Kandinský se narodil v zámožné rodině obchodníka s čajem, která se v roce 1871 odstěhovala zMoskvy doOděsy. Rodiče se rozvedli a o Vasilije pečovala teta. Po maturitě na gymnáziu vOděse studoval v letech 1886–1892 nauniverzitě v Moskvěprávo,národohospodářství aetnologii. Roku 1889 podnikl v rámci výzkumného programu Společnosti pro přírodní vědy výpravu doVologdské oblasti, kde studoval právní systém syrjanských kmenů, jejich náboženství a kulturu.[1] Neobyčejně ho zaujaly geometrické a abstraktní malby na jejich bubnech, což se zřetelně projevilo na jeho obrazech. Ještě během studií se v roce 1892 oženil se svou sestřenicí Annu Šemjakinovou. Žil s ní ale jen do roku 1902, kdy poznal malířkuGabriele Münterovou. Manželství s Šemjakinovou bylo rozvedeno teprve roku 1911. Poté, co obhájil disertační práci na témaO zákonnosti dělnické mzdy, začal od roku 1893 učit jako asistent právo namoskevské univerzitě.[2]
Dům G. Münterové v Murnau, kde žila s Kandinským
Pro jeho rozhodnutí ukončit akademickou dráhu a zcela se věnovat malířství byly určující dva zážitky: zhlédnutíWagnerovyoperyLohengrin amoskevská výstavafrancouzskýchimpresionistů, kde ho uchvátilMonetův obrazKupky sena.[3] V roce 1896 odešel doMnichova, který byl v té době poPaříži druhým uměleckým centrem v Evropě. Začal studovat v soukromé škole malířeAntona Ažbe, kde poznal krajanyAlexeje Jawlenského aMarianne Werefkinovou.[4] V roce 1900 byl na druhý pokus přijat na tamní akademii do třídy renomovaného malířeFranze von Stucka. Po roce ale školu opustil a založil s přáteli skupinuPhalanx, zaměřenou protiakademickému způsobu malby. Do roku 1904, kdy byla rozpuštěna, uspořádala Phalanx celkem 12 výstav, na nichž byli mnichovskému publiku představeni i jiní než němečtí umělci, např.Claude Monet.[5] V rámci Phalanx otevřel Kandinskij vlastní malířskou školu, kde poznal svou pozdější dlouholetou družku Gabriele Münterovou.
Roky 1905–1907 byly ve znamení cest. Spolu s Münterovou navštíviliNizozemsko,Rusko,Francii,Švýcarsko,Tunisko aItálii. DoNěmecka, konkrétně doBerlína, se vrátili v září 1907. V té době měl už Kandinskij za sebou účast na několika kolektivních výstavách v Paříži. Roku 1908 pozvali Münterovou s KandinskýmJavlenský aWerefkinová ke společnému malířskému pobytu do městaMurnau v jižnímBavorsku v podhůří Alp. Oběma malířům se zde natolik zalíbilo, že zde Münterová zakoupila dům (žila zde po rozchodu s Kandinským) a pravidelně sem oba jezdili. Seznámil se také steosofemRudolfem Steinerem, který ho silně ovlivnil.
Roku 1909 založil společně sJavlenským,Alfredem Kubínem a dalšími 11 osobnostmi spolekNeuer Künstlerverein München (Nové umělecké sdružení Mnichov). Druhá výstava sdružení v září 1910 natolik uchvátila malířeFranze Marca, že počátkem roku 1911 s Kandinským navázal osobní kontakt a stal se členem spolku.[6] Na začátku roku 1911 Kandinskij z funkce předsedy sdružení odstoupil. Když pak v prosinci téhož roku jury výstavy, kterou Neuer Künstlerverein pořádal, odmítla jeho obrazKompozice V, Kandinský ze spolku vystoupil a vzápětí založil skupinuDer Blaue Reiter (Modrý jezdec), jejíž název byl odvozen od jednoho jeho obrazu. Existence skupiny byla ukončena vypuknutímprvní světové války. Jejím členem se zprvu stal iAugust Macke. Ke tvorbě většiny malířů z okruhu skupiny včetně Kandinského však měl vážné výhrady a společenství brzy opustil.[7] Roku 1912 vydal Kandinský velice vlivnou knihu „O duchovnosti v umění“ (Über das Geistige in der Kunst). Dokazoval v ní, že zdrojem umělecké tvorby je vnitřní svět člověka a její řídící silou je „vnitřní nutnost“.[8]
V témže roce vyšla ještě jedna publikace, na jejímž vzniku a obsahu se Kandinskij podílel a která měla zásadní význam pro dějiny umění: AlmanachDer Blaue Reiter.[9] Texty ho opatřili Kandinskij,Macke aMarc, autory hudebních kompozic byliArnold Schoenberg,Alban Berg aAnton Webern. Almanach obsahoval rovněž reprodukce soudobých malířů spřízněných s názory osobností sdružených kolemDer Blaue Reiter, např.Roberta Delaunaye,Oskara Kokoschky čiHanse Arpa.
Imprese III (Koncert) (1911)
Když vypuklaprvní světová válka, musel Kandinskij jako občan nepřátelského státuNěmecko opustit. Spolu s Münterovou uprchl počátkem srpna 1914 doŠvýcarska a odtud v listopadu téhož roku už sám odjel doRuska, zatímco Münterová do neutrálníhoŠvédska. V zimě 1915/1916 se oba sešli veStockholmu, jednalo se o jejich poslední setkání. Kandinskij se usadil vMoskvě, kde se počátkem roku 1917 oženil s dcerou generála Ninou Andrejevskou. Narodil se jim syn, který však v roce 1920 zemřel.
Podobně jako dalšíavantgardní umělci dal se i Kandinskij do služeb novéhobolševického režimu, ačkoliv jejŘíjnová revoluce připravila o značný zděděný majetek. Hned v roce 1918 se stal členem Lidového komisariátu pro výtvarné umění, který vedlVladimir Tatlin, a začal vyučovat ve Státních uměleckých dílnách. V letech 1919–1921 byl ředitelem Muzea malířské kultury v Moskvě. V listopadu 1919 byl jmenován ředitelem všeruské nákupní komise pro muzea výtvarného umění. V roce 1920 spoluzakládal Státní umělecko-technické dílny a Institut umělecké kultury. Pro něj vypracoval pedagogický program, který však v tehdejším prostředí, zcela zahleděném do programukonstruktivismu, nebyl přijat.[10] Od podzimu 1920 se prohlubovaly jeho neshody s vedoucími představiteli sovětské umělecké scény, zejména sAlexandrem Rodčenkem, který zodpovídal za reorganizaci uměleckých škol a muzeí. V důsledku toho Kandinskij opustil jak Institut umělecké kultury, tak umělecko-technické dílny.
Romantická krajina (1911)
Přesto byl ještě v roce 1921 u založení Akademie věd a umění a byl jmenován jejím viceprezidentem. Vypracoval program pro její fyzio-psychologické oddělení, ani ten ale nebyl přijat.[11] Na konci roku 1921 Kandinskij spolu s manželkouRusko natrvalo opustil a odjel doBerlína. Zde se v březnu 1922 seznámil s architektemWalterem Gropiem. Neměl zajištěnou další existenci, proto rád přijal jeho pozvání a stal se učitelem vBauhausu veVýmaru.[12]
Kandinskij zde přednášel o teorii formy a vedl malířský ateliér. VBauhausu se sblížil sPaulem Klee, kterého znal už z dobmnichovských studií uStucka. V roce 1924 spolu s ním,Lyonelem Feiningerem aAlexejem Jawlenským založili skupinu „Modrá čtyřka“ (Die Blauen Vier), odkazující názvem na uskupeníDer Blaue Reiter. V Bauhausu působil i po přestěhování školy doDesavy aBerlína až do jejího definitivního uzavření v roce 1933.
Na začátku 20. let navázal kontakty sMarcelem Duchampem. Výsledkem byla roku 1923 samostatná výstava vnewyorské galerii Société Anonyme. Galerii založiliDuchamp spolu se svojí mecenáškouKatherine Dreier aManem Rayem.[13] V ediční řadě monografií vydávaných Bauhausem vyšla v roce 1926 Kandinského druhá zásadní teoretická kniha:Bod – linie – plocha (Punkt und Linie zu Fläche). U příležitosti malířových šedesátin mu bylo v evropských městech uspořádáno několik retrospektiv. V roce 1928 získal německé občanství. Roku 1930 se v Desavě setkal s americkým milionářemGuggenheimem, který právě zakládal sbírku „ne-objektivního“ malířství, základ pozdějšíhoGuggenheimova muzea, kde postupně shromáždil více než 150 Kandinského obrazů. Ve stejné době navázal v Paříži kontakty s malíři sdruženými do skupiny „Cercle et Carré“ (Kruh a čtverec). Když nacisté roku 1933Bauhaus uzavřeli, odešel Kandinskij v prosinci 1933 do Francie, kde roku 1939 získal občanství. Na raduMarcela Duchampa se usadil na západním předměstí Paříže, vNeuilly-sur-Seine.
Amazonka (1911)
V Paříži se Kandinskij stýkal s umělci jako byliRobert Delaunay,Piet Mondrian,Joan Miró neboHans Arp. Nadále maloval a vystavoval, v roce 1936 se podílel na velkých výstavách vNew Yorku aLondýně věnovaných abstraktnímu umění. V roce 1937 zabavili nacisté v německých muzeích 57 jeho obrazů a řadu z nich vystavili na výstavě tzv. „zvrhlého umění“. V roce 1939 dokončil svůj poslední velký obraz s názvemKompozice X. V těžkých dobách okupace našel podporu zejména u galeristky Jean Bucher, která mu uspořádala tři výstavy.[14] I když v posledních měsících života trpělaterosklerózou, stále maloval maloformátové oleje na kartonu. Kandinskij zemřel ve svém bydlišti 13. prosince 1944.
Kandinskij byl jedním z aktérů největší revoluce v malířství od dobrenesance.[15] Spočívala v opuštění předmětného zobrazení a přechodu kabstrakci. Do tohoto stádia ale Kandinskij dospěl až ve středním věku. Jeho první dochované olejomalby pocházejí až ze začátku 20. století. Tematicky často vycházejí z ruskéhofolklóru, s nímž se Kandinskij seznámil během studijní cesty v roce 1889. Často maloval také náměty z rodnéMoskvy. Formou mají některé z nich (např. „Jezdci“) blízko kSignacovupointilismu.
Pro Kandinského byl vždy důležitý duchovní rozměr jeho tvorby. Na rozdíl od malířůdrážďanskéexpresionistické skupinyDie Brücke nešlo Kandinskému aMarkovi, vůdčím duchům sdruženíDer Blaue Reiter, o revoluční společenské změny: Tvořili kvůli umění samotnému. Jejich obrazy z doby existenceDer Blaue Reiter (před vypuknutímVelké války) jsou často lyrické a nalezneme v nichromantické prvky.
Improvizace Gorge (1914)
K definitivnímu příklonu k abstrakci u Kandinského došlo v roce 1913, i když obrazy z předchozích dvou let již tento vývoj intenzivně předjímaly. Podle Kandinského došlo k obratu jednoho večera, kdy se vrátil domů a spatřil mezi svými obrazy dílo někoho cizího, které se mu však líbilo. Po chvíli zjistil, že jde o jeho vlastní výtvor, otočený o devadesát stupňů. Na obraze ho zaujaly barvy a tvary, prodchnuté vnitřním žárem.[16] První ryze abstraktníakvarel „Bez názvu“ sice Kandinskij antedatoval do roku 1910, pochází však z roku 1913. Rok předtím vydal svůj zásadní teoretický spis „O duchovnosti v umění“. Rozvedl v němGoethovu nauku o barvách a kromě toho pojednal také ogeometrických formách:kruhu, polokruhu,trojúhelníku,čáře.
Kandinskij věřil, že hudba a malířství jsou si blízké. Barvy a formy podle jeho pojetí vystupují z hloubi duše stejně jako hudba. Proto také pro názvy svých obrazů používal termínů z oblasti hudby:Improvizace,Imprese,Kompozice. Byl přesvědčen, že podobně jako hudební skladby mají i obrazy svůj rytmus. Velice si cenilSkrjabina, který naopak usiloval o vyjádření barev prostřednictvímtónů. Mezi soudobými skladateli měl i mnoho blízkých přátel, zejménaArnolda Schoenberga.
Pro neznámý hlas (1916)
Přibližně od roku 1920 se na Kandinského obrazech začínají objevovat geometrické prvky jako výseče kruhů a pravoúhelníků, tečky a zalomené linie, mající funkci významových znaků.[17] Sovětští malíři ovšem Kandinského tvorbě vyčítaliformalismus a přílišné podřízení subjektivním pocitům. Duchovní složka skutečně nikdy z Kandinského tvorby nevymizela; vyplývalo to z jeho psychického zakotvení a zájmů: zajímal se oteosofii, hudbu, fascinovaly ho ale také nové objevy vefyzice. Právě v atomizaci obrazové plochy lze spatřovat jeden z důsledků jeho zájmu ofyziku amatematiku.
V posledních deseti letech života veFrancii namaloval Kandinskij téměř 150 olejomaleb a asi 200 akvarelů. Posledním z nich je olejomalba na kartonu s názvem „Zmírněný elán“ z léta 1944. V obrazech z posledních pěti let malíř ryzí abstrakci opouští. Rozmísťuje na ně různé hravé biomorfní tvary odvozené ze světa flóry a fauny. Přiblížil se tak dílůmsurrealistů aJoana Miró.
Nejvíce Kandinského obrazů je umístěných v městské galerii Lenbachhaus vMnichově. U příležitosti svých 80. narozenin věnovala Kandinského dlouholetá přítelkyně Gabriele Münterová městuMnichov přes 80 děl Kandinského vzniklých před rokem 1914 a mnoho obrazů ostatních příslušníků hnutíDer Blaue Reiter. Kolekce Kandinského díla vlastní rovněžCentre Georges Pompidou v Paříži,Guggenheimovo muzeum vNew Yorku aBenátkách,Ermitáž a další prestižní galerie.
Kandinskij, Vasilij,Bod – linie – plocha. Příspěvek k analýze malířských prostředků. Praha: Triáda 2000,ISBN80-86138-16-X
Lankheit, Klaus (ed.),Wassily Kandinsky, Franz Marc, Briefwechsel, mit Briefen von Gabriele Münter und Maria Marc, Mnichov: Piper 1983,ISBN3-492-02847-0
Moeller, Magdalena (ed.),Der frühe Kandinskij, výstavní katalog, Brücke-Museum Berlin 1994,ISBN3-7774-6480-5
Weiss, Peg,Kandinsky and Old Russia. The artist as ethnographer and shaman, New Haven: Yale University Press 1995,ISBN0-300-05647-8
_-_Google_Art_Project.jpg)
