(poetry)anapest, a metrical foot consisting of three syllables, two short or unstressed and one long or stressed
1997, Jiří Fukač with Jiří Vysloužil and Petr Macek,Slovník české hudební kultury[2], Praha: Editio Supraphon,→ISBN, page742:
K nejfrekventovanějším stopám patří trochej (¯ ˘), jamb (˘ ¯), daktyl (¯ ˘ ˘), anapest (˘ ˘ ¯), amfibrach (˘ ¯ ˘) a spondej (¯ ¯).
Trochee (¯ ˘), iamb (˘ ¯), dactyl (¯ ˘ ˘), anapest (˘ ˘ ¯), amphibrach (˘ ¯ ˘) and spondee (¯ ¯) belong among the most frequented feet.
2007, James Dickey, “Básník jde do sebe”, inRevolver revue[3], volumes67–68, page125:
Jakmile jsem si vytvořil tento vztah ke zvuku, jazyku a námětu, okamžitě jsem viděl – lépe řečeno, okamžitě jsem slyšel –, že anapest nemusí pokaždé skončit jako monotónní, ucouraná, vlezlá odrhovačka na způsob básní Edgara Allana Poea, Roberta Service, Kiplinga a dalších.
I saw at once—or rather I heard at once—when I began to have this kind of relationship to sound, language and subject, that the anapest needn't result in the monotonous, slugging, obtrusive singsong that it has in the poems of Edgar Allan Poe, Robert Service, Kipling, and others.
