| Vladimír Holan | |
|---|---|
.png) Vladimír Holan (Orbis, 1968) | |
| Narození | 16. září1905 Praha Rakousko-Uhersko  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 31. března1980 (ve věku 74 let) Praha Československo  Československo |
| Místo pohřbení | Olšanské hřbitovy |
| Povolání | básník,spisovatel,překladatel aredaktor |
| Témata | poezie, literární činnost, překladatelská činnost aeditace |
| Ocenění | národní umělec (1968) Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. stupně (1991) |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl:SKČR |Knihovny.cz | |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Vladimír Holan (16. září1905Praha[1] –31. března1980 tamtéž) byl jeden z nejvýznamnějších českýchbásníků apřekladatelů 20. století. Autor intelektuálně náročné reflexivní a meditativní poezie osobitých imaginativních obrazů, nezřídka používající vlastní jazykovénovotvary.[2] Je pro něj typickáenigmatičnost, spekulativnost,meditativnost,spirituálnost, vědomí tragiky života, pohrdáníhedonismem, často lapidární gnómičnost; přístupnost veršů je snížena častýmiintertextovými, zejména kulturněhistorickýmialuzemi. BásníkJosef Hora jej nazval „alchymikem slova“.[3] Používal pseudonymy a šifryIvo Holan, Ivo Rol, V. Scarlet, -Dt.-, -h-, H. V., V. H.
Holan se narodil vPraze[1], v 6 letech se s rodiči přestěhoval doBělé pod Bezdězem. V letech 1919–1926 studoval na pražskémgymnáziu v Truhlářské ulici, kde začaly jeho první literární pokusy – svou první básnickou sbírkuBlouznivý vějíř (1926) vydává jako septimán. O této sbírce, poznamenanépoetismem, později hovořil jako o „hříchu mládí“.[4] Po ukončení gymnázia (1926) byl přijat jako úředník do pražského Penzijního ústavu, kde byl zaměstnán sedm let. Pak odešel v 28 letech pro nevhodnost povolání a ze zdravotních důvodů předčasně do penze a věnoval se pouze literatuře a poezii. V letech 1934–1948 bydlel se svou ženou Věrou[5] v podkrovním bytě Hlavovy vily veStrašnicích v ulici V Úžlabině 884, kde měli kuchyň a jeden pokoj.[6][7]
V letech 1933–1938 působil jako redaktorUmělecké besedy v časopisuŽivot. V letech 1939–1940 pracoval jako dramaturgDivadla E. F. Buriana.
Po válce odmítl katolickou církev a v euforii z ruského osvobození vstoupil doKSČ, v roce 1946 zveřejnil důvody tohoto kroku vRudém právu. V březnu ve svém dopisu anglickým intelektuálům obhajoval únorový převrat z roku 1948.[zdroj?] Brzy po převratu však prohlédl a znechucen novými poměry vrací se v říjnu 1950 do katolické církve, členství v KSČ bylo v listopadu téhož roku zrušeno. Tomu však předcházela pověstná hádka v Goldhammerově vinárně v Křemencově ulici v lednu roku 1949 meziSeifertem aTauferem o význam Majakovského, jíž se Holan spolu s dalšími básníky také účastnil. V udavačské atmosféře těsně po únoru to mělo pro Holana i Seiferta za následek zákaz publikace nových děl a omezené publikování starších prací (tzn. hlavněDík Sovětskému svazu aRudoarmějci, což po léta hrubě zkreslovalo dílo jednoho z největších českých básníků vůbec). Zastává se jichFrantišek Halas a píše dopis ministru informací a členu předsednictva ÚV KSČVáclavu Kopeckému(„...je to věc nevídaná, ke které nemohu mlčet. A přinejmenším bych se solidarizoval alespoň natolik, že nesvolím k vydávání svých knih, dokud nebude vše skončeno.“). Ještě v nemocnici před svou smrtí, o pár měsíců později, tento čestný člověk upřímně slibuje, že to tak nenechá. Je to marné, Holan se na dlouhou dobu uzavírá ve svém tuskulu na Kampě, kde ho později najde editor a oddaný přítel Vladimír Justl. S léty svou klauzuru opouští stále méně, na delší dobu, většinou na celé léto, odjíždí pravidelně jen za maminkou do Všenor.
Publikační zákaz s několika spíše bibliofilskými výjimkami trvá přes celá 50. léta v podstatě až do roku 1963, kdy začínají vycházet sbírky, které mezitím napsal. (Holan nikdy nepřestal tvořit, nezpronevěřil se svému básnickému poslání, psal v podstatě denně, a když údajně nenapsal po několik dnů jedinou báseň, znepokojovalo ho to. Roky, kdy on, český básník, "div tu nežebral", komentuje verši:"Proč těžký je tvůj let, proč se tak pozdí? Mluvil jsem patnáct let do zdi...")
Od roku 1948 do roku 1968 bydlel vtzv. Dobrovského vile, bývalé koželužně, kterou hrabě Nostic věnoval svému věrnému služebníku "modrému abbé", jak Josefu Dobrovskému přezdívali (po emigraciJiřího Voskovce získal po něm[zdroj?] jeho byt v přízemí, v prvním patře téhož domu na pražskéKampě s Holanem bydlelJan Werich. O jejich soužití, které nebylo zrovna harmonické, se vyprávějí anekdoty. Holan si prý stěžoval, že zatímco nemá z čeho žít, o jeho strop buší kosti odhozené z Werichova stolu při bujarých večírcích apod. Na druhou stranu o Werichově dobré vůli být přítelem, hlavně zpočátku, a snaze pomoci nejsou pochybnosti. V době společného bydlení je tam často navštěvoval český sochařVladimír Preclík. Zbytek života pak Holanovi prožili v "pražských Benátkách" u Lužického semináře 18, kde je Mistrova pamětní deska.
V roce 1968 byl jmenovánnárodním umělcem.
Psát přestal v roce 1977, kdy zemřela jeho dcera Kateřina, jež byla postiženaDownovým syndromem.
Jeho raná tvorba se dá charakterizovat citátem: „Poezie se má probíjet pod povrch a luštit tajemství skrytého smyslu věci.“F. X. Šalda jeho tvorbu charakterizoval slovy: „Abstrakce umocněná abstrakcí“.
Jeho básně byly otiskovány také v kulturních a literárních revuích, jako byl Blok,Orientace, Host do domu (1957–1969), ale i méně známýKvart (1936–1948) neboČervený květ[8] (1963–1969).[9] Dlouholetým editorem Holanova díla bylVladimír Justl.
Ve 30. letech se Holan zaměřil na hledání nové poetiky, kterou se snažil vyjádřit rozporuplnost a složitost světa. Tím došel k meditativní poezii, která odrážela ambivalentnost vnitřního i vnějšího světa, střetávání dobra a zla, bytí a nicoty, plynutí času a věčnosti. Básně jsou psané v pravidelném veršovém rytmu, nejčastěji vjambu, jejich zdánlivá „nesrozumitelnost“ je vykoupena uchvacujícímelodičností a navozenou náladou, dojmem, který zanechají tyto verše ve vnímavém čtenáři po jejich přečtení, čímž jsou blízkéexpresionismu. Jedná se o tyto sbírky:
Koncem 30. let Holan reagoval na společensko-politickou realitu doby, především ve sbírkách reagujících na události kolemMnichovské dohody a počínající nacistické okoupace.
Běhemválky se nemohl svobodně vyjadřovat, proto jeho díla obsahují velké množství jinotajů a dvojsmyslů, některá z nich mohla vyjít až po roce 1945:
Podruhé světové válce oslavil osvobozeníČeskoslovenska sovětskou armádou a obyčejné lidské hrdinství jejích vojáků.
Všechny uvedené sbírky vyšly později jako komplet v souboruDokument – 1949.
Po roce 1948 nemohly Holanovy sbírky až na výjimky vycházet, jeho dílo se v české literatuře objevilo až po roce 1962. Básnické sbírky 60.–70. let, zde jsou uvedeny i sbírky, které Holan napsal v době svého zákazu. Zamýšlí se nad nedokonalostí lidského bytí a základními existenciálními otázkami. Lyrické sbírky jsou většinou odpoutané od reality a zaměřené na lidské nitro. Časté jsou motivy smrti, absurdity života, nepříjemné a živočišné erotiky kontrastující s čistou mateřskou a dětskou láskou. Jeho tvorba velmi ovlivnila generaci básníků vstupujících do literatury v 60. letech 20. století.
Holan napsal několik rozsáhlejších epických básní, zpravidla se jedná o básnické příběhy, které zobrazují lidské tragédie; ty se stávají symbolem lidského údělu:
Sebrané spisy Vladimíra Holana vycházely v nakladatelství Odeon v letech 1965–1988 péčí Holanova dvorního editora Vladimíra Justla. V jedenácti svazcích obsahují autorovo základní básnické a prozaické dílo (sv. 1–9), dále pak práce nezařazené do základního díla, marginálie a publicistiku (sv. 10) a konečně básníkův životopis z pera Vladimíra Justla a bibliografii (sv. 11).
Spisy Vladimíra Holana vycházejí od roku 1999 vnakladatelství Paseka v ediční spolupráci Vladimíra Justla a Pavla Chalupy. Původní konceptSebraných spisů (1–10) rozšířily o básníkovy překlady z cizích jazyků (sv. 11–14), ediční komentáře a úplnou bibliografii (sv. 15; tento poslední svazek vyjde pravděpodobně v roce 2016).
Výbory poezie:
Výbor z epiky:
Překládal poezii, silně ho ovlivnilHorův překladOněgina. Překládal z mnoha jazyků, například zněmčiny (R. M. Rilkeho,N. Lenaua),francouzštiny (Ch. Baudelaira,La Fontaina,Ch. Vildraca),španělštiny (L. de Góngoru y Argote),polštiny (J. Słowackého aA. Mickiewicze – jazyková spolupráceJosef Matouš),ruštiny (M. J. Lermontova),perštiny (Nizámího) nebočínštiny, u exotičtějších jazyků šlo o zbásnění doslovných překladů, které byly pořízenyjazykovědci. Jeho překlady vycházely často ve velmi malých nákladech. Překládal asi 120 básníků[9] (podle jiných zdrojů 160[11]) ze 16 literatur,[11] překlady těch, s nimiž se cítil duchovně spřízněn, jsou označovány jakokongeniální.[9] Výbor nejvýznamnějších Holanových překladů byl vydán pod názvemCestou (1962).[12] Ve své úplnosti vyšly Holanovy překlady v 11.–14. svazku jeho Spisů, které vydalo nakladatelství Paseka v letech 2007–2011.
Obrázky, zvuky či videa k tématuVladimír Holan na Wikimedia CommonsOsobaVladimír Holan ve Wikicitátech