Vatikánská apoštolská knihovna (latinskyBibliotheca Apostolica Vaticana;italskyBiblioteca Apostolica Vaticana) je knihovnouSvatého stolce, která se nachází veVatikánu. Je jednou z nejstarších a nejvýznamnějších knihoven světa. Shromažďuje především svazky, týkající seteologie,filozofie,historie,práva,vědy a umění. Ve svých sbírkách spravuje téměř 1,8 milionu knih, od rukopisů a inkunabulí až po tisky, a statisíce dalších objektů (grafické listy,rytiny,fotografie,mince).[1] Na počátku17. století byl od knihovny oddělenVatikánský apoštolský archiv, obsahující další tisíce dokumentů úřední povahy.[2]
Melozzo da Forlì: Papež Sixtus IV. otevírá 15. června 1475 knihovnu badatelům a pověřuje Platinu vedením
Vatikánskou knihovnu, navazující na mnohem starší papežské sbírky, založil v polovině15. století papežMikuláš V. (1447–1455), jehož záměrem bylo vytvoření římské veřejné knihovny jako centrahumanistické vědy. Plány Mikuláše V. dokončil papežSixtus IV. (1471–1484).
V březnu2014 zahájila Vatikánská knihovna z podnětu papežeBenedikta XVI. projekt digitalizace své sbírkyrukopisů, které jsou postupně zpřístupňovány online.[3]
Nejpozději od4. století využívalařímská církev takzvanéScrinium. Jednalo se o papežovu soukromou sbírku dokumentů a knih, která zůstávala na pomezíknihovny aarchivu. Na konci8. století je v pramenech poprvé zmiňován úřad papežského bibliotekáře, tedy správce knihovny. V roce784 tuto funkci ve službách papežeHadriána I. zastával jistý Theophylactus.[1]
S rostoucí mocí církve museli papeži častěji cestovat po Itálii i dále doEvropy. Všude na jejich cestách je doprovázeloScrinium, potřebné k administrativním i diplomatickým účelům. Tyto přesuny samozřejmě zapříčiňovaly občasné ztráty dokumentů, takže velká část písemností z nejstarších dob se nedochovala. Přežilo pouze několik nejvýznamnějších dokumentů.
K novému rozvoji papežské knihovny došlo ve13. století, především za papežeBonifáce VIII., který vlastnil na 500 svazků[4] a mezi nimi i jednu z nevýznamnějších sbírekiluminovaných rukopisů středověké Evropy.[5] O rozsahu papežské knihovny, umístěné v té době vLateránském paláci, vypovídá její inventář, který nechal vyhotovit Bonifác VIII. v roce1295.[4][6] Bohužel po jeho smrti v roce1303 byl Lateránský palác vypálen a sbírka vypleněna francouzským vojskemFilipa IV. Knihy se poté přesouvaly po Itálii doPerugie a doAssisi a nakonec do francouzskéhoAvignonu. Všechny tyto přesuny samozřejmě nezpůsobovaly jen poškození, ale zejména ztrátu mnoha dokumentů.[1]
V doběavignonského zajetí papežů se sbírka opět rozrůstala, při přesunu do Říma na konci14. století však zůstal knihovní fond rozdělený – část se přesunula spolu s papežem, část zůstala v Avignonu a některé spisy se ztratily.[1]
Po návratu do Říma se papežové pokoušeli knihovní fond obnovit a doplnit, nebyl to však jednoduchý úkol.[1]Evžen IV. vlastnil v době své smrti (1447) pouze 340 knih.[7] Změny dosáhl až jeho nástupceMikuláš V., který usiloval o založení papežské veřejné knihovny, mimo jiné i proto, aby se město Řím opět stalo cílem učenců.[1] Nepříliš rozsáhlý knihovní fond, zděděný po předchozích papežích proto významně rozšířil vlastní sbírkou i velkýmiakvizicemi. Zaměstnával také množstvíitalských abyzantských učenců, aby pro knihovnu překládaliřecké klasiky dolatiny. Cenil si jejich děl, přestože se z pohledu katolické církve jednalo opohany, čímž mnohé spisy zachránil pro budoucnost.[8] Do roku1455, kdy Mikuláš V. zemřel, čítala jeho knihovna zhruba 1200 svazků.[1]
Sixtus IV.
Ovšem až o dvacet let pozdějiSixtus IV. dokončil záměr svého předchůdce a vydánímbulyAd decorem militantis Ecclesiae z15. června1475 oficiálně založilPalatinskou knihovnu.[9] Současně s vydáním buly jmenoval prvního knihovníka, jímž se stal Bartolomeo Sacchi, zvaný Platina.[9] Prostory vyčlenil již Mikuláš V. v prostoráchApoštolského paláce, v jižní části nádvoříCortile del Belvedere, se vstupem zCortile del Pappagallo. Nacházely se zde čtyři místnosti –Bibliotheca Latina pro latinské spisy,Bibliotheca Graeca pro díla v řečtině,Bibliotheca Secreta pro vzácné a běžně nedostupnékodexy aBibliotheca Pontificia pro papežskýarchiv.[1] Sixtus IV. nechal prostory vymalovat jedněmi z nejlepších umělců své doby.[10] Tento papež také systematicky provádělakviziceteologických,filosofických i uměleckých spisů, takže již v roce1481 evidoval knihovník Platina 3498 svazků, představujících největší sbírku v Evropě.[1]
Historický plán původních prostor Vatikánské knihovny vApoštolském paláci
V16. století se knihovna činností dalších papežů i nadále rozrůstala, přičemž se postupně prosadil název Vatikánská knihovna.[8] Protože původní prostory brzy přestaly stačit, kolem roku1587 pověřil papežSixtus V. architektaDomenica Fontanu, aby v severní části nádvoříCortile del Belvedere postavil novou budovu knihovny, která se používá dodnes.[10]
Nádvoří Cortile del Belvedere před výstavbou příčné budovy knihovny
Nádvoří Cortile del Belvedere v současnosti, rozdělené budovou knihovny
Na počátku17. století byly z přímé správy vatikánské knihovny vyjmuty veškeré úřední dokumenty, když byl z iniciativyPavla V. založen samostatnýVatikánský apoštolský archiv. V průběhu tohoto století však knihovna přidávala do svého fondu různé celistvé sbírky, například Kurfiřtskou knihovnu zHeidelbergu (Bibliotheca Palatina), knihovnuurbinských vévodů (Fondo Urbinate) nebo sbírkušvédské královny Kristiny (Fondo Reginense).[1]
V18. století vznikala v rámci knihovny samostatná oddělení, věnovaná speciálním sbírkám. V roce1738 bylo založeno Numismatické oddělení (Medagliere), jehož jádrem se stalyantické mince a medaile ze sbírky kardinála Albaniho, která byla v té době druhou největší na světě.[1][11] V roce1755 vzniklo církevní muzeum (Museo Sacro), shromažďující předměty, vztahující se k dějinám časného křesťanství (slonovinové řezby, bronzové, skleněné, keramické i textilní předměty). V roce1767 bylo založeno taképrofánní muzeum (Museo Profano), uchovávající artefakty bez vazby na náboženství.[1] Obě jmenované sbírky byly v roce1999 předány do správyVatikánských muzeí.[1] V roce1785 byla z iniciativyPia VI. z knihovny oddělena sbírkarytin (Gabinetto delle Stampe).[12]
V polovině18. století správci knihovny Giuseppe Simonio Assemani a Stefano Evodio Assemani rovněž usilovali o publikací kompletního katalogu všechrukopisů. Toto rozsáhlé dílo však zůstalo z velké části nedokončeno.[1]
Velmi nepříznivě se v dějinách vatikánské knihovny odrazilo obsazeníŘímaNapoleonem Bonaparte, který nakonec v roce1809 rozhodl o převezení celé sbírky doPaříže. Ačkoliv byly spisy v roce1817 vráceny, došlo mezitím k velkým ztrátám. Rozchvácena byla téměř celá numismatická kolekce.[13] Některé rukopisy dodnes nesou razítkoFrancouzské národní knihovny.[14]
Na přelomu19. a20. století, během vládyLva XIII., došlo k velké modernizaci knihovny. Papež umožnil přístup širšímu okruhu badatelů a prodloužil i otevírací dobu, po kterou bylo možné knihy studovat. Také byla založena laboratoř k restaurování knih, vznikl lístkový katalog tisků a vydány byly moderní katalogy rukopisů.[1] Roku1900 vyšlo první číslo sborníkuStudi e Testi.[15]
Na počátku50. let byla většina rukopisů zkopírována na mikrofilmy, které jsou uložené v Knihovně Pia XII. (Pius XII Memorial Library) vSt. Louis vUSA.[1]
V letech1982 –1984 byl pod nádvořímCortile della Bibliotheca vybudován nový podzemnídepozitář pro bezpečné uložení rukopisů.[1]
Na konci20. století proběhl přesun od ruční katalogizace knih ke katalogizaci elektronické.[1]
V září2002 byla v 1. patře otevřena odborné veřejnosti nová čítárnaperiodik se třemi poschodími regálů v ochozech.[1] V letech2007–2010 proběhla rozsáhlá renovace prostor, zahrnující úpravu podlah, instalaci klimatizace i usazení elektronických čipů do knih.[17][18][19][20]
V roce2012 zahájila Vatikánská knihovna projekt digitalizace svých sbírek.[16][21] K uložení dat byl zvolen formátFITS.[22] V polovině roku2020 byly zprovozněny webové stránkyDigiVatLib, na nichž jsou digitalizovaná díla bezplatně zpřístupněna veřejnosti.[23]
Hlavní třípatrový objekt knihovny se nachází v severní části nádvoříCortile del Belvedere, v jehož středu je umístěno torzo kašny s plastikami dráčků a znaky papeže Sixta V. Budovu navrhl na přání papežeSixta V. (1585–1590) architektDomenico Fontana. Stavba však výrazně zmenšila a vizuálně proměnila celé nádvoří, vytvořené na počátku16. století podle návrhuDonata Bramante.[1]
Hlavní vchod do knihovny je na druhém nádvoříCortile del Belvedere vpravo od průjezdu, chráněný masivními bronzovými dveřmi s reliéfní výzdobou z poloviny 20. století. Boční vchod se nachází vlapidáriuVatikánských muzeí (Galleria Lapidaria).
Vpřízemí je recepce a šatna, vstup do studoven je vyhrazen čtenářům s čipovou služební kartou. Ostatní návštěvníci mají přístup k prohlídkám pouze v doprovodu průvodce a v předem stanovených hodinách. Vstupnímu atriu vévodí kopie sochysvatého Hippolyta Římského. Originál byl nalezen v roce1551 na Via Tiburtina v Římě, vystaven v římském kosteleSan Lorenzo in Damaso[24]. Tato kopie se sbírkou kardinálaOttoboniho byla předaná do Vatikánských muzeí a po restaurování v roce 1959 darovaná papežemJanem XXIII. knihovně.
Studovna časopisů v 1.patřeSala Leonina - studovna tištěných knih v 2. patřeStudovna archivu ve 3. patřeKlenba Sixtinského sálu, který je v prohlídkové trase Vatikánských muzeí
První patro tvoří prostory reprezentačního sálu s příležitostnou výstavou a studovna – čítárna periodik, upravená po obvodu třemi patry ocelových knihovních regálů s postranními schodišti a ochozy.[25]
Druhé patro. V mezipatře má odpočinkovou terasu se zahradou, spojenou s mimoúrovňovým vstupem do sousednígrotty, která slouží jako kavárna. Badatelům slouží dva reprezentační sály:Sala Leonina v čele se sochousv. Tomáše Akvinského, kterou vytvořilCesare Aureli kolem roku1910, a na zadní straně s bustou papežeLva XIII., slouží jako studovna tištěných knih 17.-21. století, obrazových dokumentů a příruční knihovna encyklopedií, italských historických, zeměpisných a náboženských knih. Sousední menší sál (sala Leonina minor) slouží ke konzultacím a příležitostným akcím.[26] Z podnětu papežeBenedikta XVI. byla studovna roku2016 nově upravena.
Ve třetím patře jsou čtyři prostory. SálPia XI. s jeho reliéfní bustou slouží jako studovna archivu. Přilehlé prostory slouží pro muzeum neknižních sbírek knihovny (Museo sacro della Biblioteca Apostolica), jako jsou měřicí přístroje, sklo a keramika.
Bohatě zdobený dvoulodní Sixtinský sál (Salone Sistino) o půdorysu 70 x 15 metrů patří jen k prohlídkové trase Vatikánských muzeí, kde souvisí se Sixtinskou kapli.[25] Malby na centrálních sloupech představují různé typyabecedy, zatímco obrazy na stěnách zobrazují historii knihoven a knihovnictví i velkécírkevní koncily.[27]
V suterénních prostorách jsou ve stabilních podmínkách se stálou teplotou a vlhkostí uloženy rukopisy apapyry. Depozitáře a restaurátorské dílny využívají rovněž prostory při východní a západní straně nádvoří. Jednotlivá patra propojují dva externí výtahy na nádvoříCortile della Biblioteca.[28]
Výkonný vedoucí vatikánské knihovny má titul prefekta.[29]
Instituce měla k roku2021 zhruba 100 zaměstnanců,[30] pracujících v několika odděleních. Základem jsou:[31]
oddělení rukopisů a starých tisků
oddělení tisků 17.-21. století (knih)
oddělení periodik
numismatické oddělení
Mezi zaměstnance knihovny patří i pracovníci restaurátorských dílen a osoby, věnující se katalogizaci a digitalizaci. Při knihovně působí od roku1934 školaknihovědy –Scuola Vaticana di Biblioteconomia.[32]
Vatikánská knihovna je bezplatně otevřena všem badatelům s dostatečnou kvalifikací a konkrétním výzkumným záměrem. Mezi dostatečně kvalifikované osoby patří zejména vyučující a výzkumní pracovníciuniverzit, ale také studentipostgraduálního studia v rámci přípravydisertační práce. Ve výjimečných případech mohou přístup získat i ostatní studenti vysokých škol, pokud prokážou, že ke své práci potřebují dokumenty, dostupné pouze ve vatikánské knihovně.[33] Zmíněné osoby mohou běžně studovat tištěné materiály, pro přístup k rukopisům ovšem potřebují ještě zvláštní povolení.[33] Sbírky lze studovat pouze prezenčně, není možné je odnášet. Rukopisy a staré tisky je zakázáno fotografovat.
Sandro Boticelli: Peklo, 80. léta 15. století. Originál je ve sbírkách Vatikánské knihovny.
K roku2022 uchovávala Vatikánská knihovna přes 180 000rukopisů, 1 600 000 tištěných knih a 9000prvotisků (inkunábulí), přes 150 000 tisků neknižní povahy, tisíce kreseb a rytin, přes 200 000 fotografií a v numismatické sbírce přes 300 000 mincí a medailí.[1] Každý rok je získáno asi 6 000 nových knih. K uložení takového množství materiálů využívá knihovna přes 50 kilometrů polic.[25]
Vzhledem ke svému značnému stáří a významu schraňuje vatikánská knihovna velké množství rukopisů v latině, řečtině, hebrejštině, arabštině a v dalších jazycích. Hojně zastoupené jsou i spisy orientálního původu. Rozsáhlá je například sbírkahinduistických děl akoránů.[34] Vatikánská knihovna neshromažďuje jen církevní texty, ale i hudebniny, díla řeckých a římských klasiků i množství světské literatury nejrůznějších žánrů. Rukopisy jsou psané napapyru,pergamenu ipapíru.[20][35]
Vatikánský kodex
Mezi nejvýznamnější a nejzajímavější kodexy patří:
Codex Borgia
Vatikánský kodex(Codex Vaticanus Graecus 1209) - nejstarší známý značně kompletní rukopisBible
Oddělení tištěných materiálů se dělí na oddělení pro starší fondy vzácných knih včetně mnohaprvotisků (inkunábulí) z počátkůknihtisku. Pečuje také o různě grafické tisky, mapy, kresby,dřevoryty,mědiryty afotografie.[12] Původně zde bylo uloženo i množstvíglóbů, které byly později předány do správyVatikánských muzeí.[12]
Přestože původní numismatické kolekce byly prakticky rozebrány přiNapoleonově dobytí Říma,[13] později došlo k jejich částečnému navrácení a k obnově sbírky, takže numismatické oddělení vatikánské knihovny (Medagliere) dnes schraňuje největší soubor papežských mincí a medailí na světě i velmi významnou sbírkuantických mincí.[14] K nejstarším sbírkovým předmětům patří čínské mince z8. století př. Kr. ařecké,římské ibyzantské mince z6. –4. století př. Kr. Jsou zde uloženy i jedny z nejstarších známýchmedailí, které vytvořilPisanello v polovině15. století. Významná je též kolekce papežských a byzantských olověnýchpečetí (bul) nebo olověnýchžetonů (tesserae) a vyřezávanýchgem ze starověkého Říma.[13]
Vatikánský apoštolský archiv (latinskyArchivum Apostolicum Vaticanum,italskyArchivio Apostolico Vaticano) je ústřední vatikánskýarchiv, který zajišťuje uchování veškeré písemné produkceSvatého stolce včetně státních dokumentů, korespondence, účetních knih a dalších dokumentů. Ačkoliv dějiny papežského archivu sahají až do počátku církevního státu, samostatný archiv vznikl na počátku17. století oddělením od vatikánské knihovny, pod niž původně spadal.[36] Apoštolský archiv sídlí v těsném sousedství vatikánské knihovny na Cortile del Belvedere. Při archivu působí nejen laboratoře pro konzervování písemností apečetí,[37] ale také škola zaměřená naarchivnictví a některépomocné vědy historické –Scuola Vaticana di Paleografia, Diplomatica e Archivistica.[2]
Vatikánská filmotéka (italskyFilmoteca Vaticana) byla založena roku1959 za účelem shromažďování a uchovávánífilmů o katolické církvi. V držení archivu jsou i mnohé raritní snímky z počátkůkinematografie. Depozitáře a malý promítací sál se nacházejí v paláci sv. Karla (Palazzo San Carlo) na náměstí sv. Marty veVatikánu.[38]
Vatikánská filmová knihovna Kolumbových rytířů (anglickyKnights of Columbus Vatican Film Library) je součástíknihovny Pia XII. na univerzitě vSt. Louis veSpojených státech amerických (státMissouri). Uchovává sbírku mikrofilmů, na nichž je zachyceno více než 40 000 děl z Vatikánské apoštolské knihovny.[11] Knihovnu založil Lowrie J. Daly (1914 –2000)[7] s finanční podporouKolumbových rytířů, aby zpřístupnil vatikánské písemnosti severoamerickým badatelům.
Mikrofilmování vatikánských rukopisů bylo zahájeno v roce1951, přičemž se v té době jednalo o nebývale rozsáhlý projekt.[15] Knihovna byla veřejnosti otevřena již v roce1953, roku1959 se pak přestěhovala dokampusu University St. Louis.
↑ The digital project.www.vaticanlibrary.va [online]. [cit. 2023-01-07].Dostupné online.
↑abEHRLE, Franz. Zur Geschichte des Schatzes, der Bibliothek und des Archivs der Päpste im vierzehnten Jahrhundert.Archiv für Literatur- und Kirchengeschichte des Mittelalters. 1885, roč. 1, s. 1–48, 228–364.Dostupné online.
↑The Vatican Library : its history and treasures. [s.l.]: Bibliotheca Apostolica Vaticana, 1989. S. 11.
↑EHRLE, Franz.Historia bibliothecae romanorum pontificum: tum Bonifatianae tum Avenionensis. 1. vyd. Roma: Typis Vaticanis, 1890. 786 s.Dostupné online.
↑abMYCUE, David. Founder of the Vatican Library: Nicholas V or Sixtus IV?.The Journal of Library History. 1981, roč. 16, s. 121–133.
↑ab History of the Vatican Library.web.archive.org [online]. 2013-12-08 [cit. 2023-01-07].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-12-08.
↑abThe Vatican Library : its history and treasures. [s.l.]: Biblioteca Apostolica Vaticana, 1989. S. 13.
↑abThe Vatican Library : its history and treasures. [s.l.]: Biblioteca Apostolica Vaticana, 1989. S. 14.
↑The Library of the Popes - Discover Ancient Sacred Texts preserved in the Vatican | EWTN Vaticano. [s.l.]: [s.n.]Dostupné online.
↑ The Pope’s Visit to the Vatican Library.web.archive.org [online]. 2014-08-08 [cit. 2023-03-28].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-08-08.
↑IQNA.IR. Old Manuscripts of Holy Quran from Vatican Library Are Now Online.en [online]. ۲۰۱۴/۱۰/۲۱ - ۱۲:۳۶ [cit. 2023-03-25].Dostupné online. (anglicky)
↑ Dipartimento manoscritti.www.vaticanlibrary.va [online]. [cit. 2023-03-25].Dostupné online.
STICKLER, Alphonso Maria,The Vatican Library : its history and treasures. Città del Vaticano: Biblioteca Apostolica Vaticana, 1989.
MANFREDI, A. (ed.),Storia della Bibliotheca Apostolica Vaticana I. Le origini della Biblioteca Vaticana tra Umanesimo e Rinascimento (1447-1534). Città del Vaticano: Bibliotheca Apostolica Vaticana, 2010.
CERESA, M. (ed.),Storia della Bibliotheca Apostolica Vaticana II. La Biblioteca Vaticana tra Riforma cattolica, crescita delle collezioni e nuovo edificio (1535-1590). Città del Vaticano: Bibliotheca Apostolica Vaticana, 2012.
MONTUSCHI, C. (ed.),Storia della Bibliotheca Apostolica Vaticana III. La Vaticana nel Seicento (1590-1700): una biblioteca di biblioteche. Città del Vaticano: Bibliotheca Apostolica Vaticana, 2014.
JATTA, B. (ed.),Storia della Bibliotheca Apostolica Vaticana IV. La Biblioteca Vaticana e le arti nel secolo dei lumi (1700-1797). Città del Vaticano: Bibliotheca Apostolica Vaticana, 2016.
RITA, A. (ed.),Storia della Bibliotheca Apostolica Vaticana V. La Biblioteca Vaticana dall'occupazione francese all'ultimo papa re (1797-1878). Città del Vaticano: Bibliotheca Apostolica Vaticana, 2020.
.jpg)
%2c_Cleveland_Museum_of_Art.jpg)
.jpg)
_(14760868794).jpg)
