Západní blok (zkráceně Západ) bylo běhemstudené války (1947–1991) označení pro státy vedenéUSA. Proti nim stálVýchodní blok (zkráceně Východ), který byl vedenSSSR. VEvropě byly fyzicky oddělenyželeznou oponou. Mezi Západem a Východem vládlo neustálé napětí. Tyto dva bloky tak vytvářely nepřátelský bipolární mezinárodní systém.
Součástí Západního bloku byly hlavně členské státy NATO. Patřily semSpojené státy americké,Kanada,Velká Británie,Francie,Itálie, pozdějiZápadní Německo a dalšídemokratickékapitalistické státyEvropy.
Součástí Východního bloku bylysocialistické státy, kde vládltotalitníkomunistický režim. Patřily mezi ně podle abecedyAlbánie (jen do roku 1956),Bulharsko,Československo,Maďarsko,Polsko,Rumunsko,Sovětský svaz aVýchodní Německo.
Ve studené válce byly neutrálníRakousko,Švýcarsko neboFinsko. Po boku demokratických zemí proti komunismu stáloFrankistické Španělsko díky nastolení diktátorskéhofašistickému režimu, který vedlgenerál Franco. Podobně tomu bylo i vPortugalsku (Salazar) nebo vŘecku, kde vládlavojenská junta (dříveMetaxas).
Na území Západního bloku byly státy stržním hospodářstvím, respektivekapitalismem, tím jejich prosperita rostla (blíže například vývojHDP na hlavu neboHDI). Pro Východní blok bylo charakteristicképlánované hospodářství, neboť veškerá výroba byla plánován z centra. Tím byl růst ekonomiky značně zpomalen.
Termíny Západní a Východní blok byly používány k označení ideologických nepřátel. V terminologii používané komunisty to byly dva nesmiřitelné tábory: kapitalistický (imperialistický) a socialistický (komunistický). Země Západu se samy o sobě nenazývaly blokem, ale spíše západní kulturou nebo západním či svobodným světem. Naopak termín Východní blok byl hojně používán a měl mnoho příbuzných názvů: socialistický blok, komunistický blok, sovětský blok nebo bratrské země.
Rozdíl mezi Západem a Východem spočíval především v řízení hospodářství, v rozmanitosti sociálních norem, etických a estetických pravidel, ale také v konvencích, vztahu k náboženství a víře.
Tato dvě uskupení států nebyla zpočátku číslována, ale řada dalších států nemohla být zařazena ani do jedné skupiny. Napříkladrozvojové země se tak nazývalytřetí svět, a proto se začalo říkat Západnímu blokuprvní svět a Východnímudruhý svět.
Studená válka probíhala zhruba v letech1947–1991. Nazýval se tak stav politického a vojenského napětí mezikomunistickými státy (Sovětským svazem, jehosatelitními státy a spojenci) azápadním světem (zejménaSpojenými státy americkými a spojenci), které byly oddělenyželeznou oponou.
Střet mezi Východem a Západem byl interpretován jakoideologický zápas. Západní státy se obávaly, že seStalin nespokojí s kontrolou sousedních států, ale bude se snažit šířit svoji ideologii a vliv i na další území. Spojené státy a západní Evropa tak začaly uplatňovat politiku zadržováníkomunismu.[1]
Jednou z cest jak tuto strategii naplnit bylo založeníSeveroatlantická aliance (North Atlantic Treaty Organization- NATO) v roce 1949 podpisemSeveroatlantické smlouvy. Reakcí na zřízeníZápadoevropské unie aPařížské dohody umožňující v roce 1954 vstupZápadního Německa do NATO bylo v roce 1955 založení vojenské organizace východního blokuVaršavské smlouvy.
Další cestou byla obnova hospodářské životaschopnosti Evropy a její integrace do těsnějšího ekonomického a vojenského seskupení. Z tohoto důvodu šestnáct západoevropských států založilo Organizaci pro evropskou hospodářskou spolupráci (Organisation for European Economic Cooperation –OEEC). Jejím prvním úkolem bylo rozdělovat prostředky plynoucí zMarshallova plánu.
Evropa byla po válce ekonomicky zničena a potřebovala prostředky k hospodářské obnově. Pomoc přišla v podobě Marshallova plánu. V červnu 1947 jej vyhlásil americký ministr zahraničních věcíGeorge C. Marshall. Pochopil, že se evropské země nacházejí na pokraji ekonomického rozvratu, což by mohlo vést k levicovým a prokomunistickým náladám. K účasti vyzval všechny evropské země bez výjimky, včetně Sovětského svazu.
O návrhu proběhla jednání mezi SSSR (ministr zahraničíVjačeslav Michajlovič Molotov), Velkou Británií (Ernest Bevin) a Francií (Georges Bidault). Na pokyn zMoskvy však Molotov přerušil jednání pod záminkou, že Marshallův plán znamená omezení suverenity evropských zemí a jejich ekonomické nezávislosti. Konference byla proto přerušena. Marshallův plán tak přijaly jenom země západní Evropy.
Marshallův plán v podstatě zahrnoval pomoc ve formě darů, které tvořilo převážně americké zboží a vybavení. Do ukončení plánu v roce 1952 bylo přerozděleno 17 miliard dolarů, přičemž nejvyšší částka byla poskytnuta Velké Británii. Evropa obnovila svůj výrobní potenciál a téměř dosáhla svého předválečného postavení v mezinárodním obchodu během čtyř let.
Mezi Západem a Východem probíhala konfrontace vpolitice,ekonomii,ideologii,kultuře,vědě,sportu a mezilidských vztazích. Nejvýrazněji se projevovala v boji o sféry vlivu. Síly byly poměřovány v mnoha zástupných válkách a ozbrojených konfliktech v rozvojových zemích (napříkladKorea,Vietnam,Angola,Afghánistán). Závody ve zbrojení probíhaly nejenom vkonvenčních zbraních, ale i vjaderných. To vedlo k rovnováze založené na strachu ze vzájemného zničení. Proto po čase začala jednání o omezení a snížení počtu strategických jaderných zbraní.
Soutěž ve vědecko-technickém pokroku byla zaměřena hlavně na kosmický výzkum, do kterého byly investovány rozsáhlé materiální, finanční a lidské zdroje. V krátké době to přineslo významné vědecké a technické vynálezy (napříkladbalistické rakety nebošpionážní družice).
Zaostávání hospodářství ve Východním bloku vedlo k jeho rozpadu, který nastal v roce 1989. Znamenal rozpadVaršavské smlouvy,RVHP a Sovětského svazu (1991). To vedlo k zániku bipolárního světa a novým vztahům mezi Západem a Východem.[2]
V tomto článku byly použitypřeklady textů z článkůWestmächte na německé Wikipedii aWestern Bloc na anglické Wikipedii.
