie ústředních postav, z nichž jsou všichni sympatičtí, nikdy nepřevyšuje ostatní, postavy proti sobě nijak výrazně nezbrojí. Aktuální počet tří sérií značí, že tohle je recept, který se lidem stále líbí. A mně také. Zvlášť v době jako je tato.

Nedávno jsem se chlubil tím, jak vynikající byla jedna epizodaThe Bear točená prakticky celá na jeden záběr. Pak přijde Adolescence a absolutně to celé převálcuje. Co epizoda, to jeden kontinuální záběr (nutno podotknout, že stopáž jedné epizody je kolem hodiny). Stejně jako u výše zmíněného seriálu, ani tady člověk nemá možnost si odpočinout a je pořád v plném nasazení, ovšem zatímco The Bear se drží při zemi, Adolescence neuhýbá ani před promakanějšími scénami nebo změnami prostředí. Technicky zmáknuté na jedničku. Psal jsem to jinde, každopádně i tady napíšu, že bych rád podotkl, žeje dobré se věnovat i probíraným tématům, a že by při diskusi nemělo zůstat jenom u chvály technické výbornosti. Možná to je jenom tím, co mám vystudované za povolání, ale všechno to bylo dechberoucí a trochu i děsivě realistické. Stačí se podívat na internet. Nebo i kolem sebe mimo něj, člověk v hledání příčin nemusí hledat daleko, často ani nemusí opustit vlastní dům (skvěle podchyceno 4. epizodou, ve které člověk krátce nahlédne do dynamiky fungování rodiny Jamieho, hlavně otce). Je to i určitým způsobem smutně sebenaplňující se, jelikož oběť a její bližní jsou spíše na pozadí (zachraňuje to postava Jade), což věrně kopíruje slova Mishy. I tak je to ale emocionální jízda, která zdaleka nenabízí jen klasickou policejní "procedurálku" a celkově práci policistů, o čemž svědčí třetí a čtvrtá epizoda.

Oddechová záležitost, která dává vzpomenout na časy websérií, ale i různých skečů. Pobaví zejména různé opakující se vtípky, čemuž pomáhají archetypní postavy.

Filmu by možná slušelo jiné žánrové označení. Aktuálně se tam skví Komedie s Podobenstvím, já osobně bych tam zařadil i Romantický. Skřivánci totiž romantičtí jsou, alespoň tak, jak jim režim a prostředí dovoluje. Filmu to ale neškodí. Naopak o to víc pak vynikne talidskost(vzpomněl jsem si u toho na hlášku z jiného filmu, ironicky také s Rudolfem Hrušínským,: "Co blázníte, vždyť jsou tady lidi!"), protože jsou to zkrátka všechno lidé, ale také tanelidskost(pana Hrušínského jsem už zmínil, nyní zaslouží zmínku Věra Galatíková jakožto pionýrská vedoucí), opět protože jsou to zkrátka všechno lidé. Hranice mezi nimi jsou někdy dost tenké. A když prší, chtějí si ohřát ruce stejně nakonec všichni. Romnantika by mohla nahradit třeba žánr Komedie, protože humor se tam najde, ale spíš ten absurdní, místy černý, jako uhlí v dole. Je to tak hlavně trpká tehdejší realita, a jelikož se jedná o pestrou paletu povolání, tak se mísí všechno - romantika, humor, drama, lyrika. Já můžu být hlavně rád, že mě tato doba minula a že si film mohu v klidu pustit (místo toho, aby ležel někde v trezoru). Je to ale také dobrá připomínka a zároveň varování, abychom dbali na to, aby se nikdy tato doba (nebo i jiné podobné) neopakovala. Proto i po těch desítkách let má tento film stále co říct.

Třeba jednou bude plnohodnotné anime. Podobné Death Parade taky mělo pilot ve formě Death Billiards. Zde navíc existuje i hraná verze mangy, kterou se mi zatím nepodařilo najít ke zhlédnutí, musím tak hodnotit pouze tento "kraťas".Srdceryvná minipovídka, která ukazuje jak dětství zlým rodičům navzdory (díky přítomné vychovatelce/učitelce, která je na holčičku daleko milejší, se z toho stává taková rychlo-Matilda), tak staví základy posmrtného světa a lidí v něm.