Na počátku studené války byla Evropa rozdělena nazápadní avýchodní blok. Německo bylo de facto rozděleno na dvě země a dvě zvláštní území,Sársko arozdělený Berlín. Spolková republika Německo původně požadovala výhradní mandát pro celé Německo a považovala se za jediné demokraticky reorganizované pokračováníNěmecké říše z let 1871–1945.[3] Vycházelo z toho, žeNěmecká demokratická republika (NDR) byla ilegálně ustavenýmloutkovým státem. Přestože NDR pořádala pravidelné volby, nebyly ani svobodné, ani spravedlivé. Ze západoněmeckého pohledu proto byla NDR nezákonná.[pozn. 4]
Tři jihozápadní země Západního Německa se v roce 1952 sloučily a vytvořilyBádensko-Württembersko, aSársko se připojil k Západnímu Německu jako spolková země v roce 1957 poté, co byl Francií oddělen jakoSárský protektorát odokupovaného Německa (oddělení nebylo právně platné, neboť nebylo uznánoSpojeneckou kontrolní radou). Kromě výsledných deseti zemí byl Západní Berlín považován za neoficiálníde facto jedenáctou zemi. Ačkolide jure nebyl součástí Západního Německa, protože Berlín podléhal kontrole Spojenecké kontrolní rady, Západní Berlín se politicky orientoval na Západní Německo a byl přímo či nepřímo zastoupen v jeho spolkových institucích.
Základ pro dnešní vlivné postavení Německa byl položen běhemněmeckého hospodářského zázraku (Wirtschaftswunder) v 50. letech, kdy se západní Německo přeměnilo zválkou zničené země na třetí největší ekonomiku na světě. První kancléřKonrad Adenauer, který zůstal ve funkci až do roku 1963, pracoval spíše na úplném příklonu kNATO než naneutralitě. Zajistil nejen členství v NATO, ale byl také zastáncem dohod, ze kterých se vyvinula dnešníEvropská unie. Když byla v roce 1975 založena skupinaG6, nebylo pochyb o tom, zda se Německá spolková republika stane členem.
Popádu komunistických režimů ve střední a východní Evropě v roce 1989, symbolizovaném otevřenímberlínské zdi, došlo k rychlému posunu k opětovnému sjednocení Německa. Východní Německo hlasovalo v roce 1990 o rozpuštění a přistoupení ke Spolkové republice. Jeho pět poválečných států (Länder) bylo rekonstruováno společně se sjednoceným Berlínem, který ukončil svůj zvláštní status a vytvořil další spolkovou zemi. Formálně se ke Spolkové republicepřipojili 3. října 1990 a počet států se zvýšil z deseti na šestnáct, čímž bylo ukončeno rozdělení Německa. Sjednocení nevedlo ke vzniku nové země; místo toho byl tento proces v zásadě dobrovolným aktem o přistoupení, přičemž západní Německo bylo rozšířeno o další státy východního Německa, které přestalo existovat. Rozšířená Spolková republika si udržela západoněmeckou politickou kulturu a pokračovala ve svém stávajícím členství v mezinárodních organizacích, jakož i v západoevropské zahraniční politice a přidružení k západním aliancím, jako jsouOSN,NATO,OECD aEvropská unie.
Předznovusjednocením bylo Německo rozděleno meziBundesrepublik Deutschland (Spolková republika Německo; běžně známá jako Západní Německo) aDeutsche Demokratische Republik (DDR; Německá demokratická republika; běžně známá jako Východní Německo). Znovusjednocení bylo dosaženo přistoupením (Beitritt) Německé demokratické republiky ke Spolkové republice Německo, takžeBundesrepublik Deutschland se stal oficiálním názvem sjednoceného Německa.
Ve Východním Německu byly v 50. a 60. letech preferovány pojmyWestdeutschland (Západní Německo) nebowestdeutsche Bundesrepublik (Západoněmecká spolková republika). To se změnilo po ústavní novele z roku 1974, kdy Východní Německo opustilo myšlenku jednoho německého národa. V důsledku toho oficiálně považovalo Západní Němce i obyvatele Západního Berlína za cizince. ZkratkaBRD (v angličtině FRG) začala ve východoněmeckém užívání převládat na počátku 70. let, počínaje novinamiNeues Deutschland. Ostatní státyvýchodního bloku je brzy následovaly.
V roce 1965 vydal západoněmecký spolkový ministr pro celoněmecké záležitostiErich Mende „Směrnice pro označování Německa“, v nichž doporučoval vyhýbat se zkratce BRD. 31. května 1974 doporučili předsedové západoněmeckých spolkových a zemských vlád, aby se v oficiálních publikacích vždy používal plný název. Od té doby se západoněmecké zdroje vyhýbaly zkrácené formě, s výjimkou levicově orientovaných organizací, které ji používaly. V listopadu 1979 informovala spolková vládaBundestag, že západoněmečtí veřejnoprávní vysílateléARD aZDF souhlasili s tím, že zkratku nebudou používat.[4]
Dvouznakový kód zeměISO 3166-1 alpha-2 pro Západní Německo byl DE (proDeutschland, Německo), který zůstal kódem Německa i po znovusjednocení. Kódy ISO 3166-1 alpha-2 patří mezi nejpoužívanější kódy zemí a kód DE se používá zejména jako identifikátor země, v rozšířených poštovních směrovacích číslech a jako internetová národní doména nejvyšší úrovně.de. Méně používaný tříznakový kódISO 3166-1 alpha-3 pro Západní Německo byl DEU, který zůstal kódem sjednoceného Německa. Naproti tomu nyní zrušené kódy pro Východní Německo byly DD v ISO 3166-1 alpha-2 a DDR v ISO 3166-1 alpha-3.
Hovorový výraz „Západní Německo“ nebo jeho ekvivalent se používal v mnoha jazycích.Westdeutschland byl rovněž rozšířeným hovorovým označením v německy mluvících zemích, obvykle bez politických konotací.
Komunistický režim v Československu zavedl český název státuNěmecká spolková republika, se zkratkou NSR.[5] Po znovusjednocení Německa jsou v českém prostředí používány pro označení Německa (Spolkové republiky Německo) zkratky SRN a NSR, zkratka NSR se již od poloviny devadesátých let přestala používat.[6]
Hraniceokupačních zón v Německu na počátku roku 1946. Území na východ odlinie Odra–Nisa, pod polskou a sovětskou správou/anexí, jsou vyznačena krémovou barvou, stejně jako oddělenýSárský protektorát.Brémy byly americkouenklávou v rámci britské zóny. Berlín byl oblastí čtyř mocností uvnitř sovětské zóny.
Ve dnech 4.–11. února 1945 se představitelé Spojených států, Spojeného království aSovětského svazu sešli najaltské konferenci, kde byla projednávána budoucí uspořádání poválečné Evropy aspojenecká strategie proti Japonsku v Tichomoří. Dohodli se, že hranice Německa k 31. prosinci 1937 budou určeny jako vymezující německé národní území oproti územím Německem okupovaným; všechny německé anexe po roce 1937 byly automaticky prohlášeny za neplatné. Následně, a ještě v 70. letech, měl západoněmecký stát za to, že tyto hranice z roku 1937 zůstávají „platné podle mezinárodního práva“, přestože se spojenci již mezi sebou dohodli, že území na východ odlinie Odra–Nisa musí být v rámci jakékoli mírové smlouvy převedena Polsku a Sovětskému svazu. Konference se dohodla, že poválečné Německo, s výjimkou těchto převodů, bude rozděleno dočtyř okupačních zón: francouzské zóny na dalekém západě; britské zóny na severozápadě; americké zóny na jihu; a sovětské zóny na východě. Berlín byl samostatně rozdělen do čtyř zón. Tato rozdělení neměla Německo rozčlenit, nýbrž pouze vymezit zóny správy.
Nizozemské tanky vyfotografované v Západním Německu v roce 1956 jako součást rozsáhlé přítomnosti zahraničních vojsk vedených Británií a Spojenými státy v zemi
Na základě následnéPostupimské dohody čtyři spojenecké mocnosti prohlásily společnou svrchovanost nad „Německem jako celkem“, definovaným jako souhrn území v rámci okupačních zón. Bývalá německá území na východ od řekOdra aNisa a mimo „Německo jako celek“ byla v srpnu 1945 oficiálně vyňata z německé svrchovanosti a převedena ze sovětské vojenské okupace pod polskou a sovětskou (v případě území Kaliningradu) civilní správu, přičemž jejich polský a sovětský status měl být potvrzen v konečné mírové smlouvě. V návaznosti na válečné závazky spojenců vůči exilovým vládám Československa a Polska se Postupimské protokoly rovněž dohodly na „uspořádaném a humánním“ přesunu etnických německých obyvatel z Polska, Československa a Maďarska do Německa jako celku. Osm milionů německých vyhnanců a uprchlíků se nakonec usadilo v Západním Německu. Mezi lety 1946 a 1949 se tři z okupačních zón začaly slučovat. Nejprve byly britská a americká zóna spojeny do kvazistátuBizonie. Krátce poté byla doTrizonie zahrnuta i francouzská zóna. Naopak sovětská zóna se stalaVýchodním Německem. Současně byly ve spojeneckých zónách vytvořeny nové spolkové země (Länder), které nahradily geografii přednacistických německých států, jako bylySvobodný stát Prusko aRepublika Bádensko, jež původně vycházely z někdejších nezávislých německých království a knížectví.
V dominantním poválečném narativu Západního Německa byl režimnacistického Německa charakterizován jako „zločinný“ stát,Šablona:Sfnp nezákonný a nelegitimní již od samého počátku; zatímcoVýmarská republika byla označována za „selhávající“ stát,Šablona:Sfnp jehož vnitřní institucionální a ústavní nedostatky byly zneužityHitlerem při jeho nezákonném uchopení diktátorské moci. V důsledku toho byly po Hitlerově smrti v roce 1945 a následné kapitulaci německých ozbrojených sil národní politické, soudní, správní a ústavní instituce jak nacistického Německa, tak Výmarské republiky považovány za zcela zaniklé, takže nové Západní Německo mohlo být založeno ve stavu ústavní nulity.[7] Nové Západní Německo si však přesto nárokovalo svou základní kontinuitu s „celkovým“ německým státem, který měl odFrankfurtského parlamentu roku 1848 ztělesňovat sjednocený německý národ a který byl od roku 1871 reprezentován v rámciNěmecké říše; byť tento celkový stát se stal fakticky nečinným již dlouho před 8. květnem 1945.
V roce 1949, s pokračováním a vyostřením studené války (například leteckým mostem do Berlína v letech 1948–1949), se dva německé státy, které vznikly v západních spojeneckých a sovětské zóně, začaly mezinárodně označovat jako Západní Německo a Východní Německo. Stát běžně známý jakoVýchodní Německo, bývalásovětská okupační zóna v Německu, se nakonec stalNěmeckou demokratickou republikou neboliNDR. V roce 1990 Západní a Východní Německo společně podepsalySmlouvu o konečném uspořádání ve vztahu k Německu (známou také jako „Dva plus čtyři“); kterou byl definitivně ukončen přechodný status Německa podruhé světové válce a čtyři spojenecké mocnosti se vzdaly své společné zbytkové svrchované pravomoci nad Německem jako celkem, včetně oblasti Západního Berlína, která oficiálně zůstávala pod spojeneckou okupací pro účely mezinárodního práva a práva NDR (status, který západní státy vztahovaly na Berlín jako celek, přestože Sověti jednostranně vyhlásili ukončení okupace Východního Berlína již o mnoho desetiletí dříve). Dohoda Dva plus čtyři rovněž znamenala, že obě části Německa potvrdily své poválečné vnější hranice jako konečné a nezvratné (včetně převodu bývalých německých území na východ odlinie Odra-Nisa v roce 1945), a spojenecké mocnosti potvrdily svůj souhlas s německým znovusjednocením. Od 3. října 1990, po obnovení zemí (Länder) NDR, se východoněmecké země a Východní Berlín v rámciznovusjednocení Německa připojily ke Spolkové republice.
S územími a hranicemi, které se z velké části shodovaly s těmi starého středověkéhoVýchodofranské říše a sNapoleonskýmRýnským spolkem z 19. století, byla Spolková republika Německo založena 23. května 1949 na základěBonnsko–pařížských konvencí, na jejichž základě získala 5. května 1955 „plnou pravomoc suverénního státu“ (ačkoli „plná suverenita“ byla získána ažDohodou dva plus čtyři v roce 1990).[a] Bývalé okupační západní jednotky zůstaly na místě, nyní jako součástOrganizace Severoatlantické smlouvy (NATO), k níž se západní Německo připojilo 9. května 1955 a zavázalo se brzy znovu vyzbrojit.[9]
Západní Německo se stalo ohniskemstudené války vzhledem ke svému sousedství sVýchodním Německem, členem později založenéVaršavské smlouvy. Bývalé hlavní městoBerlín bylo rozděleno do čtyř sektorů, přičemž západní spojenci spojili své sektory a vytvořiliZápadní Berlín, zatímco Sověti drželiVýchodní Berlín. Západní Berlín byl zcela obklopen územím Východního Německa a v letech 1948–1949 zažil sovětskou blokádu, která byla překonána díkyleteckému mostu do Berlína.
Vypuknutíkorejské války v červnu 1950 vedlo k výzvám Spojených států k přezbrojení Západního Německa, aby pomohlo bránit západní Evropu před vnímanou sovětskou hrozbou. Partneři Německa vEvropském společenství uhlí a oceli navrhli vytvořeníEvropského obranného společenství (EDC) s integrovanou armádou, námořnictvem a letectvem, složenými z ozbrojených sil jeho členských států. Západoněmecká armáda by podléhala plné kontrole EDC, avšak ostatní členské státy EDC (Belgie, Francie, Itálie,Lucembursko aNizozemsko) by v rámci EDC spolupracovaly při zachování nezávislé kontroly nad svými vlastními ozbrojenými silami.
Ačkoli byla smlouva o EDC podepsána (květen 1952), nikdy nevstoupila v platnost. Francouzštígaullisté ji odmítli s odůvodněním, že ohrožuje národní suverenitu, a když jiFrancouzské národní shromáždění odmítlo ratifikovat (srpen 1954), smlouva zanikla. Bylo tedy nutné nalézt jiné prostředky k umožnění přezbrojení Západního Německa. V reakci na to byl na londýnských a pařížských konferencích upravenBruselský pakt, aby zahrnovala Západní Německo a vytvořilaZápadoevropskou unii (WEU). Západnímu Německu mělo být umožněno přezbrojení (myšlenka, kterou mnozí Němci odmítali) a získat plnou suverénní kontrolu nad svými ozbrojenými silami, nazývanýmiBundeswehr. Unie by však regulovala velikost ozbrojených sil povolených každému ze svých členských států. Německá ústava rovněž zakazovala jakoukoli vojenskou akci s výjimkou případu vnějšího útoku proti Německu nebo jeho spojencům (Bündnisfall). Němci také mohli odmítnout vojenskou službu z důvodu svědomí a vykonávat civilní službu.[10]
Tři západníspojenci si ponechali okupační pravomoci v Berlíně a určité odpovědnosti za Německo jako celek. V rámci nových ujednání rozmístili spojenci vojska na území Západního Německa pro obranu NATO na základě dohod o rozmístění a statutu ozbrojených sil. S výjimkou 55 000 francouzských vojáků byly spojenecké síly pod společným obranným velením NATO (Francie v roce 1966 vystoupila z integrované vojenské struktury velení NATO).
Konradu Adenauerovi bylo 73 let, když se v roce 1949 stal spolkovým kancléřem, a z tohoto důvodu byl zpočátku považován za přechodnou postavu. Ve funkci však setrval 14 let. Velký státník německé poválečné politiky musel být v roce 1963 z úřadu téměř doslova vyvlečen.[11]
V říjnu 1962 zveřejnil týdeníkDer Spiegel analýzu obrany Západního Německa. Závěr zněl, že v systému existuje několik slabin. Deset dní po zveřejnění byly kancelářeDer Spiegel v Hamburku přepadeny policií a bylo zabaveno množství dokumentů. Kancléř Adenauer prohlásil vBundestagu, že článek se rovná velezradě a že jeho autoři budou stíháni. Šéfredaktor a vlastník časopisuRudolf Augstein strávil určitý čas ve vězení, než veřejné pobouření nad porušováním zákonů o svobodě tisku zesílilo natolik, že jej nebylo možné ignorovat. Členové FDP v Adenauerově kabinetu rezignovali na své funkce ve vládě a požadovali odstoupeníFranze Josefa Strausse, ministra obrany, který během krize zjevně překročil své pravomoci. Adenauer byl stále oslaben svým krátkým pokusem o zvolení prezidentem a tato epizoda dále poškodila jeho pověst. Oznámil, že na podzim roku 1963 odstoupí. Jeho nástupcem se měl stát Ludwig Erhard.[12]
Na počátku 60. let se tempo hospodářského růstu výrazně zpomalilo. V roce 1962 činila míra růstu 4,7 % a následující rok 2,0 %. Po krátkém oživení růst znovu zpomalil až do recese, přičemž v roce 1967 nedošlo k žádnému růstu.
K řešení tohoto problému byla vytvořena nová koalice. Erhard odstoupil v roce 1966 a byl nahrazenKurtem Georgem Kiesingerem. Vedlvelkou koalici mezi dvěma největšími stranami Západního Německa, CDU/CSU aSociálnědemokratickou stranou Německa (SPD). To bylo důležité pro zavedení nových nouzových zákonů: velká koalice poskytla vládním stranám dvoutřetinovou většinu hlasů potřebnou k jejich ratifikaci. Tyto kontroverzní zákony umožňovaly v případě výjimečného stavu omezit základní ústavní práva, jako jesvoboda pohybu.
V období před přijetím zákonů proti nim panoval ostrý odpor, především ze stranySvobodné demokratické strany, rostoucího západoněmeckého studentského hnutí, skupiny nazývající seNotstand der Demokratie („Demokracie v krizi“) a členů Kampaně proti jadernému zbrojení. Klíčovou událostí ve vývoji otevřené demokratické debaty byl rok 1967, kdyšáh Íránu,Muhammad Rezá Pahlaví, navštívil Západní Berlín. Několik tisíc demonstrantů se shromáždilo před budovou Opery, kde se měl zúčastnit zvláštního představení. Stoupenci šáha (později známí jakoJubelperser), vyzbrojení holemi a cihlami, napadli protestující, zatímco policie přihlížela a nezasáhla. Demonstrace v centru města byla násilně rozehnána, když byl kolemjdoucí jménemBenno Ohnesorg střelen do hlavy a zabit policistou v civilu. (Nyní bylo zjištěno, že policista Kurras byl placeným špionem východoněmeckých bezpečnostních složek.)[13] Protestní demonstrace pokračovaly a některé skupiny studentů začaly vyzývat k aktivnějším formám odporu. V rozsáhlé kampani proti demonstrantům je tisk, zejména bulvární listBild-Zeitung, líčil jako závažné narušení života v Berlíně. Protesty protiamerické intervenci ve Vietnamu, spojené s hněvem nad razancí, s jakou byly demonstrace potlačovány, vedly k rostoucí radikalizaci studentů na berlínských univerzitách. Jedním z nejvýraznějších aktivistů byl mladý muž z Východního Německa jménemRudi Dutschke, který rovněž kritizoval formy kapitalismu patrné v Západním Berlíně. Těsně před Velikonocemi roku 1968 se mladý muž pokusil Dutschkeho zabít, když jel na kole do studentské unie, a vážně jej zranil. Po celém Západním Německu demonstrovaly tisíce lidí proti novinám koncernu Springer, které byly považovány za hlavní příčinu násilí vůči studentům. Nákladní automobily převážející noviny byly zapalovány a okna kancelářských budov rozbíjena.[14]
V důsledku těchto demonstrací, v nichž začala hrát stále významnější roli otázka americké úlohy ve Vietnamu, se mezi studenty objevila touha dozvědět se více o roli rodičovské generace v období nacismu. PrůběhNorimberského tribunálu pro válečné zločiny byl v Německu široce medializován; státní zástupceFritz Bauer shromáždil důkazy proti dozorcům vkoncentračním táboře Auschwitz a přibližně dvacet z nich bylo postaveno před soud ve Frankfurtu v roce 1963 v rámciOsvětimských procesů. Každodenní novinové zprávy a návštěvy školních tříd při soudních jednáních odhalily německé veřejnosti povahu systému koncentračních táborů a vyšlo najevo, žeHolocaust měl mnohem větší rozsah, než se německá populace domnívala. Termín „holokaust“ pro systematické masové vyvražďování Židů se začal používat až v roce 1979, kdy byl v západoněmecké televizi uveden americký miniseriál z roku 1978 s tímto názvem. Procesy zahájené Osvětimskými procesy doznívaly ještě po desetiletích.
Zpochybňování kroků a politik vlády vedlo k novému klimatu veřejné debaty. Otázky emancipace, kolonialismu, environmentalismu a participativní demokracie byly diskutovány na všech úrovních společnosti. V roce 1979 dosáhla environmentální strana Zelených pětiprocentní hranice potřebné k získání parlamentních mandátů ve volbách do zemského sněmuSvobodného hanzovního města Brémy. Velký význam měl také postupný růstfeministického hnutí, v jehož rámci ženy demonstrovaly za rovná práva. Až do roku 1977 musela vdaná žena získat souhlas svého manžela, pokud chtěla nastoupit do zaměstnání nebo si otevřít bankovní účet.[15] Další reformy rodičovského práva v roce 1979 přiznaly matce a otci rovnocenná právní práva a zrušily zákonnou autoritu otce.[16] Paralelně s tím začalo ve větších městech, zejména v Západním Berlíně, růst hnutí homosexuálů, kde byla homosexualita během dvacátých let ve Výmarské republice široce akceptována.
Hněv nad zacházením s demonstranty po smrtiBenna Ohnesorga a po útoku naRudi Dutschkeho, spolu s rostoucí frustrací z nedostatku úspěchu při prosazování svých cílů, vedl k narůstající radikalizaci mezi studenty a jejich stoupenci. V květnu 1968 zapálili tři mladí lidé dva obchodní domy ve Frankfurtu; byli postaveni před soud a soudu jasně sdělili, že svůj čin považují za legitimní akt v tom, co označovali za „boj proti imperialismu“.[14] Studentské hnutí se začalo štěpit na různé frakce, od nezařazených liberálů přesmaoisty až po stoupence přímé akce ve všech podobách – anarchisty. Několik skupin si jako cíl stanovilo radikalizaci průmyslových dělníků; inspirováni aktivitamiRudých brigád (Brigate Rosse) v Itálii šli mnozí studenti pracovat do továren, avšak s malým nebo žádným úspěchem. Nejznámější z podzemních skupin bylaFrakce Rudé armády, která začala přepady bank za účelem financování svých aktivit a nakonec přešla do ilegality poté, co zabila několik policistů, několik kolemjdoucích a nakonec dva prominentní Západní Němce, které unesla s cílem vynutit si propuštění vězňů sympatizujících s jejími myšlenkami. V 90. letech byly útoky stále páchány pod názvem „RAF“. Poslední akce se uskutečnila v roce 1993 a skupina v roce 1998 oznámila ukončení své činnosti. Důkazy o tom, že skupiny byly infiltrovány agenty německé rozvědky působícími v utajení, se od té doby objevily, částečně na základě naléhání syna státního zástupceSiegfried Bubacka, který byl v roce 1977 zastřelen členy RAF.[17]
Související informace naleznete také v článku Willy Brandt.
V říjnu 1969 se spolkovým kancléřem stalWilly Brandt. Udržoval těsné spojenectví Západního Německa se Spojenými státy a soustředil se na posilováníevropské integrace v západní Evropě, přičemž zahájil novou politikuOstpolitik zaměřenou na zlepšení vztahů s východní Evropou. Brandt byl kontroverzní jak na pravici, kvůli svéOstpolitik, tak na levici, kvůli své podpoře pravicových autoritářských režimů a americké politiky, včetněválky ve Vietnamu.Brandtova zpráva se stala uznávaným měřítkem pro popis obecnéhorozdělení Sever–Jih ve světové ekonomice a politice mezi bohatým Severem a chudým Jihem. Brandt byl rovněž znám svými výrazněantikomunistickými domácími opatřeními, která vyvrcholila přijetímRadikalenerlass (protiradikálního dekretu) v roce 1972. V roce 1970 během návštěvy památníkupovstání ve varšavském ghettu, které bylo potlačeno Němci, Brandt nečekaně poklekl a v tichosti rozjímal — okamžik, jenž je připomínán jakoVaršavské pokleknutí.
Ministr financíHelmut Schmidt (SPD) sestavil koaliční vládu a působil jako spolkový kancléř v letech 1974 až 1982. Přední představitel FDPHans-Dietrich Genscher se stal vicekancléřem a ministrem zahraničních věcí. Schmidt, silný zastánceEvropského společenství (ES) a atlantické aliance, zdůrazňoval svůj závazek k „politickému sjednocení Evropy v partnerství se Spojenými státy“.[18] Narůstající vnější problémy přinutily Schmidta soustředit se na zahraniční politiku a omezily domácí reformy, které mohl uskutečnit. SSSR modernizoval své rakety středního doletu, což Schmidt označil za nepřijatelnou hrozbu pro rovnováhu jaderných sil, protože to zvyšovalo pravděpodobnost politického nátlaku a vyžadovalo západní reakci. NATO odpovědělo přijetím dvojkolejné strategie. Vnitropolitické dopady byly uvnitř SPD závažné a oslabily její koalici s FDP.[19] Jedním z jeho hlavních úspěchů bylo ve spolupráci s francouzským prezidentemValéry Giscard d'Estaingem zahájeníEvropského měnového systému (EMS) v dubnu 1978.[20]
V říjnu 1982 se rozpadla koalice SPD–FDP, když FDP spojila síly s CDU/CSU, aby zvolila předsedu CDUHelmuta Kohla spolkovým kancléřem prostřednictvímkonstruktivního vyslovení nedůvěry. Po celostátních volbách v březnu 1983 se Kohl pevně ujal kontroly jak nad vládou, tak nad CDU. CDU/CSU těsně nedosáhla na absolutní většinu v důsledku vstupuZelených do Spolkového sněmu, kteří obdrželi 5,6 % hlasů.
V lednu 1987 se vláda Kohl–Genscher vrátila do úřadu, avšak FDP a Zelení posílili na úkor větších stran. Kohlova CDU a její bavorská sesterská strana CSU klesly z 48,8 % hlasů v roce 1983 na 44,3 %. SPD klesla na 37 %; dlouholetý předseda SPD Brandt následně v dubnu 1987 rezignoval a byl nahrazenHansem-Jochenem Voglem. Podíl FDP vzrostl ze 7 % na 9,1 %, což byl její nejlepší výsledek od roku 1980. Podíl Zelených vzrostl na 8,3 % z jejich 5,6 % v roce 1983.
Pozhroucení východního bloku v roce 1989, symbolizovaném otevřenímBerlínské zdi, došlo k rychlému posunu směrem keznovusjednocení Německa; a kkonečnému urovnání poválečného zvláštního postavení Německa. Po demokratických volbách vyhlásilo Východní Německo své přistoupení ke Spolkové republice za podmínek stanovených Smlouvou o sjednocení mezi oběma státy; a poté Západní i Východní Německo radikálně změnily své příslušné ústavy v souladu s ustanoveními této smlouvy. Východní Německo se následně samo rozpustilo a jeho pět poválečných států (Länder) bylo znovu ustaveno spolu se znovusjednoceným Berlínem, který ukončil své zvláštní postavení a vytvořil dalšíLand. Tyto státy formálně přistoupily ke Spolkové republice dne 3. října 1990, čímž se počet spolkových zemí zvýšil z 10 na 16 a bylo ukončeno rozdělení Německa. Rozšířená Spolková republika si zachovala politickou kulturu Západního Německa a pokračovala ve svém dosavadním členství v mezinárodních organizacích, stejně jako ve své západní zahraničněpolitické orientaci a příslušnosti k západním aliancím, jako jsou NATO a Evropská unie.
Oficiální ceremonie znovusjednocení Německa dne 3. října 1990 se konala v budověReichstag, za účasti spolkového kancléřeHelmuta Kohla, spolkového prezidentaRicharda von Weizsäckera, bývalého spolkového kancléřeWillyho Brandta a mnoha dalších. O den později se parlament sjednoceného Německa sešel v symbolickém aktu v budově Reichstagu.
V té době však ještě nebyla rozhodnuta role Berlína. Teprve po ostré debatě, kterou mnozí považovali za jedno z nejpamátnějších zasedání parlamentu, dospělBundestag dne 20. června 1991 poměrně těsnou většinou k závěru, že jak vláda, tak parlament by se měly přesunout zBonnu doBerlína.
Západní Německo bylo federální parlamentní republikou, jejímž hlavním městem bylBonn. Výkonnou moc tvořili prezident a kancléř; prezident byl hlavou státu a jeho role byla převážně ceremoniální, zatímco kancléř byl předsedou vlády a vykonával funkci podobnou funkci premiéra. Kancléř byl volen zákonodárným sborem na čtyřleté funkční období a během tohoto období nemohl být odvolán z funkce, pokudBundestag nezvolil jeho nástupce.[21]
Země měla dvoukomorový parlament skládající se z horní komory,Bundesratu, a dolní komory,Bundestagu.[21]
Bundesrat měl 45 členů, kteří byli voleni jednotlivými zeměmi (Länder).[21] Počet hlasujících členů Bundestagu se v průběhu času měnil – od původních 402 v roce 1949 na 497 v roce 1987, přičemž nejvyšší počet, 499 členů, byl zaznamenán v roce 1961.[2]Je zde použita šablona{{Ref}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.[22] Členové zeZápadního Berlína byli voleni do Bundesratu i Bundestagu, avšak neměli hlasovací právo.[23][24]
Vláda Brandtova kabinetu roku 1969 na schodech rezidence prezidenta Heinemanna v Bonnu,Villa Hammerschmidt
Kiesingerova „velká koalice“ z let 1966–1969 byla tvořena dvěma největšími západoněmeckými stranami, CDU/CSU aSociálnědemokratickou stranou Německa (SPD). To bylo důležité pro přijetí nových nouzových zákonů – velká koalice poskytla vládním stranám dvoutřetinovou většinu hlasů potřebnou k jejich schválení. Tyto kontroverzní zákony umožňovaly v případěnouzového stavu omezit základní ústavní práva, například svobodu pohybu.
Přijetí zákonů předcházela silná opozice, především ze strany FDP, sílícího západoněmeckého studentského hnutí, skupiny nazývající se „Notstand der Demokratie“ („Demokracie ve stavu nouze“) aodborových svazů. Demonstrací a protestů přibývalo a v roce 1967 byl studentBenno Ohnesorg zastřelen policistou do hlavy. Tisk, zejména bulvární deníkBild-Zeitung, zahájil proti demonstrantům kampaň.
Do roku 1968 se posílila snaha vyrovnat se s minulostínacismu. V 70. letech seenvironmentalismus aantinacionalismus staly základními hodnotami mezi levicově orientovanými Němci. V důsledku toho se v roce 1979Zeleným podařilo dosáhnout pětiprocentní hranice potřebné k získání parlamentních mandátů ve volbách ve spolkové zemiSvobodné hanzovní město Brémy a po založení celostátní strany v roce 1980 se vyvinuli v jedno z politicky nejúspěšnějších ekologických hnutí na světě.
Dalším důsledkem nepokojů 60. let bylo založeníFrakce Rudé armády (RAF). RAF byla aktivní od roku 1968 a během 70. let provedla v západním Německu řadu teroristických útoků. Ještě v 90. letech byly útoky páchány pod názvemRAF. Poslední akce proběhla v roce 1993 a v roce 1998 skupina oznámila ukončení své činnosti.
Ve volbách roku 1969 získala SPD dostatek hlasů k vytvoření koaliční vlády s FDP. Předseda SPD a spolkový kancléřWilly Brandt zůstal v čele vlády do května 1974, kdy rezignoval po aféře Guillaume, při níž byl odhalen jeden z jeho blízkých spolupracovníků jako špion východoněmecké zpravodajské službyStasi. Aféra je však obecně považována spíše za bezprostřední podnět Brandtovy rezignace než za její hlavní příčinu. Brandt, sužovaný skandály souvisejícími s alkoholem a depresí[25][26] a také hospodářskými důsledky ropné krize roku 1973, podle všeho jednoduše vyčerpal své síly. Jak později sám uvedl: „Byl jsem vyčerpaný, z důvodů, které neměly nic společného s tehdy probíhajícími událostmi.“[27]
Ministr financíHelmut Schmidt (SPD) poté sestavil vládu a pokračoval v koalici SPD–FDP. Ve funkci kancléře působil v letech 1974–1982. Přední představitel FDPHans-Dietrich Genscher byl ve stejném období vicekancléřem a ministrem zahraničí. Schmidt, silný zastánceEvropského společenství (ES) a atlantické aliance, zdůrazňoval svůj závazek k „politickému sjednocení Evropy v partnerství se Spojenými státy“.
Cíle SPD a FDP se na konci 70. a na počátku 80. let začaly rozcházet. Dne 1. října 1982 se FDP spojila s CDU/CSU a zvolila předsedu CDUHelmuta Kohla spolkovým kancléřem prostřednictvímkonstruktivního vyslovení nedůvěry. Po celostátních volbách v březnu 1983 získal Kohl pevnou kontrolu jak nad vládou, tak nad CDU. CDU/CSU těsně nedosáhla absolutní většiny kvůli vstupu Zelených do Bundestagu, kteří obdrželi 5,6 % hlasů.
V lednu 1987 byla vláda Kohla a Genschera znovu potvrzena ve funkci, avšak FDP i Zelení posílili na úkor větších stran. Sociální demokraté dospěli k závěru, že Zelení nejenže pravděpodobně nevytvoří koalici, ale že by taková koalice měla navíc daleko k parlamentní většině. Ani jedna z těchto okolností se nezměnila až do roku 1998.
Denacifikace byla iniciativaSpojenců zaměřená na odstranění ideologie a personálního vlivunacismu z německé politiky, justice, společnosti, kultury, tisku a hospodářství podruhé světové válce. Byla prováděna odstraňováním osob, které byly členyNSDAP neboSS, z pozic moci a vlivu, rozpuštěním organizací spojených s nacismem a soudním stíháním prominentních nacistů zaválečné zločiny.[28] Program byl v Západním Německu značně nepopulární a stavěla se proti němu i nová vláda Konrada Adenauera.[29] Roku 1951 bylo přijato několik zákonů, které poskytly amnestie a proces denacifikace ukončily. V důsledku toho se mnoho osob s nacistickou minulostí znovu dostalo do politického aparátu Západního Německa.[30]
V letech 1951–1953 se dokonce tajná skupina bývalých nacistických funkcionářů známá jakoNaumannův kruh pokusila infiltrovatSvobodnou demokratickou stranu (FDP) s cílem vytvořit základ pro případný návrat k moci. Přestože byl tento pokus odhalen a zmařen, mnozí bývalí nacisté přesto získali významné pozice moci a vlivu v politickém systému.[31] Prezident Západního Německa (1974–1979)Walter Scheel i spolkový kancléř (1966–1969)Kurt Georg Kiesinger byli bývalými členy NSDAP. Státní tajemník Konrada AdenaueraHans Globke sehrál významnou roli při přípravě antisemitskýchnorimberských rasových zákonů v nacistickém Německu.[32] Roku 1957 bylo 77 % vedoucích úředníků západoněmeckého ministerstva spravedlnosti bývalými členy NSDAP.[33]
V Západním Německu byla většina politických institucí a budov umístěna v Bonnu, zatímconěmecká burza sídlila veFrankfurtu, který se stal hospodářským centrem. Soudní moc —Spolkový ústavní soud (Bundesverfassungsgericht) i nejvyšší odvolací soud — sídlila vKarlsruhe.
Západoněmecká vláda byla výrazně vícedecentralizovaná než její socialistický východoněmecký protějšek: první bylafederálním státem, zatímco druhýstátem unitárním. Zatímco Východní Německo bylo rozděleno na 15 správních okresů (Bezirke), které představovaly pouze místní pobočky centrální vlády, Západní Německo bylo rozděleno na spolkové země (Länder) s nezávisle volenými zemskými parlamenty a kontrolou nadBundesratem, druhou zákonodárnou komorou spolkové vlády.
Oficiální postoj Západního Německa vůči Východnímu Německu byl zpočátku takový, že západoněmecká vláda byla jediným demokraticky zvoleným, a tudíž jediným legitimním, představitelem německého lidu. PodleHallsteinovy doktríny by jakákoli země (s výjimkou SSSR), která uznala orgányNěmecké demokratické republiky, neudržovala diplomatické vztahy se Západním Německem.
Na počátku 70. let vedla politika Willyho Brandta nazývaná „NeueOstpolitik“ k formě vzájemného uznání mezi Východním a Západním Německem. Moskevská smlouva (srpen 1970),Varšavská smlouva (prosinec 1970), Čtyřmocenská dohoda o Berlíně (září 1971), Tranzitní dohoda (květen 1972) a Základní smlouva (prosinec 1972) pomohly normalizovat vztahy mezi Východním a Západním Německem a vedly k tomu, že oba německé státy vstoupily doOrganizace spojených národů. Hallsteinova doktrína byla opuštěna a Západní Německo přestalo nárokovatvýlučný mandát pro celé Německo.
Po období Ostpolitik byl západoněmecký pohled takový, že Východní Německo bylode facto vládou v rámci jednoho německého národa ade jure státní organizací částí Německa mimo Spolkovou republiku. Spolková republika nadále zastávala názor, že ve svých vlastních strukturách nemůžede jure uznat NDR jako svrchovaný stát podle mezinárodního práva; současně však uznávala, že v rámci struktur mezinárodního práva je NDR nezávislým svrchovaným státem. V tomto smyslu pak Západní Německo samo sebe považovalo ve svých hranicích nejen zade facto ade jure vládu, ale také za jedinéhode jure legitimního představitele neaktivního „Německa jako celku“.[34] Obě německé státy se vzdaly jakéhokoli nároku zastupovat ten druhý v mezinárodních vztazích, což uznaly jako nutně znamenající vzájemné uznání jejich schopnostide jure zastupovat vlastní obyvatelstvo při účasti v mezinárodních organizacích a dohodách, jako jsou Organizace spojených národů aHelsinský závěrečný akt.
„… Německá demokratická republika je ve smyslu mezinárodního práva státem a jako taková subjektem mezinárodního práva. Toto zjištění je nezávislé na uznání Německé demokratické republiky Spolkovou republikou Německo v mezinárodním právu. Takové uznání nejenže nebylo Spolkovou republikou Německo nikdy formálně vysloveno, ale naopak bylo opakovaně výslovně odmítáno. Posuzuje-li se jednání Spolkové republiky Německo vůči Německé demokratické republice ve světle její politiky uvolňování napětí, zejména uzavření smlouvy jako uznání de facto, lze je chápat pouze jako uznání de facto zvláštního druhu. Zvláštností této smlouvy je, že ačkoli jde o dvoustrannou smlouvu mezi dvěma státy, na kterou se vztahují pravidla mezinárodního práva a která má stejně jako každá jiná mezinárodní smlouva platnost, je uzavřena mezi dvěma státy, které jsou součástmi stále existujícího, byť neakceschopného, protože nereorganizovaného, celistvého státu Německa jako celku s jediným politickým tělesem.“[35]
Západoněmecká ústava (Grundgesetz, „Základní zákon“) obsahovala dva články umožňující sjednocení s dalšími částmi Německa:
Článek 23 poskytoval možnost, aby se jiné části Německa připojily ke Spolkové republice (na základě ústavy Spolkové republiky Německo).
Článek 146 poskytoval možnost sjednocení všech částí Německa na základě nové ústavy.
Po pokojné revoluci roku 1989 ve Východním Německu vyhlásilaVolkskammer NDR dne 23. srpna 1990 přistoupení Východního Německa ke Spolkové republice podle článku 23 Základního zákona, čímž zahájila proces znovusjednocení, který měl vstoupit v platnost 3. října 1990. Samotný akt znovusjednocení (s mnoha konkrétními podmínkami a ustanoveními, včetně zásadních změn západoněmeckého Základního zákona) však byl ústavně uskutečněn až následnou Smlouvou o sjednocení ze dne 31. srpna 1990 – tedy prostřednictvím závazné dohody mezi bývalou NDR a Spolkovou republikou, které se nyní vzájemně uznávaly jako samostatné svrchované státy podle mezinárodního práva.Šablona:Sfnp Tato smlouva byla poté dne 20. září 1990 schválena jakVolkskammer, takBundestagem ústavně požadovanou dvoutřetinovou většinou; tím bylo na jedné straně dosaženo zániku NDR a znovuobnoveníLänder na území Východního Německa a na druhé straně provedeny dohodnuté změny Základního zákona Spolkové republiky. Mezi tyto změny patřilo i zrušení samotného článku 23, na jehož základě NDR nominálně vyhlásila své následné přistoupení ke Spolkové republice.
Oba německé státy vstoupily v červenci 1990 doměnové acelní unie a dne 3. října 1990 seNěmecká demokratická republika rozpustila a nově obnovených pět východoněmeckýchLänder (spolu se sjednoceným Berlínem) se připojilo ke Spolkové republice Německo, čímž skončilo rozdělení na Východ a Západ.
VůzVolkswagen Brouk, po mnoho let nejúspěšnější automobil na světě, na montážní lince továrny ve Wolfsburgu, 1973
ZápadoněmeckýWirtschaftswunder („hospodářský zázrak“, termín zavedený deníkemThe Times) začal v roce 1950. Tento rozmach byl podpořen měnovou reformou z roku 1948, která nahradilaŘíšskou marku měnouNěmeckou markou a zastavila prudkou inflaci. Demontáž západoněmeckého uhelného a ocelářského průmyslu ze strany spojenců definitivně skončila v roce 1950.
Jak po druhé světové válce rostla poptávka po spotřebním zboží, vzniklý nedostatek pomohl překonat přetrvávající odpor vůči nákupu německých výrobků. Německo tehdy disponovalo velkým množstvím kvalifikované a levné pracovní síly, částečně v důsledku útěku a vyhnání Němců ze střední a východní Evropy, které postihlo až 16,5 milionu osob. To pomohlo Německu během války více než zdvojnásobit hodnotu jeho exportu. Vedle těchto faktorů představovaly tvrdá práce a dlouhá pracovní doba obyvatelstva na plnou kapacitu a v pozdních 50. a 60. letech také dodatečná pracovní síla poskytovaná tisíciGastarbeitery („hostujících pracovníků“) zásadní základ hospodářského vzestupu. To mělo později důsledky pro následující německé vlády, které se snažily tuto skupinu pracovníků integrovat.[36]
Po ukončení spojeneckých reparací, uvolnění německých práv k duševnímu vlastnictví a díky stimulačním účinkůmMarshallova plánu vybudovalo západní Německo jednu z nejsilnějších ekonomik světa, téměř stejně silnou jako před druhou světovou válkou.Ekonomika východního Německa zaznamenala určitý růst, avšak ne tak výrazný jako v západním Německu, částečně v důsledku pokračujících reparací vůči SSSR.[37]
V roce 1952 se západní Německo stalo součástíEvropského společenství uhlí a oceli, které se později vyvinulo vEvropskou unii. 5. května 1955 bylo západní Německo prohlášeno za stát s „pravomocí suverénního státu“.[a]Britské,francouzské aamerické ozbrojené síly v zemi nadále zůstaly, stejně jakosovětská armáda ve východním Německu. Čtyři dny po získání „pravomoci suverénního státu“ v roce 1955 vstoupilo západní Německo do NATO. Spojené království a USA si v západním Německu udržely zvláště silnou přítomnost jako odstrašující prostředek pro případ sovětské invaze. V roce 1976 se západní Německo stalo jedním ze zakládajících státůSkupiny šesti (G6). V roce 1973, kdy západní Německo s přibližně 1,26 % světové populace vykazovalo čtvrtý nejvyšší HDP na světě ve výši 814 796 milionů, činil HDPvýchodního Německa 129 969 milionů,[38] dohromady tedy 944 755 milionů, což představovalo 5,9 % světového celku.[39] V roce 1987 měla SRN podíl 7,4 % na celkové světové produkci.
Náboženská příslušnost v Západním Německu od 60. let klesala – u protestantů rychleji než u katolíků, tudíž římskokatolická církev v 70. letech předstihla EKD jako největší denominaci v zemi.
V mnoha ohledech německá kultura pokračovala navzdory diktatuře a válečným letům. Staré i nové formy existovaly vedle sebe a americký vliv, již silný ve 20. letech, dále rostl.[42]
Vedle zájmu o starší generaci spisovatelů se objevili noví autoři formovaní zkušeností války a poválečného období.Wolfgang Borchert, bývalý voják, který zemřel mladý v roce 1947, patří k nejznámějším představitelůmTrümmerliteratur.Heinrich Böll je považován za pozorovatele mladé Spolkové republiky v 50.–70. letech a vyvolal několik politických kontroverzí kvůli svému stále kritičtějšímu pohledu na společnost.Frankfurtský knižní veletrh (a jehoMírová cena německých knihkupců) se brzy vyvinul v uznávanou instituci. Jako příklady literatury západního Německa lze uvést mimo jinéSiegfrieda Lenze (Německá hodina) aGüntera Grasse (Plechový bubínek aPlatýs).
Ve 20. století se největším sportem v Německu stal fotbal.Německá fotbalová reprezentace, založená roku 1900, pokračovala ve své tradici ve Spolkové republice Německo a po překvapivém vítězství známém jako „zázrak v Bernu“ vyhrálamistrovství světa 1954. Dříve nebyl německý tým považován za součást mezinárodní špičky.Mistrovství světa 1974 se konalo ve městech západního Německa a v Západním Berlíně. Po porážce od východoněmeckého týmu v základní skupině reprezentaceNěmecké fotbalové federace znovu získala titul, když ve finále porazilaNizozemsko 2:1. V létě 1990, kdy již probíhal proces sjednocení, získali Němci třetí titul mistra světa, přičemž hráči, kteří nastupovali za východní Německo, se ještě nemohli zapojit. Německo rovněž zvítězilo na mistrovství Evropy v letech 1972 a 1980.[43][44]
Po tom, co seolympijské hry 1936 konaly v Německu, bylMnichov vybrán jako hostitelletních olympijských her 1972. Šlo také o první letní hry, na nichž východní Němci vystoupili se samostatnou vlajkou ahymnou NDR. Od 50. let bylo Německo na olympijských hrách zastupováno společným týmem vedeným předválečnými představiteli německého olympijského výboru, protože MOV odmítl požadavky NDR na samostatnou reprezentaci. Naolympijských hrách 1956 se týmy západního Německa, východního Německa a Sárska spojily a reprezentovaly Německo společně. O čtyři roky dříve se Sársko účastnilo jako samostatný tým, zatímco východní Německo se nezúčastnilo. Po letech 1956, 1962 a 1964 startovala NDR na letních olympijských hrách jako samostatný člen MOV.
Studie o rozsahu 800 stranDoping in Germany from 1950 to today ukazuje, jak západoněmecká vláda pomáhala financovat rozsáhlý programdopingu.[45][46] Západní Německo po desetiletí podporovalo a zakrývalo dopingovou kulturu v mnoha sportech.[47][48]
Stejně jako v roce 1957, kdy se Sársko připojilo k SRN, přestaly sportovní organizace východního Německa na konci roku 1990 existovat, protože jejich pododdíly i členové se připojili k západním protějškům. Současné německé organizace a týmy ve fotbale, olympijských sportech a dalších odvětvích jsou proto totožné s těmi, které byly před rokem 1991 neformálně označovány jako „západoněmecké“. Tyto organizace a týmy zároveň z velké části pokračovaly v tradicích reprezentujících Německo již před druhou světovou válkou, a dokonce i před první světovou válkou, čímž byla navzdory politickým změnám zachována více než stoletá kontinuita. Naproti tomu samostatné východoněmecké týmy a organizace vznikly v 50. letech; představovaly epizodu trvající méně než čtyři desetiletí, avšak v tomto období poměrně úspěšnou.
Západní Německo odehrálo na mistrovství Evropy 43 zápasů, více než kterýkoli jiný národní tým.[49]
↑Tato pozice se však časem změnila. Ve svém prohlášení z28. října1969 spolková vláda poprvé oficiálně uznala existenci dvou německých států. Na jaře 1970 došlo mezi kancléřemWillym Brandtem a předsedou vlády NDRWilli Stophem ke dvěma významným setkáním – v březnu ve východoněmeckémErfurtu a v květnu v západoněmeckémKasselu. V prosinci 1972 pak byla podepsána „Smlouva o základech vztahů mezi Spolkovou republikou Německo a Německou demokratickou republikou“ (Vertrag über die Grundlagen der Beziehungen zwischen der Bundesrepublik Deutschland und der Deutschen Demokratischen Republik, zkráceněGrundlagenvertrag). Obě země vzájemně uznaly po 23 letech suverénní existenci toho druhého, nicméně mezi oběma státy nedošlo k úplnému vzájemnému diplomatickému uznání. Smlouva znovu upravovala dopravu a pohyb občanů mezi oběma státy a dovolovala ze závažných rodinných důvodů návštěvu občana NDR v NSR.
↑abDetlef Junker zHeidelberské univerzity uvádí: „V pařížských dohodách z 23. října 1954 Adenauer prosadil následující lakonické znění: ‚Spolková republika bude mít tedy [po ukončení okupačního režimu] plnou pravomoc suverénního státu nad svými vnitřními i vnějšími záležitostmi.‘ Pokud to mělo být konstatování faktu, je třeba připustit, že šlo částečně o fikci, a pokud to bylo míněno jako zbožné přání, šlo o slib, který zůstal nesplněn až do roku 1990. Spojenci si ponechali svá práva a odpovědnosti týkající se Berlína a Německa jako celku, zejména odpovědnost za budoucí znovusjednocení a budoucí mírovou smlouvu.“[8]
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuWest Germany na anglické Wikipedii.
↑The Bonn Republic — West German democracy, 1945-1990, Anthony James Nicholls, Longman, 1997
↑The Bonn Republic — West German democracy, 1945–1990, Anthony James Nicholls, Longman, 1997
↑Encyclopædia Britannica. Germany. Online. vyd. [s.l.]: [s.n.]Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite encyclopedia}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Spojení NSR s NDR 1990, Euroskop.cz.www.euroskop.cz [online]. [cit. 2010-02-20].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2009-06-04.
↑JUTTA LIMBACH.How a constitution can safeguard democracy:The German Experience. [s.l.]: Goethe-InstitutDostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 December 2016.Je zde použita šablona{{Citation}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑The United States and Germany in the Era of the Cold War, A Handbook. Redakce Junker Detlef; překlad Robertson Sally E.. [s.l.]: [s.n.] (Publications of theGerman Historical Institutes; sv. 1, 1945–1968).Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 September 2015.ISBN0-511-19218-5. S. Section "The Presence of the Past", paragraph 9.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abWolfgang Kraushaar,Frankfurter Schule und Studentenbewegung, vol. 2Dokumente, Rogner und Bernhard, 1998 Dokument Nr. 193, p. 356
↑CORNELIUS GREBE.Reconciliation Policy in Germany 1998–2008, Construing the 'Problem' of the Incompatibility of Paid Employment and Care Work. [s.l.]: Verlag für Sozialwissenschaften, 2010.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 April 2017.ISBN978-3-531-91924-9.doi:10.1007/978-3-531-91924-9. S. 92.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Comparative Law: Historical Development of the Civil Law Tradition in Europe, Latin America, and East Asia, by John Henry Merryman, David Scott Clark, John Owen Haley, p. 542
↑DENSO, Christian. RAF: Gefangen in der Geschichte.Die Zeit. 13 August 2011.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 May 2013.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑MAX OTTE; JÜRGEN GREVE.A rising middle power?: German foreign policy in transformation, 1989–1999. [s.l.]: [s.n.], 2000.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Frank Fischer, "Von Der 'Regierung Der Inneren Reformen' zum 'Krisenmanagement': Das Verhältnis Zwischen Innen- und Aussenpolitik in der Sozial-Liberalen Ära 1969–1982". ["From the 'government of internal reforms' to 'crisis management': the relationship between domestic and foreign policy in the social-liberal era, 1969–82"]Archiv für Sozialgeschichte (January 2004), Vol. 44, pp. 395–414.
↑Jonathan Story, "The launching of the EMS: An analysis of change in foreign economic policy."Political Studies 36.3 (1988): 397–412.
↑abcHathiTrust. Background notes, Federal Republic of Germany. [s.l.]: United States Department of State, 1985. (Department of State publication; Background notes series,7834).Dostupné online. S. 1 & 4.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Distribution of Seats in the Bundestag 1949 - 2017 [online]. [cit. 2026-01-25].Dostupné online. (anglicky)Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑WEHLING, Hans-Georg. The Bundesrat.Publius. 1989, s. 53–64.Dostupné online.ISSN0048-5950.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑HOADLEY, Steve. West Berlin: the political dilemma.New Zealand International Review. 1987, s. 19–22.Dostupné online.ISSN0110-0262.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑TAYLOR, Frederick.Exorcising Hitler: The Occupation and Denazification of Germany. [s.l.]: Bloomsbury Publishing, 2011.Dostupné online.ISBN978-1408822128. S. 253–254.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Tetens, T.H.The New Germany and the Old Nazis, New York: Random House, 1961 pages 37–40.
↑ Germany's post-war justice ministry was infested with Nazis protecting former comrades, study reveals.The Daily Telegraph. 10 October 2016.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 January 2019.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑QUINT, Peter E.The Imperfect Union; Constitutional Structures for German Unification. [s.l.]: Princeton University Press, 1991. S. 14.Je zde použita šablona{{Citation}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑GIERSCH, Herbert.The fading miracle : four decades of market economy in Germany. Cambridge [England]: Cambridge University Press, 1992.ISBN0-521-35351-3.OCLC24065456Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abMaddison, Angus; 2003:Development Centre Studies The World Economy: Historical Statistics. OECD Publishing. pp. 27–28, table 1-2.
↑Maddison, Angus; 2003:Development Centre Studies The World Economy: Historical Statistics. OECD Publishing. p. 261, table 8b.
↑ Current population.Federal Statistical Office [online]. [cit. 2023-05-12].Dostupné online. (anglicky)
↑The Impact of the First World War and Its Implications for Europe Today | Heinrich Böll Stiftung | Brussels office – European Union [online]. [cit. 2021-07-08].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑UEFA.COM.Season 1972 [online]. [cit. 2023-08-20].Dostupné online. (anglicky)Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑UEFA.COM.Season 1980 [online]. [cit. 2023-08-20].Dostupné online. (anglicky)Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Report: West Germany systematically doped athletes.USA Today. 3 August 2013.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Study Says West Germany Engaged in Sports Doping.The New York Times. 8 August 2013.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Report exposes decades of West German doping.France 24. 5 August 2013.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ West Germany cultivated doping culture among athletes: report.CBC News. 5 August 2013.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑GLENDAY, Craig.Guinness World Records 2014. [s.l.]: 2013 Guinness World Records Limited, 2013.Dostupné online.ISBN978-1-908843-15-9. S. 257.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
._Legeroefeningen_32e_regiment._Centuriontanks_en_infa%2c_Bestanddeelnr_050-0522.jpg)
_-_geo.hlipp.de_-_25024.jpg)
.jpg)
