Vitus Jonassen Bering (také, méně správně,Behring) (5. srpna (křest)1681Horsens,Dánsko –19. prosince1741Beringův ostrov) byl dánskýmořeplavec a navigátor, který se plavil ve službáchruského námořnictva. Bývá nazýváncarův ruský Kolumbus. Na jedné ze svých expedic prokázal, že mezi severoamerickým a asijským kontinentem existujeprůliv, který dnes nese jeho jméno, stejně jako moře a ostrov.
Portrét, u kterého se předpokládalo, že je Beringův (podle nejnovějších údajů jde o portrét jeho strýce)[nb 1]
Vitus Bering se narodil v přístavním městě Horsens v Dánsku Anne Pedderdatterové a jejímu manželovi Jonasovi Svendsenovi. Byl pojmenován po prastrýci z matčiny strany, Vitusi Pedersenovi Beringovi, který byl kronikářem u královského dvora. V 15 letech se vydal na moře a v roce 1701 se plavil až do Indie.[1]
V roce 1703 se vAmsterodamu setkal s viceadmirálemCornelisem Cruysem, který ho přesvědčil, aby vstoupil do ruských služeb. Běhemseverní války Bering sloužil jako důstojník v baltské flotilePetra Velikého. V letech1710–1712 sloužil u azovské flotily vTaganrogu a sloužil tam i v doběrusko-turecké války. V roce1712 byl přeřazen k baltské flotile. V roce1715 nakrátko navštívil rodné město, kam se již nikdy nevrátil.
V roce 1713 se veVyborgu oženil s dcerou švédského obchodníka Annou Christinou Pülseovou. Během 18 let manželství se jim narodilo 9 dětí, avšak jen 4 se dožily dospělosti.
Po dvaceti letech služby Bering načas námořnictvo opustil, protože nebyl spokojen se svou kariérou, a odstěhoval se s rodinou do Vyborgu. Koncem roku 1724 si podal žádost o obnovení aktivní služby a nastoupil na loď v hodnosti prvního kapitána.[1]
V roce1725 vedl z rozkazu cara Petra I. tzv. první kamčatskou výpravu , která měla za úkol zmapovat mořské pobřeží při východním pobřežíSibiře, prověřit propojení Asie s Amerikou a prozkoumat bezpečnost hranic Ruska naDálném východě. V únoru1725 se Bering spolu s pomocníky Čirikovem a Spanbergem vydal na cestu přes Sibiř. Roku1727 se přesJakutsk dostal doOchotska.[2] Výprava se na malé lodi přeplavila naKamčatku, kde postavila loďSv. Gabriel, se kterou se vydala13. července1728 na cestu k severu. Dne13. srpna1728 se výprava dostala k nejvýchodnějšímu místuČukotského poloostrova na 67°18′ severní šířky.[1] Beringově výpravě se podařilo proplout mezi Asií a Amerikou doSeverního ledového oceánu, aniž to sami tušili. Bering, z obavy před blížící se zimou, se vydal na cestu zpět.
V létě roku1730 se vrátil doPetrohradu. Během jeho nepřítomnosti zemřelo pět jeho dětí. Admiralita projevila nespokojenost s výsledky výpravy, protože se jí nepodařilo zjistit vzdálenost dělící Asii a Ameriku, nebyla zpracována mapa amerického pobřeží a nalezena nejvhodnější trasa.Carevna Anna, přívrženkyně Petrových reforem, rozhodla o nové expedici k americkým břehům a do jejího čela znovu postavila Beringa.[2]
Počátkem roku1733 nastoupil Bering tzv.druhou kamčatskou expedici, která měla za úkol změřit velikostSibiře, zjistit přesnou zeměpisnou polohuJaponska, najítseverovýchodní průjezd zEvropy doAsie a prozkoumat severníPacifik. Zpočátku čítala asi 500 mužů, vTobolsku byla posílena o 200 vojáků a přibližně 1500 vyhnanců. Kromě námořních důstojníků Čirikova a Spanberga, kteří se osvědčili již v předchozí výpravě, se na Sibiř vydali vědci a cestovatelé jako např.Laptěv,Malygin,Ovcyn,Krašennikov,Čeljuskin.[1] V červenci1734 dorazila výprava doJakutska. Zde byly vypraveny dvě lodě po řeceLeně do severního moře, první měla doplout do Pacifiku, druhá na západ doArchangelsku. Ani jedna loď nedosáhla cíle, a proto se uvěřilo, že v severním moři žádný průjezd z Evropy do Asie neexistuje. Severovýchodní cestu objevil až ŠvédNordenskjöld.
Do roku1737 se výprava s mnoha problémy přesunula po etapách doOchotsku na březíchOchotského moře. Připojil se k ní jako vědecký členGeorg Steller, který dal výzkumům nové podněty.[1]V následujících letech prozkoumali po moři oblastKamčatky, ostrovyKurily a severníJaponsko, čímž splnili další tzv. japonskou část expedice.
Dne8. září1740 vypluli z Ochotska na lodíchSv. Petr, které velel Bering, aSv. Pavel, které velelAlexej Čirikov. Po přezimování naKamčatce v přístavuPetropavlovsk, který založil, pokračovali v červenci roku1741 východním směrem. V husté mlze se obě lodi rozdělily.Sv. Pavel pod vedením Čirikova se po mezipřistání naAljašce vrátil17. října1741 doPetropavlovska. Druhá loď,Sv. Petr pod Beringovým velením, se po dvouměsíční plavbě dostala až k pobřežíAljašky a ostrovůmAleuty. Bering však přes Stellerovo naléhání odmítl vstoupit na pevninu a obrátil loď na zpáteční cestu, při které objevilŠumaginovy ostrovy. Většina posádky včetně Beringa onemocnělakurdějemi a téměř neovladatelná loď začátkem listopadu 1741 ztroskotala při bouři na jednom zKomandorských ostrovů. Zde19. prosince1741 Vitus Bering zemřel.[1] Georg Wilhelm Steller později napsal: "Zemřel hladem, chladem, žízní a zármutkem spíš než na kurděje nebo jinou nemoc." Příčinou smrti bylo podle forenzního vyšetření srdeční selhání.
Ostrov byl pojmenován po něm –Beringův ostrov. Zbytek posádky postavil malou loď a pod vedenímSvena Waxella se dostal27. srpna1742 zpět do Petropavlovsku na Kamčatce.[2] Tak po devíti letech skončila tzv. velká americká expedice. Po této výpravě začalo pozvolné ruské osidlováníAljašky.
V roce1992 našel rusko-dánský tým archeologů na Beringově ostrově pozůstatky Vituse Beringa. Dánsko souhlasilo s tím, aby byl Bering dne14. září1992 spolu s pěti členy jeho posádky ještě jednou důstojně pohřben na svém ostrově.
↑V roce 1991 nalezla rusko-dánská expedice Beringovo pohřebiště. Analýza Beringovy lebky také ukázala, že Bering neměl tak kulatý obličej, jak je znázorněno na většině snímků. Analýza ukázala na muže silného vzrůstu a hranatější tváře. Portrét nejčastěji připisovaný Beringovi může být případně spisovateleVituse Beringa Pedersena, který byl Beringův strýc.
↑abcdefŠIMÁČKOVÁ, Milana; CODR, Milan.Přemožitelé času sv. 9. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1988. Kapitola Vitus Jonassen Bering, s. 122–126.
↑abc Vitus Jonassen Bering - objevitel průlivu mezi Amerikou a Asii.HedvabnaStezka.cz [online]. 2011-10-21 [cit. 2021-06-20].Dostupné online.
.jpg)
