Příruční slovník jazyka českého (užívaná zkratkaPSJČ) je dosud (2011) nejrozsáhlejší český výkladový slovník, v devíti svazcích obsahuje přibližně 250 000 hesel.
Vycházel v letech1935–1957 postupně ve čtyřech různých nakladatelstvích (materiál pro něj byl připravován od roku1911[1]), hlavními redaktory byli postupněOldřich Hujer,Emil Smetánka,Miloš Weingart aakademikBohuslav Havránek. Zachycoval veškerou slovní zásobu literatury vyšlé od roku1870 a výběrově i starší, byla-li dosud čtena.[2] Obsahuje mnoho slov zastaralých a řídkých (tj. málo frekventovaných), obsahuje i výrazy odborné (termíny) a nářeční (dialektismy); neobsahuje naproti tomu například mnohovulgarismů (například slovošoustati zachycuje jen ve významu „tříti, drbati“, ale některé přece, např.kurva[3]) a pochopitelně slova a významy nové. Význam jednotlivýchlexémů je ilustrován hojnými citacemi z krásné literatury i dobového tisku.
Od roku 2007 je PSJČ přístupný v elektronické podobě na serveruÚstavu pro jazyk český. Spolu s dalšími českými slovníky je také přístupný přes databázi DEBDict.
Jeho předchůdcem bylSlovník jazyka českého (1934–37 a další vydání) duaPavel Váša,František Trávníček; nejnovějšími velkými českými slovníky jsouSlovník spisovného jazyka českého (1. vydání v 60. letech, 2., opravené a mírně doplněné[4], vydání v roce1989, asi 192 000 hesel),Akademický slovník současné češtiny (2012–, s cílem 120–150 000 hesel) aTezaurus jazyka českéhoAleše Klégra, což ovšem není slovník výkladový, ale (v souladu s názvem) tzv.tezaurus.
 | Tento článek je příliš stručný nebopostrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodněrozšíříte. Nevkládejte všakbez oprávnění cizí texty. |