Zákonodárná moc (latinskypotestas legislativa) jeoprávnění vydávatzákony. V moderníteorii státu je vedlemoci výkonné asoudní jednou z nezávislých větvístátní moci, svěřená zákonodárnému sboru (parlamentu).
Zákonodárce je orgánem, který vykonává zákonodárnou moc. VČeské republice je toParlament, skládající se ze dvou komor -Poslanecké sněmovny aSenátu. V jiném možném významu jde o člověka, který je součástí tohoto subjektu, tedy napříkladposlance nebosenátora.[1][2]
Z hlediska možných oblastí právní úpravy není zákonodárce ničím omezen, může tedy normovat kteroukoli oblast společenských vztahů, aniž by k tomu potřeboval zvláštní zmocnění.[chybí zdroj] Ale samotné oprávnění upravovat prostřednictvím zákonů různé oblasti společenských vztahů zvláštní zmocnění potřebuje, to je obsaženo vústavě. Díky tomu pak může dojít k tomu, žezákon nebo některé jeho ustanovení odporujeústavnímu řádu a v takovém případě tento zákon nebo jeho část může zrušitÚstavní soud.
Předmět činnosti zákonodárce může být navíc v souvislosti s využitím historické metodyinterpretace práva podroben kritické analýze. Tehdy se z důvodu přesnější aplikace práva zkoumá, jaký byl úmysl zákonodárce při přijímání daného zákona, a vychází se zejména zdůvodové zprávy ke schválenému zákonu, případně též ze záznamu průběhu rozpravy v parlamentu.
Podrobnější informace naleznete v článku
Dělba moci.
Podle principu dělby moci (Montesquieu) má být zákonodárná moc oddělena od moci výkonné a soudní, aby se zmenšilo nebezpečí zneužití politické moci. V moderních státech je tato moc obvykle svěřena volenémuparlamentu, v parlamentních systémech ve spolupráci s vládou, v prezidentských systémech s prezidentem.Ústavnost právního řádu v mnoha zemích navíc kontrolujíústavní soudy.
Návrhy nových zákonů i změn v platných zákonech připravuje v parlamentních systémech vláda a její odborný orgán, v České republiceLegislativní rada vlády, mohou je však podávat taképoslanci jakoposlaneckou iniciativu. V tomto případě se poslanecký návrh předkládá vládě a s jejím vyjádřenímposlanecké sněmovně parlamentu. Součástí projednávání ve vládě je i připomínkové řízení, vyžádání stanovisek ministerstev a dalších státních orgánů a jejich vypořádání. Kromě poslanců může takový návrh podat iSenát nebozastupitelstvo kraje.
Návrh zákona musí splňovat řadu podmínek, například odhad dopadů nastátní rozpočet, na životní prostředí (EIA), případně na občany z hlediska byrokratické zátěže. Sněmovna nejprve v prvním čtení rozhodne o tom, zda bude návrh odmítnut anebo dále projednáván. V tomto případě jej zároveň přidělí jednomu nebo několika parlamentním výborům podle jejich odbornosti. Po projednání ve výborech, které určí zpravodaje, návrh případně pozmění a vypracují doporučení pro plénum sněmovny, může být projednávání návrhu (předlohy) zákona zařazeno na program jednání sněmovny.
Ve druhém čtení sněmovna hlasuje o pozměňovacích návrzích poslanců a nakonec o výsledné předloze. Během projednávání ve výborech i během druhého čtení se mohou uplatnit návrhy a námitky různých zájmových a odborných skupin, pokud je někdo z poslanců přijme za své a přednese. Významnější návrhy zákonů bývají v této fázi také předmětem politických jednání mezi různými stranami, při nichž se vláda snaží vyjednat potřebnou podporu, často za cenu jistých ústupků a kompromisů.
Pokud je návrh schválen, máSenát lhůtu, do kdy si může vyžádat, že bude zákon také projednávat. Pokud to učiní (což je v České republice spíše pravidlem), svěří Senát předlohu k projednání příslušným výborům a s jejich stanoviskem zařadí na jednání pléna. V Česku Senát nemůže předlohu měnit, může ji však s návrhy změn odmítnout a vrátit Sněmovně. Sněmovna může odmítnutí Senátem přehlasovat, pro zákon však musí v tomto případě hlasovat nadpoloviční většina všech poslanců. Předloha schválená Sněmovnou případně i Senátem potřebuje ještě podpis (schválení)prezidenta republiky. Pokud ji prezident odmítne, může Sněmovna jeho veto přehlasovat opět nadpoloviční většinou všech poslanců.
Schválený zákon s podpisem je pak zveřejněn veSbírce zákonů a nařízení, čímž vstupuje v platnost. Datum jehoúčinnosti, tj. skutečného uplatňování, bývá v zákoně výslovně stanoveno, ve výjimečných případech nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
Pokud vznikne pochybnost, zda zákon není v rozporu sústavou, mohou poslanci, senátoři nebo prezident republiky podat návrh na jeho zrušení k Ústavnímu soudu.Ústavní soud může návrh buďto zamítnout, nebo zákon, případně jen jeho protiústavní ustanovení,zrušit.
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuLegislative na německé Wikipedii.
- J. Blahož a kol.,Srovnávací ústavní právo. Praha: ASPI 2007
- J. Filip,Ústavní právo. Brno: MU 2008
- K. Klíma,Ústavní právo. Plzeň: A. Čeněk 2006
- J. Sokol,Moc, peníze a právo. Plzeň: A. Čeněk 2007
- N. Šišková,Evropské právo 1. Ústavní základy Evropské unie. Praha: Linde 2007
