Vladislav Jagellonský (1. března1456Krakov –13. března1516Budín) pocházel z Polska, původem zlitevského velkoknížecího apolského královského roduJagellonců se jménem Władysław Jagiełło, bylkrálem českým od roku1471 jakoVladislav II., od roku1490markrabětem moravským akrálem uherským také jako Vladislav II., maďarsky Ulászló II.[3]
Tradičně bývá hodnocen jako jeden ze slabých českých panovníků, neboť jeho vláda vedla k úpadku královské moci. Králem byl zvolen v 15 letech a po svém předchůdciJiřím z Poděbrad zdědil složitou politickou situaci, kterou v první polovině jeho vlády provázely střety s papežem podporovaným uherským králemMatyášem Korvínem, po jeho smrti a zisku uherské koruny pak především rychle rostoucí turecká hrozba. Povahou flegmatický Vladislav se snažil o bezkonfliktní a smírné řešení veškerých problémů a sporů. Už současníci si to vykládali jako slabost a mezi panstvem se vžila jeho přezdívka „král Bene“ („král Dobře“). Je ovšem potřeba vyzdvihnout králův přínos k mírovému vývoji zemí, v nichž panoval.
V dynastické politice dosáhl významného úspěchu, když byl poMatyášově smrti zvolen a korunován uherským králem, a to navzdory záměrůmkrakovského dvora jeho otceKazimíra IV., prosazujícího Vladislavova bratraJana Olbrachta. Jeho matkou (zvanou „matka králů“, neboť čtyři její synové se stali králi) bylaAlžběta Habsburská, sestraLadislava Pohrobka s nároky na nástupnictví po něm.
Roku1465 vznikla v českém království opozice vůčiJiřímu z Poděbrad reprezentovanáJednotou zelenohorskou, v níž se spojilo odbojné katolické panstvo. K ozbrojenému odporu se přidala i katolická města. Členové jednoty byli ochotni přijmout za svého panovníka polského králeKazimíra IV., ale ten odmítl. Roku1466 vyhlásil papežPavel II. proti kacířským Čechámkřížovou výpravu, do jejíhož čela se postaviluherský králMatyáš Korvín, kterého si katoličtí páni zvolili roku1469 za svého krále.
Ve chvíli nejvyššího ohrožení se Jiří prozíravě vzdal dynastických nároků svých synů a nabídl českou korunuJagelloncům. Necelých pět týdnů po olomoucké volběčeský sněm odmítl Matyáše jako svého panovníka a uznal nástupcem Jiřího z Poděbrad Kazimírova nejstaršího syna Vladislava. Po králově smrti potvrdil sněm vKutné Hoře27. května1471 Vladislava jako krále Vladislava II. novou volbou s příslibem Jagellonců urovnání vztahů českého státu s papežemSixtem IV. a splacení značných dluhů české státní pokladny z dob vlády krále Jiřího. Příchodem Vladislava II. do Prahy slavila dynastická politika Jagellonců významný úspěch. Konečně se prosadili v jedné ze zemí, jež považovali za své dědictví poLadislavu Pohrobkovi – vedleKrálovství uherského. Tento úspěch však s sebou přinášel řadu problémů.
Již nazítří po Vladislavově zvolení vKutné Hoře se nechal vJihlavě korunovat českým králem iMatyáš Korvín, který navzdory jagellonskému úspěchu prosazoval stále razantněji svoji hegemonii ve střední Evropě. Podržel si českou korunu a s ní i vedlejší země Koruny české –Moravu,Slezsko aLužici – až do své smrti. Kromě toho ho přímo v Čechách podporovala katolická šlechta, ovládající jih a severozápad země, a za svého panovníka ho považovala také některá česká (katolická) města, která neuznala Vladislavovu volbu.
S Vladislavovou volbou zpočátku nesouhlasil anicísařFridrich III. Habsburský a nepotvrdil ji. Teprve roku1474 se naříšském sněmu vNorimberku dohodli Vladislavovi diplomaté s Fridrichem III., že se císař a český král budou navzájem podporovat proti uherskému králi. Poté Fridrich III. oficiálně uznal Vladislava II. českým králem a říšskýmkurfiřtem a slíbil mu udělit země Koruny české vléno. Učinil tak navzdory tomu, že si papežSixtus IV. přál, aby na český trůn usedl Matyáš, který se jako protikandidát Vladislava Jagellonského rovněž ucházel na kutnohorském sněmu o své znovuzvolení. Jeho výhodou byla nejen diplomatická podporapapežské kurie, která do něj vkládala své naděje, že skoncuje s českýmutrakvismem a také zastavíturecký nápor, ale rovněž faktická vláda nad většinou vedlejších zemí koruny české.
Mezi Vladislavem II. a Matyášem Korvínem vypukla hned v roce1471 válka, která se vedla převážně na Moravě a veSlezsku. V Čechách kromě toho panoval neklid způsobený neustálými konflikty kališníků a katolíků. Již v roce1472 se pokusil papežský legátčesko-uhersko-polský konflikt uklidnit a obrátit zájem znepřátelených stran naválku s Turky, ale ani jedna strana o smíření nestála. Roku1474 bylo sice uzavřeno příměří, které však bylo vzápětí porušeno. Válka se tak protáhla až do roku1478. Navzdory Matyášově převaze se mu však mladého Jagellonce vytlačit z Čech nepodařilo a zápas zůstával nerozhodný.
Vladislav II. byl na rozdíl od Korvína panovníkem mírné povahy, a tak není divu, že toužil po míru, který po letech válek již nesmírně potřebovalo i jeho království. Během let se ke stejnému názoru postupně přiklonily všechny ve válce zúčastněné strany, čeští utrakvisté, Vladislavovi přívrženci, katolíci stranící Matyášovi i uherští útočníci. Dokonce i Matyáš, který v létě roku1477 vpadl do dědičných habsburských zemí, a zahájil tak válku proti císaři, dospěl k názoru, že boje na dvou frontách jsou na jeho finanční možnosti příliš.
Proto se v březnu1478 sešli vBrně zástupci obou panovníků, aby připravili návrh mírové smlouvy. Ten Matyáš Korvín odmítl, protože mu sice přiřkl vedlejšízemě Koruny české ovšem bez práva titulovat se českým králem. Jeho odpor byl o to rozhodnější, že v té době zvítězila uherská vojska nad Vladislavovými bojovníky vbitvě u Plzně. Smlouva byla proto přepracována – a nad novými návrhem se Vladislav s Matyášem sešli v polovině roku1479 v Olomouci. Olomouckými úmluvami uznal Vladislav II.status quo.
České království bylo navzdory ustanovenímKarla IV. o své nedělitelnosti rozpolceno. Nadále měli užívat titulu český král dva panovníci, Vladislav s právem vládnout dědičně v Čechách a Matyáš, který získal – rovněž pro sebe i své potomky – Moravu, Slezsko a obě Lužice. Po Korvínově smrti mohly být sice vedlejší země bez souhlasu uherského krále přičleněny k českým zemím, ale pouze za 400 tisíc uherských zlatých. Jestliže by zůstaly naopak v moci uherského panovníka, nemělo ho to stát zhola nic. Pokud by však Vladislav zemřel dříve než Matyáš, a to bez dědiců, a v Čechách by Matyáše přijali za svého panovníka, vrátily by se vedlejší země do svazku Koruny české bez náhrady. Toto ustanovení mělo inspirovat český volební sněm, aby v budoucnu zvolil králem Matyáše Korvína.
Dále bylo dohodnuto, že oba králové budou usilovat o to, aby došlo k urovnání sporu mezi Čechy a papežskou kurií a v Praze mohl být instalován katolickýarcibiskup. V budoucnu mělo dojít k uzavření smíru také mezi Matyášem a polským králem Kazimírem IV.
Po smrtiMatyáše Korvína byl Vladislav Jagellonský zvolen 15. července1490 také králem uherským a z Prahy přesídlil natrvalo doBudína. Vladislav byl zvolen uherskými stavy, které nerespektovaly vůli Matyáše Korvína, aby se králem stal jeho nemanželský synJánoš Korvín, který měl podporu zejména mezi nižší uherskou šlechtou. Dalším uchazečem o uherský trůn bylMaxmilián I. Habsburský, který po Korvínově smrti vyhnal uherské posádky zDolního Rakouska a ve snaze získat uherskou korunu vojensky vpadl do Uher, ale nakonec s Vladislavem uzavřel v Bratislavě mírovou smlouvu tzv.prešpurský mír, ve které Vladislav přiznalHabsburkům nárok na uherský trůn v případě vymření Jagellonců a vzdal se uherských nároků na Dolní Rakousko.[4] Byl to ústupek ze strany Jagellonců, kteří se obávali spojenectví mezi Maxmiliánem a moskevským knížetemIvanem III.
Vladislava v boji o uherský trůn finančně i vojensky podpořilyčeské stavy, které si přály znovusjednocení zemí Koruny české pod vládou jednoho panovníka. Jeho kandidaturu na uherský trůn podpořil také mocný uherský magnátŠtěpán Zápolský a další uherští šlechtici, kteří v něm viděli slabého panovníka, který bude respektovat jejich výsady.[4]
Kazimír IV. a jeho manželka Alžběta se na uherský trůn snažili prosadit svého mladšího syna Jana Olbrachta. Podle jejich plánů se měli čtyři z jejich synů stát suverénními vládci v Polsku, v Litvě, v Čechách a v Uhersku. Navzdory jejich přání se v Uhrách prosadil nejstarší Vladislav. Dne 20. února 1491 Janovi jeho bratr Vladislav tzv. košickou dohodou udělilHlohovské knížectví a titulprvní kníže ve Slezsku.[5] Přesto o několik měsíců později, proti vůli svého otce Kazimíra, Jan Olbracht obnovil boj o uherský trůn a střetl se vojensky s Vladislavem, který ho porazil uPrešova. V roce 1492 zemřel Kazimír IV. a Jan se stal jeho nástupcem v Polsku.[4]
Na sklonku vlády Vladislava vypuklo roku 1514Dóžovo povstání. Velké povstání prostého lidu proti šlechtě v Uhersku vzniklo z neúspěšně organizovanékřížové výpravy protiOsmanské říši, která na počátku 16. století ohrožovala Uhersko. Povstalci pod vedenímJiřího Dóžy na krátkou dobu ovládli téměř celou uherskou nížinu a dokonce ohrozili královo sídelní město Budín. Nakonec však bylo lidové povstání brutálně potlačeno vojskem uherské šlechty v čele sJanem Zápolským aŠtěpánem Báthorym. Za tento čin získal Jan Zápolský titul „osvoboditel království“, nicméně Vladislav se začal obávat Janovy moci, a proto začal jednat o nástupnictví s Habsburky.
Přestože se Vladislav dostal na český trůn zásluhou kališníků (utrakvistů), začal se po uzavření smlouvy v Olomouci sbližovat s katolickým panstvem a podporovat katolickou církev. To vedlo k růstu napětí mezi katolíky a kališnickou většinou obyvatelstva. Krvavé povstání pražských kališníků zmařilo naděje katolických předáků na převzetí moci a návrat k předhusitským církevním poměrům. Roku1485 byl nasněmu v Kutné Hoře obnoven mezi oběma skupinamismír, na jehož základě měli všichni obyvatelé království včetně poddaných právo rozhodnout o své víře. Svoboda vyznání se ovšem nevztahovala najednotu bratrskou.
Roku 1496, během svého pobytu na Budíně, vydal souhlas s popravou třinácti odsouzených vůdcůvzpoury kutnohorských havířů.[6] Toto rozhodnutí posléze revidoval a horníků se ve vydaném listu roku 1496 zastal.
Totozřízení, vydané roku1500, bývá uváděno jako důkaz slabosti panovníka, neboť důsledkem tohoto zřízení je významné omezení královské moci. Šlechtě se podařilo zformulovat své výsadní postavení v Českém království. Autorem a tvůrcem ducha zákona byl odpůrce politického vzestupu městského stavu, královský prokurátorAlbrecht Rendl z Oušavy. V zákoníku byla rozvinuta koncepce, žekrálovská města jsou poddanými krále a nejsou tudíž rovnocenným partneremšlechty.
Zákoník se svým způsobem přijetí lišil od obdobných zemských zřízení sousedních zemí. Zatímco v sousedních zemích vydával zemské zřízení zeměpán, který do jisté míry vzal v úvahu zájmy stavů své země, v Čechách tomu bylo naopak. Zde rozhodovaly o zemském zřízení privilegované stavy, které podle vlastního uvážení zohlednily zájmy svého panovníka. Stavovská formulace královské moci byla samozřejmě v podstatě převážně limitující a přinášela zásadní omezení moci panovníka.
Vydání zákoníku umožnilo šlechtě, aby v dalším politickém boji s městským stavem vystupovala jako obhájce zákonnosti a starých práv, za jejichž shrnutí nový zákoník prohlašovala. Nově vzniklá situace po roce1500 dává převahu šlechtě a města musí těžce bojovat o dosažení ztracených pozic. Nepřátelství mezi měšťany a šlechtou nemělo příčinu pouze v politických sporech, ale také v odlišných hospodářských zájmech. Konflikt se ostře vyhrotil a zemi hrozilaobčanská válka.
Až do 16. století existovalo v českých zemích tzv.opovědnictví, čili soukromé vypovězení nepřátelství (původně vycházející z principů krevní msty). Nejznámějším opovědníkem byl šlechticJiří Kopidlanský, který vedl od roku 1507 několik let soukromou válku proti Praze a dalším městům, aby pomstil smrt svého bratra, který byl za vraždu spáchanou v Praze odsouzen městským soudem k trestu smrti, ačkoli podle zemského zřízení ho mohli soudit pouze jiní šlechtici předzemským soudem. Mnoho šlechticů skrytě podporovalo Kopidlanského, který vypaloval vesnice patřící městům a přepadal kupecké karavany, a pod vlivem šlechty ho král Vladislav nakonec omilostnil.[7]
Vladislavovi se dostalo vzdělání v Krakově. Naučil se číst a psát, byl poučen o křesťanské věrouce. Uměl přinejmenším polsky, latinsky a česky (čeština byla v 15. století polštině výrazně bližší než v současnosti), případná znalost němčiny není doložena, ale je možná. Maďarsky se nejspíše nikdy nenaučil a byl odkázán na tlumočníka, částečně ale rozuměl francouzsky. Získal i průpravu v rytířských dovednostech. K jeho oblíbeným „volnočasovým“ činnostem patřil především lov a také rytířské turnaje, jež sám nechal organizovat. Účastnil se i některých městských zábav, kde neváhal tančit s neurozenými ženami. Byl dobře rostlý, dle benátského vyslance šlo o „pěkného muže vysoké postavy“ (rok 1501). Koncem života nicméně výrazně ztloustl. Ač panoval dlouhou dobu (v tomto ohledu je třetí v pořadí ze všech českých panovníků), ani nemoci se mu nevyhýbaly. Jako mnoho urozených mužů té doby trpěl v pozdějším věkudnou. V roce 1504 ho postihlamrtvička. Jeho povaha byla mírná, zřejmě ažflegmatická. Bylo o něm známo, že měl značný smysl pro humor. Ač byl pravověrný katolík a ke kališníkům nepociťoval žádné sympatie, nikdy se to neprojevilo snahou je perzekvovat či dokonce proti nim použít násilí. Naopak (podle Jaroslava Čechury) měl zřejmě určité sklony k náboženské toleranci. Byl velmi náchylný ke kompromisům, čímž sehrál mnohdy zásadní roli při řešení sporů mezi jednotlivými stavy. Přezdívku „král Bene“ si Vladislav údajně vysloužil za to, že šlechtě na žádosti odpovídal často „bene“ (tj. „dobře“). Jelikožčeské země se v počátku jeho vlády nacházely v těžké situaci – byly rozděleny mezi dva panovníky (Vladislav aMatyáš Korvín) – snažil se panovník neztížit si svoji pozici zbytečnými spory se šlechtou. Tou byl tím pádem snadno ovladatelný. Již jeho současníci na to poukazovali a vykládali si královu mírnost jako slabost. Nicméně tato údajná slabost a snaha řešit konflikty smírně byly důležitým stabilizačním faktorem, který umožnil mírový růst v zemích pod jeho vládou.[8]
Roku1476 uzavřel dvacetiletý Vladislav sňatekper procurationem (to znamená v zastoupení, jak velela dobová zvyklost) vAnsbachu sBarborou Braniborskou, ovdovělou dvanáctiletou hlohovskou kněžnou, jež byla dceroubraniborskéhokurfiřtaAlbrechta III. Achilla z roduHohenzollernů. Vladislav svoji choť nikdy nepřevzal, aby ji uvedl do Prahy. Vinu na tom měl zřejmě Matyáš Korvín. Roku1476 se zmocnil slezských knížectví a s Hlohovskem, jež zdědila Barbora po svém prvním, zesnulém choti a měla jej přinést věnem českému králi, naložil jako sodumřelým lénem.
Vladislav se prý cítil vázán manželským slibem, přesto již počátkem roku1477 uvažovali jeho rádci o nové vhodné nevěstě. Český král začal usilovat o rozvod, ale papežská kurie, stranící Matyáši Korvínovi, ho celá léta nevyslyšela. To vyhovovalo jak uherskému králi, který vŘímě proti Vladislavovi intrikoval, tak Habsburkům, neboť ani ve Vídni, ani v Uhrách si nepřáli spojení Jagellonců s Hohenzollerny. I když se později přece jen císař Fridrich III. za Vladislava u papeže přimlouval, neboť pomýšlel na jeho sňatek se svojí dcerou Kunhutou, zůstalŘím neoblomný a papežInocenc VIII. dokonce roku1481 králi nařídil, aby svůj sňatekkonzumoval. Vladislav neposlechl a Barboru do Čech nepřivedl. Manželství zrušil teprve roku1500 papežAlexandr VI.
Roku1490 se Vladislav poté, co se stal uherským králem, oženil sBeatricí Neapolskou, dcerou neapolského králeFerdinanda I. (Ferrante) z nelegitimní větvearagonské dynastieTrastámara a vdovou po Matyáši Korvínovi. Ovdovělá královna disponovala značnými finančními prostředky a všemi silami se snažila, aby si své postavení udržela. V Uhrách byla velmi neoblíbená, především proto, že Matyášovi neporodila dědice. V době jejího sňatku s Vladislavem bylo již víceméně zřejmé, že i toto manželství zůstane bezdětné. Vzhledem k pozdní rozluce Vladislavova manželství s Barborou Braniborskou byl tento sňatek v podstatě neplatný.
V důsledku sbližování Jagellonců sfrancouzským královským dvorem v roce1500 začalo se uvažovat o vzájemných sňatcích, uskutečnil se však pouze jeden. 23. března1502 podepsali Vladislavovi zplnomocněnci svatební smlouvu sAnnou z Foix a Candale, dcerou Gastona, hraběte z Candale, a Kateřiny zFoix. Ještě před svým sňatkem s Vladislavem Jagellonským byla Anna korunována 29. září1502 ve Stoličném Bělehradě uherskou královnou. Českou královnou se nikdy korunovat nedala.
Královna Anna konečně porodila Vladislavovi potomky, dceruAnnu (1503) a synaLudvíka. Tři roky po narození dcery Anny, 27. března1506, uzavřel Vladislav Jagellonský s římským králemMaxmiliánem I. dohodu to tom, že siAnna vezme v budoucnu za manžela jednoho z Maxmiliánových vnuků. A v případě, že se někdy narodí Vladislavovi syn (což se 26. 7. 1506 stalo) ožení se tento syn v budoucnu s Maxmiliánovou vnučkou Marií. Vladislav Jagellonský se domníval, že si touto dohodou získal v římském králi mocného spojence proti odbojným uherskýmmagnátům, v jejichž čele stál mocnýJan Zápolský. Římský král ale na smlouvu příliš ohled nebral. V květnu1506 tedy Maxmiliánova vojska vtrhla do Uher a obsadilaPrešpurk aŠoproň, přičemž Maxmilián I. prohlásil, že přichází hájit svá dědická práva na uherskou korunu. Vladislav se v této kritické chvíli obrátil o pomoc na české a moravské stavy. Králův vyslanec, bývalýolomouckýbiskupJan Filipec, se poté vydal do Vídně urovnat spory s římským králem Maxmiliánem I. Stárnoucí a od roku1504 také vážně nemocný král Vladislav se 26. 7. 1506 dočkal v Budíně narození syna a dědice trůnu, ale jeho milovaná manželka Anna při porodu zemřela. Navzdory své chorobě ji přežil o celých deset let. Zemřel krátce po dosažení 60 let v roce 1516. Jeho ostatky byly uloženy do hrobky veStoličném Bělehradě (Székesfehérvár), vedle jeho poslední manželky Anny z Foix.
Aby zajistil nástupnictví na trůně pro svého syna, nechal jej jako dítě potvrdit za uherského i českého krále. Korunovace Ludvíka jako uherského krále se uskutečnila ve Stoličném Bělehradě v červnu 1508, jako českého krále v Praze v březnu 1509.
Na základě dynastické dohody z roku 1515 se dcera Anna provdala do rodu Habsburků za pozdějšího císaře a králeFerdinanda I. a syn Ludvík se rovněž oženil s Marií Habsburskou. Tato dohoda meziJagellonci aHabsburky vlastně rozhodla o pozdějším vzniku podunajské monarchie pod vládouHabsburků.
Vladislav měl dvě děti se svou třetí manželkouAnnou z Foix (1484–1506):
| Předkové | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Obrázky, zvuky či videa k tématuVladislav Jagellonský na Wikimedia Commons| Předchůdce: Jiří z Poděbrad |  | Český král 1471–1516 | | Nástupce: Ludvík Jagellonský |
| Předchůdce: Matyáš Korvín |  | Uherský král 1490–1516 | | Nástupce: Ludvík Jagellonský |
| Předchůdce: Matyáš Korvín |  | Chorvatský král 1490–1516 | | Nástupce: Ludvík Jagellonský |
| Předchůdce: Matyáš Korvín |  | Moravský markrabě 1490–1516 | | Nástupce: Ludvík Jagellonský |
| Čeští panovníci | |||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Mytičtí panovníci (do 9. století) |
| ||||||
| Přemyslovci (9. století–1306) | Bořivoj I.(872?–883?) •Strojmír(883?–885?) • Bořivoj I.(875?–889) •Spytihněv I.(894–915) •Vratislav I.(915–921) •svatý Václav(921–935) •Boleslav I.(935–972) •Boleslav II.(972–999) •Boleslav III.(999–1002) •Boleslav Chrabrý¹(1003–1004) •Vladivoj? •Jaromír(1004–1012) •Oldřich(1012–1033) • Jaromír(1033–1034) •Břetislav I.(1034–1055) •Spytihněv II.(1055–1061) •Vratislav II.(1061–1092) •Konrád I. Brněnský(1092) •Břetislav II.(1092–1100) •Bořivoj II.(1100–1107) •Svatopluk Olomoucký(1107–1109) •Vladislav I.(1109–1117) • Bořivoj II.(1117–1120) • Vladislav I.(1120–1125) •Soběslav I.(1125–1140) •Vladislav II.(1140–1172) •Bedřich(1172–1173) •Soběslav II.(1173–1178) • Bedřich(1178–1189) •Konrád II. Ota(1189–1191) •Václav II.(1191–1192) •Přemysl Otakar I.(1192–1193) •Jindřich Břetislav(1193–1197) •Vladislav Jindřich(1197) •Přemysl Otakar I.(1198–1230) •Václav I.(1230–1253) •Přemysl Otakar II.(1253–1278) •Václav II.(1278–1305) •Václav III.(1305–1306) | ||||||
| Nedynastičtí (1306–1310) | Jindřich Korutanský(1306) •Rudolf Habsburský(1306–1307) • Jindřich Korutanský(1307–1310) | ||||||
| Lucemburkové (1310–1437) | Jan Lucemburský(1310–1346) •Karel IV.(1346–1378) •Václav IV.(1378–1419) •Zikmund Lucemburský(1419–1437) | ||||||
| Habsburkové (1437–1457) | Albrecht II. Habsburský(1438–1439) •interregnum(1439–1453) •Ladislav Pohrobek(1453–1457) | ||||||
| Nedynastičtí (1457–1471) | Jiří z Poděbrad(1458–1471) •Matyáš Korvín²(1469–1490) | ||||||
| Jagellonci (1471–1526) | Vladislav Jagellonský(1471–1516) •Ludvík Jagellonský(1516–1526) | ||||||
| Habsburkové (1526–1780) | Ferdinand I. Habsburský(1526–1564) •Maxmilián II. Habsburský(1564–1576) •Rudolf II.(1576–1611) •Matyáš Habsburský(1611–1619) •Ferdinand II. Habsburský(1619–1637) •Fridrich Falcký³(1619–1620) •Ferdinand III. Habsburský(1637–1657) •Ferdinand IV. Habsburský •Leopold I.(1657–1705) •Josef I. Habsburský(1705–1711) •Karel VI.(1711–1740) •Marie Terezie(1740–1780) •Karel VII. Bavorský³(1741–1743) | ||||||
| Habsburko-Lotrinkové (1780–1918) | Josef II.(1780–1790) •Leopold II.(1790–1792) •František I. Rakouský(1792–1835) •Ferdinand I. Dobrotivý(1835–1848) •František Josef I.(1848–1916) •Karel I.(1916–1918) | ||||||
| ¹Piastovec, ²vládcevedlejších zemí Koruny české, ³vzdorokrál z roduWittelsbachů | |||||||
