Velice realistické (alespoň si to myslím :-)) pocity ženy v porodnici a muže, který na ni myslí, při své práci opraváře televizorů a nemůže se do porodnice dovolat. Film je de facto sledem dějů a pocitů, avšak vkusně skloubených v sympatickou symbiózu, která nenudí a je nadčasová. Jaromil Jireš již svým debutem ukázal svůj cit pro detail a propracování postav hodně do hloubky. K vynikajícím hereckým výkonům neherčky Evy Límanové a tehdy začínajícího Josefa Abrháma snad nemusím nic dodávat. Vynikající je též kamera Miroslava Ondříčka. Jeden z filmů na které se neprávem zapomíná. 85%.(10.12.2005)

Jaromil Jireš patří mezi ty miláčky, kteří i kdyby měli natočit pro film holou větu či strohý vzoreček, tak by to bylo velmi hezké. AKřik je půvabný. Ostatně thema mladé rodiny je vtipně zobrazeno například vDélce polibku devadesát čili je fajn, že zde máme pro změnu něžné empatické řešení. A samozřejmě s jemnou satirou ve vedlejší lince o tom, jak dnešní generace tančí ten twist, zatímco starší generace si jen hloubavě četla francouzskou avantgardu.(02.09.2016)

Reklama

Nejsem vyloženě fanouškem nové vlny v tomhle experimentálním pojetí, ale tohle byl jeden z těch zajímavých kousků. Jeden všední den dvou mladých lidí náhle oddělených od sebe, prožívajících vlastní starosti, i jednu společnou. Přestože jsem v prvních minutách nabyl obavy, že Jirešův debut asi projde celý trochu mimo mě, postupně se mi začal Křik stále více dostávat pod kůži... nejdříve krásnými kamerovými záběry, jindy hudbou a pak zejména vzpomínkovými retrospektivami, které velmi originálním způsobem dotvořily krátkou, vlastně taky úplně všední historii páru milenců (nyní novomanželů) od seznámení přes svatbu až po den s narozením dítěte. V těle u porodu bolest a vzlyk, v duši hřejivé vzpomínky na pěkné chvíle a na konci radost. Křik jako počátek nového zrození... Jireš si velmi pěkně hraje s poetickou i dokumentární kamerou či nevšedním spojením obrazu a zvuku, vloudí do svého leporela někdy i hravé filmařské nápady (třeba i s oživlou fotografií v albu), jaké bych v čistě seriózním artovém filmu ani nečekal. Už tady ve svém debutu ukázal svůj silný režisérský a umělecký potenciál a dokázal mě svým experimentem zaujmout po celou dobu. I díky té jedinečné uvolněné atmosféře, která z toho filmu o mladých lidech dýchá, i díky spoustě zajímavých témat (od všedních starostí černošského studenta v Praze až po třeba diktování projevu k promítání politického filmu z kapitalistické Itálie) a uvěřitelné autenticity rozehraných na malém prostoru. Vzpomněl jsem si tu i na Helgeho film z následujícího rokuPrvní den mého syna, který by šlo tak trochu brát jako tematické pokračování (a který se mi osobně líbil o něco víc).[75%](26.06.2022)

Málem bych v tom Jireše ani nepoznal (jeho adaptace Havlíčka či Nezvala jsou žánrově někde jinde), ale i tak sympatické započetí Československé nové vlny. Oproti jiným dobovým snímkům sice trochu upozaděné dílko (také jsem na něj nenarazil "tradiční cestou", ale v rámci cyklu "Muži a ženy nové vlny" u nás ve Scale), nicméně svým zobrazením mladých, jejich pochodů, tužeb či prvních starostí je více než půvabné. Nezdráhám se z tohoto úhlu pohledu označit film za více doporučeníhodný než oscarové "Ostře sledované vlaky", kde jsem sice mladého Miloše dokázal pochopit, ale jeho počínání jsem sledoval spíše s odstupem. Zde tomu bylo jinak, a to překvapivě i v případě hlavní ženské hrdinky (překvapivě proto, že třeba aktivní porod se mě nejspíš týkat nebude). (Srovnání není od věci také z toho důvodu, že příběhová větev je podobně košatá.) Zásluhu na tom mají mimo jiné také herecké výkony - jednak přirozeně působící neherečka Eva Límanová, ale hlavně tehdy začínající Josef Abrhám, který dle mého názoru (a jistě to není jen tou duševní syntézou) je zde asi v nejlepší formě. 80%(18.03.2011)

Po filmařské stránce výrazný a novátorský, dramaturgicky však značně kulhající počin, který se snaží říct jednoduše příliš mnoho. Kontrast všedního dne nastávajícího otce a jeho manželky v jednom z nejdůležitějších okamžiků života je určitě zajímavý, kdyby ovšem každou chvíli neodbíhal ke globálním problémům a až křečovitě poetickým náhledům do historie vztahu, v nichž mě Aškenazyho jazyk dost iritoval. Navíc Eva Límanová působí takřka ochotnicky, zatímco její partner Abrhám zde nabízí jeden z vrcholných výkonů své kariéry, a to byl na jejím samém počátku. Poeticky snímek stojí za zhlédnutí, ale pro mě jde o snímek nové vlny, na němž snad nejvíce ulpěl prach času - stále mi více připomíná atmosférou i myšlenkami starší snímky jako Holubice či Touha a tím se ocitající na určitém rozmezí. Pouze okázalá formální stránka snímek přisuzuje mladší generaci, myšlenkově s ní nekonvenuje. Ještě, že si Jireš dal pauzu a navázal na novovlnnou tvorbu snímky, které se dají právem považovat za jedny z jejích vrcholů - Žert, Valerie a týden divů i uzavírající a neprávem opomíjený snímek ...A pozdravuji vlaštovky.(08.10.2011)

• Režijní debut Jaromila Jireše.(M.B)