Ulánbátar (mongolskyУлаанбаатар) je hlavní městoMongolska. Leží v severovýchodní části země v údolí řekyTúl a na úpatí horského masivuBogd úl v nadmořské výšce nad 1300 metrů. Je to nejchladnějšíhlavní město světa s velmi drsným, vnitrozemskýmpodnebím. Žije zdepřibližně 1,40 milionu obyvatel, což je téměř 50 % obyvatel celého Mongolska. Dříve se město jmenovaloUrga, dnešní název Ulánbátar získalo až ve 20. letech20. století. Ulánbátar znamená v překladu„rudý bohatýr“ a uctívá památku mongolského revolucionářeSüchbátara.
Zajímavostí je, že se jedná pravděpodobně o nejchladnější hlavní město na světě,[2] kde průměrná teplota zůstává po 6 měsíců v roce pod bodem mrazu.
Město bylo založeno v roce1639 jako hlavní sídlobogdgegéna, hlavylámaistůVnitřního Mongolska. Tehdy se jmenovaloUrga (Hlavní stan) nebo takéIch-chure (Velký klášter). Na přelomu 17. a 18. století vznikla nedaleko kláštera obchodní osadaMajmačen. Během několika následujících desetiletí se plocha meziklášterem a obchodní osadou začala zastavovat. Pro správuVnějšího Mongolska simandžuští místodržitelé vybrali město za své sídlo. Vzhledem k jeho strategické poloze meziRuskem aČínou byl dokonce v roce1861 ve městě otevřen ruský konzulát. V roce1911 byla za ruské podpory čínsko-mandžuská vláda svržena a vyhlášen autonomníMongolský stát. Tehdejší Urga byla na relativně krátkou dobu přejmenována naNijs-lel-chure. Listopad1919 ale znamenal opětovné obsazení Mongolska čínskými vojsky. Různé boje přetrvaly až do roku1921, kdy bylo město6. července osvobozeno revolučními skupinami Süchbátara aČojbalsana za podporyRudé armády. V roce1924 se poprvé sešel Velký lidový chural a vyhlásilMongolskou lidovou republiku. Tehdy došlo k přejmenování města na dnešní název Ulánbátar. V té době tvořily město hlavně jurty a různé hliněné a dřevěné domky. Mezi nimi vynikaly lámaistické chrámy se zlatými věžemi. Došlo k rozčlenění obyvatel města na lámy, knížata, kupce, řemeslníky, Číňany a Rusy. Vzhledem k velkému vlivuSSSR pokračovala výstavba města podobně jako u ostatních sovětských měst. Osou nové výstavby se stala 20 km dlouhá třída Míru, která protíná město od západu k východu. Podél ní byly postupem času vystavěny moderní výškové budovy s ministerstvy, úřady, obchody i byty. Na centrálním náměstí vyrostl obrovský pomník amauzoleum Süchbátara, vládní budovy,opera, národnídivadlo (1932) a velký hotel Altaj. Centrum města obepíná okružní ulice, navazující na třídu Míru. Podél ní je vystavěno univerzitní městečko (založené v roce1942) s výzkumnými a vědeckými ústavy, Palácem pionýrů a Palácem sportu. V západní části města najdeme velké panelovésídliště. Jihovýchodně od centra byly vybudovány průmyslové závody.
Po rozpaduSovětského svazu došlo v Mongolsku k uvolnění politických poměrů a k prvním svobodným volbám. V nich překvapivě opět zvítězilikomunisté – tentokrát však jejich mírnější „reformní“ odnož. V roce 1994 byllámaismus (tibetský buddhismus) prohlášen za státnínáboženství. Nejvýznamnějšími průmyslovými obory jsou průmysl obuvnický, kožedělný, potravinářský, strojírenský a hutnický. Město leží na odbočceTranssibiřské magistrályUlan-Ude –Peking, která spojujeRusko sČínou a nazývá seTransmongolská magistrála. Leteckou dopravu zajišťují novéČingischánovo letiště a staréletiště Bujant Uchá. Ulánbátar působí jako relativně moderní město s velkým množstvímpaneláků. Typickéjurty ale ve městě najdeme také. Ve městě má sídlo prezident, vláda a mongolský parlament – jednokomorový Velký lidovýchural. Město řídí městská rada.
