 Václavka | |
|---|---|
 Václavka obecná nebo také žlutoprstenná (Armillaria mellea) | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | houby (Fungi) |
| Oddělení | houby stopkovýtrusné (Basidiomycota) |
| Třída | stopkovýtrusé (basidiomycetes) |
| Podtřída | houby rouškaté (Agaricomycetidae) |
| Řád | lupenotvaré (Agaricales) |
| Čeleď | Physalacriaceae |
| Rod | václavka (Armillaria) (Fr.) Staude |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Václavka (Armillaria) je rodstopkovýtrusých hub z čelediPhysalacriaceae, kteréparazitují na stromech (smrky a jiné) a rozkládají i mrtvou dřevní hmotu. Z hlediska poškození dřevin je nejvážnějším patogenem václavka smrková na kořenech a bázi smrku. Působí vážné problémy v oblastech, kde výsadby smrku vyrůstají na okraji svého ekologického optima.
Rostoucípodhoubí některých václaveksvětélkuje.
Václavky patří mezi nejvíce dlouhověké a zaujímanou plochou nejrozměrnější organismy světa. Je znám exemplářváclavky smrkové, který zaujímá plochu asi 8,9 km² a je starý tisíce let.[1]
1ARMLG[2]
Seznam podle Biolib pro patogenaArmillaria(Fr.) Staude.[3]
Podle eol.org[4]Severní Amerika, Jižní Amerika, Evropa, Japonsko, Austrálie.
Podle autorů Antonína a Tomšovského (Živa 2010, č. 6) byl dříve určován pouze jediný prstenatý druh,václavka obecná (Armillaria mellea). Ve druhé polovině 70. let a v 80. letech 20. stol. bylo na základě pěstování čistých kultur a testů inkompatibility – experimentálního párování haploidních (monokaryotických) kultur různých druhů, jejichž cílem je zjistit vzájemnou křížitelnost (např. Korhonen 1978, Marxmüllerová 1982, 1987) – rozlišeno pět evropských druhů s prstenem a dva bezprstenné druhy. Všech 7 druhů václavek lze nalézt v ČR.[5]
V roce 1995 bylo rozlišováno 43 druhů rodu václavka.[6]
Podle biolib.cz je více podřízených taxonů u rodu václavkaArmillaria, napříkladváclavka severskáArmillaria borealis nebováclavka smrková Armillaria ostoyae.[3]
Rod poškozuje všechny druhy dřevin, avšak různé druhy rodu václavka poškozují obvykle specifické druhy dřevin. Nejvýznamnějším patogenem v ČR jeváclavka smrková na kořenech a bázi smrku.[7]
Kloboukaté plodnice vyrůstají v okolí kořenů stromů na podzim (obvykle v září a říjnu). Příznaky napadení stromů těmito parazitními houbami jsou výronypryskyřice na kůře jehličnanů a přítomnost černých provazcovitých rhizomorf v půdě kolem kořenových náběhů, pod kůrou stromů narůstá bílémyceliumsyrrocium. Typická je rozšířená báze kmene způsobená dvojnásobným přírůstem na horní straně kořenů, protože uvnitř se vytváří dutina. Stromy, u kterých václavky rostou, jsou náchylné na vývraty.[7] Kromě destrukce dřevní hmoty způsobují václavky kořenovou hnilobu.[L 1]
Plodnice je možné zaměnit s jinými druhy hub, zejména se šupinovkami, předevšímšupinovkou kostrbatou (Pholiota squarrosa), která má výrazné šupiny na klobouku i na třeni, hnědývýtrusný prach a jejížplodnice jsou tuhé.[7] Často lidé za václavky považují různé pařezové houby, většinou jsou to houby jedlé, např. vzácnáváclavka bezprstenná (Armillariella tabescens),strmělka hnilobná (Clitocybe tabescens)opěnka měnlivá nebo některétřepenitky, u kterých je nutné dát pozor na silně hořkou chuť (např. u třepenitky svazčité).
Václavka je tržní houba, ale za syrova mírně jedovatá.Plodnice václavek jsou jedlé, ale hůře stravitelné. Nedovařená nebo málo podušená může způsobit značné žaludeční a střevní potíže. Nejvhodnější je připravená voctovém nálevu. Její za syrova natrpklá chuť se úpravou mění v příjemně výraznou. Používají se zejména kloboučky mladých plodnic i části třeně. Plodnice vyžadují náležitou úpravu a citliví lidé je nemusejí snášet.[8]
Významně poškozuje přehuštěné výsadby. Někdy dochází k poškození mladých porostů. Často rozkládá mrtvou dřevní hmotu, vzácněji napadá dospělé dřeviny. Napadené dřeviny velmi rychle hynou.[L 1][7] Je považována za nebezpečný patogen.
Popis pro druhváclavka obecná: Klobouk v průměru 2–15 cm je proměnlivý ve svém vzhledu i zbarvení. V mládí je vyklenutý, později se zplošťuje a ve stáří může být až prohnutý. Barva je medově žlutá až tmavě hnědá. Třeň měří 5–15 cm. U některých plodnic je třeň téměř hlízovitý, u jiných velice štíhlý. Prsten je vždy zřetelný. Lupeny jsou v mládí bílé, časem hnědnou. Dužnina je bílá, vůně silná, nasládlá. Výtrusný prach je bělavý.[9]
Výsadba rostlin na vhodném stanovišti s dostatečnou výživou a prouděním vzduchu.[7] Odstranění napadené dřeviny vykácením, odstranění pařezů a výměna velkého objemu půdy.[L 1]
Obrázky, zvuky či videa k tématuváclavka na Wikimedia Commons
Slovníkové heslováclavka ve Wikislovníku