Zahraniční politika je souhrn akcí, záměrů a prohlášenístátu, jejichž účelem je ovlivňovat a regulovat vztahy státu s jinými státy, spolky států amezinárodními nebonadnárodními organizacemi.[1] Zahraniční politika má přesah k oblastem jako jebezpečnostní politika,zahraniční hospodářská politika nebomezinárodní kulturní vztahy.
Jiné definice zahraniční politiky mohou být: „Z teoretického hlediska se zahraniční politika chápe jako proces interakce, ve kterém sestát snaží realizovat základní cíle a hodnoty v konkurenci s ostatními státy.“[2] anebo „Zahraniční politika v obvyklém smyslu popisuje činnosti státu, které jsou zaměřeny na adresáty v jiných státech nebo v mezinárodních organizacích.“[3]
V praxi se tato činnost státu (nebo dokonce spolku států) uskutečňuje především prostřednictvím jeho čelních politických představitelů, např. jehoexekutivou (zastoupenou mj.ministrem zahraničí). Každodenní politické a administrativní zastupování zahraniční politiky jedné země v jiné zemi má obvykle na starostivelvyslanec.
Cíle zahraniční politiky nelze plně ztotožnit sezájmy příslušných států, protože zahraniční politiku určují takéhodnotové úvahy avnitropolitické cíle aktérů, jakož i pravidla a instituce mezinárodního systému. „Státní zájem“ se nedefinuje sám sebou, ale určují ho příslušní aktéři (srov. diskuse mezirealismem akonstruktivismem v mezinárodních vztazích). Zahraniční politika se proto většinou hledá v oblasti střetu mezi ideálním a materiálním zájmem.
Zahraniční politika země je ovlivněna mnoha faktory. Podle starších teorií (realismus) to jsou zejména geografické umístění, přítomnost surovin, velikost populace, technická, vojenská a ekonomická síla a úroveň vzdělání obyvatelstva.
Novější přístupy (např.konstruktivismus) předpokládají, že zahraniční politiku zásadně formují její aktéři a konstelace lidí. Zájmy a prostor pro jednání těchto lidí jsou 1. individuálně velmi odlišné a 2. utvářené vnitropoliticky. Zjednodušeně řečeno, jelikož zahraniční politika je v demokracii součást politiky vlády, která má zásadní zájem o znovuzvolení, nebude se zahraničněpoliticky angažovat pro cíle, které by znovuzvolení zjevně ohrozily, i když by členové vlády osobně o dosažení těchto cílů stáli. Kromě toho by takové zapojení neneslo pouze riziko osobního znevýhodnění, ale také by bylo sotva ratifikováno, takže by nemělo žádný účinek - viz dvouúrovňové hry (Two-Level-Games)Roberta Putnama. V důsledku toho častá stabilita zahraniční politiky, a to i při měnících se vládách, vyplývá také z pomaleji se měnící celkové orientace a nálady v zemi.
Zahraniční politika většiny států se vyznačuje značnou dlouhodobou kontinuitou (stabilitou zájmů zahraniční politiky). Důvody jsou různé:
- Stálé hlavní cíle, jako je stabilita, kontinuita a předvídatelnost, zůstávají stejné, a také se příliš nemění systémy, ve kterých politika funguje (spojenectví:pacta sunt servanda)
- Základní problémy, které ovlivňují světovou situaci, a tedy i činnost zahraniční politiky, často zůstávají akutní po dlouhou dobu (např.konflikt na Středním východě)
- Objektivní domácí faktory (např. demokratický systém vlády) zůstávají; a ani proměnlivé domácí faktory se nemění ráz na ráz
- Vzhledem k vysoké míře mezinárodní integrace jsou revoluční koncepty zahraniční politiky jen stěží prosaditelné. Válka mezi státy jakoultima ratio politiky je také stále více na ústupu.
Z těchto důvodů i když dojde ke změně vlády - přinejmenším tehdy, když po sobě následují demokraticky legitimizované vlády - zaznamená zahraniční politika obvykle pouze malé změny, posuny akcentů. Zahraniční politika států je často charakterizována dlouhodobou kontinuitou a relativně nízkou úrovní politické diskuse: Ve volebních programech obvykle bývá málo cílů zahraniční politiky. Je to způsobeno i tím, že jsou v nich většinou rozebírány postoje k tématům, která štěpí domácí veřejnost. Jedná se často o hospodářské, sociální nebo v širším smyslu sociálně politické, ale zřídka zahraničně politické otázky. Z tohoto pravidla ovšem existují výjimky: Například německý postoj k prohlubujícímu se konfliktu mezi Spojenými státy a Irákem v létě 2002 hrál významnou roli ve volební kampani do Spolkového sněmu a pravděpodobně ovlivnil výsledek voleb.
Kromě toho je v Evropě z pravidla „Se zahraniční politikou nevyhrajete volby!“ do značné míry vyloučena politika vůči Evropské unii. Například v mnoha evropských zemích dokázaly protestní strany dosáhnout dobrých výsledků voleb pomocí protievropských kampaní. Vyvstává však otázka, zda evropskou politikou (tj. utváření politiky v rámci EU) s ohledem na její tematický rozsah a její přímý dopad na právní, ekonomické atd. podmínky v členských státech lze stále označovat výrazem „zahraniční politika“.
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuAußenpolitik na německé Wikipedii.
- ↑Vgl.Manfred G. Schmidt,Außenpolitik. In: ders.:Wörterbuch zur Politik (=Kröners Taschenausgabe. Band 404). 2., vollständig überarbeitete und erweiterte Auflage. Kröner, Stuttgart 2004,ISBN 3-520-40402-8, S. 60f.
- ↑Haftendorn, 2001, S. 13.
- ↑Jürgen Hartmann:Internationale Beziehungen (=UTB für Wissenschaft 2222Politikwissenschaft). Leske + Budrich, Opladen 2001,ISBN 3-8252-2222-5, S. 9, zitiert nach: Reimund Seidelmann:Außenpolitik. In:Dieter Nohlen (Hrsg.):Lexikon der Politik. Band 6: Andreas Boeckh (Hrsg.):Internationale Beziehungen. Beck, München 1994,ISBN 3-406-36910-3, S. 42.
- Stephan Bierling:Geschichte der amerikanischen Außenpolitik. Von 1917 bis zur Gegenwart (=Beck'sche Reihe 1509). 3., durchgesehene und erweiterte Auflage. Beck, München 2007,ISBN 978-3-406-49428-4.
- Frank Bösch,Peter Hoeres:Außenpolitik im Medienzeitalter. Vom späten 19. Jahrhundert bis zur Gegenwart (=Geschichte der Gegenwart. Band 8). Wallstein, Göttingen 2013,ISBN 978-3-8353-1352-1.
- Gunther Hellmann:Deutsche Außenpolitik. Eine Einführung (=Grundwissen Politik. Bd. 39). VS – Verlag für Sozialwissenschaften, Wiesbaden 2006,ISBN 3-531-14906-7.
- Kay Möller:Die Außenpolitik der Volksrepublik China von 1949–2004. Eine Einführung. VS – Verlag für Sozialwissenschaften, Wiesbaden 2005,ISBN 3-531-14120-1.
- Paul Widmer:Schweizer Außenpolitik und Diplomatie. Von Pictet de Rochemont bis Edouard Brunner. Ammann, Zürich 2003,ISBN 3-250-10432-9.
- Andreas Wilhelm:Außenpolitik. Grundlagen, Strukturen und Prozesse. Oldenbourg, München u. a. 2006,ISBN 3-486-58073-6.
- Wichard Woyke:Die Außenpolitik Frankreichs. Eine Einführung. VS – Verlag für Sozialwissenschaften, Wiesbaden 2010,ISBN 978-3-531-13885-5.
- Siegmar Schmidt, Gunther Hellmann, Reinhard Wolf (Hrsg.):Handbuch zur deutschen Außenpolitik. VS – Verlag für Sozialwissenschaften, Wiesbaden 2007,ISBN 978-3-531-13652-3.
Časopisy
