Churchill, který měl smíšený anglicko-americký původ, se narodil v hrabstvíOxfordshire do bohaté, aristokratické rodinySpencerů. V roce 1895 vstoupil dobritské armády a zúčastnil se bojů vBritské Indii,Mahdího povstání adruhé búrské války, během nichž si získal slávu jako válečný korespondent a napsal knihy o svých taženích. V roce 1900 byl zvolen poslancem za Konzervativní stranu, ale v roce 1904 přestoupil k liberálům. V liberální vláděH. H. Asquitha zastával funkcipředsedy obchodního úřadu (President of the Board of Trade) a pozdějiministra vnitra, kde prosazoval reformu vězeňství a sociální zabezpečení dělníků. Jakoprvní lord admirality[1] před a běhemprvní světové války dohlížel na nešťastný námořní útok na Dardanely (předchůdcebitvy o Gallipoli) a byl následně přeřazen na post kancléře lancasterského vévodství. V listopadu 1915 rezignoval a připojil se kRoyal Scots Fusiliers nazápadní frontě, kde sloužil šest měsíců. V roce 1917 se vrátil do vlády pod vedenímDavida Lloyda George a postupně působil jako ministr pro munici,ministr války,ministr letectva aministr pro kolonie, přičemž dohlížel naanglo-irskou smlouvu a britskou zahraniční politiku naBlízkém východě. Po dvouleté přestávce mimo parlament se stal ministrem financí v konzervativní vláděStanleyho Baldwina a v roce 1925 vrátillibru šterlinků ke zlatému standardu, čímž utlumil britské hospodářství.
V období mimo vládu, během tzv. „let v divočině“ ve 30. letech, Churchill varoval předmilitarismemnacistického Německa a požadoval zbrojení. Po vypuknutídruhé světové války byl znovu jmenován prvním lordem admirality. V květnu 1940 se stal premiérem, když vystřídalNevilla Chamberlaina. Churchill vytvořil vládu národní jednoty a vedl britské zapojení do spojeneckého válečného úsilí proti mocnostemOsy, což nakonec vedlo k vítězství v roce 1945. Po porážce konzervativců ve volbách v roce 1945 se stal vůdcem opozice. Během počínajícístudené války se veřejně postavil proti sovětskému vlivu v Evropě, varoval před vznikem „železné opony“, prosazovalevropskou jednotu a z jeho podnětu byla založenaRada Evropy. Mezi svými dvěma premiérskými obdobími napsal několik knih o svých válečných zkušenostech a v roce 1953 získalNobelovu cenu za literaturu. V roce 1950 prohrál volby, ale v roce 1951 se vrátil do úřadu premiéra. Jeho druhé období bylo zaměřeno především na zahraniční politiku, zejména na anglo-americké vztahy a udržení zbytkůbritského impéria, přičemžIndie už byla nezávislá. Na domácí scéně se vláda zaměřila na rozsáhlý a úspěšný program výstavby bytů. Kvůli zhoršujícímu se zdraví Churchill v roce 1955 odstoupil, ale zůstal poslancem až do roku 1964. Po jeho smrti v roce 1965 mu byl vystrojenstátní pohřeb.
Churchill je považován za jednu z nejvýznamnějších osobností 20. století a dodnes zůstává oblíbený ve Spojeném království i v širším anglosaském světě. Obecně je vnímán jako vítězný válečný vůdce, který sehrál klíčovou roli v obraně liberální demokracie protifašismu. Jako neochvějný imperialista je však také kritizován za své výroky o rase a za některá válečná rozhodnutí, například za plošné bombardování měst (např. rozhodnutíplošně bombardovat Drážďany v únoru 1945.[2]) Historici ho nicméně řadí mezi největší britské premiéry všech dob.
Churchillovo celé jméno znělo Winston Leonard Spencer-Churchill, ale po vzoru svého otce lordaRandolpha Churchilla ve veřejném životě užíval jen příjmeníChurchill. Jeho knihy vycházejí pod jménem Winston S. Churchill nebo Winston Spencer Churchill, protože pod jménemWinston Churchill publikoval již jiný autor, AmeričanWinston Churchill (1871–1947).
Winston Churchill se narodil na zámkuBlenheim ve Woodstocku v hrabstvíOxfordshire jako vnuk7. vévody z Marlborough. Jeho otec lordRandolph Churchill byl politikem, který vyvedl britské konzervativce z krize v osmdesátých letech 19. století. Jeho matka ladyJennie Churchill (rozená Jeanette Jerome) byla dcerou amerického obchodníka Leonarda Jeromeho. Žádný z rodičů neprokazoval Winstonovi zvláštní náklonnost nebo lásku, přestože on jako dítě svou matku zbožňoval.
Mladý Winston v sedmi letech nastoupil na elitní školu St. James. Tam však vykazoval velice špatné výsledky, dokonce byl považován za hloupého. Snad to bylo i psychickým zhroucením, že ho po čase sklátila velice silná horečka a zápal plic – nemoc, která ho poté provázela celý život. Zápas s nemocí ale nakonec vyhrál. Kvůli jeho zdravotnímu stavu mu lékař doporučil přestup do školy v Brightonu, která se nacházela u moře a umožnila Winstonovi zotavit se z prodělané nemoci. Po ukončení studia v Brightonu složil přijímací zkoušky na školu v Harrow (tehdy ještě mimo Londýn). Jeho snem však bylo dostat se na vojenskou akademii. To se mu podařilo v roce 1893 a na třetí pokus se stal vojenským kadetem naKrálovské vojenské akademii v Sandhurstu. Zde si vedl úspěšně. Po dvou letech skončil osmý v pořadí mezi zhruba sto chlapci ve svém ročníku.
Jako mladý podporučík odcestoval v roce 1895 naKubu, kde působil jako válečný dopisovatel a vojenský pozorovatel u štábu generála Valdeze. Z důvodu udržení dobrých mezinárodních vztahů však jeho články často nebyly zveřejňovány, protože v nich velice sympatizoval s kubánskými povstalci, kteří bojovali protišpanělské nadvládě.
Během svého dalšího působení v armádě se zúčastnil nejdříve v roce 1897 pod velením generála Bindona Blooda bojů v severozápadním pohraničíBritské Indie protipaštunským kmenům Áfaridů a Orakzáíů. Z několika bitev vyšel nezraněn, ačkoliv podle svých nadřízených prováděl šílené věci, jako například jízdu velice blízko rojnice (bojové rozmístění vojáků aj. vedle sebe s rozestupy dvou i více metrů – viz kordón). V roce 1898 se jako členKitchenerovy expedice účastnil bojů vSúdánu u Omdurmánu (Ummdurmánu) protiMahdího povstání. I zde bojoval na exponovaných úsecích, kde padlo několik jeho blízkých přátel, on sám však z boje sderviši vyšel nezraněn. V těchto válečných událostech si přivydělával jako válečný dopisovatel a právě v této době se u něho poprvé objevil určitý literární talent. Povedlo se mu totiž napsat svou první knihu. V knizeŘíční válka, pojednávající o bojích v Súdánu, se vyjadřoval negativně oislámu a o muslimech.[3]
Churchill byl velkým zastáncemBritského impéria. Mapa z roku 1910.Churchill (vpravo) ve skupině britských zajatců během búrské války
U syna prominentního politika nebylo překvapivé, že se pokusil prosadit v politice. Během 90. let přednesl několik veřejných projevů na schůzích konzervativců a v roce 1899 se pokusil poprvé vstoupit do politiky, když kandidoval doDolní sněmovny. Bylo to ve městěOldham, kde kandidoval za konzervativce a prohrál. Již v tomto věku mu však nedělalo problémy řečnit a jeho projevy byly uznávané, ačkoliv nebyl zvolen. V říjnu 1899 vypukla v jižní Africedruhá búrská válka a Winston Churchill tam začal působit jako dopisovatel listuMorning Post. Běhembúrského přepadu britského obrněného vlaku byl zajat a uvězněn. Z vězení v Pretorii se mu podařilo uprchnout a tajně přejet vlakem 500 km až do portugalskéhoMosambiku a z něj pak na území kontrolované Brity. Toto dobrodružství z něj udělalo na nějaký čas národního hrdinu, dokonce byl navržen na vyznamenání Viktoriiným křížem, aleHoratio Kitchener tento návrh vetoval. Další výhodou byla reaktivace jako vojáka a nastoupení do činné služby.
Poté, co Británie dosáhla jistých úspěchů, konaly se v říjnu roku 1900 nové volby, v nichž Churchill znovu kandidoval a opět ve volebním obvoduOldham. Neváhal využít své popularity válečného hrdiny a nakonec zasedl vDolní sněmovně do lavice za konzervativce. V březnu následujícího roku přednesl svůj první projev. Tímto začala jeho úspěšná politická kariéra, během níž byl v letech 1900–1922 a 1924–1964 členem Dolní sněmovny. V roce 1904 vystoupil z konzervativní strany a přešel kliberálům, protože nesouhlasil s konzervativní politikou týkající se ochranářských tarifů.
V roce 1906 vyhráli liberálové všeobecné volby a o rok později nastoupil Churchill do funkce zástupce ministra kolonií. V této době se také Churchill sblížil s advokátem z WalesuDavidem Lloydem Georgem, který se měl v budoucnosti stát jeho politickým partnerem. V roce 1908 byl jmenovánministrem obchodu, v kteréžto pozici úzce spolupracoval s Lloydem Georgem, novým ministrem financí (Chancellor of the Exchequer). V roce 1910 byl jmenovánministrem vnitra, kde jeho působení bylo hodnoceno jako poněkud kontroverzní. Slavná fotografie z té doby ukazuje Churchilla osobně se účastnícího tzv.obléhání Sidney Street. Kritizováno bylo jeho rozhodnutí nevolat hasiče poté, když obléhaná budova začala hořet. Před anarchisty tak byla postavena možnost buď se vzdát, nebo zemřít.
Fotografie ze Sidney Street, hlava v kruhu patří Winstonu Churchillovi
V roce 1911 se stalprvním lordem admirality, tedy ministremválečného námořnictví. Podílel se na snahách zreformovat britské loďstvo. Zřídil štáb admirality, prosadil změnu pohonu lodí z uhlí na topný olej atd. Churchill tušil možnost konfliktu s Německým císařstvím již odagadirské krize, a tak předložil vládě memorandum „Problémy kontinentálního vedení války“. Sám se účastnil vojenských akcí v belgickýchAntverpách. Předprvní světovou válkou důrazně prosazoval, aby Británie měla převahu na moři.
Patřil k hlavním tvůrcům koncepcevylodění v Gallipoli naDardanelách, která nakonec znamenala v období první světové války jeho pád.Turecko, spojenec Německa aRakouska-Uherska, bylo relativně slabé. Jeho hlavní město Cařihrad (Konstantinopol) leželo u moře, odkryté pro zásah námořní velmoci mající převahu. Kdyby padlo, dalo se počítat s kapitulací celého Turecka. Tím by došlo ke zřízení bezpečného spojení s Ruskem, kam by se daly posílat transporty zbraní.Srbsko se stále ještě drželo,Bulharsko nebylo spojencem Trojspolku a pád Cařihradu by jim dal potřebný impuls. Nicméně něco takového vyžadovalo koordinaci námořnictva a pozemních sil – komplexní vedení války.
Tehdejší ministr válkyKitchener (vedl už zmiňovanou expedici do Súdánu, jíž se Churchill též účastnil) však plánu příliš nedůvěřoval. 18. března 1915 se podařilo loďstvu ochromit pevnost v Dardanelách. Bylo nutné okamžitě začít s invazí, ale přišel rozkaz, že se má čekat na armádu. Ta sice byla 25. dubna vysazena a vytvořila předmostí, ale dál se nedostala, protože Turci se zatím zkonsolidovali. Dorazily jejich posily a v polovině května bylo jasné, že Churchillův plán padl (viz téžbitva o Gallipoli). Zbývalo pouze vést zákopovou válku v dalekém Turecku nebo se stáhnout. Armáda i loďstvo se nakonec stáhly, odstoupil Churchillův vrchní admirál Fischer a v Británii se schylovalo k vládní krizi. Vše se však stalo kvůli nerozhodnosti tehdejší vlády, která nedala Churchillovi volnou ruku. Vládní krize vyvrcholila. Konzervativci dali vládě premiéraAsquitha ultimátum – buď koalice, nebo hlasování o důvěře. Premiér souhlasil s koalicí, což znamenalo mimo jiné odstoupení Churchilla, který byl pro konzervativce neúnosný, jednak jako zrádce strany a jednak kvůli nevydařené operaci v Dardanelách. Byl odvolán 18. května 1915.
Vylodění novozélandských vojáků v Gallipoli
V listopadu 1915 odešel také z funkce kancléře lancasterského vévodství a nastoupil jako reaktivovaný důstojník v hodnosti major do armády. Odcestoval do Francie, kde byl později povýšen do hodnosti podplukovníka. V květnu roku 1916 se ale Churchill vrátil do Dolní sněmovny, když padla vláda premiéraAsquitha a do čela se dostalDavid Lloyd George. Ale ani ten nemohl Churchilla do vlády prosadit, protože konzervativci v čele sBonarem Lawem se tomu bránili. V roce 1917 vstoupily Spojené státy do války, zuřila nejtěžší ponorková válka, probíhaly boje ve Francii, ale ničeho z toho se Churchill neúčastnil.
Až 16. července 1917 nový premiér povolal Churchilla do vlády a nabídl mu buď ministerstvo pro výrobu válečného materiálu, nebo nově vytvořené ministerstvo letectví. Churchill si vybral ministerstvo pro výrobu válečného materiálu a následujícího dne bylo zveřejněno jeho jmenování.
V letech 1917–1922 Churchill opět zastával významné úřady. V období poříjnové revoluci v Rusku prosazoval co největší zásah intervenčních vojsk (tvrdě, že bolševismus „musí být zadušen ještě v kolébce“) a uzavření separátního míru. V roce 1918 proběhly v Británii nové volby aLloyd George opět zvítězil. Tentokrát se Churchill stal ministrem války (tento úřad zastával od poloviny ledna 1919). Do Irska vyslal nechvalně proslulé jednotkyBlack and Tans, aby potlačilirský boj za nezávislost. V roce 1920 nasadilvojenské letectvo proti povstalcům vIráku.[4] V roce 1921 byl jmenovánministrem kolonií a v této funkci byl také jedním ze signatářůAnglo-irské smlouvy v roce 1921, která dala vzniknout tzv.Irskému svobodnému státu, autonomnímu útvaru pod svrchovaností britské koruny, navíc bezSeverního Irska. V roce 1922 začala hospodářská krize a v krizi se ocitla vlivem vnitřních sporů i liberální strana. V této atmosféře padla Lloydova Georgova vláda a v nových volbách prohrála. Churchill tak přišel nejen o místo ministra, ale protože prohrál i ve svém okrsku vDundee, i o místo poslance v parlamentu (a shodou okolností ve stejné době i oapendix).
Winston Churchill dostal v roce 1932 od lékaře dobrozdání pít "neomezeně" v USA alkohol, v dobách prohibice.Churchill a americký generálJohn J. Pershing v roce 1919
V té době se seznámil s ruským revolucionářemBorisem Savinkovem. Ve své knizeVelcí současníci o Savinkovovi psal:„Ten muž má vědomosti státníka, vlastnosti velitele, odvahu hrdiny a trpělivost mučedníka. Celý svůj život strávil spiklenectvím.“V době počátku vlády Mussoliniho měl k němu Churchill mírný obdiv kvůli jeho čistkám, které v podstatě vymýtily komunismus v Itálii. Churchill byl proslulý nenávistí ke komunismu. Při Říjnové revoluci navrhoval, aby Velká Británie provedla invazi do Ruska. Řekl tehdy, že„bolševismus musí být zardoušen už v kolébce.“ Až několik let před válkou prohlásil Itálii, Německo a Japonsko zaOsu.
V roce 1923 znovu neúspěšně kandidoval za liberály vLeicesteru. V roce 1924 byl zvolen vEppingu jako „konstitualista“ již za podpory konzervativní strany a v listopadu usedl do křesla ministra financí, kde setrval pět let. V roce 1925 se stal znovu členem konzervativní strany. V té době došlo v Británii ke dvěma významným událostem. V tomto roce se totiž vrátila kezlatému standardu a o rok později vypukla generální stávka. Souvislosti jsou zřejmé. Návrat ke zlatému standardu znamenal zhodnocení libry šterlinku, což mělo katastrofální následky pro britskou exportní politiku. V důsledku toho došlo k prudkému poklesu mezd a generální stávce. Tento nešťastný krok (který později Churchill označil za nejhorší rozhodnutí své kariéry) dokonce okomentovalJohn Maynard Keynes ve studiiThe Economic Consequences of Mr. Churchill.V roce 1929 padla konzervativní vláda a Churchill přešel do stínového kabinetu. Odtud Churchill odešel v roce 1930, protože nesouhlasil s ústupkovou politikou vůčiIndii. Když pak konzervativci v roce 1931 vyhráli volby, nenabídli mu ve vládě žádné místo, a tak zůstal řadovým poslancem. Žil na svém venkovském sídle vChartwellu vKentu. Ve snaze ovlivňovat veřejné mínění pomocí filmu se jeho spojencem stal producent a režisérAlexander Korda.[5] V této době se stal známým hlavně kvůli svým projevům v parlamentu, oponujícím vstřícné politice vlády vůči Indii a její snaze získat nezávislost. Nebyl osloven, ani když bylo v Británii zřízeno ministerstvo pro koordinaci obrany v roce 1936. Nedostalo se na něj ani v roce 1937, kdy odešel premiérBaldwin a ministerským předsedou se stalNeville Chamberlain.
Od této výměny na postu premiéra byla patrna v britské zahraniční politice jistá změna. Baldwin se setkání sHitlerem vyhýbal, zatímco Neville Chamberlain k němu poslal na podzim roku 1937 svého pozdějšího ministra zahraničílorda Halifaxe, aby se dozvěděl více o Hitlerových cílech. Churchill se stal vůdcem opozice ve vládní straně. Nesouhlasil s politikou ústupků hitlerovskému Německu (appeasementu).[6] Úměrně s tím, jak rostla moc Německa, rostl i Churchillův odpor. V reakci na Hitlerovy stupňující se požadavky vůči Československu 27. srpna 1938 požadoval, aby britská vláda vydala s Francií a Sovětským svazem společnou nótu na obranu Československa a abybritské loďstvo částečně mobilizovalo. Kabinet jeho návrhy odmítl.[7] Po podpisuMnichovské dohody, která Německé požadavky stvrzovala, kritizoval svého stranického kolegu premiéra Chamberlaina, který dohodu podepsal a považoval ji za záruku „míru pro naší dobu“.[8]
Anglie měla na vybranou mezi válkou a hanbou; zvolila hanbu a bude mít válku.
Dne 1. září 1939 byloPolsko napadeno Německem a 3. září vstoupila Británie doválky. Následujícího dne se Winston Churchill stal opět prvním lordem admirality. Během tzv.podivné války se ukázal být jedním z nejaktivnějších ministrů, kdy jediná výrazná aktivita probíhala na moři. Churchill obhajoval preventivní obsazeníNarviku, norského neutrálního přístavu, odkud byla vyvážena železná ruda (surovina, kterouNěmecko nutně potřebovalo a nedostávalo se mu jí) a švédskéKiruny, v jejíž blízkosti ležely doly na železnou rudu.Chamberlain a zbytek kabinetu s touto akcí nesouhlasili, a tak byla odložena až do dobyněmecké invaze do Norska, která byla i přes britské snahy úspěšná.V květnu 1940 se stal Winston Churchill ministerským předsedou (rozhodovalo se mezi ním a lordem Halifaxem) a 13. května pronesl ve sněmovně známý projev „o krvi, dřině, potu a slzách“.
Co se týče Churchillovy politické činnosti, lzedruhou světovou válku rozdělit do tří etap. První trvala od května 1940 do prosince 1941, kdy Británie stála osamocena proti Německu a Itálii. Spojené státy ještě do války nevstoupily,Sovětský svaz uzavřelPakt o neútočení a ostatní státy již stály mimo hru.
Churchill se zpočátku soustředil na čtyři body. Za prvé odsunul do pozadí prominentní politikyappeasementu. Za druhé na sebe soustředil všechny významné funkce, tak aby mohl vést válku a při tom rozhodovat o všem důležitém. Za třetí provedl industriální mobilizaci Británie (okamžitě dal svému přítelibaronu Beaverbrookovi na starosti leteckou produkci; byla to Beaverbrookova zásluha, že během letecké bitvy byla Británie schopna vzdorovat německým náletům). A konečně za čtvrté uvedl v život anglo-americkou alianci, která v této fázi měla podobu vysílání amerických lodí přes Atlantik a zásobování Británie životně důležitými materiály.
Druhá etapa zahrnuje období prosinec 1941 až listopad 1942 a nebyla příliš úspěšná. Japonci dobyli rychleBritské Malajsko iBarmu,Rommel porazil nilskou armádu, padlTobruk, přetěžované loďstvo bylo decimováno v Pacifiku a Indie vypověděla Británii poslušnost.Pád Singapuru Churchill označil za „největší katastrofu“ a „největší kapitulaci“ v dějinách Britského impéria. V červenci bylo navrženo hlasování o důvěře vládě a v září byl navržen dokonce Churchillův protikandidát (Stafford Cripps), ale Churchill svou pozici nakonec dokázal obhájit. V roce 1941 vznikla aliance spojenců (USA,SSSR, Velká Británie), v níž Británie představovala nejslabší článek, ale Churchill stále doufal, že se podaří udržetSSSR mimo střední Evropu, a to tak, že by byl veden úder ze severní Afriky ve směruTerst-Vídeň-Praha.[10] To však nenalezlo podporu ani uStalina, ani uRoosevelta. Ve třetí etapě (prosinec 1942 – červen 1945) byl nucen tento plán opustit.
VBritské Indii od 30. let 20. století působilo hnutí za nezávislost, proti kterému Churchill od počátku vystupoval. V roce 1942 byla do Britské Indie vládou Spojeného království vyslána takzvanáCrippsova mise, která měla získat podporu indickýchnacionalistů výměnou za příslib indickénezávislosti nejpozději těsně po skončení války. Tato mise ale neměla podporu většiny britských představitelů včetně samotného ministerského předsedy Churchilla.[11]Indický národní kongres, zklamaný výsledky vyjednávání v červenci 1942, vyhlásil požadavek na okamžité stažení Britů z Indie, nebo budou čelit masovéobčanské neposlušnosti. 8. srpna téhož roku policejní orgány Britské Indie zatkly desetitisíce představitelů Indického národního kongresu a držely je až do roku 1945. V Britské Indii vypukly masové demonstrace, vedené nejprve studenty a následně hlavně venkovskými rolníky, tyto byly násilně potlačeny britskou armádou během následujících šesti týdnů.[12] Winston Churchill v souvislosti s událostmi ještě v roce 1942 prohlásil:„Nenávidím Indy. Jsou to bestiální lidé s bestiálním náboženstvím.“[13]
Kongres uspořádaný v roce 1941 v australskémBrisbane na podporu „britsko-ruské jednoty proti nacismu.“
V roce 1943 Brity ovládanéBengálskopostihl hladomor, způsobený japonským postupem v Barmě, který zahubil dva až tři milióny obyvatel Britské Indie,[14][15][16] částečně i proto, že britská správa přednostně zásobovala jídlem z Indie vojáky bojující ve druhé světové válce.[17][18] Když byl Churchill informován o hladomoru v Indii, tak k tomu jen poznamenal: „jestli je tam hladomor, tak proč Gándhí ještě neumřel?“[19]
Churchill se také zúčastnil konferencí, kde se rozhodovalo o budoucích hranicích Evropy a Asie. Týkalo se to předevšímkonferencí v Teheránu,Jaltě aPostupimi, kde se Churchill snažil “hrát partii” seStalinem za slabé podporyRoosevelta. Obzvláště spornou se stala hranice mezi Polskem a Sovětským svazem a Polskem a Německem. Tatodohoda o posunutí hranic byla po válce vnímána jako zrada na polské exilové vládě v Londýně, která s ní nikdy nesouhlasila. Churchill byl přesvědčen, že jediný způsob, jak zmírnit napětí mezi těmito národy, bylo vytvoření hranic, které by respektovaly hranici národnostní.
Churchill rozmlouvá s britskými a kanadskými vojáky vNormandii, 22. července 1944
Zároveň mělo být iodsunuto německé obyvatelstvo směrem na západ, a to nejen z Polska. Churchill byl zastáncem tohoto radikálního řešení a podpořil takévysídlení Němců z Československa.[20] Při debatě 15. prosince 1944 v Dolní sněmovně Parlamentu vysvětloval:„Vyhoštění je metoda, která, jak jsme až doposud mohli vidět, bude nejvíce uspokojivá a trvalá. Odstraní promíchání etnik, které způsobuje nekonečné problémy… Bude proveden čistý řez. Nejsem znepokojen těmito přesuny, které jsou snadněji realizovatelné v moderních podmínkách.“[21][22]
Některé z jeho rozhodnutí a činů jsou dodnes považovány za kontroverzní. Týká se to jeho indiferentního postoje vůči bengálskému hladomoru v roce 1943, který si vyžádal životy nejméně 2,5 miliónu lidí. Churchill také podporoval kontroverzníbombardování Drážďan krátce před koncem války.
V dubnu 1945 požadoval, abyPrahu osvobodilaArmáda Spojených států amerických, ne Sovětský svaz; obával se, že v opačném případě by se poválečné Československo mohlo dostat do sovětské sféry vlivu. Američané ale tento požadavek odmítli, Praha pro ně nebyla prioritním cílem.[23] Když Američané začali pronikat do západních Čech, znovu žádalgenerála Eisenhowera, aby zvážil osvobození Prahy. Eisenhower tentokrát nebyl proti, narazil ale na odpor Sovětů, kteří chtěli osvobodit Prahu sami.[24]
Na samém konci války, v květnu 1945, chtěl Churchill napadnoutsovětskouRudou armádu v rámci tzv. operace Unthinkable, ale nedokázal tuto myšlenku prosadit u svých amerických spojenců ani u britských generálů.[25]
Přes svou důležitou úlohu během druhé světové války měl Churchill na britské politické scéně mnoho nepřátel. Jeho popularitu nezvýšily ani výroky, které znevažovaly myšlenku veřejné zdravotní péče či zlepšení standardů všeobecného vzdělání mas. Navíc mezi obyvatelstvem pořád existovaly vzpomínky na chyby konzervativních vlád ve 30. letech. Toto byly důvody, proč těsně po skončení války v červnu 1945 konzervativní strana a Churchill jako její vůdce prohráli všeobecné volby.[zdroj?]
Zdálo se, že sedmdesátiletý Churchill ve vysoké politice skončil, ale on od roku 1946 pracoval na svém návratu. Odmítl nabízený titul vévody (čímž by se dostal do Horní sněmovny)[zdroj?] a zůstal vůdcem opozice v Dolní sněmovně. Přednášel (například známýFultonský projev, kde uvedl do veřejného povědomí původněGoebbelsův pojemželezná opona[26]) a psal (např. šestidílnou historii druhé světové války, za kterou dostal v roce 1953Nobelovu cenu za literaturu). Varoval před nebezpečím sovětské expanze a vyzýval západní demokracie, aby se pro boj se Sovětským svazem sjednotily.[27] USA Chruchillovy myšlenky podporovaly, zato Stalin se rozzuřil a označil Churchilla za válečného štváče.[28]
Byl také vřelým stoupencemevropské integrace a jedna ze tří hlavních budov Evropské unie veŠtrasburku nese jeho jméno. Zastával ale názor, že samotná Británie by se měla více orientovat na zeměCommonwealthu.[29]
Do velké politiky se Winston Churchill vrátil ještě jednou, a to v roce 1951 jako předseda konzervativní strany, která ve volbách získala těsnou většinu v parlamentu. Churchill i přes doléhající stáří a zdravotní problémy (v roce 1949 prodělal záchvat mrtvice) během tohoto volebního období obnovil přátelské vztahy sUSA a zapojil se do vytváření „nové Evropy“. Jeho hlavním zájmem se stala (vzhledem k vývoji událostí a množství mezinárodních krizí se i musela stát) zahraniční politika. Na počátku 50. let musel řešitíránskou krizi, vzniklou znárodněnímAnglo-íránské ropné společnosti vládouMuhammada Mosaddeka v roce 1951. O rok později došlo kvůli pozemkové reformě vKeni k povstání (Povstání Mau Mau), které přerostlo v občanskou válku.[30] VMalajsii se vystupňovalo povstání, které zde proti britské nadvládě vypuklo v roce 1948. Stejně jako v Keni Churchill preferoval vojenský zásah, ale i tak bylo jasné, že britské koloniální panství v Asii a v Africe se blíží svému konci. (V roce 1957 seMalajsie stala nezávislým státem.)V červnu 1953 Churchill prodělal další záchvat mrtvice, 27. června odešel na dovolenou a v roce 1954 bylo jasné, že Churchill na svůj úřad fyzicky nestačí, a proto 5. dubna 1955 odstoupil z funkce premiéra. Na jeho místo nastoupilAnthony Eden, o kterém se to jakožto o zvláštním protégé Churchilla dlouho předpokládalo.
Churchill trávil velkou část svého času vChartwellu (jeho venkovský dům a místo, kam se po celý život uchyloval k odpočinku) a na jihu Francie. V roce 1962 utrpěl zlomeninu stehenní kosti, po které se, přestože mu bylo 88 let, ještě zotavil a vrátil domů. 15. ledna 1965 měl další záchvat mrtvice, tentokráte smrtelné. Zemřel o devět dní později 24. ledna 1965 v Londýně, na den přesně 70 let poté, co zemřel jeho otec.[31] Jeho tělo bylo po tři dny vystaveno ve Westminsteru, obřad byl vkatedrále sv. Pavla. Jeho pohřeb byl prvním státním pohřbem, kterým byl vyznamenán nečlen královské rodiny od smrti polního maršála lorda Robertse z Kandaháru v roce 1914. Jeho pohřeb 30. ledna se zároveň stal přehlídkou světových politických osobností, překonanou pohřbem Josipa Broz-Tita a pak papežeJana Pavla II. v roce 2005. Bylo Churchillovým přáním být pohřben vBladonu, blízkoWoodstocku, který nebyl příliš vzdálen od místa jeho narozeníBlenheimu.
Winston Churchill byl od mládí plodným spisovatelem. V obdobích, kdy nezastával žádný politický post, považoval sám sebe za profesionálního spisovatele, který se také zabývá politikou. Psaní mu také poskytovalo nutné finanční prostředky, protože i přes svůj aristokratický původ nebyl bohatý a na druhou stranu byl zvyklý na určitý životní standard. Jeho finanční situaci také nepomohly příliš časté neúspěšné investice. Některá jeho díla tak vznikla i kvůli tíživé finanční situaci. Psal i historická díla, na kterých je ovšem vidět, že nebyl profesionálním historikem (např. ho nezajímaly sociální nebo ekonomické dějiny, vlastně se jednalo hlavně o politické a vojenské dějiny, kde Angličané hráli hlavní roli). Po dokončení svého stěžejního šestisvazkového historického dílaDruhá světová válka mu byla roku 1953 udělenaNobelova cena za literaturu„za jeho mistrovství v historickém a biografickém líčení i za jiskřivé umění řečnické, s nímž vystupoval jako obránce vznešených lidských hodnot“ (citace z odůvodnění Švédské akademie). Churchill se tak stal poTheodoru Mommsenovi,Rudolfu Euckenovi,Henrim Bergsonovi aBertrandu Russellovi pátým (a zatím posledním) nositelem této ceny, který nebyl spisovatelem krásné literatury, ale jiných spisů, které svou formou a pojetím mají literární hodnotu (jak to stojí v příslušných stanovách kNobelově ceně).
Jeho literární práce lze rozdělit do pěti skupin:
Práce týkající se dějin jeho rodiny (ne vždy zcela objektivní):
Life of Lord Randolph Churchill (1906, Život lorda Randolpha Churchilla)
Marlborough: His Life and Times (1933–1938, Marlborough: život a doba), čtyři svazky
The Story of the Malakand Field Force (1898, Příběh malakandského sboru), vzrušující zpráva tehdy začínajícího dopisovatele listuDaily Telegraph o boji britské posádky proti indickým vzbouřencům z kmene Čitralů v roce 1895
The River War (1899, Říční válka), popis dobytíSúdánu spojenýmibritsko-egyptskými vojsky v roce 1898, kterého se jako voják aktivně účastnil (popis se týká válečných operací na HornímNilu – odtud název knihy)
My Early Life (1930, Mé životní začátky), kniha vznikla jako kompilace jeho dvou dřívějšíchautobiografických pracíLondon to Ladysmith via Pretoria aIan Hamilton's March z roku 1900
Válečné projevy:
Into Battle (1941, Do boje)
The Unrelenting Struggle (1942, Nelítostný zápas)
The End of the Beginning (1943, Konec začátku)
Onwards to Victory (1943, Vzhůru k vítězství)
The Dawn of Liberation (1945, Červánky osvobození)
The World Crisis 1911–1918 (1923–1931), šest svazků (první dva díly vyšly v roce 1923, další dva 1927, pátý v roce 1929 a šestý v roce 1931), dílo zabývající seprvní světovou válkou
Winston Churchill byl držitelem řady vojenských hodností, civilních i politických ocenění, čestných doktorátů. Za největší poctu se považuje vykonání státního pohřbu vkatedrále sv. Pavla poté, co jeho rakev byla po tři dny vystavena veWestminster Hall. Tento obřad se obvykle koná jen pro členy královské rodiny.
V roce 1953 obdrželNobelovu cenu za literaturu, byl také nominován na cenu za mír. V ČR mu byl v roce 2014 udělen in memoriamŘád Bílého lva civilní skupiny I. třídy za jeho zásluhy pro republiku.[32]
↑Vinogradov, Amal. "The 1920 Revolt in Iraq Reconsidered: The Role of Tribes in National Politics,"International Journal of Middle East Studies, Vol.3, No.2 (Apr., 1972): 137
↑PACNER, Karel.Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s.ISBN978-80-7243-597-5. S. 139–146. Dále jen PACNER, Karel.Osudové okamžiky Československa..
↑PACNER, Karel.Osudové okamžiky Československa. S. 146-151
↑PACNER, Karel.Osudové okamžiky Československa. S. 173-178
↑ Výročí traumatu. Před 75 lety podepsaly mocnosti "Mnichov".TÝDEN.cz [online]. 2013-09-29 [cit. 2021-04-15].Dostupné online.
↑Podrobněji viz CHLUBNA, Jan. Churchill a druhá fronta.Historický obzor, 2003, 14 (11/12), s. 242-250. ISSN 1210-6097.
↑Shyam Ratna Gupta, "New Light On The Cripps Mission,"India Quarterly, (Jan 1972), Vol. 28 Issue 1, p. 69–74
↑In conversation to Leo Amery, Secretary of State for India. This quotation is widely cited as written in "a letter to Leo Amery" (e.g., in"Jolly Good Fellows and Their Nasty Ways" by Vinay Lal inTimes of India (15 January 2007)) but it is actually attributed to Churchill as a remark, in an entry for September 1942 inLeo Amery : Diaries (1988), edited John Barnes and David Nicholson, p. 832: During my talk with Winston he burst out with: "I hate Indians. They are a beastly people with a beastly religion."
↑ROZSYPAL, Michael; ČIHÁK, Ondřej. Kdyby Churchill neměl tak brutální názory, možná by i Češi byli vyhlazeni, věří publicista Čulík.Český rozhlas Plus [online].Český rozhlas, 2020-07-06 [cit. 2021-04-13]. Pořad Pro a proti.Dostupné online.
↑HEYDEN, Tom. The 10 greatest controversies of Winston Churchill's career.BBC [online]. 2015-01-26.Dostupné online. (anglicky)
↑De Zayas, Alfred M. (1979)Nemesis at Potsdam: The Anglo-Americans and the Expulsion of the Germans, RoutledgeISBN0-7100-0458-3. Chapter I, p. 1 citing Churchill,Parliamentary Debates, House of Commons, vol. 406, col. 1484
↑PACNER, Karel.Osudové okamžiky Československa. S. 223-226
↑PACNER, Karel.Osudové okamžiky Československa. S. 226-229
↑VOLFOVÁ, Tereza. „Napříč celým kontinentem byla spuštěna železná opona“. Před 75 lety varoval Churchill před rozpínavostí Sovětského svazu.ČT24 [online]. Česká televize, 2021-03-05 [cit. 2022-05-09].Dostupné online.
↑PACNER, Karel.Osudové okamžiky Československa. S. 265
↑PACNER, Karel.Osudové okamžiky Československa. S. 266
↑ Od Churchilla po Thatcherovou. Jak mluvili britští politici o evropské integraci?.iROZHLAS [online].Český rozhlas, 30. ledna 2019.Dostupné online.
↑ Znásilnění i kastrace. Keňané vzpomínají na „péči“ britských kolonizátorů.iDnes.cz [online]. 25. května 2016.Dostupné online.
↑ Zemřel Winston Churchill.Rudé právo. 1965-01-25, roč. 45, čís. 24, s. 3.Dostupné online [cit. 2022-05-09].
↑ Winton i Winston: Řád bílého lva dostal in memoriam Churchill.ČT24 [online]. Česká televize, 2014-10-28 [cit. 2022-05-09].Dostupné online.
Robert Blake, Roger Louis, (Hrsg.):Churchill. A major new Assessment of his Life in Peace and War. Oxford 1993 (Aufsatzsammlung der renommiertesten zeitgenössischen Churchill-Kenner),ISBN0-19-820317-9
David Cannadine:Winston Churchill. Abenteurer, Monarchist, Staatsmann. Berenberg, Berlin 2005,ISBN3-937834-05-2
John Colville:Downing Street Tagebücher 1939–1945. Siedler, Berlin 1988 (Tagebuchaufzeichnungen eines der engsten Mitarbeiter Churchills während der Kriegsjahre),ISBN3-88680-241-8
D’ESTE, Carlo.Válečný vůdce : Život Winstona Churchilla ve válce 1874–1945, 1. díl. Praha: Mladá fronta, 2012. 380 s.ISBN978-80-204-2095-4.
GILBERT, Martin.Churchillovo válečné vůdcovství (Continue to pester, nag and bite. Churchill’s war leadership). PřekladZdeněk Hron. [s.l.]: BB art, 2004. 115 s.
GRENFELL, Russell.Churchill und die Deutschland-Politik. Gauting: Lynx, 2002. 212 s.ISBN3-936169-04-7.
LEWIS, Brenda R.Churchill. Praha: Ottovo nakladatelství, 2007. 256 s.ISBN978-80-7360-581-0.
John Lukacs:Fünf Tage in London. England und Deutschland im Mai 1940. Siedler, Berlin 2000 (Darstellung der entscheidenden Tage, in denen Churchill in seinem Kabinett die Fortführung des Kriegs gegen Deutschland durchsetzte),ISBN3-88680-707-X
Peter de Mendelssohn:Churchill. Sein Weg und seine Welt. Bd 1. Erbe und Abenteuer. Die Jugend Winston Churchills 1874–1914. Lemm, Freiburg 1957.
Andrew Roberts:Churchill und seine Zeit. München, DTV 1998 (Kritische Biographie),ISBN3-423-24132-2
LUKACS, John.Churchill: vizionář, státník, historik. Překlad Olga Kovářová. Praha: Academia, 2013. 196 s.ISBN978-80-200-2281-3.
JOHNSON, Boris.Faktor Churchill: muž, který psal dějiny (The Churchill Factor. How one man made history). Překlad Pavel Bakič. Zlín: Kniha Zlín, 2016. 452 s.ISBN978-80-7473-439-7.
Boris Johnson:Faktor Churchill, Audiotéka, audiokniha, interpretPavel Rímský
.jpg)
.jpg)
_(St_Edwards_Crown).svg)
