Základem Vulgáty je Jeronýmův překlad většiny biblických knihStarého zákona z hebrejštiny do latiny, pro knihyNového zákona pouze revidoval starší překladVetus Latina. Podnět k tomuto dílu dalpapežDamasus I. a název pochází ze spojeníversio vulgata, tedylidové vydání. Překlad byl pořízen do běžné latiny, aby mu jeho posluchači rozuměli, a záměrně neaspiroval na klasickou vybroušenost jazykaCiceronova. Pro křesťanský Západ byla Vulgata dlouho jediným překladem Starého zákona přímo zhebrejštiny, kterou se Jeroným naučil od židovských učenců. Do národních jazyků se Bible dlouho překládala z Vulgaty, někde až do 20. století.[1]
Sám Jeroným je autorem přinejmenším tří mírně odlišných verzí Vulgaty. První z nich je tzv. římská Vulgata, která přetrvala pouze vBritánii, a to až do roku1066. Druhou verzí byla galikánská Vulgata, kterou Jeroným upravil o několik let později. Jednalo se o menší vylepšení, zvláště v textuStarého zákona. Tato verze se několik desetiletí po svém sepsání stala standardním latinským vydáním Biblekatolické církve. Hispánská Vulgata se shoduje s římskou Vulgatou až naknihu žalmů, kterou Jeroným přeložil potřetí přímo z hebrejštiny.
Latinská bible užívaná před Vulgatou, obecně známá jakoVetus Latina neboli starolatinský překlad, nebyla výsledkem práce jednotlivce. Jednotlivé knihy byly přeloženy v různé kvalitě a stylu. Vzhledem k tomu, že Jeroným považovaldeuterokanonické knihy, resp. knihy nezařazeného dopalestinského kánonu za méně důležité než ostatní knihy, převzal jejich existující překlad (až na úsekyknihy Tóbijáš aJúdit).
Jeroným začal revizí překladuevangelií, následně přešel k revizi překladužalmů. O této revizi žalmů však není nic známo. Když se Jeroným přesunul v roce387 doBetléma, začal překládat zeSeptuaginty podleÓrigenovyHexaply. Vznikl tak nový překlad žaltáře, tzv. „galikánský“ (neboť se používal v galikánskéliturgii). Ze Septuaginty přeložil takéJóba,Přísloví,Píseň písní,Kazatele a1. a2. knihu Paralipomenon. Není známo, zda ze Septuaginty nepřeložil i některé další knihy.
V dalších překladech pokračoval Jeroným z hebrejštiny, tj. z originálního jazyka valné většiny Starého zákona. Započal svou práci opět žaltářem, dále pokračoval proroky včetně Daniela a jeho řeckých doplňků (390 –392), 1. a 2. knihou Samuelovou, 1. a 2. knihou královskou (392 nebo393), Jóbem (394), a knihami Ezdráš a Nehemjáš (394). Poté následovaly knihy 1. a 2. Paralipomenon (395 –396), Přísloví, Kazatel, Píseň písní (398) aPentateuch (asi400). Svou práci zakončil překladem knihy Ester s dodatky (krátce před404) a knihami Jozue, Soudců a Rút (405 –406).
Z Jeronýmova pera nám chybí překlady knih Makabejských, Bárucha a Jeremjášova dopisu. Také text Nového zákona – kromě revize evangelií – prostě převzal.
Jeronýmův počin byl sice velký, neznamenal však sám o sobě nic převratného – nebyl ani prvním, ani posledním pokusem o překlad Písma do latiny. Skutečnost, že překládal z hebrejštiny, také nebyla pro jeho současníky tak významná. Byla to autorita papeže Damasa I. a jeho zmínky v prologu k evangeliím, které učinily z Jeronýmova překladu hlavní a nejpoužívanější překlad. Jeronýmovy překlady začaly být používané zvláště od začátkudevátého století, kdy se objevily ve větším počtu jednosvazkové biblické rukopisy. Nejvíce se prosadila verzeAlcuinova, doplněná o latinskou verzi zbývajících, Jeronýmem nepřeložených knih. Alcuinova Vulgáta byla základem pro tzv.pařížskou vulgátu, standardní text latinské bible používaný ve13. století vPaříži, na němž se sjednotil více méně celý Západ. Vulgáta jako taková tedy existuje až od doby Alcuinovy, tj. od doby karolinské (9. století).
Od 9. století (tj. v Alcuinově verzi) obsahovala Vulgata následující knihy a překladové verze:
Jeronýmovy překlady z hebrejštiny včetně překladu knih Júdit a Tobiáš a s řeckými dodatky kEster aDanielovi;
galikánský žaltář, tj. Jeronýmův překlad z řečtiny;
Kniha Báruch, která byla ve Vetus Latina součástí knihy Jeremjáš, velmi často v8. –13. století chybí;
Toto vydání Vulgaty (tzv.Sixto-klementina) bylo užíváno vliturgiiřímské církve až doDruhého vatikánského koncilu. Běhemstředověku se nevyhnul původní Jeronýmův text běžným opisovačským chybám, proto existovalo několik pokusů očistit takto poškozený text; mezi ně patří pokusAlcuina z Yorku na začátku9. století za vládyKarla Velikého, který se stal podkladem pro Pařížské vydání Vulgaty. S příchodemknihtisku se zmenšilo i nebezpečí lidských chyb při vydávání knih a to přispělo k jednotnosti textu.Tridentský koncil potvrdil Vulgatu jako závazný latinský překlad Písma, a to vedlo k tomu, že bylo potřeba text ujednotit a pokusit se nalézt jeho původní znění. Prvním z těchto pokusů byl pokus papežeSixta V. (1585 –1590), tzv. Sixtinská Vulgata (Vulgata Sixtina). Příchod dalšího papeže,Klementa VIII. (1592 –1605), však přinesl další z pokusů text očistit a vydat. Tato Klementinská Vulgata (Vulgata Clementina) z r.1592 se stala standardním vydáním bible pro latinsky hovořící církev až do 60. let20. století.
Současným oficiálním latinským překladem římskokatolické církve jeNova Vulgata (též Neovulgata), vypracovaná z rozhodnutí papežePavla VI. v rámci prováděníliturgické reformyDruhého vatikánského koncilu primárně pro potřeby biblických textů zařazovaných do nově vydávanýchliturgických knih. Jde o moderní biblický překlad z originálních jazyků, hlavní předlohou pro překlad Starého zákona byl hebrejskýmasoretský text. Překladatelská komise práci začala r. 1969 překladem žalmů (latinské liturgické knihy prodenní modlitbu církve vydané r. 1971 měly žalmy již v neovulgátním znění, ostatní biblické texty stále z Vulgáty), překlad kompletní bible byl dokončen a souborně vydán r. 1979, následně byl postupně aplikován do dříve vydaných liturgických knih.[2]
Je potřeba se též zmínit o vydání Vulgaty vydaném německou biblickou společností (Deutsche Bibelgesellschaft) se sídlem v Stuttgartu. Toto vydání,Biblia Sacra Vulgata (ISBN3-438-05303-9), se snaží reprodukovat původní, čistou Vulgatu, jak ji sepsal Jeroným před zhruba 1600 lety. Jde o klasické kritické vydání, které se ale musí potýkat s neobvykle vysokým počtem dochovanýchrukopisů. Základem vydání jeCodex Amiatinus z počátku 8. století, jenž je považován za nejlepšího svědka původního Jeronýmova textu. Důležitou součástí textu jsou též Jeronýmovy úvody ke knihám. Toto vydání je ze zmíněných edic nejběžnější nainternetu a obsahuje též 3. revizi Jeronýmova překladu Žalmů.
Vulgata má pro vývoj kultury a umění vestředověku privilegované postavení. Byla biblickým překladem, který sjednocoval západní křesťanstvo a vlastně celý evropský kontinent. Dodnes se s ní můžeme v různých dílech – a nejen církevních – setkat. Dokonce mnohé obrazy převzaté přímo z latinského překladu Bible se staly prostorem, v němž se vyvíjel kánon evropského umění a svérázná symbolika. Svým stylem i obraty ovlivnila Vulgata všechny ostatní překlady Bible do moderních jazyků.
Příkladem kulturního dopadu Vulgaty je charakteristika tvářeMojžíše po jeho návratu z rozhovoru sHospodinem na hořeSinaj. Podle knihy Exodus byla zářící,[3] Jeroným však souhláskovýkořen KRNvokalizuje odlišně (doplňuje jiné samohlásky) a překládá jako „cornuta“, tedyrohatá. Rohatý Mojžíš se tak vyskytuje ve starším umění, včetně slavnéhoMichelangelova Mojžíše na náhrobkuJulia II. v bazilice sv. Petra v okovech v Římě.
Pojmu Vulgata se užívá varabistice též pro autorizovaný textkoránu, jak byl vytvořen za vlády třetíhochalífyUthmána (uthmánská redakce,uthmánský kodex).[4]
↑A. Novotný,Biblický slovník, heslo Starý zákon, str. 979n.
↑PAVLÍK, Jakub.Žaltář římského oficiav proměnách 20. století. [s.l.]: [s.n.], 2018.Dostupné online. S. 25–30. Bakalářská práce, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Teologická fakulta.
Miloš Bič,Ze světa Starého zákona II. Praha: Kalich, 1989. Str. 574-579.
SLEPIČKA, Martin.Úcta k svatému Jeronýmovi v českém středověku. K 1600. výročí smrti církevního otce svatého Jeronýma. Ostrava: Repronis, 2021, s. 29–32.Dostupné online.
