Chlápek má bolest, ale aspirin není zrovna to pravé ořechové, co by mu ji z hlavy, srdce a dalších orgánů vyhnalo. A tak si naordinuje terapii v podobě anonymní holčiny, o níž nechce nic vědět, chce to s ní jen intenzivně "odbolet". Na svou dobu asi odvážný film a i když spousta nudných patronů používá máslo narozdíl od Marlonovy postavy jen na chleba, nechápu tolik humbuku o jeho údajné perverznosti, protože konec konců je o lidech a celkem běžných lidských věcech :-)).(05.06.2005)

Úplně nahá žena, zobrazení análního sexu a vykřičení zoofilních erotických fantazií. Kulturní-sexuální revoluce si o takový plod říkala a Bertolucci ho na plátna kin dodal v roce 1972. O pár let předtím veřejnost ani nedýchala vzrušením, když rádiové vlny poprvé přenesly slovo „fuck“. O pár let později bylo pornografie a vulgárního jazyka všude plno. Bertolucci prolomil jednu hranici, to je asi pravda, takže vstoupil do historie. ---Ovšem ne každý vstup do historie si zasluhuje uznání. Někdo musel být první, kdo si před lidmi vytáhl holuba z nosu. Ostatní ho možná okřikli, možná obdivovali, každopádně dnes je ten čacký revolucionář po zásluze zapomenut. Má tenhle film v něčem větší hodnotu než první „fuck“ v rádiu? Pochybuji o tom. Charaktery citově unaveného a zhýralého dobrodruha a hrubým sexem fascinované mladice nejsou ničím pozoruhodné, navíc se s nimi Bertolucci zvlášť nepáral. Příběh je banální voyeurská erotická fantazie, a jsem přesvědčený, že Bertolucci jakýsi slabounký děj slátal výlučně proto, že tenkrát dost dobře nemohl natočit prosté a dějeprosté porno. --- Takže, vytáhněte si z nosu co tam zrovna máte a představte si, že jste na státní recepci. Čin je to banální, ale vaše společenská výpověď bude důrazná a náležitě skandální. Hurá.(09.10.2011)

Reklama

Působivý, výjimečný, kontroverzní snímek o vášni, touze, sexu i lásce. Ze režisérského hlediska si myslím, že tu není jediná scéna zbytečná ani žádná nechybí. Vše je naprosto účelné. Celkově se příběh a vztahy v něm hodnotí velmi obtížně, a proto snad není od věci trochu rozebrat jednotlivé postavy.Paul je na první pohled zklamaný a životem znechucený světák, který ze všeho nejméně touží po lásce, aniž by se dokázal zříci svých přirozených tělesných potřeb, což ústí až v silně nemorální a perverzní (Myslím spíše duševně!) vztah k opačnému pohlaví. To jestli je prožitým "milostným" vztahem poznamenán natolik, aby mohl být jeho přístup a silný cynismus změněn, tu snad vyřešeno je, snad není, nicméně mně se to vyluštit nepodařilo. Jeho mladá přítelkyně je naopak typická, ničím nevybočující představitelka své generace i věkové skupiny s již zajištěným, dynamicky fungujícím vztahem, která z mně neznámého důvodu podlehne vábení snad svých jakýchsi nepoznaných touh či jen nevyjádřitelnému Paulově šarmu a na nic se neptající aktivní rezignaci. Tento nepřirozený a skřípající vztah nutně spěje k tragickému rozuzlení, jež na sebe nedá příliš dlouho čekat. Charakteristickým znamením beznadějnosti onoho počínání je Poslední tango, které opilý a klamně smířený pár "odtančí" a posléze přímo zvířecky a navíc neúspěšně odbytý akt symbolizující jistý a neodvratný konec násilné pudové symbiózy. Paul je předem odsouzen ke konci odpovídajícímu jeho osobě, otázkou je jen zda s sebou musí strhnou i svou prozatím asi nevinnou "oběť".(20.10.2004)

Bernardo Bertolucci umí překvapit. Tenhle film je spíše příjemné překvapení, i když rozhodně nejde jen o nějakou lehce stravitelnou podívanou se spoustou samoúčelného sexu, jak by si někdo neznalý mohl myslet. Naopak, příběh má hloubku a pozornost si zasluhuje i nezvykle obsazený Marlon Brando. Kdyby kvůli ničemu jinému, tak jen kvůli přídomku "skandální" si tenhle film zaslouží pozornost filmových fajnšmekrů.(30.07.2002)

Solidní vztahové drámo s několika explicitnějšími sexuálními scénami, které se ale vyskytují jenom občas a rozhodně nemá cenu dívat se na Poslední tango v Paříži jenom kvůli nim. V nitru je to totiž velmi slušný výlet do psychologie jednoho neobvyklého páru, kdy On se snaží vypudit z mysli vzpomínky na mrtvou manželku a Ona si spíše užívá vztah s jedním neznámým chlapíkem, přičemž sama je ještě nezkušená a svým chováním dokáže zraňovat. Film si pro sebe nepřekvapivě krade samotný Marlon Brando, kdy je sice v několika jeho monolozích poznat, že luští předepsaný dialog z papírku kdesi mimo záběr, ale když se do toho opře, rozehraje opravdové herecké galapředstavení. Bravo. Nebýt konec poněkud odfláknutý a zjednodušený, šel bych s hodnocením výš.(26.06.2011)

• Jean-Louis Trintignant aDominique Sanda neměli daleko k tomu, aby se ujali hlavních rolí.(Trainspotter)

• Astor Piazzolla, skladatel argentinského tanga, měl původně složit hudbu pro tento film a dokonce zaslal režisérovi Bertoluccimu ukázky své práce. Bertolucci však na místo něj najal pro práci na soundtracku známého jazzmana Gata Barbieriho, protože se domníval, že saxofonová sóla dodají filmu bohatou a vášnivou atmosféru.(Trainspotter)

• Film bol zakázaný v Chile (1973 – 1992), Taliansku (1972 – 1987), Portugalsku (1973 – 1974), Singapure, Južnej Kórei a na Novom Zélande.(Paldiny)