Jiří Sovák se narodil 27. prosince 1920 v Praze jako Jiří Schmitzer do rodiny hospodského. Roku 1941 absolvoval dramatické oddělení pražské Státní konzervatoře a následně se živil jako úředník v pojišťovně a jako skladník. V této době již vystupoval v pražském kabaretu Živé jeviště. Roku 1943 nastoupil na profesionální hereckou dráhu. Hrál v třebíčském Horáckém divadle (1943 – 1945), během prezenční vojenské služby v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého (1946…(více)

• Byly o něm natočeny filmyVzpomínání na Jiřího Sováka (2000) aTajemství Jiřího Sováka (2012).(Duoscop)

• Kamarád a kolegaMiroslav Horníček o něm napsal (zkráceno): "O Jiřím Sovákovi bych mohl klidně vykládat na univerzitě, ale pokud jsem informován, není tam zatím takový obor. A to je škoda! Mohl bych o něm možná napsat delší knihu, pár slovy se nedokážu vyjádřit přesně. To je jako byste měli telegramem vylíčit bitvu u Slavkova nebo průběh olympijských her, přičemž Jiří je někdy bitva a někdy olympiáda. (...) Mám takové zvláštní štěstí. V jistých bodech svého života jsem vždy potkal někoho, kdo mnou dokázal pohnout kýženým směrem. A byl to i Jiří Sovák. On je totiž zásobárna toho, čemu pohádkový děd Vševěd říká: 'Čichám, čichám člověčinu.' Čichá ji všude, chodí za ní mezi lidi a lidem ji zpět vydává, vrací. A když pak spolu stojíme před kamerou, jsem to já, kdo žasne, kdo naslouchá, kdo hledí, kdo se podřizuje, protože on je jako příroda - je v něm bitva i ta olympiáda, ale taky lesy a zpívající chlapi nad vínem a taky pramínky a občas kulový blesk a tichá samota a tržiště plné křiku a neklid hřebců a zpívající dívky, jsou v něm desítky a stovky životů a už jenom s ním být je rozkoš a velké poučení. Protože co slovo, to u něho panák živé vody. Dělám humor celý život, už desítky let. A hle: popatřím na Sováka a vidím, že přede mnou - v humoru - leží obrovská, dosud neprobádaná oblast - navíc mi nepřístupná. Ale uvede-li mě Sovák alespoň na její okraj, nemohu mu být nikdy dost vděčný. Lépe řečeno - společně mu nemůžeme být dost vděční."(NIRO)

• Zdravé sebevědomí mu nechybělo, ale zároveň si nehýčkal pýchu na svou genialitu:"Existují geniální umělci, kteří dovedou vyrůst přímo od stolu - spisovatelé, malíři, filozofové. Ovšem já jsem zcela opačný případ, já jsem taková malá včelička, která musela ke každému kvítku poctivě doletět, občas i za krutého mrazu, větru a sněhopádu. Nikdy jsem nebyl takový neomalenec, že by se mi v hlavě honily sny o tom, jak budu v HollywooduGablem. V začátcích mi řekl jeden můj kamarád: 'Ty seš takovej uměleckej drvoštěp!' Myslím, že je to docela výstižné označení. Dneska vím, že měl vlastně pravdu."(NIRO)