Zde jearchivČlánků týdne zveřejněných naHlavní straně v roce2025.Informace o tom, kdy byl článek založen, jak se vyvíjel a kdo jsou jeho hlavní autoři či autorky, lze nalézt v Historii daného článku.

Bojová sestava bitvy u Slavkova podrobně popisuje armádynapoleonské Francie atřetí protifrancouzské koalice, které se střetly v bitvě u Slavkova dne2. prosince1805. Vzhledem k osobní účasti všech tří panovníků – francouzského,rakouského aruského – bývá nazývána také bitvou tří císařů.Bojová sestava (ordre de bataille) proti sobě staví na jedné straně francouzskouGrande Armée (Velkou armádu) a na druhé straně spojenecké rusko-rakouské síly.

Armáda francouzského císařeNapoleona I. zvaná Velká vznikla v srpnu 1805 přejmenováním z Armády oceánského pobřeží. Představovala vojsko zkušené z předchozíchbojů francouzské revoluce (1792–1801) a od roku 1803 důkladně připravované na vylodění v Anglii. Její síla spočívala v moderní organizaci vybudované zarepubliky, velmi schopném velitelském sboru a také v mimořádně efektivnímtýlovém zabezpečení včetně systému rekvizic.

Spojené sílyRuského impériaromanovského caraAlexandra I. aRakouského císařstvíhabsburského panovníkaFrantiška I. spočívaly u Slavkova převážně na ruských bedrech. Jádro sestavy tvořila tzv. Podolská armáda generálaKutuzova, k níž se připojila Volyňská armáda generálaBuxhöwdena a spolu s panovníkem i jeho imperiální garda. Tyto ruské síly doplňovaly za rakouskou stranu jen zbytky Dunajské armády uniknuvší předkapitulací u Ulmu, doplněné Záložním sborem pod velenímJana Liechtensteina.

Břehule říční (Riparia riparia) jetažnýdruh drobnéhopěvce z rodubřehule (Riparia) ačeledivlaštovkovití, který hnízdí v holoarktické oblasti včetněČeska. Zimuje v Africe,Jižní Americe ajihovýchodní Asii. Globální populace je považována zamálo dotčenou. V Česku je zákonem chráněná jako ohrožený druh a zároveň jde o jedinou zde žijící břehuli.

Utváří čtyřipoddruhy, v Česku se vyskytuje subsp.R. r.riparia. Jde o 12 cm vysokého ptáka s krátkým zobákem. Svrchní strana těla a spodní strana křídel jsou šedohnědé, břicho a spodní část ocasu převážně bílé až na šedohnědý proužek na voleti. Je to společenský pták, který hnízdíkoloniálně a táhne v hejnech, která se občas mísí s jinými vlaštovkovitými ptáky, typicky s vlaštovkou obecnou.

Jak už název druhu napovídá, hnízdí v hlinitopísčitých březích řek a dalších vodních toků. Ve střední Evropě i v řadě dalších oblastí však takovýchto přirozených stanovišť je už jen pomálu a drtivá většina české populace hnízdí v pískovnách a hliništích. Samec i samice si každoročně hloubí až 1 m dlouhou noru, na jejímž konci je umístěno klasicképtačí hnízdo. Samice klade 3–5 čistě bílýchvajec,inkubují oba partneři po dobu kolem 13–15 dní. Ptáčata vylétávají z hnízda ve stáří 18–19 dní. Břehule říční se živí výhradně živočišnou stravou, jako jsouvosy,dvoukřídlí,motýli nebovčely.

Vrahovice (v čuháckém nářečíBrahovice) jsou severovýchodní místní částí městaProstějova v Olomouckém kraji. Žije zde 3 400 obyvatel. Ve Vrahovicích se slévají říčkyRomže aHloučela, které tvoří říčkuValová. Nejvyšším bodem je kóta 266 m, lidově zvaná Vrbatecký kopec či Vrbák. Ve Vrahovicích se nacházíkostel sv. Bartoloměje, dále pošta,základní škola, několik hostinců,železniční zastávka natrati Nezamyslice–Olomouc aarboretum.

První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1337. Pojmenování může pocházet z osobního jménaVrah a totožného obecnéhovrah ve starším významu „nepřítel“ nebo ze zeměpisného pojmuvrah, vrch, „vyvýšenina“. V sousedství bývala obec Trpenovice (dnešní Trpinky), která byla po roce 1466 k Vrahovicím připojena. Vesnice patřila postupně několika panským rodům, posledními majiteli se v roce 1725 staliSeilernové. Zaprvní republiky byla postavena silnice do Prostějova aVrbátek, zbudovány mosty přes Hloučelu a Romži, vysazen obecní sad a vystavěna radnice. Podruhé světové válce zde byl zřízen internační tábor pro Němce určené k odsunutí. V roce 1950 došlo k prvnímu čtyřletému připojení vsi k Prostějovu, definitivně pak nastalo v roce 1973. V letech 1901–1963 zde fungovala cihelna, v 50. letech vzniklo JZD Vrahovice a v 60. letech byl postaven areálOděvního podniku.

Jicchak Navon (9. dubna1921Jeruzalém –6. listopadu2015) bylizraelský politik,diplomat,prozaik,dramatik apedagog. V letech 1978 až 1983 zastával funkciizraelského prezidenta. Byl prvnímsabrou (Židem narozeným na územízemě izraelské čiIzraele), který se stal izraelským prezidentem, a zároveň byl prvnímsefardským prezidentem Izraele.

Než se stal prezidentem, zastával různé funkce v izraelské státní správě, a to především na ministerstvu školství a kultury, kde se zasadil o rozvoj v mnoha oblastech, který je patrný dodnes (například komunitní centramatnas). Byl osobním tajemníkem prvníhoministerského předsedyDavida Ben Guriona a ve dvou různých obdobích byl po více než 20 let poslancemKnesetu za stranyRafi aStranu práce. Celkem šest let bylministrem školství a kultury v izraelské vládě. Mimo politiku byl aktivní v mnoha oblastech umělecké tvorby; je autorem dvoumuzikálů, několikapovídek atelevizního seriálu. Ve veškeré své umělecké tvorbě se zaměřoval na sefardskou komunitu. Podle telefonickéhoprůzkumu veřejného mínění z prosince 2007 jej považovalo nejvíce Izraelců za nejlepšího izraelského prezidenta v historii státu.

Žahavci (Cnidaria) jsoukmen radiálně symetrickýchživočichů, jenž zahrnuje přes 12 300 druhů. Zástupci žahavců zaujímají dva tělní plány: typicky přisedlé stádiumpolypa a typicky plovoucí stádiummedúzy. Jejich tělo vzniká pouze ze dvouzárodečných listů,epitelové tkáně z nich odvozené plní rovněž funkcisvalové soustavy. Trávení probíhá ve slepéláčce, jinak je vnitřní ústrojnost chudá, bezvylučovací,oběhové i dýchací soustavy. Jak medúza, tak polyp mívají chapadla.Nervová soustava je rozptýlená, ovšem s jistou úrovní centralizace. Zejména medúzy mívají i složitější smyslové orgány včetněočí. Nejdůležitějšímsdíleným odvozeným znakem žahavců je přítomnostžahavých buněk.

Žahavci mohou býtgonochoristy i hermafrodity.Pohlavní rozmnožování se opírá o larvu zvanouplanula, velmi časté je však i nepohlavní rozmnožování, podílející se i na vzniku kolonií polypů. Ty může vyztužovat „kostra“ z proteinů čiuhličitanů. Ve svých životních cyklech žahavci mohou – ale nemusí – střídat stádia polypa a medúzy, kdy medúza slouží jako stádium pohlavní, polyp jako nepohlavní. Výborná býváregenerační schopnost, proslavená zejména u nezmarů.

Žahavci se dělí do sedmitříd.Sesterskou skupinu vůči všem ostatním žahavcům tvoří třídakorálnatci. TaxonMedusozoa zahrnuje třídymedúzovci,polypovci,čtyřhranky akalichovky – u jejich zástupců se může objevovat stádium medúzy a polypovci žijí i ve sladké vodě. Zbývající dvě třídy zahrnují parazity: extrémně zjednodušenévýtrusenky a parazityjeseteřích vajíčekkaviárovky. Vyjma parazitů se žahavci živí dravě. V ekosystémech se podílejí například na vznikukorálových útesů, medúzy tvoří součást tzv.rosolovitého zooplanktonu. Velmi časté jsou různésymbiotické vztahy, zejména se řasamizooxantelami.

Levi Eškol (rodným jménemLevi Školnik;25. října1895,Oratov –26. února1969,Jeruzalém) byl v pořadí třetíizraelský premiér. Tuto funkci vykonával od roku 1963 až do své smrti v roce 1969. Během své politické kariéry dále zastával postyministra financí,obrany,zemědělství abydlení. Byl členem levicové stranyMapaj, kterou přetransformoval naMa'arach.

Nejvýznamnějším okamžikem jeho premiérského funkčního období se stalašestidenní válka v roce 1967. Před touto válkou vytvořil vládu národní jednoty, v níž v důsledku tlaku veřejnosti přenechal křeslo ministra obranyMoše Dajanovi a do přizval do ní mimo jiné i stranuCherutMenachema Begina, která se tak vůbec poprvé stala součástíizraelské vlády. Tato válka začala preventivním izraelským útokem proti Egyptu aSýrii, jež se jej chystaly napadnout, a skončila jednoznačným izraelským vítězstvím, při němž získal územívýchodního Jeruzaléma,Golanských výšin,Západního břehu Jordánu,Pásma Gazy aSinajského poloostrova (tj. území dříve pod správouJordánska, Sýrie a Egypta).

Po válce v roce 1968 s pomocíGoldy Meirové sjednotil tři labouristické strany (Mapaj, Rafi a Achdut ha-Avodu), čímž dal vzniknout současné izraelskéStraně práce. Levi Eškol zemřel na srdeční příhodu během svého funkčního období přímo ve své kanceláři. Tím se stal prvním izraelským premiérem, který skonal během svého funkčního období. Je pohřben na národním hřbitově naHerzlově hoře v Jeruzalémě.

Kuo-c’-ťien (čínsky pchin-jinem Guózǐjiān,znaky 國子監, doslova „Dozor synů státu“) byla v době od 6. do konce 19. stoletíčínská vrcholná vzdělávací instituce. Vznikla v říši Suej, zachována byla i v říšíchTchang,Sung,Jüan,Ming aČching. Poskytovala nejvyšší vzdělání založené na studiukonfuciánského kánonu a dozírala nad výukou v místních státních školách. Studovali na ní vesměs synové aristokracie a úředníků, postupně i nadaní synové z lidu. VeVietnamu existovala analogická škola (Císařská akademie Quốc Tử Giám) počínajedynastií Lý.

Nečínskými autory je chápána jako univerzita či akademie, nebo jako úřad řídící několik škol. ŘeditelstvíKuo-c’-ťien dozíralo na několik (v sedmém století sedm) škol v hlavním městě, především Školu synů státu (Kuo-c’-süe), Vysoké učení (Tchaj-süe) a Školu čtyř bran (S’-men-süe), v některých dobách také dohlíželo na regionální a místní školy. Od sungské do jüanské doby probíhalo postupné spojování škol a v říších Ming a Čching fungovala pod ředitelstvím už jen jedna školaKuo-c’-süe (zpravidla překládaná jako Státní univerzita). Jména Kuo-c’-ťien, Kuo-c’-süe i Tchaj-süe se pak běžně zaměňovala. Studenti zmíněných škol se počítali na tisíce, říkalo se jim „studenti státní univerzity“ (kuo-c’-ťien šeng, krátceťien-šeng). Počáteční účel škol byla příprava k úřední kariéře, od Sungů však tato cesta ke kariéře ztratila vážnost na úkorúřednických zkoušek.

Hulman zlatý (Trachypithecus geei) jekočkodanovitáopice z podčeledihulmanů (Colobinae), která se vyskytuje pouze v malé oblasti na hraniciÁsámu aBhútánu. Vzhledem k životu v nepřístupném terénu se hulman zlatý stal jedním z posledních vědecky popsaných velkých savců. Ačkoli sporé zmínky o jeho existenci lze vysledovat až do 19. století, vědecky popsán byl teprve roku 1956, přičemž na jeho objevu se podílel amatérský přírodovědec a znalec indické faunyEdward Pritchard Gee, zvěčněný i v odborném druhovém jménu opice.

Jde o štíhle stavěnou opici o délce 50–75 cm, s dlouhými končetinami a dlouhým ocasem, který bývá delší než tělo. Zlatavé zbarvení, jež těmto opicím vyneslo české jméno, má srst zejména během zimních měsíců, přes léto bývá spíše bělavá. Hulmani zlatí žijí v různých typech lesů, většinu času tráví ve stromovém baldachýnu. Tvoří skupiny vedené jedním, zřídka dvěma samci. Jídelníček tvoří zejména listy, ale i jiná rostlinná a výjimečně i živočišná potrava. Dobabřezosti činí 168–180 dnů, novorozené mládě má bílé zbarvení a dospělý odstín srsti získává až za několik let. Na základě malého areálu výskytu, ztráty biotopů a dalších hrozeb je hulman zlatý pokládán zaohrožený druh.

Kunratice jsou vesnice na severuČeské republiky, veFrýdlantském výběžkuLibereckého kraje, v okrese Liberec. Od krajského městaLiberec jsou vzdáleny 17 kilometrů severozápadním směrem. Žije zde 344 obyvatel. Katastr obce je součástígeomorfologické provincieČeská vysočina a po jeho severní straně zde protéká řekaSmědá, jejímž zdejším přítokem je Kunratický potok.

Obec vznikla při obchodní cestě z východu doŽitavy a rozvíjela se až dotřicetileté války, po níž v rámcirekatolizace část obyvatel odešla do sousedníLužice. V závěru 18. století se Kunratice několikrát připojily na stranu revoltujících protirobotě, avšak povstání byla vždy potlačena. Na počátku 19. století došlo nedaleko v lokalitě zvané Tongrund k ozbrojenému konfliktu meziNapoleonovou ahabsburskou armádou, ve kterém se povedlo francouzské útočníky porazit.

Na přelomu 19. a 20. století v obci fungovala výrobna ovocných džemů a šťáv, cihelna a šamotka. Mezi lety 1900 a 1976 byla dostupnáželezničním spojením. V polovině 20. století však poklesl vlivemdruhé světové války a následnéhoodsunu Němců počet obyvatel, mezi roky 1980 a 1992 se obec stala součástí sousedníhoFrýdlantu. Počínaje rokem 2013 se v Kunraticích v odkazu na někdejší průmyslový podnik pořádá mezinárodníJamParáda, soutěž ve výrobězavařenin.

Plasmodium (česky někdyzimnička) je rodprvoků z kmenevýtrusovci a třídykrvinkovky, jehož zástupci jsou známí jako původcimalárie. Plasmodia představují prakticky celosvětově rozšířené parazity, přičemž jako jejichmezihostitelé vystupují výhradněplazi,ptáci asavci včetněčlověka.Definitivními hostiteli a současněpřenašeči jsou zejménakomárovití, ačkoli některé druhy využívají i jiný bodavýdvoukřídlý hmyz, napříkladflebotomy.

Během sání infikovaný komár do mezihostitele uvolňuje infekční stadia – sporozoity, kteří se následně v buňkách mezihostitele začnounepohlavně množit. Tato tzv. merogonie probíhá v červených krvinkách, prvotně však v jiných buňkách, v případě všech lidských plasmodií v buňkách jaterních. Výslední merozoiti infikují další buňky mezihostitele. Do krvinek je situován též vznik nezralých pohlavních stadií, která musí pro dokončení cyklu nasát definitivní hostitel. V jeho střevě dozrávají a dochází k pohlavnímu rozmnožování, jehož výsledkem je pohyblivé stadium zvané ookinet. Ookinet migruje střevní tkání, až se z ní nakonec vyklene v podobě tenkostěnnéoocysty. Zde se vyvíjejí noví sporozoiti, již migrují doslinných žláz komára.

Tradiční rodPlasmodium zřejmě nenímonofyletický, ale odvozují se v rámci něj i další, často nepodobné rody malarických parazitů. Svůj původ má celý tento komplex pravděpodobně v ptácích. Plasmodia, u nichž neprobíhala dlouhodobákoevoluce s jejich hostiteli, mohou být obzvlášťvirulentní. Tuto skutečnost demonstruje například drastický dopadptačí malárie nahavajské ptactvo, relativně nedávný „přeskok“ se předpokládá i u nejnebezpečnějšího lidského plasmodia,P. falciparum. V případě člověka malárie představuje nejsilnější známýselekční tlak najeho genom.

Letní olympijské hry 2000 se konaly v australskémSydney v druhé polovině září2000. V Austrálii se olympijské hry konaly podruhé v historii, poprvé po 44 letech odletních olympijských her 1956. Australský olympijský výbor oficiálně oznámil kandidaturu Sydney na pořádání her 1. března 1991. Oficiálně se přihlásilo dalších pět měst, aleBrasília, hlavní městoBrazílie, svou kandidaturu stáhla krátce před závěrečným hlasováním.Mezinárodní olympijský výbor pak 23. září 1993 v Monte Carlu rozdílem dvou hlasů upřednostnil Sydney předPekingem, který si neúspěch vynahradil ziskem pořadatelstvíher o osm let později.

Hry XXVII. olympiády se zúčastnilo 199 výprav, z členů Mezinárodního olympijského výboru chyběl pouzeAfghánistán, poprvé se zúčastnily výpravyEritreje,Mikronésie aPalau, navíc pod olympijskou vlajkou závodili také samostatně čtyři sportovci z Východního Timoru. Celkem se soutěžilo o 300 sad medailí ve 28 sportovních odvětvích.Českou republiku reprezentovalo 126 sportovců, kteří získali osm medailí, z toho dvě zlaté. Na organizaci her se podílelo 47 tisíc dobrovolníků. Podle auditu stály olympijské a následnéparalympijské hry v Sydney celkem 6,5 miliardy australských dolarů, ze sponzoringu, prodeje vstupenek a televizních práv získaly pořádající výbory tři miliardy, čisté vládní náklady činily 1,5 miliardy.

Konipas bílý (Motacilla alba) je malýzpěvnýpták z čeledikonipasovitých (Motacillidae) s palearktickým typem rozšíření. Obývá celouEurasii odPyrenejského poloostrova poKamčatku, menší populace hnízdí i naAljašce. Zimní výskyt zahrnujeAfriku a jižníAsii až po rovníkové oblasti. Většina populací jetažná; konipasi bílí hnízdící v Česku odlétají na zimu doseverní Afriky ajižní a jihozápadní Evropy. Naopak na českém území zimují konipasi zeSkandinávie.

Rozeznává se kolem 9poddruhů, které se liší v opeření, avšak jsou si geneticky velmi blízce příbuzné a často se mezi sebou mohoukřížit, pročež se někdy o konipasu bílém hovoří jako o druhovém komplexu čisuperdruhu. Tento malý druh štíhléhopěvce dosahuje délky těla 16,5–19 cm a váhy kolem 22 g. Samcovo opeření je bílo-černo-šedé s ostře oddělenými přechody, samice má hlavně na křídlech příměsi hnědé. Konipas bílý obývá různé typy otevřených stanovišť, v oblibě má hlavně blízkost vody. V Česku se jedná o běžný druh objevující se na drtivé většině území.

Hnízdímonogamně 2×, vzácně 3× ročně od dubna do července.Inkubace trvá 12–13 dnů, sedí oba ptáci. Mláďata jsou krmena oběma rodiči a hnízdo opouštějí asi po 13 dnech, další 4–7 dnů jsou pak krmena mimo hnízdo. Živí se téměř výhradně živočišnou stravou. Vedle drobnéhohmyzu to mohou býtbezobratlí jakoměkkýši,pavouci, aj. Globální populace konipasa bílého se v roce 2015 odhadovala na 135–221 milionů dospělců.

Šikana (z francouzskéhochicane) je nebezpečnýsociálně patologický jev, při kterém je omezována svoboda, je ponižována lidskádůstojnost ačest, často je obětem ubližováno na zdraví či na majetku. Označuje různorodé fyzické i psychické zneužívání slabšího nebo odlišného jedince v kolektivu nebo ve společnosti. Zpravidla má agresor nad obětí fyzickou, početní nebo mocenskou převahu. Následky šikany si kromě oběti do dalšího života odnášejí i všichni ostatní zúčastnění.

Právní definice šikany neexistuje, aleMinisterstvo školství ČR vymezilo problematiku v metodickém pokynu MŠMT č. 21291/2010-28, kde za šikanu považujenikoliv nutně opakované jednání, které je založeno na vědomé, záměrné, úmyslné a obvykle skryté snaze ublížit fyzicky, emocionálně a/nebo sociálně a je charakteristická nepoměrem sil, bezmocností oběti, nepříjemností útoku pro oběť a samoúčelností agrese. Šikanou podle MŠMT naopak není tzv. škádlení neboagrese, kde chybí nepoměr sil nebo kde oběť může stejnou měrou oplácet. Pokud škádlení jednostranně pokračuje, přerůstá v šikanu.

K šikaně dochází ve všech skupinách věkových i sociálních, a dokonce napříč mezi nimi (tj. šikana mezi různě starými lidmi z různýchspolečenských vrstev). Šikana může být v jakémkoliv typuškol aškolských zařízeních, v armádě, vesportovním klubu, vevězení (šikana spoluvězně anebo snaha šikanovat personál ve vězení), ale i v rodině (méně oblíbenédítě, ale i dospělý), vizdomácí násilí (na mužích i ženách), v zaměstnání (podle toho, zda je původcem kolega, či nadřízený, se jedná o mobbing, nebobossing) či nejobecněji ve společnosti (např. šikana hosta v restauraci, v bydlišti atp.). Někdy bývá jako „šikana“ označováno takébyrokratické obtěžování a omezování občanů úředníky.

Sopka či takévulkán je porucha povrchuplanety čiměsíce, kudy se na povrch dostává směs roztavených hornin (magma) asopečných plynů z hlouběji umístěnéhomagmatického rezervoáru. Samotný termín sopka je často používán pro označení tělesa ve tvaru kuželovitéhory, nicméně jsou známy i druhy sopek, které žádný kužel nevytváří. Tvar je především závislý na složení magmatu, charakteru a intenzitěsopečné erupce. NaZemi se sopky nejčastěji vyskytují podél okrajůtektonických desek a nad tzv.horkými skvrnami, situovanými mimo tyto okraje, což vysvětluje teorie o deskové tektonice. Jinými formami jsou napříkladbahenní sopky (ty až na pár výjimek nesouvisí sesopečnou činností) nebokryovulkány, vyskytující se na některých měsícíchsluneční soustavy:Europa,Enceladus,Triton,Titan.Věda zkoumající sopečnou činnost se nazývávulkanologie.

V okolí sopek žije dohromady více než miliarda lidí (15 %světové populace). Sopečné erupce, doprovázené nebezpečnými jevy, byly běhemdějin zodpovědné za řadu nechvalně známýchpřírodních katastrof. Masivní vulkanismus v dávné historii Země způsobil intenzivníklimatické změny, což následně vedlo k vymírání druhů. Ovšem sopky nemají pouze destruktivní účinky, pro život a pro člověka jsou v mnoha ohledech také velmi přínosné. Podporujícestovní ruch, umožňují využívat jejichgeotermální energii k výroběelektřiny, vulkanické materiály se hojně používají vestavebnictví aprůmyslu.Zvětralávulkanická hornina včetněsopečného popelu zúrodňujepůdu a čerstvě zformované ostrovy poskytují nedotčený životní prostor proživočichy arostliny.

Pietro Nenni (1891–1980) byl italskýsocialistický politik a novinář. Začínal v řadách liberálníItalské republikánské strany, ale spřátelil se i se socialistouBenitem Mussolinim, s nímž na čas sdílel vězeňskou celu. Až do léta 1914 bojoval za mír, ale pak změnil názor a odešel dobrovolně doprvní světové války, kde byl zraněn. Po ukončení války Mussolinimu pomáhal zakládatfašistické hnutí. Z fašismu však brzy vystřízlivěl, a když 23. března 1921 bojůvka „černokošiláčů“ ničila sídlo socialistických novinAvanti!, šel ho bránit. Seznámil se přitom s ředitelem novin, dostal v nich místo zahraničního korespondenta a vstoupil doItalské socialistické strany. Později sámAvanti! i socialistickou stranu mnoho let vedl. Jako antifašista musel roku 1926 odejít do exilu. Působil v Paříži, bojoval vešpanělské občanské válce, roku 1943 byl zatčenGestapem a vydán italské policii. Když se po Mussoliniho pádu dostal na svobodu, působil v odboji proti německým okupantům.

Nenni byl členem první poválečné vlády a pomohl prosadit zrušenímonarchie a ustavenírepubliky. Působil pak ještě v řadě dalších vlád, z toho dvakrát v roli ministra zahraničí. Pokoušel se sjednotit levicové strany: vztah s komunisty ovšem ochladl povpádu Sovětů do Maďarska roku 1956, po němž Nenni vrátilStalinovu mírovou cenu, a spojení sesociálními demokraty roku 1966 přineslo špatné volební výsledky, takže strana se poté opět rozpadla. Díky svému posunu blíže k politickému středu se mohl Pietro Nenni účastnit vlád vedenýchkřesťanskou demokracií a prosadil tak část programu socialistů. Roku 1968 odsoudilinvazi Varšavské smlouvy do Československa.

MVAlsterufer byla chladírenská loď pro přepravu ovoce, postavená v roce 1939 vešvédskémGöteborgu. Objednalo si ji švédskérejdařství O. Wallenius, které se do té doby soustředilo spíše na přepravu rostlinných aminerálních olejů a měla se stát vůbec první chladírenskou lodí ve Švédsku. Ještě před spuštěním na vodu ji však koupiloněmecké rejdařství Rob. M. Sloman a jejím domovským přístavem se stalHamburk. Zadruhé světové války jiněmecké námořnictvo nejprve používalo jako zásobovací loď přiinvazi do Norska, následně jako zásobovací loď v Jižním Atlantiku a nakonec jako lamač blokády pro spojení s císařským Japonskem.

Na zpáteční cestě z Japonska bylAlsterufer – v rámcispojenecké operaceStonewall – 27. prosince 1943 v Severním Atlantiku napadenLiberatorem GR.Mk.V posádky poručíkaOldřicha Doležala od311. československé bombardovací perutě. I přes silnou protiletadlovou palbu bylAlsterufer těžce zasažen a následně se potopil i s náklademwolframu,cínu akaučuku. Jen náklad wolframu by dokázal téměř pokrýt roční spotřebu této vzácné suroviny pro německý válečný průmysl. Kvůli tomu historikJiří Rajlich považuje potopeníAlsteruferu za „patrně největší jednorázový úder, který československé letectvo ve 2. světové válce zasadilo válečné mašineriinacistickéTřetí říše.“

Obratlovci (Vertebrata, alternativně též Craniata, „lebečnatí“) jsoupodkmenstrunatců, u kterých došlo k vytvoření vnitřníchrupavčité nebo pozdějikostěnékostry přítomné alespoň ve formělebky aobratlů. Obratlovci se dále vyznačují zřetelnouhlavovou částí, která nese smyslové orgány a obsahuje trojdílnýmozek. V embryonálním vývoji hlavy a dalších částí těla mají u obratlovců mimořádný význambuňkyneurální lišty, které migrují po těle embrya a přispívají k formování mnoha tkání a orgánů. Vzhledem k aktivnímu způsobu života obratlovců u nich lze nalézt řadu dalších evolučních novinek spjatých s vyššími nárokymetabolismu, velmi důležitou inovací obratlovců je také jejich unikátní adaptivníimunitní systém založený naB aTlymfocytech. Velmi brzy běhemevoluce obratlovců došlo ke dvojí duplikacigenomu, což patrně podpořilo plasticitu regulačních mechanismů a usnadnilo evoluci nových struktur.

Mezi obratlovce se řadí přes 70 000 popsaných druhů. Z toho více než polovina patří mezičtyřnožce, drtivou většinu zbývajících obratlovců tvořípaprskoploutvé ryby. Obratlovci jsou od nejstaršíchprvohor reprezentováni vefosilním záznamu, v kambriu aordoviku spíše sporadicky, ale v siluru a předevšímdevonu dochází k prudkému rozvoji skupin s kostní tkání tvořícíexoskelety i endoskelety. Je tak k dispozici řada zkamenělin dokumentujících některé převratné události v evoluci obratlovců, jako je například vznik čelistí zežaberních oblouků nebo pozdně devonská kolonizace souše. Největšími suchozemskými resp. vodními živočichy všech dob jsou právě zástupci obratlovců. Na souši jde o sauropodní dinosaury z obdobídruhohor, největším tvorem vůbec jeplejtvák obrovský.

U zabitého mládence jepomník zbudovaný před dvěma sty lety na severním úbočíJizerských hor nedalekoStaré poutní cesty, která přiváděla návštěvníky z Liberecka a Chrastavska k chrámu Navštívení Panny Marie v Hejnicích. Upomíná na patnáctiletého chlapce Antonína Neumanna pocházejícího z Hejnic, který pobýval v Liberci v učení řemesla. Když v červenci1825 putoval za rodiči domů, přepadl ho nedalekoOldřichovského sedla neznámý útočník, jenž ho okradl a zabil. Tělo zemřelého schoval pod maliníkový keř, kde ho našly děti z Raspenavy, které sem vyrazily sbírat lesní plody.

V místě smrti vznikl kamenný pomníček, který se řadí k nejstarším a současně i nejznámějším v Jizerských horách. Je na něm instalována tabule zachycující výjev posledních chvil hochova života. Postupem let byla malba kvůli tamnímu drsnému počasí několikrát obnovována a při tom docházelo i k přepisování data tragické události. V roce 2001 kdosi obrázek z pomníku odcizil. Náhodně se malba našla o šest let později při rekonstrukci jednoho z libereckých domů a byla osazena zpět na pomník.

Let El Al 426 byl pravidelný letizraelské společnostiEl Al z Londýna doTel Avivu, s mezipřistáním v Římě, který v noci z 22. na23. července1968 unesli tři příslušnícipalestinskéteroristické skupinyLidová fronta pro osvobození Palestiny. Ti přinutili kapitána letadla změnit kurz doAlžírska. Zde se do celé věci zapojily alžírské bezpečnostní složky, které bezprostředně propustily všechny neizraelské cestující a o několik dní později izraelské ženy a děti. Mužští cestující a členové posádky však zůstali rukojmími po čtyřicet dní. Díky mezinárodnímu tlaku a dohodě, zprostředkovanéItálií, byli zbývající rukojmí propuštěni výměnou za 24 v Izraeli vězněných palestinských teroristů. Všichni rukojmí únos přežili.

Šlo o první únos mezinárodního civilního leteckého spoje naBlízkém východě. Únosy letadel se v následujících letech staly novým fenoménemizraelsko-palestinského konfliktu. Izrael a jeho národní letecká společnost El Al zavedli v reakci na únos nejpřísnější bezpečnostní opatření v oboru osobní letecké přepravy. Jedno z nich spočívalo v profilování cestujících, druhé pak v neoznačeném ozbrojeném doprovodu jednotlivých letů, tedy v zavedení takzvanýchleteckých maršálů. Přestože tato letecká společnost v následujících letech čelila ještě dalším pokusům o únos letadla, žádný z nich nebyl úspěšný.

Secese jeumělecký sloh v architektuře,výtvarném umění a užitém umění přelomu 19. a 20. století. Jeho předchůdci byli angličtí a francouzští umělci a teoretici jakoHnutí uměleckých řemesel a Eugène Viollet-le-Duc. Nejstarší secesní stavby vznikly v první polovině 90. let 19. století v Bruselu, odkud se styl rychle rozšířil do dalších evropských metropolí. Hlavními znaky secese jsouornamentálnost, stylizace, plynulé, ale dynamické křivky, plošnost, záliba v neobvyklých odstínech a kontrastech a snaha o estetické využití různých materiálů. Secese se snaží překonat tematikuhistorických slohů a upřednostňuje přírodní tvary, zejménalisty a květy, a také témaženy.

Secese se nejvýrazněji projevila v architektuře. Mezi významné stavby patří městské domyVictora Horty v Bruselu, vstupy dopařížského metraHectora Guimarda, budovyAntoniho Gaudího v Barceloně, vídeňskýPavilon Secese opavského rodákaJosepha Olbricha či pražskýObecní dům, na kterém se podílela řada tehdejších českých umělců. V užitém umění kladla secese důraz na tvorbu luxusních předmětů. Ve sklářství vyniklLouis Comfort Tiffany svými lampami a Émile Gallé vrstveným sklem. Šperkařství reprezentujeRené Lalique, který kombinoval drahé kovy s emailem a sklem. Významnou roli hrála taképlakátová tvorba, v níž vyniklAlfons Mucha. Vrcholu secese dosáhla naSvětové výstavě v Paříži roku 1900, o několik let později začala pomalu ztrácet popularitu.

Pláštěnci (Tunicata) jsou jeden z podkmenůstrunatců, pravděpodobněsesterská skupinaobratlovců. Jde o skupinu mořských živočichů, která se v tradičním pojetí dělí na třitřídy: na přisedle žijícísumky, volně žijícísalpy a malé, volně žijícívršenky. Evolučně se však salpy odvozují uvnitř sumek.

Pláštěnce spojuje jenom máloodvozených znaků, přičemž nejvýznamnějším je přítomnost tuniky tvořenépolysacharidem podobným rostlinnécelulóze. Z hlediskaevoluční teorie je významná zejménalarva pláštěnců, u níž se objevují všechny hlavní sdílené odvozené znaky strunatců, tj.struna hřbetní,žaberní štěrbiny,endostyl,neurální trubice aocas. Dospělci mají naproti tomu vysoce modifikované a v mnoha ohledech zjednodušené tělo. Až na výjimky se živí filtrováním vody, k čemuž sumkám a salpám slouží mohutnýhltan se žaberními štěrbinami, zatímco vršenky si za tímto účelem kolem sebe budují dočasnou schránku. Vršenky jsou zároveň jedinými pláštěnci, kterým do dospělosti zůstává ocas. Pláštěnci obvykle vykazujíhermafroditismus a majínepřímý vývoj přes zmíněnou planktonní larvu; v životních cyklech však došlo k rozmanitým modifikacím, ať už jde o nepohlavně vznikající kolonie některých sumek, aneborodozměnu a opuštění larválního vývoje u salp.

Bylo popsáno více než 3 000 druhů pláštěnců, z nichž drtivou většinu představují sumky. Pláštěnci obývají všechny oceány světa, od pobřeží až pohlubokomořské příkopy, a jde o důležité filtrátory, kteří nezanedbatelně zasahují dotoku uhlíku v mořskýchekosystémech. Objevují se mezi nimi i významnéinvazní druhy, rozšiřované zejména prostřednictvím lodní dopravy. Pro člověka mají pláštěnci klíčový význam jakomodelové organismy a objektfarmakologického výzkumu, využívají se však i jakomořské plody.

Vega (α Lyrae) je hvězdahlavní posloupnosti a nejjasnější hvězdasouhvězdíLyry. Nachází se ve vzdálenosti 25,3světelných let od Země a patří meziSluncinejbližší jasné hvězdy. Jepátou nejjasnější hvězdou noční oblohy a poArcturu druhou nejjasnější hvězdou severní nebeské polokoule. Je téžproměnnou hvězdou, která mírně mění jasnost.

Vega je jednou z nejstudovanějších hvězd. Okolo roku 12 tisíc před naším letopočtem se nacházela poblíž severníhonebeského pólu a bude se poblíž něj znovu nacházet okolo roku 14 tisíc. Vega byla po Slunci první hvězdou, která byla vyfotografována a bylo pořízeno jejíspektrum. Byla také jednou z prvních hvězd, jejichž vzdálenost byla odhadnuta pomocíparalaxy.

Vega je asi desetkrát mladší než Slunce, její stáří se odhaduje na 455 milionů let. Je však také 2,1krát hmotnější, a proto je její očekávaná životnost jen desetina očekávané životnosti Slunce. Obě hvězdy jsou zhruba v polovině svého života. Má velkou rychlostrotace, 236 km/s na rovníku. Ze Země je pozorována ve směru jednoho z pólů. Vega obsahuje neobvykle málo prvků s vyššímatomovým číslem nežhelium. Přestože kolem ní nebyly doposud objeveny žádné planety, nelze přítomnost planetárního systému zatím vyloučit. Mohou okolo ní obíhat menší,terestrické planety obíhající blíže ke hvězdě.

Chudozubí (Xenarthra) jsou jednou ze čtyř hlavních vývojových liniíplacentálních savců, jež v současné doběendemitně obýváamerický kontinent. Chudozubí ve dvou řádech, zvanýchCingulata aPilosa, sdružujípásovce,mravenečníky alenochody. České jméno chudozubým vynesly redukce a modifikacechrupu, jenž je u většiny zástupců jednokořenný, trvale dorůstající abezsklovinný (a mravenečníkům zcela chybí). Nejdůležitějšímodvozeným znakem je pak specifické, tzv. xenartrálnískloubeníbederních a případně i několikahrudníchobratlů. Dnešní zástupci na délku hlavy a těla měří od 12,5 cm u pláštníka malého (Chlamyphorus truncatus) po více než 120 cm u mravenečníka velkého (Myrmecophaga tridactyla).

Podlefylogenetických rekonstrukcí mohou chudozubí představovat bazální linii placentálů, nebosesterskou skupinu vůčiAfrotheria. Ve fosilním záznamu se objevují teprve okolo svrchníhopaleocénu až spodníhoeocénu. Jejichevoluce probíhala takřka výhradně v Jižní Americe, ačkoli některé fosilní nálezy pocházejí i z Antarktidy a zejména běhempliocenní „velké americké výměny“ kolonizovali i Severní Ameriku, kde dodnes žijí. Zatímco dnešní mravenečníci jsou stromoví a pozemnímyrmekofágové, lenochodi letargičtí stromovíbýložravci a pásovci pozemní hrabaví savci, rozmanitost fosilních zástupců byla ještě vyšší. Někteří z nich dosahovali obřích rozměrů: jmenovat lze pozemní lenochody, jako byloMegatherium, či pásovceglyptodontidy.

Jakoprvní židovská válka se označuježidovské celonárodní povstání protiŘímu, které vypuklo v Jeruzalémě v roce66.Judsko bylo pod římskou vládou od roku63 př. n. l., kdy do něj vtáhl s vojskemPompeius. Roku44 n. l. se dostala pod přímou římskou správu celáPalestina. Prokurátoři, kteří tuto oblast spravovali, však stále méně dokázali udržet v zemi pořádek. Po vypuknutí povstání se projevila značná rozštěpenost židovské společnosti. Její jednotlivé frakce byly nuceny se do jisté míry sjednotit, když ve snaze zajistit pořádek do Judska vtáhl římský místodržitel v Sýrii Cestius Gallus. Jedním z významných velitelů židovských sil se zpočátku stalJosef ben Matitjahu, který velel obraněGalileje a poté pevnostiIótapata. O válce zanechal podrobnou zprávu ve své knizeVálka židovská.

Povstání potlačily ažřímské legie pod vedením nejprveVespasiana, od roku 69, kdy se Vespasianus stal císařem, pak jeho synaTita. Válka prakticky skončila dobytím hlavního židovského městaJeruzaléma na podzim roku70, při němž byl zničenDruhý chrám. Měla však i dohru spočívající v dobývání posledních pevností, z nichž první byla Machairús na východním břehuMrtvého moře a posledníMasada na západním břehu. Ta padla možná v roce73 či74. Důsledky války byly pro Židy drastické. Jeruzalém zůstal v troskách, mnohé osady v Judeji se vylidnily, část Židů odešla ze země, obyvatelstvo značně zchudlo.

Binární diagram železo-uhlík popisuje rovnovážný binární systém, ve kterém lze v závislosti na obsahuuhlíku ateplotě odečístfázové a strukturní přeměny ve slitině železo-uhlík, tj.technickém železe. Kroměželeza v převažující koncentraci a uhlíku jsou v technickém železe obsaženy ještě další žádoucíprvky, jako jsou např.mangan,křemík atd., ale i nežádoucí, zejménafosfor asíra. Nejdůležitější prvek – kromě železa – obsažený ve slitině je uhlík, jehož i malé změny koncentrace mají zásadní dopad na vlastnosti materiálu. Jakooceli se označují slitiny do obsahu 2,14 % uhlíku, nad tuto koncentraci se slitiny železo-uhlík označují jako surová železa nebolitiny.

Podle formy vyloučení uhlíku se rozlišují dva typy rovnovážného binárního diagramu železo-uhlík: buď diagram metastabilní soustavyFe-Fe₃C, nebo diagram stabilní soustavyFe-C. Diagram metastabilní soustavy, ve které je uhlík vyloučen jakokarbid železa Fe₃C (někdy též cementit), se používá pro oceli abílou litinu. Diagram stabilní soustavy, ve které je uhlík vyloučen v elementární formě, tj. jakografit, se používá pro šedé litiny. Rovnovážný diagram je relevantní pouze při velmi pomalém ochlazování slitiny, kdy se rychlost ochlazovánílimitně blíží nule. Při vyšších rychlostech ochlazování je nutné použít diagramy izotermického rozpadu austenitu (IRA) nebo anizotermického rozpadu austenitu (ARA).

V Obouch jepřírodní památka chráněná pro 3,8 kilometru dlouhý úsek přirozeného toku řekyLomnice s bohatou květenou na vlhkých loukách. Oblast se nachází jihovýchodně odDolního Ostrovce, místní části obceOstrovec, v okrese Písek, až po soutok s řekouSkalicí, nicméně samotné území leží na třech katastrálních územích.

Chráněné území je tvořeno převážně přirozeným balvanitým řečištěm s velkým množstvímpeřejí. Říční koryto procházející hlubokým údolím je z větší části balvanité bez výraznějších lidských zásahů. Kolem něj se nachází říční niva, kde rostou charakterističtí zástupcilužního lesa typuptačincovýcholšinStellario-Alnetum glutinosae s pestrou skladbou dřevin a bylin poskytující vhodné hnízdiště pro celou řadu zástupcůptačích druhů.

Na území přírodní památky se vyskytují dvě ohrožené rostliny, a tooměj pestrý alilie zlatohlavá. Ze zvláště chráněných živočichů v Česku zde stále žijevydra říční,ještěrka obecná a za potravou sem zalétáčáp černý. Území je volně přístupné díky dvojici starých neudržovaných lesních cest, vedoucích po obou březích. Na levém břehu prochází modráturistická značka, tzv. „Alšova cesta“ vedoucí z Mirotic na soutok Otavy s Lomnicí. Po druhém břehu prochází v části chráněného území červeně značená „Sedláčkova stezka“ vedoucí z Vráže naOrlík nad Vltavou. Na řece se provozujesportovní rybaření.

Smil z Lichtenburka (okolo1220–1269) byl přední český šlechtic a zakladatel roduLichtenburků. Narodil se jako synJindřicha ze Žitavy. V pramenech se poprvé objevil v roce 1237. Roku 1246 se možná zúčastnilbitvy u Lávy. V letech 1248 až 1249 při vzpouře českého panstva zůstal na straněVáclava I. a pravděpodobně se podílel na potlačování povstání. Za věrnost byl dosazen do úřadunejvyššího purkrabího, který vykonával mezi lety 1249 a 1251 nebo 1253. Své postavení si dokázal udržet i za panováníPřemysla Otakara II. Opustil sice funkci nejvyššího purkrabího, ale Přemysl ho často pověřoval diplomatickými misemi. Na přelomu let 1254 a 1255 českého krále doprovázel na jeho první křížové výpravě do Pruska. O dva roky později spolu s Přemyslem neúspěšně táhl do Bavorska. Poslední bitvou, které se zúčastnil, byla roku 1260bitva u Kresenbrunnu.

Smil za svůj život dokázal vybudovat rozsáhlé panství na územíŽelezných hor aČeskomoravské vrchoviny. Získal zde zřejmě rodový hradLichtenburk, podle nějž se také začal psát. Tato oblast byla velmi výnosná díky těžbě stříbra. Smil byl někdy označován jako nejbohatší český šlechtic své doby. Centrem místního dolování bylo město Brod (dnešníHavlíčkův Brod). Poblíž vlastnil také hradŽleby aRonovec. Měl jako první z českých šlechticů vlastní kancelář a vydával listiny s titulaturou „rytíř z Boží milosti“. Z prvního manželství s neznámou manželkou po sobě zanechal synaJindřicha a z druhého svazku s Alžbětou z Křižanova vzešliSmil II.,Oldřich aRajmund z Lichtenburka.

Pokřovník ostrovní (Traversia lyalli) jevyhynulýdruhpěvce z čeledipokřovníkovití (Acanthisittidae). Ačkoli nalezené kosterní pozůstatky ukazují, že historicky šlo o hojný druh na obou hlavních ostrovechNového Zélandu, v době objevu Evropany žil pouze na malémStephensově ostrově, jenž se nachází v Cookově průlivu. Pokřovník ostrovní byl asi 10 cm velký pták s hnědým opeřením, jenž byl mezi pěvci výjimečný tím, že byl pravděpodobně zcela nelétavý. Podle dostupných indicií šlo o noční druh, ale jeho chování a ekologie zůstávají pro vědce hádankou.

Pokřovník ostrovní byl objeven, vědecky popsán i rychle vyhuben v 90. letech 19. století. Tehdy byl na Stephensově ostrově vybudován maják, jenž zde byl uveden do provozu na konci ledna 1894. Vědecký popis pokřovníka je spjat s osobou strážce majáku Davida Lyalla, jehož kočka mu začala přinášet mrtvolky tohoto vědě dosud neznámého ptáka. První vzorky se rychle dostaly k významným ornitologům té doby, NovozélanďanoviWalterovi Bullerovi a BritoviLionelu Rothschildovi, přičemž Rothschild svého vědeckého kolegu v popisu nového druhu poněkud nekavalírsky předběhl. Pták byl oficiálně popsán v prosinci roku 1894.

Ohledně vyhynutí pokřovníka panuje řada domněnek a spekulací. Často se uvádí, že za jeho zánik může pouze ona jediná kočka správce majáku; toto tvrzení je ale nepravdivé, protože na Stephensově ostrově roku 1895 prosperovala již celá populace zdivočelých koček, jež se výrazně podepsala na stavech tamějšího ptactva. Datum vyhynutí pokřovníka se tradičně klade již do roku 1895, nicméně s některými vzorky ptáka se obchodovalo i po tomto roce, takže nelze vyloučit ani o něco delší přežívání druhu. Jediné dochované pozůstatky představuje 15 muzejních exponátů a některé kosterní zbytky.

Slavkovské hradby tvořily systémgoticko-renesančního městskéhoopevnění, který byl vybudován možná již ve13., nejpozději však ve14. a15. století za účelem ochrany městaSlavkova u Brna. Uzavíraly prostor kolem dnešního historického centra. Za dobu své existence byly přestavovány, jejich účinnost doplňovaly v rozíchbašty a pravděpodobně i příkop a dvojice rybníků na řeceLitavě.Husitským vojskům pod vedenímHaška Ostrovského z Valdštejna při jednom z jejich tažení na Moravu v roce 1425 všakhradby neodolaly. Od začátku 18. století ztratily svůj význam a postupně zanikaly, nejprve v souvislosti s přestavbouslavkovského zámku a budováním zámecké zahrady.

Městské brány byly původně čtyři, směřující do čtyř světových stran. Na východě Bučovská, na západě Brněnská (Špitálská), na severu Rousínovská (Zámecká) a od jihu Rybničná (Hodinová). Do dnešních dní se dochovalo několik fragmentů slavkovského opevnění, z bran však žádná, jako poslední zanikla Hodinová brána v roce 1903. Zachovalé úseky hradního zdiva se nacházejí v ulicích Hradební (u bývalé Hodinové brány), Kollárova (u hřbitova), dále v Lidické ulici a u zámecké zahrady. Celkem osm takovýchto objektů je chráněno jakokulturní památky.

Bitva o Westerplatte byla první bitvou v rámciněmecké invaze do Polska a je považována za úvodní střetnutídruhé světové války.Westerplatte jepolskýpoloostrov vybíhající z pevniny doBaltského moře. V jeho těsném sousedství se nachází městoGdaňsk. Před rokem 1914 se na poloostrově nacházely pláže a pobřežní pevnost obrácená do moře. Během dvacátých let 20. století zde postavili Poláci překladiště, které později chránila jejich vojenská jednotka.

Německá bitevní loďSchleswig-Holstein doplula 25. srpna 1939 ke Gdaňsku. Nazítří plánovalAdolf Hitler zahájit válku s Polskem. Protože však toho dne poskytloSpojené království Polsku v případě jeho napadení písemné záruky a vojenskou pomoc, svůj úmysl přehodnotil. Opětně se rozhodl k útoku až poslední srpnový den. V pátek 1. září 1939 ve 4.45 ráno začala děla lodiSchleswig-Holstein, jíž velel námořní kapitán Gustav Kleikamp, bezvyhlášení války ostřelovat polské skladiště na Westerplatte. Tímto útokem začaly boje druhé světové války. Ač Němci měli převahu, a to jak počtem vojáků, tak materiální, dokázali jim polští obránci úspěšně vzdorovat po celých sedm dní, než byli donuceni kapitulovat. Na památku těchto obránců, kteří jsou v Polsku ceněni pro svou chrabrost, byl roku 1966 na Westerplatte vybudován pomník. U něj si vysocí političtí představitelé pravidelně připomínají začátek, ale i konec bojů druhé světové války v Evropě.

Karl Heinrich Marx (5. května1818Trevír –14. března1883Londýn) bylněmeckýfilozof, politickýpublicista, kritikklasické ekonomie, teoretikdělnického hnutí,socialismu akomunismu. Mezi jeho nejznámější díla patříEkonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844,Komunistický manifest a nedokončený vícedílný spisKapitál.

Narodil se jako třetí dítě do původněžidovské rabínské rodiny v tehdypruskémPorýní. Z českého hlediska je zajímavé, že jeho předkové pocházeli z Postoloprt. Studoval práva v Bonnu a v Berlíně, roku 1841 pak promoval na univerzitě v Jeně. Po sňatku v roce 1843 s rodinou přesídlil doPaříže a v roce 1845 doBruselu. Po vyhoštění z Belgie se vrátil do Francie a později se s rodinou usídlil v Londýně.

Společně s Friedrichem Engelsem rozpracoval vlastnímaterialistické pojetí dějin, založené na ekonomických zákonitostech. Ve společnosti je podle nich přítomen konflikt mezi ovládanými a vládnoucími, který bude odstraněn zrušením soukromého vlastnictví výrobních prostředků a nastolením beztřídní, komunistické společnosti. Jeho filozofický i politický vliv byl obrovský a z jeho myšlenek vyšla celá řada směrů v levé části politického spektra, a to jak oficiální ideologie socialistických států (marxismus-leninismus), tak nejrůznější variace neortodoxníhomarxismu, napříkladfrankfurtská škola.

Dendrolagus je rodvačnatců z čelediklokanovití (Macropodidae). Od svých pozemních předků se tito klokani svou ekologickou rolí značně odchýlili – jsouadaptováni pro život na stromech a v ekosystému nahrazujíopice. Dosahují délky těla 41–81 cm a délky ocasu asi 41–94 cm. Hmotnost činí až 17 kg. Ve srovnání s ostatními klokany bývají přední i zadní končetiny stejně dlouhé, tlapy jsou vybaveny příchytnými polštářky a mohutnými drápy. Ocas představuje podpěrný a balanční orgán, nemá všakchápavou funkci. Pestré mahagonově-žluté zbarvení dělá z některých druhů, jako jeklokan Goodfellowův, jedny z nejbarevnějších vačnatců vůbec; jiní stromoví klokani jsou však osrstěním spíše nenápadní.

Dva uznávané druhy se vyskytují na území severovýchodníAustrálie a dvanáct na ostrověNová Guinea. Klokani roduDendrolagus většinou platí za samotářská zvířata, která si vymezují nepříliš rozsáhlé domovské areály a netvoří velké sociální skupiny. Přizpůsobili se paletě potravydeštných lesů, kdy dominantní část jídelníčku představujílisty, ačkoli strava může zahrnovat i ovoce a jiné rostlinné složky, snad i maso. Rozmnožování může podle podmínek probíhat buďto sezónně, anebo celoročně, přičemž jde o typickéK-stratégy s jediným potomkem na vrh a dlouhoubřezostí. Nízký rozmnožovací potenciál a výskyt v malých, izolovaných oblastech vede k tomu, že se na populacích stromových klokanů mohou výrazně projevit různé ohrožující faktory. Především devastující lov ze strany místních obyvatel vedl k tomu, žeMezinárodní svaz ochrany přírody všechny novoguinejské druhy považuje za obecně ohrožené. Australské druhy jsou pokládány zatéměř ohrožené, a to především kvůli ztrátě stanovišť.

Zámecký pivovar Frýdlant je průmyslový podnik veFrýdlantě, městě na severuČeské republiky veFrýdlantském výběžkuLibereckého kraje.Pivovar se nachází podmístním hradem a zámkem na břehu řekySmědé. Stojí na počátku staré cesty doRaspenavy (dnes silniceII/290).

První zmínky o pivovaru jsou z konce 14. století, kdy se v něm vařilo pivo pro potřeby zdejšíhohradu. O dvě století později se ovšem kvůli lepší dostupnosti přírodních zdrojů přestěhoval do podhradí na břeh řeky Smědé. V dalších letech se pivovar postupně rozšiřoval a zvyšovala se také jehoroční produkce, která na počátku 20. století přesahovala 30 tisíc hektolitrů piva. Ovšem s ohledem na objem finančních prostředků, jež by si vyžádala jeho modernizace, došlo v roce 1949 k ukončení provozu pivovaru a jeho prostory se využívaly pro zránísýrů a uskladněnízeleniny.

Na počátku 21. století se však objevily snahy o opětovné zahájení provozu. Vaří se zde pivo značkyAlbrecht. Slavnostní otevření pivovaru spolu s jehopožehnáním proběhlo v červenci 2014.

Henry Ernest Atkins (20. srpna1872Leicester –31. ledna1955Huddersfield) bylbritskýšachový mistr, který se proslavil zejména sérií devíti vítězství naBritském šachovém šampionátu (z celkem 11 účastí). Zvítězil sedmkrát za sebou v letech 1905 až 1911 a poté ještě v letech 1924 a 1925. Povoláním bylučitel a šachy považoval za koníček, věnoval jim málo času a zúčastnil se jen několika málo mezinárodních turnajů. Za svou kariéru nicméně porazil mnoho šachových mistrů, jakoAkibu Rubinsteina,Saviellyho Tartakowera,Franka Marshalla a další. V roce 1950 muMezinárodní šachová federace za jeho úspěchy dodatečně udělila titulmezinárodního mistra.Arpad Elo později přepočetl Atkinsův výkon na ekvivalentElo 2540.

Jeho styl hraní byl klidný, poziční a vytrvalý, čímž napodoboval šachový stylWilhelma Steinitze. Do praxe zavedl důležitou obrannou strategii v odmítnutém dámském gambitu: tahem Je4 již v rané části partie se černému podaří vyměnit párlehkých figur a zmírní tak tlak bílého na svou pozici. S touto variantou se mu podařilo v roce 1902 v kabelovém zápase porazit Franka Marshalla. Později se pro ni ujal názevLaskerova varianta, a to po mistrovi světaEmanuelovi Laskerovi, který ji přejal.

Rehek zahradní (Phoenicurus phoenicurus) je druhptáka z řádupěvců a čeledilejskovitých, hnízdící v severní Africe aEurasii východně poBlízký východ a přesSibiř až poMongolsko. Široce rozšířený je rovněž v Česku. Rehek zahradní jetažným ptákem, jehož evropské populace zimují na územísubsaharské Afriky. Jedná se o malého štíhlého pěvce s délkou těla kolem 14 cm. Opeření je u obou pohlaví odlišné; samec se pozná podle bílého čela, černého hrdla a oranžovočervené hrudi, zatímco samice je nenápadně šedohnědavá; dobrým rozpoznávacím znakem ve všech šatech nicméně zůstává rezavočervený ocas, kterým často kmitá.

Rehek zahradní jehmyzožravý pěvec, který k životu preferuje světlé listnaté lesy a další podobná stanoviště, včetně parků, sadů a zahrad. Ke hnízdění využívá především stromové dutiny a polodutiny, čímž se řadí mezi druhy ptáků ohrožené intenzifikací zemědělství a s ní souvisejícím úbytkem vhodných hnízdních příležitostí a potravy.Mezinárodní svaz ochrany přírody však z globálního pohledu hodnotí druh jakomálo dotčený.

Neúspěšnýatentát na Ronalda Reagana, 40. prezidenta Spojených států amerických, byl spáchán30. března1981 v hlavním městěWashingtonu.Reagan, který zastával úřad teprve 69 dnů, byl spolu se třemi dalšími osobami vážně postřelenJohnem Hinckleym. Prezident sice utrpěl vážný průstřelplicního laloku, avšak díky rychlé lékařské pomoci se poměrně rychle uzdravil. Stal se tak, poTheodoru Rooseveltovi, v pořadí druhým americkým prezidentem, který přežil atentát provedenýstřelnou zbraní.

Ačkolivviceprezident USAGeorge H. W. Bush nebyl oficiálně povolán k převzetí úřadu prezidenta, jistou kontroverzi vyvolala skutečnost, že se Bush velice rychle dostavil na paluběAir Force Two z texaskéhoFort Worthu do Washingtonu.

Atentátník Hinckley byl shledán nevinným z důvodu úplnénepříčetnosti a následně umístěn dopsychiatrické léčebny, z níž se dostal na svobodu v září 2016. Rozsudek vyvolal širokou diskusi o zákonech týkajících se zproštění viny z důvodu nepříčetnosti. Na jejím základě byly příslušné zákony přepracovány tak, aby došlo ke zmírnění rizika jejich zneužití ze strany obžalovaného.

Právnická fakulta Masarykovy univerzity (PrF MU) je jedna z deseti fakultMasarykovy univerzity. Založena byla spolu s celou univerzitou v Brně roku1919, v meziválečném období se proslavila školounormativní teorie práva, v roce 1950 byla zrušena. K obnovení právnické fakulty mohlo dojít na základě změněné politické situace běhempražského jara, příslušné vládní nařízení bylo ovšem vydáno až v roce 1969. Právnickou fakultu MU při slavnostních příležitostech typuimatrikulace nebopromoce symbolizují akademickéinsignie, a tožezlo Právnické fakulty z roku 1938, na jehož hlavici je alegorická postava Spravedlnosti s mečem, a řetěz děkana Právnické fakulty z roku 1936.

Fakulta sídlí v klasicizující budově naVeveří, nabízí vysokoškolské právní vzdělání na bakalářské (Bc.), magisterské (Mgr. aJUDr.) i doktorské (Ph.D.) úrovni. Česká periodika publikující srovnávací žebříčky ji v porovnání všech čtyř českých veřejnýchprávnických fakult pravidelně hodnotí jako nejlepší z nich. Brněnskou právnickou fakultu také dlouhodobě vyhodnocuje žebříček Times Higher Education World University Rankings, publikovaný organizací Times Higher Education (THE), jako nejlepší v České republice a jednu z nejlepších v regionustřední a východní Evropy. V roce 2022 daný žebříček zařadil fakultu v kategorii právo celosvětově na 88. místo.

Brukvovité (Brassicaceae), alternativně téžkřížaté (Cruciferae), je velkáčeleďvyšších dvouděložných rostlin z řádubrukvotvarých (Brassicales). Většina zástupců této čeledi jsoubyliny s jednoduchými členěnýmilisty a bílými, žlutými nebo purpurovými čtyřčetnýmikvěty. Mají poměrně uniformní stavbu květů a charakteristicképlody, nazývanéšešule. Brukvovité jsou rozšířené po celém světě, nejvíce druhů se vyskytuje v mírných oblastech severní i jižní polokoule. Hlavní centra druhové diverzity jsou v Asii odTurecka poHimálaj, na západěSeverní Ameriky a veStředomoří. Celosvětově zahrnují více než 4000 druhů a jsou bohatě zastoupeny i v květeně České republiky. Mezi typické a v přírodě ČR běžné zástupce náleží např.kokoška pastuší tobolka,česnáček lékařský,penízek rolní,hořčice polní aosívka jarní.

Do čeledi brukvovitých náležejí významnézemědělské plodiny, jako jsouzelí,kapusta,květák,ředkev,růžičková kapusta,hořčice,brokolice,pekingské zelí,křen,řepka aj. Některé druhy jsou pěstovány jakookrasnéjednoleté,dvouleté čivytrvalézahradní rostliny i skalničky, mají význam také v přírodní medicíně. Mezi zásadní látky, které obsahují, patří zejménaglukosinoláty, které také způsobují štiplavouchuť většiny rostlin.

Josefína Kounicová, rozenáJosefa Horová (7. dubna1881 –5. října1961), byla českámecenáška, druhá manželkaVáclava hraběte Kounice. Neurozená dcera tesaře pocházela z chudých poměrů. Narodila se v Žinkovech u Přeštic v Pošumaví a jako náctiletá odešla do učení a služby u moravských příbuzných napanském domě v Uherském Brodě. Tam se poznala s majitelem panství, o 33 let starším šlechticem, právníkem a politikem, pro své sociální cítění a politické postoje přezdívanýmRudý hrabě, který roku 1895 ovdověl.

Po desetileté známosti se v květnu 1908 vzali a při té příležitosti novomanželé založili nadaci na zřízenívysokoškolských kolejí v Brně. Hrabě dříve sídlil na zámkuVysoká u středočeskéPříbrami, kde i po smrti svojí první manželky herečkyJosefíny Čermákové zůstával v kontaktu se švagremAntonínem Dvořákem a jeho rodinou. Pro svou druhou choť však nechal po roce 1902 zbudovat u Uherského Broduzámeček Obora, kam se odstěhovali. Po pětiletém bezdětném manželství však Josefína ovdověla a prožila další téměř půlstoletí v nových pořádcích republiky, válečného běsnění i budování socialismu. Po vznikuČeskoslovenska hraběnkapřišla o svůjšlechtický titul a v důsledkupozemkových reforem také o velkou část zděděných pozemků, o další majetek ji v 50. letech připravilo znárodnění. Zemřela v roce 1961 jako nájemnice v pražském dvoupokojovém bytě.

Tuleň karibský (Neomonachus tropicalis) jevyhynulýploutvonožec z čeledituleňovití (Phocidae), nejbližší příbuzný stále žijícíhotuleně havajského (N. schauinslandi). Historicky šlo o široce rozšířeného savceKaribského moře, jenž se vyskytoval od pobřežíSpojených států přesVelké aMalé Antily aBahamy až po břehy severníJižní Ameriky. Velikost dospělců činila 2–2,5 m, zbarvení srsti se pohybovalo v šedohnědých a prošedivělých odstínech na hřbetu a mezi okrově žlutou až žlutavě bílou na spodních partiích. Mláďata byla zcela černá.

První záznam o tomto zvířeti v západních pramenech pochází z druhé cestyKryštofa Kolumba z roku1494, přičemž šlo o prvního velkého savce z Nového světa, jehož měli Evropané možnost spatřit. V následujících staletích byli tuleni karibští Evropany pronásledováni pro svůj ceněný tuk, případně i kůži. Navzdory masivnímu lovu však zůstal tuleň karibský špatně známým druhem: o jeho chování je známo pouze malé množství informací avědecky popsán byl teprve roku1850Johnem Edwardem Grayem. Na jeho konečném vyhynutí se od konce 19. století podíleli i přírodovědci, kteří se snažili získat co nejvíc vzorků pro muzejní instituce. Poslední spolehlivé datum pozorování připadá na rok1952.

Zoloti vorota (ukrajinskyЗолоті ворота, v doslovném překladuZlatá brána) jestanicekyjevského metra naSyrecko-Pečerské lince, která se nachází poblížstejnojmenné historické památky. Stanice byla otevřena v rámci prvního úseku linky Syrecko-Pečerska 31. prosince 1989. Slouží jako přestupní na linkuSvjatošynsko-Brovarskou, vestibulem do staniceTeatralna.

Původní projektové plány Zlaté brány počítaly s čistou utilitární strukturou typickou pro tehdejší stanice metra. Díky úsilí hlavního městského architekta Mykoly Žarikova byl návrh zamítnut ve prospěch plánu připomínajícího středověký chrámKyjevské Rusi od Boryse Žežeryna, Vadyma Žežeryna a samotného Žarikova. Takový návrh byl obzvláště riskantní, protožeUkrajina byla v době výstavby metra součástíSovětského svazu.

Stanice obsahuje 80 různých mozaik a obrázků zobrazujících historiiKyjevské Rusi. V roce 2011 byly mozaiky prohlášeny místním městským odborem kulturního dědictví za památku coby „nově objevené předměty kulturního dědictví“. Zlatá brána je považována za jednu z nejpůsobivějších stanic metra v Evropě a umístila se na seznamu sestaveném deníkemThe Daily Telegraph v roce 2013.

Vladimirská Bohorodička je umělecky, nábožensky i kulturně významnábyzantská ikona z 12. století zobrazujícíMadonu s dítětem, považovaná za jeden z národních symbolůRuska. Vznikla nejspíš v Konstantinopoli a roku1131 jitamní patriarcha darovalkyjevskému velkoknížeti asi ve snaze podpořitchristianizaci Slovanů. KdyžAndrej Bogoljubskij přenesl své sídlo z Kyjeva doVladimiru, využilikonu k odůvodnění svého rozhodnutí: koně vezoucíBohorodičku se prý zastavili nedaleko tohoto města a nechtěli jít dál, a na základě toho Andrej mohl své novéhlavní město vydávat za vybrané samotnýmBohem. Od dobIvana Hrozného pak kolem ikony začaly vznikat dalšílegendy ospravedlňující a oslavujícíimperiální politikuruských carů.Rusové od těch dob ikonu považují za své národnípaládium a připisují jí několikzázraků historického významu. Dnes je umístěna v moskevskémkostele sv. Mikuláše v Tolmačích jako součást výstavyTreťjakovské galerie a zároveň jako předmětúcty věřících.

Ikona byla v minulosti poškozenapožárem, a tak se z původní malby anonymního středověkého mistra dochovaly pouze obličeje postav a část zlacení. Umělecky je vysoce hodnotná a patří k nejstarším příkladůmikonografického typuněžných Bohorodiček, jež Matku Boží znázorňují s Ježíškem, který se hlavou opírá o jejítvář. Mariin obličej s dlouhým nosem a drobnými ústy je charakteristický pro uměníkomnenovské dynastie. Směs mateřské něhy a drásavého smutku v jeho výrazu jeden pozorovatel vyložil jako projevemocí vyvolaných událostmiBetléma a Kalvárie.

Chřástal wakeský (Hypotaenidia wakensis) jevyhynulý druhchřástalovitého ptáka z roduHypotaenidia. Žil pouze na atoluWake v blízkostiMarshallových ostrovů v Tichém oceánu. Dosahoval celkové velikosti těla asi 22 cm. Byl zcela nelétavý, obýval křoviny a houštiny ostrova. Zdejšímu přirozenému prostředí, pravidelně postihovanému extrémními suchy, se dobře adaptoval. Dokázal se obratně pohybovat i v hustém podrostu, živil se všežravě a dobu rozmnožování přizpůsoboval aktuálním podmínkám. Zajímavostí bylo, že tento chřástal vytvářel společné chovné agregace, které pečovaly o vejce a chránily mláďata. Tato adaptace chřástalům pomohla účinně chránitsnůšky před hnízdními predátory, jako bylykrysy ostrovní, jejichž přítomnost by běžně vedla k ohrožení či vyhynutí jiných nelétavých ptáků hnízdících na zemi.

Chřástala wakeského objevili japonští námořníci roku 1892, vědeckého popisu se druh dočkal až roku 1903 odLionela Waltera Rothschilda. Větší množství informací i vzorků ptáka se však podařilo získat teprveexpedici USSTanager z roku 1923. Od roku 1935 spadal Wake pod jurisdikciMinisterstva námořnictva Spojených států amerických a z následujících šesti let, kdy Američané na ostrově pobývali, pochází drtivá většina zpráv a fotografií chřástalů. V prosinci roku 1941 atol Wake obsadiloJaponské císařské námořnictvo, ale palčivým problémem se pro Japonce ukázalo být zásobování jejich vojáků. Situace vygradovala v lednu 1944, kdyAmeričané dobyli atolKwajalein, hlavní výchozí zásobovací bod pro Wake. Několik stovek chřástalů bylo hladovějící japonskou posádkou rychle vybito, ostrov byl navíc bombardován ze strany spojeneckých vojsk. Do japonské kapitulace v září 1945 chřástal wakeskývyhynul.

Sü Ťie (1503Süan-pching,Če-ťiang –1583Chua-tching,Nan č’-li) byl politik v čínskéříši Ming. Za vlády císařeŤia-ťinga ve druhé třetině 16. století zaujímal vysoké postavení v těsné blízkosti panovníka, v letech 1549–1552 vykonával funkciministra obřadů, potévelkého sekretáře, přičemž v letech 1562–1568 stál v čele velkého sekretariátu.

Pocházel z nepříliš zámožné rodiny, otec mu však umožnil soustředit se na studiumkonfucianismu. Sü Ťie prošelúřednickými zkouškami s vynikajícím výsledkem v pouhých osmnácti letech. Byl zařazen doakademie Chan-lin. Roku 1530 se postavil císaři a vládě v otázce reforem obřadů spojených se ctěnímKonfucia a byl proto poslán do jihočínské provincieFu-ťien na místo soudce v zapadlé horské prefektuřeJen-pching. Po několika letech byl povýšen do úřadu provinčního intendanta pro vzdělání v Če-ťiangu a pak v Ťiang-si. Roku 1539 byl přeložen zpět do Pekingu do akademie Chan-lin, od roku 1541 vedlstátní univerzitu. Koncem roku 1544 přešel na místo náměstka ministra obřadů, v letech 1545–1549 působil jako náměstekministra státní správy.

Svých vysokých politických funkcí využil k nashromáždění značného bohatství a stal se jedním z největších statkářů v Ťiang-nanu, ekonomicky nejrozvinutějším regionu Číny. Po odchodu z úřadu čelil útokům svých politických nepřátel, od přísných trestů a konfiskace jmění jeho rodinu zachránila podpora velkého sekretářeČang Ťü-čenga.

Embalonurovití, česky taképochvorepovití (Emballonuridae), představujíčeleďletounů, jež čítá přes 50 žijících druhů. Její zástupci se vyskytují především v tropických a subtropických oblastech po celém světě, včetně některých ostrovních stanovišť, jako jeMadagaskar,Mikronésie neboSeychely. Z hlediska širší systematiky je tato čeleď spřízněna s nykteridovitými netopýry (Nycteridae), s nimiž dohromady utváří nadčeleďpochvorepovci (Emballonuroidea). Možná je příbuznost i s madagaskarskou čeledímyzopodovití (Myzopodidae). Nejstarší fosilní nálezy embalonurovitých pocházejí z eocénu Evropy a severní Afriky.

Embalonurovití jsou hmyzožraví netopýři menší až střední velikosti. Hlava se vyznačuje absencí výrazných kožních výrůstků, ušní boltce jsou miskovité, s krátkým víčkem. Jedinečným znakem těchto netopýrů je jednak pachový váček na spodní ploše křídel samců, jenž slouží k vábení samic, a jednak ocas vystupující zhruba z poloviny horní plochyuropatagiální membrány. Blánu na křídlech a ocase mohou tito netopýři dovedně složit a následně se netypicky pohybovat po čtyřech končetinách. Během hřadování spíše ulpívají k povrchu celým tělem, než aby se zavěšovali za zadní končetiny. Ve volné přírodě embalonurovití žijí především ve vlhkých deštných lesích, sezónních poloopadavých lesích či savanových oblastech. Sociální struktury i rozmnožovací chování se mezi druhy značně různí, od komplikovaných harémových uspořádání pomonogamii.

Kostel Panny Marie v Königsteinu (německyMarienkirche Königstein čiStadtkirche Königstein) jeměstský kostel náležející k Evangelicko-luterské církevní obci Königstein-Papstdorf. První kostel pocházel patrně ze 13. století, pravděpodobně po roce 1428 však přestal být využíván a nahradil jej mariánský kostel na Schreiberbergu. Ten byl v letech 1704–1724 přestavěn v barokním stylu a dokončenGeorgem Bährem. Roku 1810 kostel vyhořel, přičemž zůstaly stát jen obvodové zdi. Obnova byla dokončena až v roce 1823 a interiér byl přestavěn v klasicistním stylu. V dalších letech již nebyl výrazně upravován. Kostel je památkově chráněný.

Jednolodnísálový kostel má obdélníkový půdorys s pětiosminovým závěrem a je zhotoven z pískovce. Vnější stěny podpírají kamenné opěráky. Ze západního průčelí vybíhá věž se zvonicí, ve které jsou umístěné tři zvony, z nichž nejmladší pochází z roku 1922.Hlavní oltář je zhotoven z pískovce a jehoštít zdobí trojúhelník s Božím okem. Abstraktníoltářní obraz pochází z roku 2000.Křtitelnice je zhotovena zeserpentinitu. Po stranách lodi se nachází dvoupatrovéempory. Varhany, dokončené roku 2009, mají 38 funkčních rejstříků a 4 transmise ve třech manuálech a pedálu.

Zalman Šazar (rodným jménemŠneur Zalman Rubašov;24. prosince1889 –5. října1974) bylizraelský politik, představiteldělnického sionismu, historik, publicista,spisovatel a básník. V letech1963 až1973 zastával ve dvou funkčních obdobích úřadizraelského prezidenta. V letech1949 až1956 byl poslancemKnesetu za stranuMapaj a rovněž byl historicky prvnímizraelským ministrem školství a kultury. Z této funkce prosadil zákon o povinné školní docházce; tato událost je dodnes připomínána na izraelských bankovkách o nominální hodnotě 200šekelů.

Před vstupem do politiky byl činný v sionistických organizacích a zastával četné funkce v sionistické exekutivě. Studoval na univerzitách v Petrohradě,Freiburgu,Štrasburku aBerlíně a byl odborníkem na židovskou historii vevýchodní Evropě. Již od svých mladých let publikoval v jazycejidiš a hebrejštině a přispíval do mnohých jidiš periodik. Zastával funkci šéfredaktora několika levicových deníků, z nichž nejvýznamnější bylDavar.

Jako izraelský prezident se zasadil o vznik každoměsíčních intelektuálních setkávání v prezidentské rezidenci, jichž se účastnila izraelská odborná elita a zástupci diasporních komunit. Zvaním světově uznávaných osobností se pak snažil zvýšit prestiž Izraele. Ani v úřadě prezidenta nezanevřel, jako mnozí, najidiš kulturu, jazyk a svůjchasidský původ (měl dokonce klíčovou roli ve vytvoření komunityChabadu v Izraeli).

Papoušek širokozobý (Lophopsittacus mauritianus) je velký vyhynulýpapoušek z čeledialexandrovití (Psittaculidae). Bylendemitem na ostrověMauricius, jenž je součástíMaskarénského souostroví východně odMadagaskaru v Indickém oceánu. První zmínky o papoušcích širokozobých sahají do roku 1598, kdy jsou v holandských lodních denících označováni jako „indičtí krkavci“. Zachovalo se pouze několik stručných dobových popisů a tři vyobrazení ptáka. Papoušek širokozobý se dočkal vědeckého popisu na základě subfosilní čelisti teprve v roce 1866, ačkoli tento popis nebyl zprvu spojován se starými záznamy, a to až do znovuobjevení podrobného náčrtu z roku 1601. Papoušek širokozobý vyhynul v 17. století v důsledku kombinaceodlesňování, predace zavlečenýmiinvazními druhy a pravděpodobně i lovu.

Hlava papouška širokozobého byla v poměru k tělu velká, na přední části hlavy vynikal výrazný hřeben. Pták měl velmi velký zobák, velikostně srovnatelný se zobákemary hyacintového, jenž mu umožňoval louskat i tvrdá semena.Subfosilní pozůstatky navíc naznačují, že tento druh vykazoval většípohlavní dimorfismus co se týče celkových rozměrů a velikosti hlavy než kterýkoli dnes žijící papoušek. Přesné zbarvení peří zůstává hádankou, ale dobové popisy naznačují, že papoušek hýřil vícero barvami, včetně modré hlavy a možná červeného těla a zobáku. Papoušek širokozobý na rozdíl od mnoha jiných ostrovních ptáků zřejmě uměl létat, ačkoli příliš zdatným letcem nebyl.