Umělý trávník je druhkoberce z umělých hmot, který se svým charakterem a vzhledem podobá přírodnímutrávníku.[1]
Vlastní trávník jevšívanáplošná textilie s vlasem z materiálů s vysokou pevností. Pro určité účely použití se mezery mezi „stébly“ instalovaného trávníku zaplňují pryžovým granulátem nebo pískem.
Známé jsou speciální druhy zejména profotbal,baseball, rugby, golf, pozemní hokej
Na „stébla“, tj. na výplň všívanou do podkladovétkaniny se vyráběla asi do roku 2005 výhradně zpolyethylenovýchfóliových pásků. Potom se však pro tento účel začaly používat poněkud dražší, ale mnohem trvanlivějšímonofilní příze.
Podle druhu sportu se doporučují monofily:
Umělý trávník se „stébly" z kombinacetvarovaných a hladkých monofilů se dá případně použít bez výplně granulátem.[2]
Se vyrábí zpolypropylenové příze. Všívání (tufting) se provádí na strojích s pracovní šířkou až 5 metrů, vlasy s hustotou cca 15 000-20 000/m2 se zpevňují na rubní straně tkaniny latexovým nebo polyuretanovým zátěrem a tkanina seperforuje. „Stébla“ se stříhají na délku asi od 2 do 7 cm, hotový koberec váží 2–4 kg/m2.[3]
Způsob instalace (složení podkladové plochy, příp. odvodnění atd.) je závislý na použití trávníku a lokálních podmínkách. Postup pro položení umělého trávníku na zeminu probíhá v několika krocích:
U většiny trávníků se po instalaci mezi stébla sype granulát z použitých pneumatik (nebo v menší míře také písek), kterým se zlepšuje stabilita a pružnost trávníku. Údržba trávníku na hřištích spočívá v kartáčování povrchu každých 10-14 dní.[4] V roce 2008 se udávala životnost umělého trávníku na nejméně 10 let. Na umělém trávníku se dá hrát např. fotbal asi 2000 hodin (na přírodním 400 hodin), celkové kapitálové a provozní náklady na hodinu hry obnášejí cca 27 €/m2 (u přírodního nejméně 107 €).[2]
Technologie výroby byla vyvinuta v 50. letech 20. století vItálii, první výrobky přišly na trh v USA v roce 1960, v roce 2006 dosáhla celosvětová výroba 110 milionů m2.[2] Umělou trávu můžeme rozdělit na několik generací:[5]
První generace umělé trávy byla vyrobena v 60. letech 20. století z nylonovéhopolyamidu s krátkým vlasem. Tato tráva byla na dotek drsná a tvrdá, což způsobovalo třecí popáleniny sportovcům, kteří se po ní sklouzli. Vzhledově přírodní trávník nepřipomínala.
Kvůli problémům sportovců s povrchem 1. generace umělé trávy vznikla v 80. letech 2. generace trávníků vyráběná zpolypropylenu (PP). Vyznačovala s dlouhými vlákny, pískovou výplní a realističtějším vzhledem. Tento typ se osvědčil ve sportech, kde nedocházelo k častému kontaktu s trávníkem. Díky drsnému povrchu se ale neujal uamerického fotbalu ani ufotbalu.
Třetí generace se začala vyrábět v 90. letech zpolyetylenu (PE) a granulované pryže. Tento typ umělé trávy vypadal více jako skutečná tráva a v míčových sportech se tak i více podobně choval. Od předchozích generací se odlišoval lepším podložím a délkou vláken 5 – 6 cm.[6]
Čtvrtá generace na rozdíl od umělé trávy 3. generace již nevyužívá pryžovou vyplň nad vrstvou písku, ale směs různých tvarovaných přízí, což umožňuje více mírnit pády a ještě více napodobuje chování míče na přírodním trávníku.[7]
Koberce na umělý trávník sestávaly z 57 %PE, 32 %PP a 11 %PA.[8] 40 % ploch bylo v roce 2006 instalováno na fotbalových hřištích, 40 % na tenisových, 10 % na hřištích pro pozemní hokej a 10 % na ostatních plochách.[2]
V roce 2010 stál např. v Německu umělý trávník včetně instalace na fotbalovém hřišti cca 60 €/m2.[9]
Umělý trávník se vyrábí z recyklovaných materiálů a je tak zdravotně závadný.[10]
Obrázky, zvuky či videa k tématuumělý trávník na Wikimedia Commons