Poslední dny na mě působí jako absurdní drama ve filmové podobě. Logicky se tak nemůže líbit skalním fanouškům Nirvany nebo tomu, kdo čeká něco životopisného či informativního. Gus Van Sant užil příkladu Kurta Cobaina, aby si usnadnil řadu vysvětlování. Například nemusí přímo zmiňovat drogy a my o nich víme; celý závěr by nejspíš nebyl srozumitelný, kdyby frontmanova sebevražda nebyla notoricky známou i pro neposluchače grunge apod. Místo toho je zde spousta prostoru pro náhled do intimního světa obyčejného a plachého člověka, který zkolaboval při srážce s nečekanou a přehnanou popularitou. Vlastně jde o boj o sebe sama a problematický kontakt s druhými, který se může týkat každého z nás (viz další Van Santovy filmy). Eugène Ionesco například ve hře Plešatá zpěvačka nechává zpočátku své hrdiny vzájemně komunikovat, přestože se dostatečně neposlouchají, aby v závěru už jen vyráželi zvuky, ale nikoliv řeč. I v Posledních dnech prožívá divák něco tak absurdního, že se musí smát, podobně jako v dramatech právě Ionesca či Becketta. Lze snad brát vážně rozhovor zfetovaného Blaka v dámském negližé se seriózním mužem v obleku ze Zlatých stránek o byznysu s vláčky? Nepřipomíná snad několik pádů groteskní chaplinovské gagy, stejně jako Blakův „tanec“ s puškou mezi jeho spícími „přáteli“ (bydlí s ním, ale nezajímá je; znají se vůbec?) i celé jeho neustálé skrývání a bláznivé mrmlání? Je to však drsný humor, který nechává z nonsensových komunikačních zádrhelů vysvítat osamocenost a hlavně bezbrannost introverta, kterého sice všichni poslouchají, ale jenom jako hvězdu či hrdinu. Prostý člověk je vůbec nezajímá. Tragédie těch, kteří fungují pro davy, spočívá v tom, že čím více lidí oslovují (hudbou, filmy, ale i třeba politikou), tím více se druhým vzdalují. Obzvláště těm nejbližším, od kterých by nejspíš měla přijít pomoc. Ve Van Santově podání nevypadá násilí dramaticky, jak jsme zvyklí z většiny filmových a vůbec uměleckých klišé. Vzniká plíživě jako bolestivé zářezy do duše, jejichž přemíra vyvrcholí (sebe-)destrukcí vyrážející dech. Nepochopeni tak nejsou jenom hlavní hrdinové (Blake, Cobain) a režisér se svou metodou, potažmo absurdní dramatici a tvůrci vůbec, ale vlastně samotné potřeby nás jednotlivců. Podobné, málem filozofické úvahy samozřejmě nemohou být zpodobněny záživnou akcí a poutavým dějem, ale kromě již zmiňovaného humoru (nejlepší je sledovat film v originálním anglickém znění) je zde i skvělá hudba, nejen Michaela Pitta coby trefné kopie Kurta (s tvůrci napodobili spoustu detailů, vizáž i hlas), ale i Van Santova práce se zvuky a obrazem (např. kostelní zvony, opakování scén nebo usínání či kolaps Blaka během TV hitu popové skupiny 90.let - ranařů černošského ghetta s hlasy vykastrovaných andílků). To vše vytváří zvláštní atmosféru, která nutně musí končit beze slov, absencí artikulované řeči. Odrazem nálezce mrtvoly ve skleněných dveřích skleníku, kde leží nehybné tělo, a podobným odrazem nahé duše vystupující z těla. Útěkem „přátel“ v obyčejném autě, po obyčejné silnici, v anonymním davu během normálního dne, od množství vyšetřovatelů, za doprovodu tuctových tónů smutné kytary. Další superstar chcípla, na a co?! Ale zároveň zemřel člověk... Možná už dlouho předtím... Musel? ...Třeba konečně našel, co potřeboval.(30.04.2013)(méně)(více)