Tento článek není dostatečněozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třebaověřit.
Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněnímreferencí navěrohodné zdroje.
Tento článek je o válečném konfliktu v letech 1990–91. Další významy jsou uvedeny na stránceVálka v Zálivu (rozcestník).
Válka v Zálivu
Shora dolů, zleva doprava :Americké stíhačkyF-15E,F-16A aF-15C letící nad hořícími kuvajtskými ropnými vrty. ŽenijníM728 CEV s odminovačem. Britské jednotky zeStaffordshireského pluku procvičující evakuaci zraněných. Rozbitá a opuštěná vozidla naDálnici smrti. Pohled na cíl zasažený řízenou střelou
358 zabito v akci, 776 zraněných, 30 zajatců Z toho ČSFR: 1 mrtvý a 4 raněníDalších 183 629 obětí syndromu války v zálivu; na nemoci spojené s výkonem služby zemřelo 9592 z nich (stav k 1. 1. 2000).[2]
cca 20 000 až 200 000 padlých 63 000 zajatců, Neznámý počet zraněných a zběhlých
Válka v Zálivu čiválka v Perském zálivu (2. srpna1990 –28. února1991), někdy označovaná jakoprvní válka vZálivu, a pro operace vedoucí k nahromadění vojsk na územíSaúdské Arábie i k její obraně známá jakooperace Pouštní štít (2. srpna 1990 – 17. ledna 1991) aoperace Pouštní bouře (17. ledna 1991 – 28. února 1991) během bojové fáze, byla ozbrojeným konfliktem meziIrákem a koalicí 28 států v čele sUSA, kterýmOSN poskytla mandát k provedení vojenské operace za účelem osvobozeníKuvajtu. Na straně OSN se zúčastnilo iČeskoslovensko.
Irácká invaze do Kuvajtu, která proběhla2. srpna1990, se setkala s mezinárodním odsouzením,Rada bezpečnosti OSN schválila ekonomické sankce proti Iráku. Americký prezidentGeorge H. W. Bush vyslalamerická vojska k obraněSaúdské Arábie, záhy se přidaly další státy. Většinu vojenských sil koalice tvořili Američané spolu se Saúdskými Araby následovaníBrity, Egypťany aFrancouzi. Polovinu nákladů operace uhradila Saúdská Arábie.
Počáteční konflikt, který měl vytlačit irácké jednotky z Kuvajtu, začal leteckým a námořním bombardováním 17. ledna 1991 a trval pět týdnů. 24. února následoval pozemní útok. Tento boj znamenal rozhodující vítězství pro koaliční síly, které osvobodily Kuvajt a pokračovaly na irácké území. Koalice svůj postup zastavila a vyhlásila příměří 100 hodin od zahájení pozemní kampaně. Letecké a pozemní boje byly omezeny na Irák, Kuvajt a oblasti na hranici Saúdské Arábie. Irák také zahájil útoky raketamiScud proti koaličním vojenským cílům v Saúdské Arábii a protiIzraeli.
Prezident Bush při návštěvě amerických jednotek v Saúdské Arábii naden díkuvzdání, 1990
Irácko-íránská válka, která skončila v roce 1988,Saddáma Husajna a jeho režim finančně zruinovala. Dlužil 15 miliard dolarůKuvajtu, přibližně stejnou částkuSaúdské Arábii a dalších 10 miliard ostatním věřitelům.[zdroj?] Další půjčky mu byly zamítnuty. Jedinou záchranou ze spirály dluhů a úroků byla domácí ropná produkce. Jenže ve stejném roce konce irácko-íránské války společenstvíOPEC schválilo limity produkce svých členských států, což stavělo Saddáma Hussajna do ještě svízelnější situace. Navíc, Kuvajt v této době přesáhl v těžbě ropy svůj limit o 20 % a nepřímo přispěl k tomu, že cena této suroviny vlivem převisu nabídky poklesla, což výnosy z irácké ropné produkce (která tvořila značnou část ekonomiky celé této země) znehodnotilo.
Husajn se tedy vydal cestou nátlaku na Kuvajt. Začal otevřeněprovokovat. Tvrdil, že Iráku náleží ušlý zisk ve výši 22,4 mld. dolarů z ukradené ropy těžené Kuvajtem metodou šikmých vrtů u ropného poleRumajlá, které leží na hranici obou států,[3] že Kuvajt je historicky (tedy i po roce 1928, kdy byl od něj oddělen) 19. provincií Iráku apod. Americká zahraniční politika se již řadu let zabývalaislámskou revolucí v Íránu, která začala svrženímšáha. Irák se tehdy jevil jako vhodná protiváha fundamentalistů. Když začalairácko-íránská válka, USA (ale i mnoho dalších států včetněFrancie aSSSR) Saddáma fakticky podporovalo, včetně informacíCIA o pohybech íránské armády.
2. srpna 1990 – irácké jednotky čítající 100 tisíc vojáků a 300 tanků vtrhly s obrovskou přesilou do Kuvajtu. Došlo k rozdrcení slabé obrany Kuvajtu v počtu 16 000 mužů a k následnému ovládnutí jeho území.[4] S OSN přijalo rezoluci, která vyzývala Irák, aby se okamžitě stáhl.
3. srpna –Jordánský králHusajn navrhoval konferenci čtyř arabských států za účastiegyptského prezidentaMubaraka, jeho osoby, Saddáma Husajna a za předsednictví králeFahda zeSaúdské Arábie. Věřil, že takováto konference by mohla přesvědčit iráckého diktátora, aby se bez boje stáhl z Kuvajtu. Rychlé Saddámovo odmítnutí jeho arabské přátele urazilo. Otevřela se tak cesta k tomu, aby Saúdská Arábie souhlasila s umístěním cizích vojenských jednotek na svém území.
6. srpna – Saúdská Arábie oficiálně požádala síly Spojených států, aby vstoupily do království za účelem jeho obrany. První letky stíhačů odletěly naBlízký východ téhož dne. Začala operacePouštní štít. Jejím cílem bylo zabránit Saddámovi v další expanzi. V té době zdaleka nebylo jasno, zda zvítězí diplomatické či vojenské řešení krize.
11. září – Prezident Bush v jednom ze svých projevů uvádí, že „během (řádově) dnů zaplavilo Kuvajt 120 tisíc mužů irácké pěchoty a 850 tanků…“ a začínají ohrožovat Saúdskou Arábii, k jejíž hranici se přiblížili. Pentagon prohlásil, že má satelitní snímky iráckých jednotek poblíž hranic mezi Kuvajtem a Saúdskou Arábií.
10. října – Prezident Bush se zasazuje o vojenský zásah, ale podle průzkumů veřejného mínění není americká veřejnost jednoznačně rozhodnuta pro nasazení svých jednotek. 10. října ve slyšení před Kongresem Spojených států vystoupila patnáctiletá dívka, která popisovala událost, při které měli iráčtí vojáci vtrhnout do kuvajtské nemocnice, kde tato dívka měla pracovat, a začali zabíjet novorozence v inkubátorech. Svědectví mělo vliv na veřejné mínění, představitele Senátu i následné schválení vojenského zásahu. Až v září 1992 vyšlo najevo, že se jednalo o nepravdivé informace. Dívka byla dcerou kuvajtského ambasadora, v té době v Kuvajtu nebyla a své vystoupení před Kongresem konzultovala s experty napublic relations.[5][6]Odpal střelyBGM-109 Tomahawk z USSMissouri, 17. ledna 1991
21. října – Saddám Husajn přednesl prohlášení Revoluční velitelské rady. V něm tvrdil, že není ani nejmenší možnost iráckého odsunu z Kuvajtu a všechny pokusy vyhnat Irák by vedly k „matce bitev“. Rada bezpečnosti OSN schválila celkem 12 rezolucí odsuzujících agresi Iráku proti Kuvajtu. Ve většině z nich spolu poprvé hlasovalo všech pět stálých členů. Vznikla koalice 28 států, jejichž jednotky se vydaly do ohrožené oblasti vPerském zálivu. Součástí 300tisícové koaliční armády byla ičs. protichemická jednotka.[7] Faktickým ultimátem pro Saddáma byla rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 678.
Vrchní velitel koaličních sil generálNorman Schwarzkopf měl jasný plán. Prvním cílem musí být nepřátelské radarové a protiletecké systémy. Nepřítel nesmí vidět útočící letadla, jinak hrozí velké ztráty.
17. 1. 1991 2:38 – z vrtulníkůAH-64A Apache, které operují nízko nad terénem a jsou těžko detekovatelné, byla vypálena baráž raket typuAGM-114C Hellfire. Jejich úkolem bylo zničit radary včasného varování v jižním Iráku.
Byly také použity klamné cíleBQM-74C Chukar pro krytí skutečných střelBGM-109 Tomahawk. V několika případech byly klamné cíle Chukar použity pro odhalení radarů protiletadlové obrany a následně zničeny protiradarovými střelamiAGM-88 HARM.
Pátého dne války byla irácká protiletadlová obrana vyřazena z provozu. Následně začalo vytrvalé bombardování ve dne i v noci. Tento ocelový déšť dopadal na Irák 43 dnů.
Zničený irácký konvoj na„dálnici smrti“, 4. března 1991Mapa operace Pouštní bouře
Když USA získaly naprostou leteckou převahu nad Irákem, začala operace Pouštní bouře, jejímž cílem bylo vyhnat irácké okupanty z Kuvajtu. Aby toho dosáhl, naplánoval Schwarzkopf masivníobchvatný manévr. Na hlavní město Kuvajt byly provedeny diverzní útoky, ale hlavní útok směřoval přes saúdskoarabskou hranici směrem na sever a pak se stočil na východ. Dne 24. února začal pozemní útok mohutným leteckým adělostřeleckým bombardováním Iráckých frontových linií. Poté americký 17. sbor,101. výsadková divize a francouzská 6. Daguetova divize pronikly hluboko na irácké území. Hned za nimi postupoval americký 7. sbor včetně britské 1. obrněné divize, která se stočilavýchodním směrem na Kuvajt. Nakonecamerická námořní pěchota a pozemní jednotky arabských států postoupily přímo přes kuvajtskou hranici k hlavnímu městu. Úvodní spojenecké bombardování bylo tak intenzivní, že mnozí iráčtí vojáci byli zaživa pohřbeni ve svých bunkrech, zatímco ostatní byli tak otřeseni, že se okamžitě vzdávali, někteří dokonce bezpilotnímu průzkumnému letadlu. Přístroje pro noční vidění a granáty sochuzeným uranem dávaly západním ozbrojeným silám naprostou převahu nad sovětskými tanky, kterými disponovala irácká armáda. Když se někde spojenecké jednotky setkaly s odporem, rychle se jim ho podařilo zlomit. Obávaná republikánská garda – elitní jednotky armády Saddáma Husajna byla rychle obklíčena a bombardována tak dlouho, až se vzdala. Operace pouštní bouře byla ukončena 28. února, kdy byl Kuvajt osvobozen.
Po napadení Irák zareagoval 19. ledna odpálenímraketScud částečně na spojenecké základny vSaúdské Arábii, ale hlavně na územíIzraele.[4] Předpokládal, že Izrael vojensky zareaguje, a to by mohlo vést k rozbití koalice, neboťArabové by mohli mít problém pokračovat v boji po bokuŽidů.
Od svých spojenců dostal de facto ultimátum nechat na svá města dopadat raketyScud, a nepodnikat nic. To se příčilo celé dosavadní izraelské strategii. Diplomatická jednání byla velmi složitá. Misku vah převážily až americké baterie obrannýchprotiraketových střel MIM-104C Patriot PAC-2.[8] Nakonec Saddámův plán nevyšel a Izrael si zachoval neutralitu.
Válka v Zálivu je specifická tím, jakou úlohu v ní sehrála média. V televizi se sice objevovaly záběry z válčení, jednalo se však především o odosobněné záznamy naváděných raket nebo nočních bojů, při nichž diváci nemohli spatřit umírající vojáky nebo civilisty.
Pentagon po zkušenosti s vlivem médií na průběhválky ve Vietnamu přehodnotil situaci a v podstatě převzal iniciativu tím, že přicházel médiím a novinářům vstříc – například prostřednictvím tzv.embedded journalismu nebo konáním brífingů a tiskových konferencí – mnoho zpráv tak pocházelo právě z těchto zdrojů, pořádaných přímo armádou, nikoliv z vlastní zkušenosti novinářů. U podrobnějších zpravodajských a komentovaných relací o válce v Zálivu se objevovala řada poradců Pentagonu coby respondenti, kteří zodpovídali otázky moderátorů, a diváky byli vnímáni jako autorita.
Mapa přibližného území, kde došlo ke střetům, ve kterých byl používánochuzený uran
Úspěch nepřinesly ani obranné či lokální útočné operace irácké armády, která byla v plochépoušti velmi rychle rozdrcena zejména leteckými údery. Husajn následně nařídil zapálitropné vrty v Kuvajtu, popř. vypustit ropu do moře (tím způsobil velké ekologické a ekonomické škody) a stáhl své nejlepší jednotky (zejm. Republikánskou gardu) pryč, aby se vyhnul jejímu zničení. S její pomocí pak potlačil povstáníšíitů, kteréAmeričané vyprovokovali, aniž by mu pak poskytli slibovanou pomoc.
Válka skončila osvobozením Kuvajtu. Američané ani jejich spojenci se neodhodlali ke svržení Husajna. K jeho svržení došlo až později, veválce v Iráku. Protože pozemní boje byly sváděny především v otevřené pouštní krajině, ztráty na životech nebyly zdaleka takové, jak se původně spojenečtí plánovači obávali. Generál Schwarzkopf už při svém jmenování striktně trval na tom, že bojové operace bude řídit on se svým štábem, a neBílý dům.
Na straně spojenců se udává kolem 400 mrtvých a necelých 1000 zraněných, odhady iráckých ztrát se velmi rozcházejí. Nejmenší odhady docházejí k 1500 obětí, největší uvádějí až 200 000 obětí, nejčastěji se uvádí 25 000 – 75 000 obětí mezi vojáky a několik tisíc mezi civilním obyvatelstvem. Některé odhady uvádějí až 35 000 civilních obětí. Do spojeneckého zajetí padlo na 71 000 příslušníků irácké armády.
Celkem ztratila koalice přes 70 letadel, převážně vlivem irácké pozemní PVO. Například Američané ztratili během kampaně: 3× F-16, 1× F-14, 2× F-15, 2× F-18, 4× A-10 a mnoho dalších typů. Tyto ztráty jsou obecně považovány za velice nízké, neboť se předpokládalo, že koalice ztratí jenom v prvních dnech války přes 100 letadel.
Irácké letectvo mělo ztráty mnohem vyšší, po skončení bojů přestalo prakticky existovat. Během vzdušných soubojů ztratilo 13 letadel a další stovky strojů na zemi. Do příští války v roce 2003 již nezasáhlo.Irácké letectvo si může nárokovat pouze jediné vzdušné vítězství, kdy v první den války irácký Mig-25 sestřelil americkou stíhačku F-18.
Na jihu země byly zřízeny bezletové zóny. Saddámova armádní technika byla po válce prakticky zničena a od té doby nedosáhla stavů a síly z roku 1990.[9]
Podle OSN proživotní prostředí (UNEP) došlo během války při uvolnění 15 000 tun zplodin z ropných vrtů do atmosféry k „rozsáhlé ekologické katastrofě“.[10]
Část veteránů z Války v Perském zálivu (např. pěchota, která se pohybovala mezi zapálenými kuvajtskými ropnými poli) trpí psychosomatickými, respiračními, imunitními, psychickými či jinými poruchami („syndrom války v Perském zálivu“). Příčinou je patrně poruchamitochondrií.[11] V ČR onemocnění není oficiálně uznáno.[12]
↑Historical Events on 30th November [online]. Historyorb.com [cit. 2010-03-18].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Gulf War illness caused by mitochondrial dysfunction, not inflammation.medicalxpress.com [online]. [cit. 2023-07-13].Dostupné online.
↑ Veteráni z války v Perském zálivu mají zdravotní problémy, stát souvislost s jejich nasazením zatím neuznal.ČT24 [online].Česká televize [cit. 2023-07-12].Dostupné online.
MAROLDA, Edward J.; SCHNELLER JR., Robert J.Shield and sword : the United States Navy and the Persian Gulf War. [s.l.]: Naval Institute Press, 2000. 544 s.ISBN9781557504852. (anglicky)
