Na území České republiky, vmoravskémFulneku, se narodil rakouský lékař židovského původuLeopold rytíř von Dittel (1815–1898), který v 19. století založil moderní urologii jako samostatný obor.[1]
Předatestační praxe podle vyhlášky č. 185/2009 Sb. rozdělena do dvou částí. Během prvních dvou let musí lékař absolvovatchirurgický kmen, následuje vlastní specializační výcvik v oboru urologie v délce trvání nejméně 48 měsíců na urologickém oddělení. V rámci specializačního výcviku stráví lékař nejméně 12 měsíců na akreditovaném pracovišti, z toho nejméně 2 týdny na pracovišti provádějícímtransplantace ahemodialýzu a nejméně 2 měsíce na pracovišti dětské urologie. Již v rámci specializační přípravy se může lékař specializovat v oboru dětská urologie, započítává se mu však nejvýše 6 měsíců. Součástí předatestační přípravy je povinná i doporučená účast na řadě kurzů a seminářů.
Podle dobíhajícíatestace realizované podle Věstníku Ministerstva zdravotnictví z roku 2005 trvá příprava k atestaci nejméně šest let. 60 měsíců tráví lékař na urologickém oddělení, z toho alespoň 12 měsíců na akreditovaném pracovišti, kde se musí aktivně zapojit do vědeckovýzkumné činnosti pracoviště. Kromě toho musí lékař strávit minimálně 9 měsíců na běžnémchirurgickém oddělení, 2 měsíce nainterním oddělení a 1 měsíc na odděleníanesteziologie, resuscitace aintenzivní péče. Podmínkou připuštění k atestační zkoušce je publikace alespoň dvou prací v recenzovanýchčasopisech, u kterých je uchazeč uveden jako hlavníautor.
V rámci České republiky se urologové dobrovolně sdružují vČeské urologické společnosti (ČUS), případněEvropské urologické společnosti (EAU –European Association of Urology), méně často v Mezinárodní urologické společnosti (IAU –International Association of Urology). Kromě toho se v rámci Evropské unie věnuje záležitostem ohledně předpisů a harmonizaci vzdělávání urologů nezisková organizace European Board of Urology – EBU, která certifikuje školící instituty a ročně organizuje dvoustupňovou zkoušku. Úspěšní absolventi získávají diplom FEBU (Fellow of the EBU), který má signalizovat výborné znalosti a rozšířené vzdělání v urologii. Ačkoliv nemá žádné právní důsledky a představuje spíš něco jako evropskou atestaci v urologii, najdeme přídomek „FEBU“ u řady lékařů, především na soukromých klinikách.
ČUS je součástíČeské lékařské společnosti J. E. Purkyně. Společnost pořádá odborné akce, zastupuje své členy v jednání sestátem a jinými organizacemi. Podílí se na vytváření podkladů pro primární (předatestační) i sekundární (celoživotní) vzdělávání urologů, které vydává ve formě „doporučení“ (jsou právně nezávazná, dávají však odborná vodítka vdiagnostice a léčbě urologickýchonemocnění). Jako dobrovolné sdružení nemá přímý vliv na udělování vědeckých a vědecko-pedagogických titulů, stejně tak nenese odpovědnost za atestační zkoušky urologů (odpovědnost nese Institut pro další vzdělávání zdravotníků a farmaceutů – IPVZ – v Praze), i když je obvykle vkomisi i zástupce ČUS. ČUS má řadu sekcí, podlespecializací v rámci urologie (např.andrologická sekce,onkologická, urodynamická atd.). Vedení ČUS – výbor – je volen v pravidelných cyklech.
Na rozdíl odČeské lékařské komory, ve které je účast lékaře povinná, chce-li v rámci České republiky vykonávatlékařskou praxi, urolog nemusí být v ČUS (EAU atd.) spolčen a jehovzdělání a jeho odbornákompetence a odpovědnost je dána předpisy IPVZ Praha, ev. právními předpisy. Vedle ČUS působí v rámci České republiky druhá dobrovolná odborná společnost –Společnost ambulantních urologů (SAU), která sdružuje především soukromé, mimonemocniční urology.
↑Österreichisches Biographisches Lexikon 1815-1950. Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 1957.Dostupné online. S. 187. (němčina)
