Movatterモバイル変換

Co je češství

Děkuji panu Kolocovi za jehonovoroční projev. Nesmírně mi chybí v českém prostředí takové relativizující úvahy nad tím, co to vlastně češství je, a jak je důležité rozumět mu v evropském kontextu naší minulosti i současnosti. Ano, neexistuje žádná rasová či národnostní čistota, ve střední Evropě pak rozhodně ani jazyková či kulturní. Jsme směskou nejrůznějších vlivů, naše území bylo po staletí na křižovatce mezi Baltem a Itálií, mezi Ruskem a Německem.

Všichni máme ve svých genech určitě aspoň někoho z těchto oblastí (i mí nehybní předkové, kteří po mužské linii žili staletí v Holešově, pocházejí z Tyrolska a jejich krev se mísila např. s pokřtěnými ženami židovského původu) a všichni jsme kulturně poznamenaní celými složitými dějinami střední Evropy.

Česká státní identita pak je nerozlučně spjatá s politikou v rámci Římské říše národa německého a širšího západního světa. "Český národ" je tak těžko definovat jako nějaký suverénní celek, jako civilizační okruh s výraznou kulturní identitou, jako to jde např. u Italů, Němců, Angličanů nebo Francouzů.

Naše elity byly vždy víc evropské než české, neboť kdyby se měly spokojit s češstvím, musely by se jít vyžít leda tak na venkovský dvorek (i národní obrození není ničím jiným než takovým dvorkem).

Děti by se měly učit ve škole nikoli "českou" literaturu, ale "středoevropskou" (včetně Mickiewicze, Petöfiho, Musila, Krause... jako "našich" spisovatelů) literaturu ve světovém kontextu, a stejně tak s dějinami.

Česká identita by neměla být určena jako doposud obrozenci a Jiráskem, oním plebejstvím nevzdělaného lidu, který má "české" dějiny, "českou" literaturu, "český" charakter a který si všechno zopičí po jiných do bonsajovité malosti svého "český".

I z Husa jsme udělali především lidového kazatele, aniž bychom tušili, že byl středověkým učencem v tradici nejlepších italských, francouzských a britských scholastiků (ví se vůbec v českém kulturním povědomí, co to je "scholastika"?).

Komenský je zas "učitel národů", čili jakýsi mezinárodní kantor (kde je aspoň potucha o vizích z Všeobecné rozpravy o nápravě nebo z Cesty světla?), a takový Ryba uštvaný rožmitálskou malostí k sebevraždě je také tabu - vždyť jeho Česká mše je tak idylická a lidová!

O Havlíčkovi ani nemluvím... Od doby obrozenectví až podnes jsme se vydělovali z Evropy, omezovali jsme se na sebe a stali jsme se omezenými. Marně se Palacký vracel k úžasnému evropství našich dějin, marně Masaryk volal po znovuoživení Husova dědictví (Peroutka k tomu podotýkal velmi trefně, že Češi první republiky nejsou národ Husův, ale národ Františka Josefa) a marně Patočka (ví se vůbec, kdo to byl?) tolik psal o Komenském.

Ač je čeština mou milovanou mateřštinou, ač nemám rád monarchii a už vůbec ne Habsburky, přece jen je mi mnohem bližší středoevropská, mnohonárodní a světově významná rakouská monarchie než současný český národ, který ztratil jakékoli srovnání a jakékoli ponětí o své minulosti. Dalo by se říci: buď plebejský blb a mluv česky, to jest být Čech.