Hačikó - příběh psa se snaží fungovat jako zprostředkovatel přenosu nepochybně zajímavého a dojemného příběhu z Japonska do západního světa. Již dle prvních záběrů ze školního prostředí se dá očekávat, že snímek se bude minimálně tvářit jako oslava přátelství mezi člověkem a psem. Ačkoli se žactvo na umístění toulavého psa hned vedle Kryštofa Kolumba dívá zprvu s despektem, je jasné že Hačikův příběh nakonec přijmou se slzami v očích a hromovým potleskem. Nejspíš není třeba psát, že stejný vývoj tvůrci očekávají i od diváka a využívají k tomu prostředků lehce přízemních. Jak už jsem uvedl na začátku, příběh Hačika a jeho pouta k adoptivnímu majiteli je fascinující a dojemný, ve snímku, resp. v této adaptaci, na mě však příliš nezapůsobil. Hlavní vinu kladu zejména na strukturu filmu, který pro mě postrádá dějovou kostru. V podstatě dojde jen k dvěma přelomům mezi třemi pseudodějovými fázemi. V první fázi je nalezen Hačiko, nejdříve je odmítán, ale velmi rychle se mu podaří přejít do druhé fáze, kde se stane nedílnou součástí roviny. Obě tyto části kladou hlavní důraz na roztomilost psího představitele a přenos pouta mezi Hačikem a profesorem na diváka (ať je to první příchod na nádraží či pozdější aportování). Druhým důvodem je i zbytečné použití digitálních berliček, které příliš očividně působí pouze jako zaplácnutí prázdného místa, během kterého musí Hačiko zestárnout (rychlé změny ročních období). Na druhé straně je třeba pochválit kameru, které zejména na začátku krásně ukazuje, že navodit pocit nezávislého pozorovatele lze i bez divokého švenkování.(27.06.2011)

Toto byl film s nulovým dějem, příběhem který se dá odvyprávět v jedné větě, ale emoce z něho vycházejí oto sinější. To snad nemůže být ani pravda, takováto věrnost a jen při pomyšlení na to mi opět téměř tečou slzy. Neviděl jsem léta nic dojemnějšího a smutnějšího, než-li toto. Když člověk lituje více psa než-lijeho pána (dodávám hlavního hrdinu, dobrého člověka), to pak musí být příběh. A varování!!! Nedívejte se na film jako mi se psi kteří mají přísný zákaz vstupu na gauč. Po filmu to dopadlo tak, že "pojď Megínko k nám na gauč" a za půl hodiny byl celý její. Foto musím dodat na svůj profil... -13. 10. 2012 - 90%(13.10.2012)

Reklama

Švédský režisér Lasse Hallström natáčí s položeleznou pravidelností od roku 1999 jeden film ročně, chválu na jeho příspěvek z roku 2009 bych ale trochu mírnil. Film natočený podle japonského snímku z roku 1987 je samozřejmě velkou uslzenou oslavou přátelství mezi člověkem a psem. A také snímkem, kterému chybí pevná kostra. Prostý příběh nabídne nejprve odmítání nalezeného psiska, následně jeho pevné ukotvení v rodině univerzitního profesora a potom věrné čekání na mrtvého pána. Pardon, ale Hachiko mě vážně nedojímal. Pod kůži se mi dostávají rozhodně jiné kousky. Spíš mě vytáčelo to, jak se všichni usmívají, mají se rádi, poplácávají si po ramenou, podávají si pomocnou ruku a až hlavní dvounohý hrdina zaklepe bačkorami, všichni tu svorně slzí a trpí. Nejen diváky, kteří mají doma nějakého čtyřnohého kamaráda, nicméně dokážu pochopit, to ale neznamená, že z téhle líbivé jednohubky, padnu na zadek. Jan Andrzej Pawel Kaczmarek samozřejmě na výbornou!! Slzy jsem neronil, nebyl důvod..(17.12.2012)

Samotný příběh je samozřejmě dojemný. Hachikova oddanost spouští empatii na extra levelu a moc se tomu bránit nedá. Nicméně jako celek mě Hallström zklamal. Jeho filmy jsou tak nějakpřeslazený, ale když použije správnou dávkupoetičnosti, tak stojí za to. To mi tady chybělo. Navíc film uteče tak rychle, že jsem ani neměl pocit gradace dramatičnosti, nebo jinak řečeno, to pouto mezi psem a pánem se nestačilo postupně vyvinout. A nelíbily se mi ty záběry ,,z Hachiho pohledu,,.(18.03.2012)

Po Marleym je Hači dalším psem, který mne donutil vyměknout u filmu tak neskrývavě kýčovitého, že se nad jeho příběhem dojímají i vedlejší postavy. Hallström dobře ví, jak na to. Od hřejivých barev v úvodu přechází ke stále chladnějším a zároveň dělá vše pro to, aby film samotný chladně nepůsobil. Neboť děj japonského originálu přesunul z 20. let do současnosti, nemá důvod brát ohled na historická fakta. Jeho primárním záměrem je dojmout. Dojmout příběhem neobyčejně věrného psa. Myšlence o neutuchajícím mezidruhovém přátelství podřizuje vše ostatní. Proč by tedy nevyeliminoval záporné postavy (chybí nový majitel domu nesnášející psy), sociální tématiku (stánkař i prodavačka knih jsou vůči krizi imunní) a téma mezigeneračního konfliktu (z psa se od začátku těší profesor, ne dcera). Japonský je krom hlavního hrdiny pouze jeden herec a ozuovsky přízemní kamera, což má ale pochopitelně krapet jiné opodstatnění než u mistra. Hačikó reprezentuje perfektní přizpůsobení japonské látky euroamerickému publiku. V dobrém i zlém. 80%Zajímavé komentáře: Dudek, liborek_, sha.piro(07.09.2013)

• Aby Hachi zostarol, okrem použitia mejkapu na zmatnenie farieb jeho srsti sa použili malé závažia, aby mu zvesili uši a chvost.(Arsenal83)

• Natáčelo se na Rhode Islandu a v Japonsku.(Varan)

• Skutečný Hačikó se narodil v Japonsku v roce 1923. Jeho majitel Dr. Eisaburo Ucno zemřel o dva roky později.(KucC)