Tento článek není dostatečně
ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba
ověřit.
Vrchní velitel (angl.Commander-in-chief,českoněmecky Oberkommandant) jevelitel, kterému podléhají veškeré vojenské jednotky v dané oblasti (tzv. místní vrchní velitel) nebo veškeréozbrojené sílystátu (vrchní velitel, někdygeneralissimus). Funkce vrchního velitele přísluší obvykle buďto jednomu z nejvyšších vojenskýchdůstojníků, nebohlavě státu (potažmo hlavě kmenů na daném ohraničeném území (náčelník kmene)).
Principem vrchního velitele je určité rozhodování, vydávání rozkazů, a protože v některých případech rozhodování může být klíčové časové hledisko, bývá tak často vÚstavě uváděn vrchní velitel jakožto osoba, nikoliv kolektivní orgán (kupř.parlament). Ve státech, kde sevýkonná moc dělí, to bývá častohlava státu (zpravidlaprezident), nikolivhlava vlády (zpravidlapremiér), aby se předešlo značné kumulacimoci.
Hlava státu může být vrchním velitelem pouze formálně. V takovém případě skutečný výkon funkce připadá navládu,ministra obrany nebo některého z nejvyšších důstojníků (např. náčelníkovi generálního štábu). Je také možné, že sepravomoce obvykle příslušící vrchnímu veliteli mezi tyto instituce dělí.
Má-li hlava státu skutečné pravomoci vrchního velitele (tj. nejde jen o formální titul), což je obvyklé v silnýchprezidentských systémech (USA,Ruská federace) nebo některých silnýchmonarchiích (např.Jordánsko), může se stát, že hlava státu předá běhemválky pravomoci vrchního velitele (či jejich část) jiné osobě, nejčastějiprofesionálnímu vojákovi, nebo výjimečně i ministru obrany (Např.finský prezidentKyösti Kallio předal po napadení své země Sovětským svazem své pravomocimaršáluMannerheimovi …). Hlava státu si ovšem může své pravomoci také ponechat a velet osobně, případně si ponechat schvalovací práva u důležitých operací (např.George W. Bush neboJ. V. Stalin) …
Vrchnímu veliteli na národní úrovni podléhají všechnyjednotky, pochopitelně včetně lokálních vrchních velitelů a jim podřízených oddílů. Vrchní velitel má teoreticky neomezenou autoritu a je plně kompetentní rozhodovat veškeré otázky související s vedením bojových operací. V demokraciích akonstitučních monarchiích ovšem zpravidla existují určitá omezení těchto pravomocí a podřízení vrchního velitele v určitých otázkách nevojenským institucím (např. některé operace lze provést pouze s předchozím souhlasemparlamentu, případně má vláda určité pravomoci v oblasti zadávánístrategických cílů válečných operací).
DleÚstavyČeské republiky je vrchním velitelemozbrojených silprezident republiky.[1]
Článek 167belgické ústavy určuje jako vrchního velitelekrále. V praxi je hlavou a velitelembelgických ozbrojených silnáčelník obrany. Je přímo podřízenministru obrany a mezi jeho odpovědnosti patří poskytování rad ministrovi, realizace obranné politiky a správa resortu.
Podleústavy z roku 1992 čl. 63 odst. 1 písm. c) je vrchním velitelemozbrojených silprezident České republiky, který podle čl. 63 odst. 1 písm. f) jmenuje a povyšuje generály. K rozhodování o výše uvedených ustanoveních podle čl. 63 odst. 3–4 potřebuje prezidentkontrasignacipředsedy vlády, jinak nejsou platná. Předseda vlády může delegovat právo kontrasignovat tato rozhodnutí prezidenta na jiné ministry. Politickou odpovědnost za ozbrojené síly nesevláda, která je v článku 67 definována jako „nejvyšší orgán výkonné moci“. Podle článků 39 a 43 musíParlament dát souhlas s vysláním českých vojenských sil mimo území České republiky.
Ministerstvo obrany je ústředním orgánem státní správy pro řízení ozbrojených sil.[2] Vlastní každodenní řízení je svěřeno náčelníkovi generálního štábu, českému ekvivalentunáčelníka obrany.[3]
- ↑čl. 63 odst. 1 písm c) Ústavy České republiky
- ↑ Ministry of Defence of the Czech Republic | Ministry of Defence & Armed Forces of the Czech Republic.www.army.cz [online]. [cit. 2024-06-22].Dostupné online.
- ↑ Professional Armed Forces | Ministry of Defence & Armed Forces of the Czech Republic.www.army.cz [online]. [cit. 2024-06-22].Dostupné online.
