Vysoká škola je vzdělávací instituce poskytujícíterciární vzdělávání. Jejím hlavním posláním je poskytovat odborné, akademické a vědecké vzdělání a zároveň přispívat k rozvoji společnosti prostřednictvím výzkumu, inovací a šíření poznání. Vysoké školy se vyznačují komplexní strukturou vzdělávacích programů. Jedná se tedy o nejvyšší článek vzdělávací soustavy. Studenti a pedagogové vysoké školy tvoříakademickou obec. Vysoká škola je jediná instituce, která má právo udělovatakademické tituly. Vysoké školy mohou být děleny na univerzitní a neuniverzitní. Univerzitní vysoké školy (univerzity) uskutečňují krom vzdělávací činnosti téžvýzkum, a uskutečňují takédoktorské studijní programy (Ph.D.).
Vysoká škola má 3 hlavnípilíře své činnosti: výuka, výzkum a třetí role VŠ. Prvním pilířem je výuka. Prostřednictvím akreditovaných studijních programů (bakalářských,magisterských adoktorských) a programůceloživotního vzdělávání zajišťuje vzdělávací činnost. Druhým pilířem je výzkum a tvůrčí činnost, která zahrnuje vědecké aktivity zaměřené na rozvoj poznání a inovací.Třetí role vysokých škol pak spočívá ve službě společnosti a její přímé společenské působení.[1]
Největší organizační jednotkou vysoké školy je obvyklefakulta, která se dále člení na pracoviště, jako jsoukatedry aústavy. Na těchto pracovištích probíhá výuka, výzkum nebo jejich kombinace, v závislosti na zaměření. Tyto činnosti zajišťujíakademičtí pracovníci, mezi které patří lektoři, asistenti, odborní asistenti, docenti a profesoři. Vedení fakulty zajišťujeděkan, zatímco v čele vysoké školy stojírektor.
V roce 2023 studovalo načeských veřejných vysokých školách celkem 280 175 studentů, 29 082 na soukromých a 4 078 na státních. V tomtéž roce absolvovalo na českých vysokých školách 63 224 studentů.[2]
Činnost vysokých škol je v Česku regulovánavysokoškolským zákonem.[3]
Vysoké školy v Česku se především dělí na univerzitní a neuniverzitní. Přesto se vysoké školy v praxi dělí na čtyři kategorie: neuniverzitní, umělecké, menší univerzity a velké univerzity. Mezi velké univerzity patříUniverzita Karlova,Masarykova univerzita,Univerzita Palackého v Olomouci,České vysoké učení technické v Praze aVysoké učení technické v Brně.[4]
Zvláštním typem vysoké školy je výzkumná univerzita, která se od jiných univerzit liší zejména tím, že na rozdíl odvzdělávání je jejím hlavním cílem vědeckývýzkum.[5]
Vysoká škola univerzitního typu (univerzita) je vysoká škola, která má akreditovanýdoktorský studijní program (Ph.D.). Univerzita plní vzdělávací a vědecko-badatelskou funkci, zahrnující výzkum, vývoj, inovace, uměleckou a další tvůrčí činnost[6]. Může uskutečňovat všechny typystudijních programů, včetně doktorských. Univerzity často realizujírigorózní řízení,habilitační řízení nebořízení ke jmenování profesorem, pokud mají akreditaci příslušného doktorského studijního programu.
Univerzitní vysoké školy se člení na:
Vysokoškolský zákon též ve své zvláštní části explicitně upravuje fakt, že klinická a praktická výuka v oblastech vzděláváníVšeobecné lékařství azubní lékařství,Zdravotnické obory aFarmacie se uskutečňuje zejména vefakultních nemocnicích, v těchto nemocnicích se uskutečňuje též vědecká, výzkumná nebo vývojová činnost.[7]
Neuniverzitní vysoké školy se zaměřují především na prakticky orientované vzdělávání s důrazem na propojení výuky a praxe. Nabízejí hlavněbakalářské programy, méně častomagisterské, a výjimečně realizují výzkumné aktivity. Profesní studijní programy připravují studenty na konkrétní povolání s důrazem na odborné dovednosti a praxi, zatímco akademicky zaměřené programy kladou důraz na teoretické poznatky, vědecký výzkum a další vzdělávání. Doktorský studijní program akreditován nemají, také se na rozdíl od univerzitních vysokých škol zpravidla nečlení nafakulty
Většina VŠ je univerzitního typu, pouzeVysoká škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích aVysoká škola polytechnická Jihlava jsou vysoké školy neuniverzitní.
Podle práva existují v České republice vysoké školy veřejné, soukromé a státní (státní vysoké školy jsou pouzePolicejní akademie České republiky v Praze aUniverzita obrany. Veřejné vysoké školy a soukromé vysoké školy jsou ze zákonaprávnickou osobou, státní vysoké školy jsou pakorganizačními složkami státu (tedy nejsou právnickými osobami). Dále zde pak působí vysoké školy zahraniční.
Veřejné vysoké školy jsou zřizovány a rušeny zákonem. Většina z nich je univerzitního typu, pouzeVysoká škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích aVysoká škola polytechnická Jihlava jsou vysoké školy neuniverzitní. Veřejné vysoké školy jsou financovány především dotacemi zestátního rozpočtu (ministerstvo školství). Dalšími zdroji jejich financí mohou být poplatky spojené se studiem, výnosy z majetku, příjmy zestátních fondů a z rozpočtů obcí, výnosy z doplňkové činnosti a dary.
Veřejné vysoké školy jsou zřizovány a rušeny zákonem č. 111/1998 Sb.[7], Zákon o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů. Veřejné vysoké školy jsou financovány především dotacemi zestátního rozpočtu (ministerstvo školství). Dalšími zdroji jejich financí mohou být poplatky spojené se studiem, výnosy z majetku, příjmy zestátních fondů a z rozpočtů obcí, výnosy z doplňkové činnosti a dary.
Absolventům studia vbakalářských studijních programech se uděluje akademický titul "bakalář" (ve zkratce "Bc." uváděné před jménem), v oblasti umění akademický titul "bakalář umění" (ve zkratce "BcA." uváděné před jménem);
Absolventům studia v magisterských studijních programech se udělují tyto akademické tituly:
Absolventům studia v doktorských studijních programech se uděluje akademický titul "doktor" (ve zkratce "Ph.D." uváděné za jménem).
V Česku takto působí26 veřejných vysokých škol (2024).
Orgány veřejné vysoké školy jsou:
Státní vysoké školy jsou pouze Policejní akademie České republiky v Praze aUniverzita obrany. Jsou spravovány přímo příslušnými ministerstvy (vnitra a obrany). Je zde omezena vysokoškolská samospráva. Vojenské vysoké školy jsou financovány ze státního rozpočtu, zejména z kapitoly Ministerstva obrany, policejní vysoké školy jsou financovány z kapitoly Ministerstva vnitra; zpravidla se na ně vztahují srovnatelná pravidla jako na veřejné vysoké školy a též jim mohou být přiznány obdobně i finanční prostředky.
Orgány státní vysoké školy jsou podobné jako na veřejné vysoké škole, kromsprávní rady; klíčovou roli zde sehrávají příslušná ministerstva.
V Česku takto v současné době (2024) působí2 státní vysoké školy:
Obě jsou univerzitního typu.
Právnická osoba, která má sídlo, svou ústřední správu nebo hlavní místo své podnikatelské činnosti na území některého členského státuEU, nebo která byla zřízena nebo založena podle práva některého členského státuEU, je oprávněna působit jako soukromá vysoká škola, pokud jíministerstvo školství udělilo státní souhlas.[9] Oprávnění působit jako soukromá vysoká škola je nepřevoditelné a nepřechází na právní nástupce. Před rozhodnutím si ministerstvo vyžádá stanoviskoAkreditačního úřadu k udělení státního souhlasu. Soukromá vysoká škola je povinna zajistit finanční prostředky pro vzdělávací činnost – obvykle se zde tedy, oproti veřejným a státním vysokým školám v Česku, platíškolné. Ministerstvo může poskytnout soukromé vysoké škole, která je veřejně prospěšnou právnickou osobou se statusem veřejné prospěšnosti zapsaným veveřejném rejstříku,dotace. Soukromé vysoké školy udělujíakademické tituly podle stejných pravidel jako veřejné vysoké školy, pokud majíakreditované studijní programy.
V Česku takto v současné době (2024) působí 27 soukromých vysokých škol.[10]
Od září roku 2016 české právo (vysokoškolský zákon) též reguluje působnost zahraničních organizací na svém území, tedy institucí či firem, které na území Česka poskytují vysokoškolské vzdělání pod zahraničníakreditací, přičemž liberalizace tohoto prostředí proběhla již zákonem v roce 1998, respektive od roku 1999. Do této doby též některé prameny (např.MFČR) kriticky uvádí ten fakt, že Česká republika se stala zemí s největším počtem soukromých vysokých škol – či přesněji právě soukromých subjektů poskytujících vysokoškolské vzdělávání – vEvropě. Za zahraniční vysokou školu v Česku je tak nyní dle zákona považována každáprávnická osoba ustavená dle právních předpisů jiného státu, která je v tomto cizím státě, podle jehož práva byla zřízena, součástívysokoškolského vzdělávacího systému a která v tomto státě poskytuje vzdělávání, jehož absolvováním se podle jeho právních předpisů získává vzdělání vysokoškolské.[7]
V Česku takto v současné době (2024) působí 18 zahraničních vysokých škol (nebo jejich poboček).[10]
Za evropské zahraniční vysoké školy v ČR jsou dle zákona považovány všechny ty zahraniční vysoké školy, které mají sídlo, svou ústřední správu nebo hlavní místo své podnikatelské činnosti na území některého jiného členského státuEvropské unie, nebo které byly zřízeny nebo založeny podle práva (jurisdikce) některého jiného členského státu, a jsou oprávněny poskytovat na území ČR zahraniční vysokoškolské vzdělávání v zahraničnímvysokoškolském studijním programu, uskutečňované podle právních předpisů tohoto cizího státu, a to pouze pokud jsou v ČR přihlášeny k plnění příslušných informačních povinností.[7]
Za mimoevropské zahraniční vysoké školy v ČR jsou dle zákona považovány všechny ty zahraniční vysoké školy, které jsou oprávněny poskytovat na území České republiky zahraniční vysokoškolské vzdělávání v zahraničním vysokoškolskémstudijním programu, uskutečňované podle právních předpisů tohoto cizího státu, pouze pokudMŠMT udělí příslušné tuzemské povolení.[3]
Za pobočky evropských zahraničních vysokých škol v ČR jsou dle zákona považovány všechny ty tuzemsképrávnické osoby, které hodlají na území ČR v rámci spolupráce s evropskou zahraniční vysokou školou poskytovat zahraniční vysokoškolské vzdělávání v zahraničním vysokoškolskémstudijním programu evropské zahraniční vysoké školy podle práva tohoto cizího státu evropské zahraniční vysoké školy a jsou oprávněny toto vzdělávání na území ČR uskutečňovat, pouze pokud se v ČR přihlásí k plnění příslušných informačních povinností.[3]
Za pobočky mimoevropských zahraničních vysokých škol v ČR jsou dle zákona považovány všechny ty tuzemské právnické osoby, které hodlají na území ČR v rámci spolupráce s mimoevropskou zahraniční vysokou školou poskytovat zahraniční vysokoškolské vzdělávání v zahraničním vysokoškolském studijním programu mimoevropské zahraniční vysoké školy podle práva domovského státu mimoevropské zahraniční vysoké školy a jsou oprávněny toto vzdělávání na území ČR poskytovat, pouze pokud jim MŠMT udělí příslušné tuzemské oprávnění.[3]
Akademická obec je krom studentů tvořena též lektory, technickohospodářskými pracovníky, pedagogy; příslušní funkcionáři pak plní role jednotlivých orgánů školy.
Na vysoké škole je výuka prováděna a řízena předevšímprofesory adocenty. Kromě nich mohou vyučovat, zejména vést semináře, resp. cvičení, iodborní asistenti, případně jenasistenti nebolektoři. Akademickými pracovníky jsou dále též i mimořádní profesoři, příp. někteří další vědečtí, výzkumní a vývojoví pracovníci, pokud vykonávají i pedagogickou činnost. Pomoc při výuce je tak obvykle studijním plánem předepsána idoktorandům (dřívepostgraduálním studentům,Ph.D. studentům, tedy studentům vdoktorských studijních programech), či někdy též tzv.pomvědům – pomocným vědeckým silám (studentům určitých ročníků).
Podle vysokoškolského zákona (§ 70) se však za akademické pracovníky považují jen ti z nich, kteří vykonávají svou pedagogickou či tvůrčí činnost vpracovním poměru k dané vysoké škole. Přesto se na vysokoškolské výuce mohou podílet i další odborníci na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Vysokoškolský zákon též stanoví, že vnitřní předpis vysoké školy stanoví postavení hostujících profesorů aemeritních profesorů.[11]
V čele vysoké školy stojírektor, ten zpravidla jedná a rozhoduje ve věcech školy jakožtostatutární orgán. K činnosti rektora se vyjadřujeakademický senát školy, který též dohlíží na jeho činnost. Rektor je také do jisté míry, zejména v některých klíčových otázkách týkajících se majetku školy, odpovědnýsprávní radě vysoké školy. Rektor má právo vybrat si své zástupce, tedy jmenuje a odvoláváprorektory. Rektor též jmenuje a odvolávákvestora, který má za úkol řídit hospodaření a vnitřní správu školy a rovněž také v určitém rozsahu zastupovat rektora.
V čele jednotlivých částí univerzity pak stojíděkan v případě fakult (případněředitel, pokud jde o jinou část univerzity, typickyvysokoškolský ústav), toho jmenuje a odvolává rektor. Děkan je odpovědný rektorovi, rovněž se k činnosti děkana vyjadřuje akademický senát fakulty, který dohlíží na jeho činnost. Děkan má právo vybrat si své zástupce, tedy jmenuje a odvoláváproděkany. Děkan též jmenuje a odvolávátajemníka, který plní obdobnou funkci jakokvestor.
Určité manažerské funkce na akademické půdě též plní i vedoucí jednotlivých částí (např.kateder) a jejich případní zástupci.
V Česku musí student VŠ nejprve získat úplnéstřední vzdělání nebo úplnéstřední odborné vzdělání, tedymaturitu. Před rokem1998 platila výjimka z tohoto pravidla např. pro mimořádně nadané zájemce o studium uměleckého oboru. Dnes je maturita podmínkou pro studium jakéhokoliv oboru.
Studentem vysoké školy se zpravidla dotyčný stává zápisem do studia.Akademický rok, jehož začátek stanoví rektor, trvá 12 kalendářních měsíců. Studium na vysoké škole je členěno na semestry, ročníky nebo bloky. Každý semestr, ročník nebo blok sestává z období výuky a zkoušek a z období prázdnin. Během studia na vysoké školy student plní své povinnosti, kupř. skládá zkoušky, zápočty, zpracovává semestrální čiseminární práce, účastní se přednášek či seminářů apod. Studium se řádně ukončuje absolvováním studia v příslušném studijním programu, dnem ukončení studia je pak den, kdy byla vykonánastátní zkouška. Student, resp. absolvent, též může být případně účasten i některých slavnostníchakademických ceremoniálů (např.imatrikulace,promoce apod.).
Studijní program (dříve studijní obor) si student volí při přijetí na vysokou školu. Podle zvoleného programu si zapíše předměty tak, aby splnil požadavky (vizkreditní systém). Jednotlivé obory musí být na vysoké školeakreditovány, aby student mohl získat po absolvování studia platnýdiplom.
V rámciBoloňského procesu probíhá vysokoškolské studium dle tzv.kreditního systému ECTS (European Credit Transfer and Accumulation System), který podporuje mobilitu studentů a akademických pracovníků v rámci evropského prostoru. Tento systém umožňuje studentům splnit stanovenýstudijní plán.
Studijní plán typicky zahrnuje:
Studijní zátěž, kterou musí student splnit, se měří zpravidla vkreditech podle časového objemu práce potřebného na absolvování jednotlivých předmětů.
Studium může standardně probíhat vprezenční (denní),distanční (dálkové), nebokombinované (kombinace obou předchozích) formě studia. V jednotlivých formách studia je též případně možné využití tzv. individuálního studijního plánu (ISP); ISP je typický zejména pro doktorské studijní programy (dřívepostgraduální studium).
Bakalářské studium (bakalářský cyklus) se uskutečňuje vbakalářském studijním programu (6 vISCED;Bachelor's degree,bakalářská kvalifikace). Ten je zaměřen především na přípravu k výkonu povolání , ke studiu v navazujícím magisterském studijním programu a k získání obecných a odborných znalostí a dovedností v daném oboru. Bezprostředně se v něm využívají soudobé poznatky a metody; obsahuje též v potřebném rozsahu teoretické poznatky. Standardní doba studia včetně praxe je 3–4 roky. Studium se řádně ukončujestátní závěrečnou zkouškou, jejíž součástí je zpravidla obhajobabakalářské práce. Absolventi získávají akademický titulbakalář (Bc.), čibakalář umění (BcA.).[12]
Magisterské studium (magisterský cyklus) se uskutečňuje vmagisterském studijním programu (7 vISCED;Master's degree,magisterská kvalifikace). Ten je zaměřen na získání teoretických poznatků i praktických poznatků založených na soudobém stavu vědeckého poznání, výzkumu a vývoje, na zvládnutí jejich aplikace a na rozvinutí schopností k tvůrčí činnosti; v oblasti umění je zaměřen na náročnou uměleckou přípravu a rozvíjení talentu. Magisterské studium může mít dvě základní podoby: navazující magisterské studium a souvislé magisterské studium. Tyto typy se liší svou strukturou a délkou.
Tento typ magisterského studia následuje po absolvováníbakalářského studijního programu. Standardní doba trvání navazujícího magisterského studia je 2–3 roky, přičemž konkrétní délka závisí na povaze a požadavcích danéhostudijního oboru.
Souvislé magisterské studium není vázáno na předchozí bakalářské vzdělání. Tento typ studijního programu zahrnuje celistvé vzdělání v jednom cyklu a jeho standardní délka se pohybuje od 4 do 6 let.
Studium se řádně ukončujestátní závěrečnou zkouškou, jejíž součástí je obhajobadiplomové práce. V oblasti všeobecného lékařství a zubního lékařství a veterinárního lékařství a veterinární hygieny se studium řádně ukončujestátní rigorózní zkouškou. Absolventi získávají akademické titulymagistr (Mgr.),magistr umění (MgA.),inženýr (Ing.),inženýr architekt (Ing. arch.),doktor medicíny (MUDr.),doktor zubního lékařství (MDDr.), nebodoktor veterinární medicíny (MVDr.); absolventi s titulemmagistr (Mgr.) mohou navíc v téže oblasti studia vykonat rigorózní zkoušku (v takovém případě je její součástí obhajobarigorózní práce) a tedy mohou následně získat tituldoktor práv (JUDr.),doktor filozofie (PhDr.),doktor přírodních věd (RNDr.),doktor farmacie (PharmDr.),licenciát teologie (ThLic.), nebodoktor teologie (ThDr.).
Doktorské studium (doktorský cyklus) se uskutečňuje vdoktorskémstudijním programu (8 vISCED;Doctor's degree,Doctoral degree,Doctorate,doktorská kvalifikace). Ten je zaměřen navědecké bádání a samostatnou tvůrčí činnost v oblastivýzkumu nebo vývoje nebo na samostatnou teoretickou a tvůrčí činnost v oblasti umění. Standardní doba studia je 3–4 roky. Studium v doktorském studijním programu probíhá podle individuálního studijního plánu (ISP) pod vedením školitele. Studium se řádně ukončujestátní doktorskou zkouškou a veřejnou obhajoboudisertační práce, kterými se prokazuje schopnost a připravenost k samostatné činnosti v oblasti výzkumu nebo vývoje nebo k samostatné teoretické a tvůrčíumělecké činnosti. Disertační práce musí obsahovat původní a uveřejněné výsledky nebo výsledky přijaté k uveřejnění. Absolventům studia v doktorských studijních programech se uděluje akademický tituldoktor (Ph.D.). (Uděluje se ve všech oborech, kupř. včetněumění čiteologie.) Studium v doktorském studijním programu sleduje a hodnotí oborová rada ustavená podle vnitřního předpisu vysoké školy nebo její součásti, která máakreditovaný příslušný studijní program. Pro studijní programy ze stejné oblasti studia mohou vysoké školy nebo jejich součásti na základě dohody vytvořit společnou oborovou radu. Předsedou oborové rady je garant doktorského studijního programu.[13]
Vysoká škola uskutečňuje krom výše uvedenýchakreditovaných studijních programů též programyceloživotního vzdělávání.[14] V rámci své vzdělávací činnosti může VŠ poskytovat (zpravidla za úplatu, ale i bezplatně) programy celoživotního vzdělávání (CŽV), které jsou orientované na výkon povolání, tedy profesně, nebo zájmově. Bližší podmínky celoživotního vzdělávání stanoví vnitřní předpis. O úspěšném absolvování studia v rámci programu celoživotního vzdělávání vydává VŠ jeho účastníkům příslušnéosvědčení (nikolivvysokoškolský diplom – účastníci CŽV nejsou studenty). Úspěšným absolventům v příslušných programech CŽV následně v rámci akreditovaných studijních programů, pokud se tedy později stanou studenty, může případně VŠ uznatkredity, které získali v programu CŽV, a to dle vysokoškolského zákona až do výše 60 %kreditů potřebných k řádnému ukončení studia.[11]
Jestliže na konkrétní vysoké škole existuje program CŽV, který částečně odpovídá vyučovanémuakreditovanému studijnímu programu, mohou se některé takovéto programy CŽV rovněž týkat uchazečů, kteří neuspěli u přijímacích zkoušek na danou školu. Tito nepřijatí uchazeči ke studiu se mohou následně zapsat do tohoto programu CŽV, který bývá v takovémto případě placený. Poplatky účastníků těchto kursů jsou pak příjmem dané vysoké školy. Do programů CŽV se pak přijímací zkoušky nedělají, protože se nejedná o studium, ale CŽV, které je přístupné všem občanům. Těmto úspěšným účastníkům CŽV může být po dokončení odpovídajícího programu CŽV a splnění předepsaných podmínek (maturita atd.) též následně umožněno zařazení do příslušného akreditovaného studijního programu, někdy dokonce i bez přijímacích zkoušek, a to s tím, že mohou být účastníkům CŽV některé kursy uznány jakožto odpovídající předměty. Úspěšní účastníci CŽV se tak v některých případech následně mohou stát studenty vysokých škol, nicméně v takovýchto případech je zde určitá finanční náročnost, nevýhodou jsou též v některých případech i časová a jiná nesouslednost, případně pozdější neuznání některých kursů CŽV jakožto odpovídajících předmětů (např. při nízkém hodnocení z kursu, či při pozdějších změnách vnitřních předpisů školy či fakulty).
Vysoké školy mají kořeny ve středověké Evropě, kde vznikaly jako centra vzdělanosti a náboženského učení. Postupně se rozvíjely v institucích nabízejících širší spektrum znalostí a staly se klíčovými pilíři moderních vzdělávacích systémů.
První univerzity vznikly ve 12. a 13. století v Evropě. Mezi nejstarší patříUniverzita v Bologni (1088),Pařížská univerzita (cca 1150) aUniverzita v Oxfordu (1167). Tyto instituce se původně zaměřovaly na teologii, právo a medicínu a byly úzce spjaty s církví. V českých zemích byla založenaUniverzita Karlova v roce 1348 z tohoto důvodu je jednou z nejstarších univerzit ve střední Evropě.[15]
S nástupemrenesance aosvícenství došlo k rozšíření spektra vyučovaných disciplín, včetně přírodních věd a filozofie. Reformy v 18. a 19. století vytvořily základ moderní univerzity spojující vzdělávání a výzkum.[15]
Ve 20. století se univerzitní vzdělání stalo dostupnějším díky demokratizacivzdělávacích systémů. Vysoké školy se začaly specializovat a rozvíjetinterdisciplinární přístupy. Významným milníkem bylo zavedeníBoloňského procesu v roce 1999, který harmonizoval evropské vysoké školství a umožnil větší mobilitu studentů a akademiků.[15]
V současnosti vysoké školy plní nejen vzdělávací a výzkumnou roli, ale také významně přispívají ke společenskému rozvoji, inovacím a řešení globálních výzev. Tato tzv. "třetí role" univerzit zahrnuje přímé společenské působení, šíření poznatků a hodnot ve společnosti a aktivní zapojení do veřejné diskuse.
Na rozdíl od minulosti dnes tvoří většinu studentů i absolventů vysokých škol v Česku ženy.[16][17] Podle výzkumuNárodního institutu SYRI v roce 2025 navíc měly ženy až dvojnásobně vyšší pravděpodobnost, že vysokou školu úspěšně absolvují.[18]
Dle vysokoškolského zákona může mimo výše uvedené v rámci své vzdělávací činnosti veřejná vysoká škola poskytovat bezplatně nebo za úplatu vzdělávání v mezinárodně uznávaném kursu orientovaném na zvýšení odbornosti studentů nebo absolventů vysoké školy. Bližší podmínky takovéhoto kursu pak stanoví vnitřní předpis. O absolvování studia v rámci kursu vydá veřejná vysoká škola jeho účastníkům příslušnéosvědčení. Úspěšným absolventům kursu může veřejná vysoká škola udělit mezinárodně uznávaný titul. Účastníci kursu nicméně nejsou studenty ve smyslu vysokoškolského zákona.[11]
Mezi základní akademická práva a akademické svobody patří:
Hodnocení vysokých škol pomáhá zjistit, jak kvalitní jednotlivé univerzity jsou. Slouží studentům, zaměstnavatelům, ale i vládám a institucím, které chtějí podporovat kvalitní vzdělávání a výzkum. Také motivuje univerzity ke zlepšování výuky, výzkumu a mezinárodní spolupráce. Prohodnocení vysokých škol se používají různéžebříčky, které zohledňují například kvalitu výuky, výzkumu nebo spolupráce se zahraničím.
Mezi nejznámější nástroje hodnocení patří:
MetodologieARWU (Academic Ranking of World Universities) pro rok 2024 hodnotí univerzity na základě akademických a výzkumných ukazatelů. Mezi hlavní kritéria patříNobelovy ceny aFieldsovy medaile získanéabsolventy a zaměstnanci univerzit, počet citací, a počet publikací v prestižních časopisech (např.Nature,Science). Hodnotí se také výkon na jednohoakademika, což zohledňuje celkový výzkumný výstup univerzity v poměru k počtu akademických pracovníků. Každý z těchto ukazatelů má přidělenou určitou váhu, přičemž nejvyšší skóre (100) získá nejlepší univerzita v daném ukazateli a ostatní univerzity jsou hodnoceny jako procento z tohoto maxima. ARWU hodnotí více než 2500 univerzit, přičemž 1000 nejlepších je veřejně publikováno.
| Ukazatel | Váha | Definice ukazatele |
|---|---|---|
| Kvalita vzdělání | 10% | Počet absolventů, kteří získali Nobelovu cenu nebo Fieldsovu medaili. |
| Kvalita fakulty | 20% | Počet zaměstnanců, kteří získali Nobelovu cenu nebo Fieldsovu medaili. |
| Highly Cited Researchers (HiCi) | 20% | Počet vědců vybraných Clarivate™ za výjimečné citace. |
| Výzkumný výstup | 40% | Počet publikací vNature aScience (20%) a publikace indexované v SCIE a SSCI (20%). |
| Výkon na jednoho akademika (PCP) | 10% | Výkon univerzity dělený počtem akademických pracovníků. |
Hodnocení v ARWU jsou vyjádřena v rozsazích, každý rozsah označuje umístění univerzity v celkovém pořadí mezi tisíci institucemi, které jsou hodnoceny.
QS žebříček se zaměřuje na kombinaci kvality výuky, výzkumu a uplatnění absolventů. Zohledňuje například reputaci školy mezi odborníky, názory zaměstnavatelů, počet studentů na jednoho učitele a míru spolupráce se zahraničím.
Žebříček Times Higher Education (THE) hodnotí univerzity na základě výuky, výzkumu, citací, mezinárodní spolupráce a spolupráce s průmyslem. Nabízí komplexní pohled na kvalitu univerzit.
Obrázky, zvuky či videa k tématuvysoká škola na Wikimedia Commons
Slovníkové heslovysoká škola ve Wikislovníku