Vokativ (zkratkaVOC, česky téžvolatel[1][2]) jemluvnický pád, v češtině 5. v pořadí.Podstatné jméno ve vokativu (resp. celájmenná skupina nebozájmeno) označuje osobu, kterou mluvčí oslovuje. Připersonifikaci jej však lze použít i pro oslovení zvířat, věcí resp. dokonce abstrakt (např.:leť myšlenko …)
V nemnoha jazycích (včetně češtiny) je vokativ vyjádřen flexivním tvarem (tj. speciální pádovou koncovkou, nezřídka ovšem nulovou). Ve většině jazyků je však vokativ vyjadřován jinými prostředky, například pomocí různých částic:italské „oh“,arabskéياjá, nebo pomocí jiných lexikálních prostředků, např.členem (aramejština) apod. Toto vyjádření může být buď jednoznačné a plně gramatikalizované (klasická arabština) a je pak často přímo označováno jako vokativ nebo volnější (záleží na mluvčím, zda jej použije). Běžné je také vyjádření oslovení slovosledem nebointonací (angličtina). Tytéž prostředky se však používají i u jazyků s flexivním tvarem vokativu např. pro zdůraznění, nebo v případě, kdy tvar vokativu splývá se základním tvarem jména (viz např.latinské ařeckéó, slovosled v češtině, apod.).
Český vokativ je pokračováním vokativupraindoevropského, který původně existoval ve většiněindoevropských jazyků, dnes však pouze v některýchslovanských jazycích,baltských jazycích,rumunštině anovořečtině.Mezi základní rysy indoevropského vokativu patří:
- vokativ je omezen jen na podstatná apřídavná jména (neexistuje např. pro zájmena[zdroj?])
- nemá speciální flexivní tvar u jmen středního rodu (tj. = nominativ)
- u maskulin a feminin má speciální flexivní tvar jen v jednotném čísle (singuláru), v plurálu (a dříve i v duálu) je shodný snominativem (a vyjadřuje se jinými prostředky)
Hláskovým vývojem došlo v češtině ke splynutí tvaru nominativu a vokativu i u jmen vzorurůže,soudce a dalších izolovaných jmen (např.paní) a především ke splynutí obou tvarů u přídavných jmen (stažením složené deklinace a zánikem jmenné).
Z historického hlediska se v češtině používají tyto typykoncovek vokativu:
- vokativ o-kmenů (e)
- původní u většiny jmen mužského rodu. Existuje v nezměněné podobě od praindoevropského sanskrtu (tj. minimálně 5 000 let) a je např. shodný s řečtinou (kyrie), latinou (domine) českypane
- vokativ u-kmenů (u/i)
- původní jen u tvarusynu. V novodobé češtině je však užíván i u jmen mužského rodu zakončených na hláskyk,g resp.h, neboť použití původníhoe vedlo ke změně kmene (původněvlče, dnesvlku, ale stále se užívábože ačlověče) – tyto archaické tvary nyní působí expresivně (např.nešťastníče, namísto neutrálníhonešťastníku).[3] Původem u-kmenové je i zakončeníi u měkkých mužských vzorů (příteli,stroji).
- vokativ a-kmenů (o)
- původní u ženských vzorů 'žena' a 'růže' (zde došlo ke splynutí). Také u mužského vzorupředseda asoudce (zde opět splynutí s nominativem).
- vokativ i-kmenů (i)
- původní i ženského vzorukost a také u novějšího vzorupíseň.
Vokativ je v češtině dosud živý, a to i v hovorovém jazyce. Je také relativně ustálený a jeho tvary v hovorovém jazyce se shodují s jazykem spisovným. Jedinou výjimkou jsou hovorové tvary typusoudče (spisovně je zde vokativ shodný snominativem), kde se projevuje vliv měkčícíhoeu o-kmenů, přičemž praktickým důvodem je sekundární odlišení nominativu a vokativu.
Určité nejasnosti nebo kolísání ve vokativu nastávají u některých osobních jmen, zejména cizích, cizího původu nebo odvozených od slov se složitějším skloňováním. U cizinců se zpravidla preferuje co nejjednodušší vokativ jen pomocí prostékoncovky (např. Langer –Langere), u domácích nositelů takových jmen se oslovení často řídí rodinnou tradicí (lzeLangere, Langre iLangře).[4] A kupříkladu ryze české příjmení Švec se může skloňovat jakoapelativumšvec (vokativŠevče) i nezávisle na něm (pane Šveci).[5]
Specifické je používání vokativu v oslovení „pane + jméno“, kde se v hovorovém jazyce (často i v písemném styku) běžně ponechává jméno v základním tvaru (např.pane Novák), případně i ve frázích jakopane doktor,pane inženýr. Tato vazba je chybná, formálně správně je pouze vokativ všech složek oslovení:pane Nováku,pane doktore apod.
Veslovanských jazycích jsou jak jazyky, které zachovaly původní flexivní vokativ (= 5. pád), tak i jazyky, kde se zachoval jen v reliktech a vokativ se tam vyjadřuje nominativem a nelexikálními prostředky (intonace apod.).
Do první skupiny patří kromě češtiny ipolština,lužická srbština,ukrajinština ajihoslovanské jazyky (včetněslovinštiny). Tvary jsou podobné češtině (tj. jsou historické) ale často jsou jinak distribuovány.
Do druhé skupiny patří napříkladruština aslovenština. Zde se zachovaly jen některé reliktní tvary chápané v podstatě jakocitoslovce (např.pane Bože). V obou jazycích se však v hovorové řeči používají novotvary u některých křestních jmen (nejsou však ještě plně gramatikalizovány). V ruštině jsou to tzv. krátké tvary (vokativ:Len odLena,Miš odMiša), ve slovenštině tvary se zakončením 'i' (např.Zuzi odZuza). Tvary si se vyskytují i v hovorové češtině (mami,babi).
Pokud jde obaltské jazyky, vlitevštině je zachován flexivní vokativ v plném rozsahu, vlotyštině spočívá u jednotného čísla většinou jen v odsunutí koncovky, jindy v použití koncovky akuzativu, řidčeji nominativu; v množném čísle je pak shodný s nominativem.
| Mluvnické pády |
|---|
|
| Základní | |
|
| Adpozicionální | |
|
| Lokální | |
|
| Komparativní | |
|
| Evaluativní | |
|
| Ostatní | |
