| Vynohradiv Виноградів | |
|---|---|
 | |
 znak | |
| Poloha | |
| Souřadnice | 48°8′23″ s. š.,23°1′59″ v. d. |
| Nadmořská výška | 136 m n. m. |
| Časové pásmo | UTC+2 |
| Stát | Ukrajina Ukrajina |
| Oblast | Zakarpatská |
| Okres | Berehovo |
  Vynohradiv | |
| Rozloha a obyvatelstvo | |
| Počet obyvatel | 25 317 (2022) |
| Správa | |
| Vznik | 1262 |
| Oficiální web | www |
| Adresa obecního úřadu | площа Миру 5 90300 м. Виноградів |
| Telefonní předvolba | 3143 |
| PSČ | 90300 |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Vynohradiv (ukrajinskyВиноградів,Vynohradiv,rusínskyВиноградово,Vynohradovo,ruskyВиноградов,Vinogradov), do roku1946(Velká)Sevluš / Sevljuš (ukrajinskyСевлюш,maďarskyNagyszőlős,slovenskyVeľká Sevljuš, Veľká Sevľuš,rumunskySeleușu Mare) je město vukrajinskéZakarpatské oblasti, na řeceTise, nedaleko hranic sMaďarskem aRumunskem, v blízkostiČerné hory.[1] Hora je pradávnou a vyhaslousopkou.
V roce 2023 měl 22 976 obyvatel. Je součástíokresu Berehovo, do července 2020 byl správním střediskemokresu Vynohradiv.
Od 12. června 2020 je správním centremvynohradivské městské komunity, do které patří Vynohradiv a 13 vesnic. Rozloha tohoto územního společenství číní 250 km2; územím protéká řekaTisa V roce 2020 v tomto územním společenství žilo 65 166 obyvatel.
Sídlo je poprvé zmiňováno roku1262 jakoZceuleus, což jelatinizace původního maďarského jménaSzőllős, znamenajícího „vinařský,vinohradní“. Toto jméno bylo ve zkomolené podobněSevl(j)uš přejato i do jazyka zdejšíchSlovanů (tj.Rusínů). Podruhé světové válce bylo změněno naVinogradovo/Виноградово[2][3] (zhruba překlad starého jména, současně také běžné rusképříjmení), ukrajinskyVynohradiv[4]). Nové jméno bylo schváleno roku1946.[1]
Průměrná teplota v červenci zde dosahuje 22-25°С, v lednu - 3°-4°С. Ročně spadne asi 750 mm srážek, nejvíce (asi 88 mm za měsíc) v červnu a červenci. Zima je zde relativně krátká: začíná v polovině prosince a trvá 2,5–3 měsíce. Sněhová pokrývka většinou nevydrží po celou zimu a rychle taje.
Území současného města bylo osídleno již v době kamenné.[2] Nejstarší památky delšího osídlení byly nalezeny v místě pozdější cihelny.[1]
Ve12. a13. století rodící se osada byla majetkem uherského krále.[1] Sídlo bylo poměrně malé; ve snaze lépe osídlit okrajovou částPanonské nížiny se rozhodl král pozvat sem kolonisty z dnešníhoNěmecka.[1] Ti se zde věnovali již tehdy pěstování vinné révy. Privilegium, na základě něhož bylo možné ji pěstovat, bylo ve 13. století tehdejším uherským panovníkem vydáno.[5] Dokládá přítomnost maďarského a saského obyvatelstva.[6]
Již ve12. století spadala ves pod Ugočskou župu.[7] Městská práva sídlo získalo na konci13. století, dvakrát byla potvrzena i ve století čtrnáctém.[7] Tento status mělo město až do rozpaduRakouska-Uherska[8]. Středověkému městu dominovala nejprve menší pevnost, postavená roku1399[9] (podle jiných zdrojů ale již na začátku14. století) a poté hrad, zničený v roce1556 v boji. Dlouhou dobu byl významným rodem, který ovládal většinu území města, rod Perényiů. Ten zde začal působit už ve14. století, resp. připomínáno je jeho vlastnictví města k již zmíněnému roku1399.[10] Rod získal město od králeZikmunda Lucemburského z vděčnosti za pomoc v bojích, konkrétně přiBitvy u Nikopole. Velmi dlouhou dobu bylo město také sídlemUgočské župy (až do roku1918).
Roku1427 získalo právo pořádat pravidelně trhy.[9] Ty se zde konaly několikrát do roka. Město se tak stalo tzv.městem s tržním právem.
BěhemRákócziho povstání se místní obyvatelstvo přidalo na stranu vzbouřenců proti habsburské moci. Místní správce vyhnalo.[11] Během následujících bojů byla Sevljuš zcela zničena a na nějakou dobu opuštěna.[7]
V první polovině19. století zdeZsigmond Pereni nechal postavit také špitál.
V letech1889 až1892 žil ve VynohradivuBéla Bartók ještě jako dítě. Jeho matka zde učila na základní škole. Dům Bartóků stál naproti budově tehdejšího zámku. V roce1880 žilo ve městě (tehdejší Velké Sevluši) okolo 4 400 obyvatel. V témže roce zde byla postavena škola (s maďarským vyučovacím jazykem)[12]; na přelomu století do ní chodilo na dvě stě žáků. Nástup20. století naopak nepřežily dvě školy židovské.[13] V roce1908 byl městu udělen jeho znak, odkazující na místní vinařskou tradici.
Podle maptřetího vojenského mapování z přelomu19. a20. století tvořilo tehdejší Sevljuš jen náměstí se zastavěnými domy, zástavba poté přecházela také i do několika málo okolních ulic. Na mapě jsou patrné i kaple a oba kostely a rovněž i místní nádraží. Část okolní dnes využívané zemědělské půdy tvořil močál. Perényiho zámek byl zmapován bez přilehlé zámecké zahrady.
V roce 1910 mělo město podle posledního rakousko-uherského sčítání lidu celkem 7811 obyvatel, z nichž 5 943 neboli 76 % bylomaďarské národnosti, 1266, resp. 16 % rusínské a 540, resp. 7 %německé národnosti. K řeckokatolické církvi se hlásilo 3311 lidí, tedy 42,5 % obyvatel města, Židů bylo 2237, tj. 28,6 % a 1124, resp. 14,4 % obyvatel se hlásilo k reformované protestantské církvi.
Na konci první světové války docházelo stále častěji k projevům nespokojenosti s velmi těžkými životními podmínkami. Muži ve věku do padesáti let věku museli bojovat v armádě, sedlákům byly zabavovány potraviny a místní zvony byly rekvírovány pro potřeby zbrojního průmyslu. Nějakou dobu po jejím skončení se města zmocnily jednotkyMaďarské republiky rad. Ta zde ustanovila výbor pro správu tehdejší Ugočské župy,[14] do níž spadala spadala i tehdejší Sevljuš. Na začátku roku1919 do ní vstoupilarumunská vojska, která uvedený výbor odstranila. V polovině roku1919 bylo město připojeno k Československu. Během období československé správy, která trvala téměř dvacet let, došlo ve Vinohradovu k stavební konjunktuře.[15] Ve městě už tehdy existoval moderní hotel (hotel Royal[16]) apod. Roku1925 zde byl také odhalen památníkAlexandru Duchnovičovi.[17]
RozhodnutímTrianonské smlouvy z roku 1920) byla Sevljuš až do roku1938 součástíČeskoslovenska jako páté největší městoZemě podkarpatoruské. Dne30. května1920 do města vstoupilaČeskoslovenská armáda. O rok později se uskutečnily malé výměny území v blízkosti Vynohradivu se sousednímRumunskem.
První volby do místního zastupitelstva v Sevljuši se konaly v roce1923.[18] Během dvaceti let svého působení se československá správa zasadila např. o reformu školství[7], po níž k několika především církevním školám přibyly také veřejné školy, poskytující osmileté základní vzdělání. Ty zde působily od 30. let20. století. Založena byla i škola pro děti se zvláštními potřebami. Vyučovalo se česky nebo maďarsky.[19] Nacházela se zde také dívčí krejčovská škola a chlapecká kovodělnická.[20] Na rozdíl od větších měst Podkarpatské Rusi zde nedošlo k většímu stavebnímu ruchu. Byly vydlážděny tři hlavní ulice ve středu města. Rozšířilo se také pěstovánítabáku a ve Vynohradivu vznikl závod na jeho zpracování. Byla zde také nemocnice s kapacitou cca 120 lůžek; v té době působila jako spádová pro velkou část východu tehdejší Podkarpatské Rusi.[19]
Pro rozvoj turistiky byly značeny trasy v okolí. Ve městě také vznikla turistická ubytovna.
Na počátku 20. let20. století byla Sevljuš jedním z mála měst na území bývalé Podkarpatské Rusi, která měla zajištěnou dodávku elektřiny, a to především pro potřeby tehdejšího průmyslu.[21] Po roce1928 zde byla postavena i plynárna a zřízeno plynovéveřejné osvětlení.[21]
V souladu sPrvní vídeňskou arbitráží bylo město spolu s jižní částí Podkarpatské Rusi obsazenoMaďarskem a v důsledku toho opět připojeno do Ugočské župy.[22] Během války řada místních obyvatel odešla na územíSSSR. V samotném městě bylo v okolí místní synagogy zřízenoghetto, ve kterém v jednu chvíli přebývalo i 12 000 Židů.[23] Byli sem sváženi Židé z celého regionu.
.jpg)
V roce1944 bylo obsazenoRudou armádou a spolu s okolím připojeno kUkrajinské SSR. Následně byl znárodněn průmysl a reorganizovány místní podniky. Vznikla jedna velká cihelna a jeden velký dřevozpracující podnik.[24] Později zde byl postaven také kulturní dům a kino. Na východním okraji města vyrostl také sirotčinec.
V roce1965 mělo město 18 tisíc obyvatel[25] a do ledna 1989 stoupl počet obyvatel na 25 663; základem tehdejšího hospodářství města byl potravinářský (konzervárna[26]), lehký a radioelektronický průmysl.
V roce2022 bylo v souvislosti sruskou invazí na Ukrajinu přijato rozhodnutí o změně jména (derusifikaci) zhruba padesáti ulic, z nich třicet tři se nacházejí přímo ve Vynohradivu a dalších zhruba dvacet v okolních obcích, které administrativně tvoří jeho součást.[27][28]
Ve městě žije významnámaďarská menšina. V roce2001 čítala 26 % veškerého obyvatelstva. Mezi používanými jazyky dominovalaukrajinština s 83 %; zastoupena byla také maďarština 13,5 % aruština s 3,8 %.
Ve Vynohradivu sídlí regionální historické muzeum (ukrajinskyВиноградівський районний історичний музей) s předměty nalezenými během některých archeologických vykopávek, dále potom regionální knihovna a regionální dětská knihovna.
Městem prochází páteřníželezniční trať Baťovo – Korolevo[1], na kterou je napojena jedna z větví úzkokolejné (rozchod 750 mm)Boržavské hospodářské dráhy (ukrajinskyБоржавська вузькоколійна залізниця). Místní nádraží nese názevVynohradiv-Zakarpatskij.
Městem západo-východním směrem prochází silnice zBerehova doChustu a kmaďarskéstátní hranici (hraniční přechodVylok/Tiszabecs).
Místnífotbalový tým nese název podle původního historického názvu města, a tedySevljuš Vinogradiv. V roce2022 vyhrál Pohár Zakarpatí.[29] Klub byl založen v roce2000.
Ve městě se nachází regionální nemocnice.
Obrázky, zvuky či videa k tématuVynohradiv na Wikimedia Commons Zakarpatská oblast | ||
|---|---|---|
| Okresy |  | |
| Města | ||
| Městyse | ||
| Bývalé okresy | ||
