Jan, vévoda z Östergötlandu,Isabella Johansdotter,Anna Vasa aSofia Johansdotter (Gyllenhielm) (sourozenci) Sigismund Casimir of Poland,Maria Anna Izabela Wazówna a Władysław Konstanty Waza (vnoučata)
Byl synem vévodyJana Finského (budoucího švédského krále Jana III.) a jeho první manželkyKateřiny Jagellonské. Narodil se 20. června 1566 naGripsholmském zámku, kde byli jeho rodiče internováni po nezdařeném pokusu o svržení Janova staršího bratraErika XIV. Jeho otec byl luterán, matka katolička. Sám byl vychováván jako katolík. V dětství byl vyučován souběžně ve švédštině a polštině, takže se stal bilingvním, mimoto uměl německy, latinsky a italsky.
V roce 1587, po smrtiŠtěpána Báthoryho, byl s přispěním své tety, královny-vdovyAnny Jagellonské,zvolen vládcem Republiky obou národů. Jeho protikandidátem byl arcivévodaMaxmilián Habsburský, bratr císařeRudolfa II., který Zikmundovu volbu zpochybnil, a dokonce se pokusil své nároky prosadit vojensky. Byl však v bitvě u Byczyny poražen, zajat a donucen se svých nároků vzdát. Zikmund poté zpečetil mír svým sňatkem s Maxmiliánovou sestřenicíAnnou Habsburskou, čímž si i do budoucnosti zajistil spojenectví s Habsburky. Společně s královnou do Polska dorazila i jejídvorní dáma Ursula Meyerinová, která se později stala hofmistryní královnina dvora, vychovatelkou královských dětí, Zikmundovou důvěrnicí a nejpozději po smrti královny Anny v roce 1598 i jeho milenkou.
Po smrti svého otce v listopadu 1592 začal Zikmund hledat cestu, jak vytvořitpersonální unii Polska a Švédska. Jeho otec, který během své vlády konvertoval kekatolicismu, byl ve Švédsku velmi neoblíbený a z toho důvodu vyvolával nedůvěru švédských stavů rovněž Zikmundův katolicismus. Teprve když přislíbil respektovat luteránství jakostátní náboženství Švédska, byl 19. února 1594 vUppsale korunován švédským králem. Ještě téhož roku ale Švédsko opustil a svým zástupcem ve Švédsku jmenoval svého strýce, princeKarla, a Finsko svěřil do správy někdejšího oblíbence svého otce, admirála Claase Fleminga, který byl katolíkem. Zikmund tím chtěl oslabit Karlovu pozici, což se mu podařilo. Napětí mezi Karlem a Flemingem vyvrcholilo během finského selského povstání tzv.obuškové války, při němž Karel otevřeně stranil povstalcům. Fleming ještě stačil povstání krvavě potlačit, ale krátce nato ještě v roce 1597 zemřel a Zikmund tak ztratil ve Švédsku svého hlavního spojence. Karel využil Flemingovy smrti k tomu, aby se bez Zikmundova souhlasu jmenoval regentem celého Švédského království.Zikmund na počátku roku 1598 utrpěl vážnou osobní ztátu, když po komplikovaném porodu zemřela jeho manželka Anna Rakouská. Teprve v červenci se rozhodl pro intervenci, avšak po dobytí několika pobřežních měst v jižním Švédsku byl 25. září Karlovými vojsky poražen v bitvě u Stångebro a donucen uzavřít nevýhodný mír, načež uprchl zpět do Polska. Zikmundovi zůstala věrná posádkaKalmarského hradu, jejíchž 22 příslušníků bylo po dobytí hradu Karlovými vojáky v květnu 1599 popraveno. Následovalo svolání sněmu (rigstagu), na němž byl v červenci 1599 oficiálně sesazen. Sněm mu nabídl dohodu, podle níž se měl švédským králem stát Zikmundův nezletilý synVladislav, za předpokladu že konvertuje k luteránství. Na to však Zikmund nepřistoupil.Část finských šlechticů, kteří zůstali věrní Zikmundovi, proti Karlovi povstala, ale Karel je oblehl vTurku a donutil ke kapitulaci. 14 vůdců povstání včetně dvou synů Claase Fleminga – Johanna a Olofa, pak bylo Karlem odsouzeno k smrti a popraveno. Johanu Flemingovi podle pověsti sťal hlavu sám princ Karel. Další šlechtici byli zatčeni, uvězněni a pět z nich, včetně královskéhokancléře Erika Sparreho, později vLinköpingu rovněž popraveno. Právě na říšském sněmu v Linköpingu pak byl Karel v březnu 1604 zvolen novým švédským králem Karlem IX, korunován však byl až v roce 1607.
Zikmund se s touto situací nikdy nesmířil. Většinu času své vlády se pokoušel opětovně získat švédský trůn. Jeho svržení ze švédského trůnu vyvolalo řadu polsko-švédských dynastických válek, v nichž se on a jeho nástupci neúspěšně snažili o znovusjednocení obou zemí pod jednou vládou.První z nich vypukla roku 1600, kdy se Švédové nenadálným útokem zmocniliEstonska aLivonska. Polsko-litevská protiofenzíva vedená hejtmanemJanem Karolem Chodkiewiczem v letech 1601–1602 vytlačila Švédy odRigy na sever do Estonska. V letech 1604–1605 Švédové znovu vpadli do Livonska, ale Chodkiewicz je, i přes početně slabší armádu, přesvědčivě porazil v bitvě u Kircholmu. Z důvodů nedostatku financí však Chodkiewicz nemohl pokračovat v tažení do Estonska. Další švédský útok nastal v letech 1608–1609 a byl Chodkiewiczem opět odražen. Teprve když Karel IX. v říjnu 1611 zemřel, mohla být válka ukončena.
Mezi nejdůležitější počiny Zikmundovy vlády patří změna hlavního města, po roce 1598 přenesl ze strategických důvodů své sídlo z dosavadníhoKrakova doVaršavy. V Polsko-litevském státě Zikmund prováděl umírněnourekatolizační politiku. Spoléhal přitom na misionářskou činnostjezuitů, jejichž řádu byl jakoterciář členem. Na Zikmundově dvoře působili jezuitští kazatelé Bernard Gołyński, poměrně tolerantníPiotr Skarga a ke konci jeho vlády iAndrzej Bobola. Značný vliv v politice i králově osobním životě měli ihnězdenští arcibiskupové Stanisław Karnkowski, a posléze Wojciech Baranowski, Pod vlivem arcibiskupa Karnkowského Zikmund zavedl diskriminující zákony protiŽidům amuslimům, jimž zakázal zastávat veřejné funkce. Jakékoli pokusy o konverzi katolíků k judaismu nebo islámu měly být trestány smrtí, mimo zákon byly postaveny i sňatky muslimů s katoličkami. Zikmundova snaha o přivedení pravoslavné církve na polsko-litevském území k unii s Římem měla částečný úspěch ve forměBrestlitevské unie.Roku 1605 se ovdovělý Zikmund podruhé oženil, a to s mladší sestrou své zemřelé ženy, princeznouKonstancií Habsburskou.Současně se Zikmund pokusil omezit moc šlechty a prosadit královský absolutismus, což vyvolalo v roce 1606 povstání hejtmana Mikołaje Zebrzydowského, které bylo sice potlačeno, ale na následném sněmu byla potvrzena nedotknutelnost práv šlechty a náboženská tolerance.
Od roku 1605 Zikmund podporovalLžidimitrije I. v jeho snaze získat ruský trůn a pomohl dojednat jeho sňatek s významnou polskou šlechtičnouMarinou Mniszkovou, po jeho zavraždění a následných zmatcích se Zikmund rozhodl proinvazi do Ruska. Polský korunní hejtmanStanisław Żółkiewski roku 1609 dobylSmolensk, následně v bitvěu Klušina porazil ruská vojska a opanovalMoskvu. Ruský carVasilij IV. Šujský se stal Żółkiewského zajatcem, byl odvezen do Polska a uvržen do vězení, kde zanedlouho zemřel. Żółkiewski i někteří další polští magnáti prosazovali volbu Zikmundova syna Vladislava ruským carem, což schvalovala i část ruských bojarů, ovšem za předpokladu, že by Vladislav přijalpravoslavné vyznání, což pro něj, a zejména pro jeho otce, bylo naprosto nepřijatelné.Polská posádka drželamoskevský Kreml až do jara 1612, kdy byla vyhnána povstánímKuzmy Minina aDimitrije Požarského. Polsko-ruská válka pak doznívala jako pohraniční konflikt až do roku 1618. kdy byl v Deulinu podepsán mír, jímž Polsko-litevská republika získalaLivonsko, Smolensk aČernihiv.
Roku 1619sedmihradský knížeGabriel Bethlen povstal proti Habsburkům. Zikmund poslal Habsburkům na pomoc žoldnéřské vojsko tzv.lisovčíků, kteří v bitvě uHumenného rozbili sedmihradské vojsko. Poté se Sedmihradsko obrátilo s žádostí o pomoc k Osmanům a jeho dosavadní spojenec, moldavský knížeGaspar Graziani přešel na stranu Polska. To mělo za následek vypuknutíválky Polsko-litevského státu s Osmanskou říší o hegemonii nadMoldavským knížectvím. V její první významnější bitvě u Cecory padl polský vojevůdce Stanisław Żółkiewski a jeho vojsko bylo poraženo. Na jaře 1621 vytáhl sám sultánOsman II. na sever k polským hranicím, byl však poražen v první bitvě u Chotynu na Ukrajině nedaleko ukrajinsko-moldavsko-rumunského pomezí. Následný mír stanovil hranici mezi osmanskými a polskými zeměmi naDněstru a potvrdil status Moldávie jako osmanského vazala. Vojenský neúspěch nicméně otřásl postavením sultána Osmana II., který byl následně roku 1623 při palácovém převratu zavražděn a nahrazen svým mladším bratremMuradem IV.
15. listopadu 1620 byl na Zikmunda spáchán neúspěšný atentát. Předvaršavskou katedrálou krále napadl pomatený útočník Michal Piekarski a zranil ho válečnou sekerou. Králi přispěchali na pomoc jeho syn Vladislav a dvorní maršálek Lukasz Opalński, kteří útočníka zneškodnili. Atentátník se ke svému činu přiznal, byl odsouzen k smrti apopraven rozčtvrcením.Introvertní a nedůvěřivý Zikmund se stal po tomto útoku ještě podezíravějším.
Zaneprázdnění polské armády bojem s Osmany využil švédský králGustav II. Adolf k novému vpádu do Livonska. Polsko-litevský stát musel uzavřít nevýhodný mír, jímž bylo Livonsko rozděleno tokemDviny na polsko-litevskou a švédskou část. Gustav II. Adolf však tento stav odmítl akceptovat, roku 1625 obsadil jižní Livonsko a s tichým souhlasem litevského hejtmana Krzysztofa Radziwiłła, který jako protestant nesouhlasil se Zikmundovou rekatolizační politikou, vpadl doLitvy. Litevský maršálek Jan Sapieha mu bez Radziwiłłovy pomoci nedokázal čelit a byl na počátku roku 1626 u Wallhofu drtivě poražen. Následovala námořní invaze Švédů doVýchodního Pruska a keGdaňsku, který oblehli. Nový polský korunní hejtman Stanisław Koniecpolski vytáhl v létě 1627 na pomoc Gdaňsku a svedl se Švédy nerozhodnou bitvu uTczew, v níž Gustav II. Adolf utrpěl zranění a byl přinucen se stáhnout do Východního Pruska. Švédské loďstvo, které nepřestalo blokovat Gdaňsk, pak v námořní bitvě uOliwy rozprášil admirál Aarend Dickmann, původem Holanďan, přestože sám v této bitvě padl.Zikmundovi se následně podařilo vyjednat vojenskou pomoc od římskoněmeckého císařeFerdinanda II. Do Pomořanska byla vyslána císařská vojska pod vedenímAlbrechta z Valdštejna aJana Jiřího z Arnimu. Právě Arnimovi se pak v srpnu 1629 podařilo dosáhnout přesvědčivého vítězství v bitvě u Trzciany. Následný mír ve Starém Targu přiznal Švédsku kontrolu většiny Livonska, ale také pruských měst včetněKlajpedy,Pilavy aElblągu. Švédové rovněž získali právo zdanit polský obchod vBaltském moři.
V roce 1631 se začalo stárnoucímu Zikmundovi rychle zhoršovat zdraví. Velké utrpení mu působilaartróza, k níž se po smrti jeho milované druhé ženyKonstancie připojily těžké deprese. Od března 1632 byl trvale upoután na lůžku. Zemřel namozkovou mrtvici v noci z 29. na 30. května 1632.
4. května roku 1592 veVídni uzavřel sňatekper procura (Zikmunda zastupoval litevský maršálekAlbrecht Radziwiłł) sAnnou Habsburskou. Vlastní svatba, spojená s Anninoukorunovacípolskou královnou, se uskutečnila 31. května téhož roku vKrakově.
Z manželství Anny a Zikmunda vzešlo pět dětí, jediný Vladislav se však dožil dospělosti.
Anna Marie Vasa (23. května 1593 – 9. února 1600)
Kateřina Vasa (19. dubna 1594 – 16. května 1594)
Vladislav IV. Vasa (9. června 1595 – 20. května 1648), od roku 1632 polský král a velkokníže litevský, v letech 1610 – 1613 zvolený ruský car, do roku 1634 titulární car Ruska,
Při porodu posledního syna Anna zemřela. Její manžel se sedm let poté, v roce 1605, oženil s její o patnáct let mladší sestrouKonstancí. Z manželství Konstance a Zikmunda III. vzešlo sedm potomků, dva z nich však zemřeli v útlém věku:
Zikmund III. Vasa patřil mezi nejvzdělanější panovníky své doby. Plynně hovořil pěti jazyky, zajímal se o antickou filozofii, věnoval se sběratelství umění i vlastní malířské tvorbě, připisuje se mu např. obraz Panny Marie Bolestné z roku 1620, jehož předlohou zřejmě byla králova oblíbenkyně Ursula Meyerinová. Je známo, že se s oblibou věnoval kreslení i v průběhu sněmů a politických jednání. Zabýval se též stříbrotepectvím, zhotovil mj. i částirelikviáře Sv. Vojtěcha, uloženého vHnězdenské katedrále. Zajímal se rovněž o astrologii a alchymistické pokusy, které králi předváděl významný polský alchymistaMichal Sendivoj ze Skorska. Byl rovněž velkým milovníkem divadla, sám dokonce napsal několik divadelních her. Proslul jako dobrý tanečník, vedle polských lidových tanců si oblíbil i tehdy moderní italské tancesaltarello,pavane apassamezzo, vynikal také ve hře nacemballo. K jeho zábavám patřily i některé sporty, zejménašerm akopaná, neoblíbil si však lov.
Zikmundova povaha byla introvertní, citlivá a často rozkolísaná. Zejména v pozdějších letech byl velmi nedůvěřivý, trpěl výkyvy nálad a depresemi. S tím se pojila Zikmundova zbožnost, jako horlivý katolík a člen třetího řádu Tovaryšstva Ježíšova přísně dbal na dodržování postů a sexuální abstinence ve středu a v pátek, každý den se účastnil mše svaté a dvakrát do měsíce se zpovídal. Zvláštním rysem Zikmundovy vlády byl náboženskýnepotismus – tři z jeho synů, Jan Kazimír, Jan Albrecht a Karel Ferdinand, byli vysvěceni na kněze a zastávali významné církevní úřady. Karel byl v roce 1625 jmenován biskupem veVratislavi a v roce 1640 biskupem vPłocku. Jan Albert se stal roku 1621 jako desetiletý chlapec biskupem veVarmii a v roce 1632 kardinálem-biskupem krakovským. Jan Kazimír byl roku 1646 jmenovánkardinálem, ale po svém nástupu na trůn byl kněžských slibů zproštěn a kardinálské hodnosti se zřekl. Hodnocení Zikmunda III. Vasy a jeho dlouhé vlády je v polské historiografii poněkud rozporuplné. Jeho vláda bývá označována zazlatý věk Republiky obou národů, což platí zejména v oblasti kultury. Spadá do ní období rozkvětu polského humanismu a raně barokního umění. Zároveň se ale začaly objevovat znaky pozvolného úpadku Republiky obou národů. Na celkové situaci se nepříznivě podepsala Zikmundova náboženská netolerance a politický avanturismus, jehož důsledkem byla série vyčerpávajících válek se Švédskem a náročné, ale v konečném důsledku neúspěšné vměšování do situace v Rusku.
Latinsky:Sigismundus Tertius Dei gratia rex Poloniæ, magnus dux Lithuaniæ, Russiæ, Prussiæ, Masoviæ, Samogitiæ, Livoniæque, necnon Suecorum, Gothorum Vandalorumque hæreditarius rex.
Česky:Zikmund III., z Boží vůle král polský, velkokníže litevský, ruský, pruský, mazovský, žmuďský, livonský a také dědičný král Švédů, Gótů a Vandalů.
* princ adopcí nebo volbou, ** také norský princ, *** ztratil titul kvůli nerovnému sňatku, # také princ polský a litevský, ~ princ švédský rodem i sňatkem, *** švédský princ pouze sňatkem
.jpg)
