| Veselin Đuranović | |
|---|---|
 | |
| Narození | 17. května1925 Danilovgrad |
| Úmrtí | 30. srpna1997 (ve věku 72 let) Danilovgrad |
| Povolání | politický komisař apolitik |
| Ocenění | Řád hrdiny socialistické práce Řád za statečnost Řád bratrství a jednoty Order "For Merit to the People" with silver star Partyzánská pamětní medaile 1941 |
| Politická strana | Svaz komunistů Jugoslávie |
| Funkce | předseda vlády Černé Hory (1963–1966) President of the Presidency of Yugoslavia (1984–1985) prezident Černé Hory Prime Minister of Yugoslavia |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Veselin Đuranović (7. května1925Donji Martinići –30. srpna1997Podgorica) byljugoslávskýkomunistický politikčernohorské národnosti. V letech 1963–1966 předseda vládySocialistické republiky Černá Hora, v letech 1977–1982 premiér Jugoslávie (předsedaSvazové výkonné rady), v letech 1982–1983 prezident (předseda předsednictva) Černé Hory, v letech 1984–1985prezident Jugoslávie (předseda předsednictva). V letech 1968–1977 vedl Svaz komunistů Černé Hory (předseda ústředního výboru).
Studoval učitelskou školu vCetinje, ale za svou politickou činnost byl ze školy vyloučen.[1] V roce 1941 se stal členem Svazu komunistické mládeže Jugoslávie (SKOJ) a aktivně se účastnil příprav na povstání běhemdruhé světové války. Po povstání v Černé Hoře, až do stažení partyzánských jednotek doBosny v květnu 1942, aktivně pracoval na osvobozeném území, byť na konci 80. let se objevily určité pochyby o významu jeho odbojové činnosti, na něž s hořkostí reagoval.[2]
Po okupaci byl násilně mobilizován dočetnického oddílu Bjelopavlići, který byl pod velením plukovníka Baje Stanišiće. Když se pokoušel sabotovat jeho práci, byl začátkem května 1943 zatčen a internován v táboře Zabjelo u Podgorice. Propuštěn byl v září 1943 po kapitulaci Itálie. Znovu se spojil se stranickou organizací a stal se tajemníkem organizace SKOJ v Donji Martinići. Dne 4. ledna 1944 byl přijat doSvazu komunistů Jugoslávie (SKJ). Đuranovićův bratr Vladan (Vlajko) byl zabit při odbojové činnosti v roce 1944 a později byl prohlášen národním hrdinou Jugoslávie. Jeho matka byla za války vězněna v četnické věznici v Kosovom Lugu.
Po válce absolvoval právnickou fakultu vMostaru.[3] Souběžně zahájil úspěšnou politickou kariéru v novém komunistickém režimu. Začal ji jako předseda Ústředního výboru lidové mládeže Černé Hory. V letech 1953 až 1958 byl ředitelem Radia Titograd a v letech 1954 až 1958 šéfredaktorem stranických novinPobjeda. Pracoval též v kontrarozvědce Ozna. Nakonec dosáhl všech myslitelných met tehdejší černohorské politiky: vedl komunistickou stranu i vládu a stal se prezidentem Černé Hory. Nakonec získal post premiéra a prezidenta i na federální úrovni. Ve Svazu komunistů Jugoslávie dosáhl na pozici člena ústředního výboru (zvolen na osmém, desátém a jedenáctém kongresu SKJ).
Svou politickou kariéru ukončil běhemprotibyrokratické revoluce v letech 1988-1989, kdy rezignoval na všechny politické funkce.
| Hlavy státu Jugoslávie | |
|---|---|
| Králové | Petr I. Karađorđević(1918–1921) •Alexandr I. Karađorđević(1921–1929) •Petr II. Karađorđević(1934–1945) • |
| Prezidenti | Ivan Ribar(1945–1953) •Josip Broz Tito(1953–1980) • |
| PředsedovéPředsednictva SFRJ | Lazar Koliševski(1980) •Cvijetin Mijatović(1980–1981) •Sergej Kraigher(1981–1982) •Petar Stambolić(1982–1983) •Mika Špiljak(1983–1984) •Veselin Đuranović(1984–1985) •Radovan Vlajković(1985–1986) •Sinan Hasani(1986–1987) •Lazar Mojsov(1987–1988) •Raif Dizdarević(1988–1989) •Janez Drnovšek(1989–1990) •Borisav Jović(1990–1991) •Stjepan Mesić(1991) • |
| PrezidentiSRJ | Dobrica Ćosić(1992–1993) •Zoran Lilić(1993–1997) •Slobodan Milošević(1997–2000) •Vojislav Koštunica(2000–2003) • |
| PrezidentSSSČH | Svetozar Marović(2003–2006) |
.svg)
