_(2).jpg)
Dánskému hnutí odporu se s pomocí mnohadánských občanů podařilo běhemdruhé světové války evakuovat po moři do blízkéhoneutrálního Švédska 7220 ze 7800dánských Židů a 686 jejich nežidovských manželů.[1] Zatčení adeportace dánskýchŽidů byla nařízenaAdolfem Hitlerem. Ovšem akce na jejich záchranu začala dříve, již 28. září 1943 poté, co Hitlerovy plány prozradil německý diplomatGeorg Ferdinand Duckwitz.
Tato záchranná akce je považována za jeden z největších počinů kolektivního odporu proti agresi v některé ze zemí okupovaných během druhé světové válkyNěmeckem. Díky této záchranné akci a dánským přímluvám za 464 již zatčených dánských Židů deportovaných doTerezínského ghetta vProtektorátu Čechy a Morava, přežiloholokaust 99 % židovské populace žijící vDánsku.[1]
I přes nespolupráci dánské vlády, která se deportaci Židů bránila, začali němečtí okupanti plánovat deportaci přibližně 7800 Židů žijících v Dánsku donacistických koncentračních táborů. Německý diplomatGeorg Ferdinand Duckwitz se neúspěšně pokusil zajistit bezpečný přístav pro Židy veŠvédsku. Švédská vláda mu sdělila, že je ochotná dánské Židy přijmout pouze se souhlasem Němců, kteří však žádost ignorovali.
Dne 28. září 1943 tak Duckwitz prozradil německé plány předsedoviSociálních demokratůHansi Hedtoftovi. Hedtoft poté kontaktoval dánské hnutí odporu a šéfa židovské komunity C. B. Henriquese, který poté upozornil vrchníhorabínaMarcuse Melchiora. Během časných ranních bohoslužeb 29. září 1943, den předRoš ha-šanou, byli lidé rabínem Melchiorem varováni před plánovanými deportacemi a vyzváni, aby se okamžitě schovali a rozšířili tuto informaci mezi všechny své přátele a příbuzné. Německé plány přimělyDánskou národní církev a všechny politické strany s výjimkouNárodně socialistické dělnické strany Dánska, aby akci okamžitě odsoudily a přislíbily solidaritu s židovskými spoluobčany. Poprvé se tak otevřeně postavili proti okupaci. Dánštíbiskupové okamžitě vydalihyrdebrev,pastýřský list všem věřícím. Dopis obdrželi i všichni dánští ministři a následující neděli byl přečten v každém kostele. Tento akt byl sám o sobě velice neobvyklý, neboť dánská církev je decentralizovaná a apolitická.
Počátky záchranné akce byly velmi improvizované. Když se dánštístátní zaměstnanci na několika úrovních různých ministerstev dozvěděli o německém plánu shromáždit všechny dánské Židy, nezávisle na sobě podnikli různá opatření, aby Židy vyhledali a ukryli. Někteří jednoduše požádali své přátele, aby prošli telefonní seznamy a varovali všechny, kteří měli židovsky znějící jména. Většina Židů se kvůli svému nejistému osudu několik dní nebo týdnů skrývala.
Ačkoliv se většina dánských Židů ukryla, je pravděpodobné, že bez zajištění bezpečného odjezdu do Švédska by byla většina nakonec odhalena. Již dříve Švédsko poskytlo azylnorským Židům, kteří měli nějaké vazby na Švédsko. Ale akce na záchranu norských Židů nebyla zcela účinná kvůli nedostatku zkušeností s jednáním s německými úřady. Když bylo v Dánsku 29. srpna 1943 zavedenostanné právo,švédské ministerstvo zahraničních věcí si uvědomilo, že dánští Židé jsou v bezprostředním nebezpečí. V dopise z 31. srpna 1943 dostal švédský velvyslanec vKodani povolení odGösty Engzella, který zastupoval Švédsko již v roce 1938 nakonferenci v Évianu, na které se projednávala otázkažidovských uprchlíků prchajících před nacistickým režimem, vydávat dánským Židům švédské pasy, které jim měly umožnit odjezd do neutrálního Švédska. Dne 2. října 1943 švédská vláda v oficiálním prohlášení oznámila, že je Švédsko připraveno přijmout všechny prchající Židy.[2]
Židé byli pašováni a transportováni z Dánska přesúžinu Øresund zeSjællandu do Švédska. Délka transportu se měnila v závislosti na konkrétní trase a počasí, ale v průměru uprchlíci strávili hodinu na rozbouřeném zimním moři. Někteří byli převáženi ve velkých rybářských člunech o hmotnosti až 20 tun, jiní byli přepraveni na veslicích nebo kajacích.KečAlbatros byla jednou z lodí, která byla k těmto transportům používána. Někteří uprchlíci byli pašováni v nákladních železničních vagónech na pravidelnýchtrajektech mezi Dánskem a Švédskem. Tato cesta byla určená především pro příliš mladé nebo naopak staré lidi, kteří by jen stěží vydrželi cestu po rozbouřeném moři. Příslušníci dánského hnutí odporu se vloupávali do prázdných nákladních vagonů, které byly již Němci zapečetěné, pomohli uprchlíkům do vagonů nastoupit, a poté je znovu zapečetili padělanými nebo odcizenými německýmipečetěmi, aby tak zabránili další kontrole.
Rybáři si za přepravu účtovali v průměru 1000dánských korun na osobu, někteří si ale účtovali až 50 000 dánských korun. Průměrná měsíční mzda v té době byla necelých 500 korun a polovina ze zachráněných Židů patřila k dělnické třídě. Ceny byly určovány jak tržními principy nabídky a poptávky, tak také tím, jak rybáři vnímali riziko, které podstupují. Dánské hnutí odporu se aktivně podílelo na organizaci záchranné operace a také poskytovalo finance, které získaly většinou od bohatých Dánů, kteří k tomuto účelu věnovali velkou sumu peněz. Celkově se odhaduje, že záchranná akce stála kolem 20 milionů dánských korun, z nichž asi polovinu zaplatily samotní Židé.[3]
Dánský fyzikNiels Bohr, jehož matka byla Židovka, se odhodlaně postavil za své krajany v osobní výzvěšvédskému králi a vládním ministrům.[4][5][6][7][8] Po přesvědčivé přímluvěGrety Garbo mu švédský králGustav V. udělilaudienci.[9] Bohr měl odletět doUSA, kde se měl zapojit do přísně tajnéhoprojektu Manhattan. Bohr však informoval jak úředníky, tak posléze i krále, že neodjede, dokud Švédsko neoznámí v rozhlasovém vysílání, že jsou jeho hranice otevřené pro prchající dánské Židy.[10] Podle tvrzení historikaRicharda Rhodese, Bohr 30. září 1943 přesvědčil krále, aby zveřejnil ochotu Švédska poskytnout jim azyl a 2. října 1943 švédský rozhlas odvysílal, že je Švédsko připraveno přijmout židovské uprchlíky. Rhodes i další historici hodnotí Bohrovu podmínku jako nezbytnou, aby se hromadná záchrana dánských Židů uskutečnila.[4][5][6][7][8] Ovšem podle Paula A. Levineho, který se o Bohrovi vůbec nezmiňuje, však švédské ministerstvo zahraničních věcí jednalo na základě jasných instrukcí daných mnohem dříve premiéremPerem Albinem Hanssonem a ministrem zahraničíChristianem Güntherem v souladu s politikou přijatou již v roce 1942.[1]
Během prvních dnů záchranné akce se Židé nastěhovali do mnoha rybářských přístavů na dánském pobřeží, aby čekali na odplutí, ale důstojnícigestapa začali sledovat podezřelou aktivitu kolem přístavů. V noci na 6. října 1943 bylo asi 80 Židů objeveno na půdě kostela vGilleleje. Jejich úkryt prozradila dánská dívka, která byla zamilovaná do německého vojáka.[11] Následné záchrany musely probíhat z izolovaných míst podél pobřeží. Při čekání na svou záchranu se Židé uchýlili do lesů a do chatrčí daleko od pobřeží, mimo dohled gestapa.
Při záchranné operaci často spolupracovala i dánská přístavní policie a civilní policie. Během raných fází nemělo gestapo dostatek mužů a tak byla povolána německá armáda a námořnictvo, aby posílily gestapo v jeho snaze zabránit útěkům do Švédska. Místní Němci ve vedoucích pozicích, podle svých vlastních politických kalkulací a svou vlastní nečinností spíše útěk usnadnili, než by jej ztížili.[12][13]
Ačkoliv se na této rozsáhlé záchraně podílelo několik stovek, ne-li tisíc obyčejných Dánů, na seznamJad vašem se dostalo Dánů pouze několik. Většinou to nebyli členové odboje a na seznam se dostali spíše náhodou, že je znal některý z Židů, kterému pomohli. Zachránci nejčastěji pracovali v rámci malých spontánně organizovaných skupin a "skrytě". Často byli známí pouze pod svými fiktivními jmény, a ti, kterým pomohli, je většinou nemohli identifikovat, a proto nesplňovali kritéria pro zařazení na tento seznam, aby získali ocenění "Spravedlivý mezi národy".
V následujícím seznamu jsou uvedeni někteří z významnějších zachránců, jejichž jména se během let objevila:[14][1][15][16][17]
Po počátečním naléhání sidánské hnutí odporu přálo, aby bylo vyznamenáno pouze jako kolektivní organizace. Pouze hrstka jeho členů je jmenována individuálně.[18] Místo toho je záchrana dánských Židů v Jad vašem reprezentována zasazením stromu králi a dánskému hnutí odporu a autentickou rybářskou lodí z dánské vesnice Gilleleje.[19] Podobněamerické muzeum holokaustu veWashingtonu D. C. má ve stálé expozici autentický člun použitý při záchraně asi 1400 Židů. Na seznamu Jad vašem je i německý diplomat Georg Ferdinand Duckwitz, který německé plány prozradil Dánům.[20]
V Kodani byl příkaz k deportaci proveden na židovský Nový rok, tedy v noci z 1. na 2. října 1943, kdy Němci předpokládali, že všichni Židé budou shromážděni doma. Jejich shromáždění organizovali příslušníciSchutzstaffel, kteří využili dva policejní prapory a asi 50 dánských dobrovolníků z řadWaffen-SS. Ti byli vybráni pro svou obeznámenost s Kodaní a severnímSjællandem. SS se zorganizovali do pětičlenných týmů. V každém týmu byl Dán, vozidlo a seznam adres ke kontrole. Většina týmů nenašla nikoho, ale jeden z týmů našel čtyři Židy na páté kontrolované adrese. Úplatek ve výši 15 tisíc dánských korun byl odmítnut a peníze byly zničeny.
Z 580 dánských Židů, kterým se nepodařilo uprchnout do Švédska, jich bylo 464 zatčeno. Směli si vzít dvě přikrývky, jídlo na tři nebo čtyři dny a malý kufr. Byli převezeni do přístavuLangelinie, kde na ně čekalo několik velkých lodí. Jeden z dánských příslušníků Waffen-SS se domníval, že byli odesláni doGdaňsku.[21]
Nakonec však byli posláni doTerezínského ghetta v Němci okupovanémČeskoslovensku. Po deportaci přední dánští úředníci přesvědčili Němce, aby přijali balíčky potravin a léků pro vězně. Dále Dánsko Němce přesvědčilo, aby nedeportovali dánské Židy dovyhlazovacích táborů. Toho bylo dosaženo dánským politickým tlakem, pomocídánského Červeného kříže, který měl sledovat stav dánských Židů v Terezíně. V Terezíně na nemoci zemřelo 51 dánských Židů, kdy většinou šlo o starší osoby.
V dubnu 1945, když se válka chýlila ke konci, bylo 425 přeživších dánských Židů (několik se jich narodilo v ghettu) mezi několika tisíci dalších Židů zachráněných operací vedenouFolkem Bernadottem zeŠvédského Červeného kříže, který organizoval transport internovaných norských, dánských a dalších západoevropských vězňů z německých koncentračních táborů do nemocnic ve Švédsku. Během akce bylo do nemocnic vbílých autobusech odvezeno přibližně 15 tisíc lidí.[22]
K vysvětlení velkého úspěchu dánské záchranné operace ve srovnání s jinými podobnými operacemi v jiných nacisty okupovaných zemích byla předložena řada vysvětlení:[13][23][24][1]
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuRescue of the Danish Jews na anglické Wikipedii.
