Ukrajinská krize byla vlna nepokojů, skrytá ruskáintervence amezinárodní krize meziUkrajinou aRuskem, která předcházela vypuknutírusko-ukrajinské války roku 2014. Probíhala od listopadu 2013, kdy ukrajinský prezidentViktor Janukovyč nečekaně odmítl podepsat připravenouasociační dohodu sEvropskou unií, do léta 2014, kdy se ruské ozbrojené síly očividně zapojily do bojů.
Po Janukovičově otevřeném příklonu na stranu Ruska začali občané především západní a střední Ukrajiny demonstrovat zaproevropské směřování; tyto protesty zejména v Kyjevě se nazývajíEuromajdan. Naopak množství etnických Rusů především v regionech jihovýchodu Ukrajiny podporovalo proruské směřování a demonstrovalo na podporu Janukovyče (Antimajdan).[1][2] Proti Euromajdanu brutálně zasáhly[3] policejní jednotkyBerkut[4][5] a odstřelovačizavraždili 80[6] až 100 lidí. To vedlo ke zintenzivnění střetů v Kyjevě,[7] načež Janukovyč uprchl ze země, a tím se prakticky vzdal prezidentského úřadu. Poté byla vytvořena nová, prozápadní vládaArsenije Jaceňuka a prozatímním prezidentem se stalOleksandr Turčynov.
Následovala řada politických i ozbrojených konfliktů, mimo jinékrymská krize vedoucí k anexiKrymu Ruskem zaúčasti ruské armády,[8] dále faktické odtržení separatistických území na východě Ukrajiny (válka na východní Ukrajině) a celkově nastoleníválečného stavu mezi Ukrajinou a Ruskem.
První krize ohledně zahraničněpolitického směřování země propukla již v roce2004 běhemoranžové revoluce. Ve sporných prezidentských volbách vyhrálViktor Janukovyč, který měl podporu zejména na jihu a východu Ukrajiny s převahou ruskojazyčných obyvatel a ze zahraničí z Ruska. Protestanti dosáhli opakování voleb a prezidentem se stal proevropsky orientovanýViktor Juščenko, který měl nejsilnější podporu na severu a západě země.
Ukrajina za Juščenka v roce 2008 požádala o plán na vstup doSeveroatlantické aliance (NATO). To aliance razantně odmítla na dubnovém summitu v Bukurešti, zvlášť ze strany Francie a Německa a zejména kvůli silnému odporu Ruska[9] jasně vyjádřenému v Putinově projevu namnichovské konferenci o rok dříve. Ukrajina se pak soustředila na navazování spolupráce sEvropskou unií. Po nenaplněných nadějích Juščenkovy éry se v roce 2010 stal prezidentem Viktor Janukovyč. Ten ukončil snahy o možné přistoupení k NATO, ale dále pokračoval v jednání s EU, které mělo být po pěti letech završeno podpisemasociační dohody.
Kvůli pozastavení podpisu asociační dohody mezi Ukrajinou aEvropskou unií (EU), o kterém rozhodli tehdejší ukrajinský prezidentViktor Janukovyč a jeho vláda, vznikla v listopadu 2013 série protestů zvanýchEuromajdan, které byly zpočátku pokojné.[10][11] Postupně však vznikaly různě závažné konflikty a střety demonstrantů s pořádkovými silami. Například 30. listopadu zasáhla policie proti pokojné demonstraci asi 1000 lidí a při zásahu bylo mnoho lidí zraněno.[12][13]
Síla demonstrací se stupňovala a zúčastňovalo se jich stále více lidí. Mezi demonstranty se objevovaly i radikální a agresivní bojůvky, útočící na pořádkové síly kamením, řetězy, tyčemi, světlicemi,molotovy a dokonce i najíždějícímibagry a nákladními vozy, na což odpovídala pořádková policie rovněž použitím násilí.[14][15][16] Po určitou dobu byly tyto bojůvky ještě málo početné a většina demonstrantů se chovala pokojně.[17] V lednu a únoru 2014 vyvrcholily demonstrace v tvrdé střety mezi radikálními demonstranty z řad krajní pravice a zásahovou jednotkou Berkut. Opoziční politikové svolávali demonstranty z jiných částí Ukrajiny na náměstí Majdan v Kyjevě; mj. používal ukrajinský oligarchaPetro Porošenko k tomuto účelu jím vlastněnou televizní stanici Kanál 5, jak později sám prohlásil v rozhovoru s americkými novináři.[18] Ve dnech 18.–20. února zahájili neznámíodstřelovači z okolních budov palbu do demonstrantů i policistů. Při zásahu a střelbě zemřelo asi 80 až 100 lidí, čímž vznikl silný mezinárodní tlak na Viktora Janukovyče, aby upustil od násilí a vyjednával.
Prezident Janukovyč a jeho vláda skutečně zahájili vyjednávání s opozicí. Za účasti ministrů zahraničíNěmecka a Francie bylo 21. února dosaženodohody o předčasných prezidentských volbách ještě v roce 2014. Tato dohoda se však pod tlakem ozbrojených demonstrantů brzy stala bezpředmětnou a následujícího dne uprchl prezident Janukovyč s pomocí Ruska ze země. Byla dosazena nová ukrajinská vláda a parlament, ze kterého byli vyloučeni zástupciStrany regionů, a ten zvolilOleksandra Turčynova prozatímním prezidentem.
V reakci na tyto události demonstrovali proruští aktivisté na východě země na podporu Janukovyče. Byl to tzv.Antimajdan, série provládních demonstrací, probíhající paralelně k protestnímu hnutíEuromajdan. Již 25. listopadu 2013 se uskutečnila v Kyjevě demonstrace na podporu tehdejší vlády premiéraMykoly Azarova, prezidentaViktora Janukovyče a pro blízké vazby s Ruskem. Této demonstrace se zúčastnilo asi 10 000 lidí.[19] V Doněcku došlo koncem února 2014 ke srážkám mezi aktivisty Euromajdanu a ozbrojenými separatistickými silami.
Rusko celý tzv. Euromajdan prohlásilo za fašistický převrat s tím, že ruská menšina na Ukrajině je v bezprostředním nebezpečí.[20] Především na Krymu a v ruských médiích se rozpoutala velká mediální kampaň proti novému ukrajinskému kabinetu, označovanému otevřeně za banderovský a fašistický. Ruští vojáci obsadili úřady, svrhli je a dosadili své úředníky. Začalakrymská krize, na poloostrově se objevila silnáarmáda v neoznačených uniformách, vydávaná za krymskou domobranu. Postupně obsazovala jednu ukrajinskou základnu za druhou. Později se potvrdilo obvinění, že šlo oruskou armádu a další ruské občany. Parlament postupně začal za silné propagandy připravovatreferendum o připojení k Rusku, po jehož jednoznačném výsledku došlo kvyhlášení nezávislosti na Ukrajině. Tu obratem uznalo Rusko a připojilo Krym ke svému území, navzdory silným mezinárodním protestům, označujícím ruský postup za otevřenou agresi vůči ukrajinskému suverénnímu státu. Bývalý prezident Janukovyč později tvrdil, že ruskou armádu pozval on a že toho kvůli ukrajinské ztrátě Krymu lituje.[21] Ruská armáda útokem na orgány ukrajinského státu porušilamezinárodní dohodu zaručující Ukrajině veškeré bezpečnostní záruky výměnou zavzdání se jaderných zbraní, nazývanouBudapešťské memorandum, kterou podepsalo také Rusko.[22]
V průběhu Euromajdanu docházelo k méně početným protivládním protestům také na východě Ukrajiny.[23][24][25] Po převratu a následnémodtržení Krymu se začalo v ruských médiích a mezi elitami věrnými svrženému prezidentovi prosazovat připojení oblastí s početnými ruskými menšinami k Rusku.[26][27] Většina obyvatel těchto oblastí však podporovala setrvání ve stávajícím uspořádání Ukrajiny,[28][29] kterýžto názor se s dále popsanými událostmi stále prohluboval.[30] VDoněcké,Charkovské aLuhanské oblasti, kde žijí nejpočetnější ruské menšiny, začaly násilné pokusy malých skupin o obsazování místních úřadů díky podpoře Ruské federace a za přítomnosti ruských vojáků.[31][32][33] Policii se většinu protestů dařilo udržet pod kontrolou. Situace se vyostřila 7. dubna, kdy se protestující pokusili obsadit radnice a policejní stanice vCharkově[34] aDoněcku.[35] VCharkově[36] byl pokus potlačen, při akci, která se obešla bez obětí na životech, bylo zatčeno asi 70 separatistů,[37] ale vDoněcku se radnici podařilo obsadit a protestující vyhlásiliDoněckou lidovou republiku.[35][38] Podobná situace nastala i 8. dubna vLuhansku, kde byli demonstranti také úspěšní, obsadili radnici a vyhlásili nezávislouLuhanskou parlamentní republiku.[39] Ani jedna zprvu nedostala podporu od místních správních orgánů ani důležitých organizací, a tak zůstaly izolované.[40] V Luhansku bylo propuštěno téměř všech 60 zadržovaných rukojmích, podle demonstrantů se ale nejednalo o rukojmí, ale o jedince, kteří neunesli vyhrocenou atmosféru.[41] Až 12. dubna začaly znovu protesty a vDoněcké oblasti došlo k mnoha útokům (někde i ozbrojeným) na policejní stanice a radnice, z nichž některé byly úspěšné. Na některých místech se k demonstrantům údajně přidali příslušníci pořádkových sil.[42][43][44][45] Ukrajinské pořádkové jednotky 13. dubna začaly útočit na separatisty ve městěSlavjansk.[46] 14. dubna vypršelo ultimátum úřadujícího prezidenta Turčynova ozbrojencům, že buď složí zbraně a amnestováni opustí obsazené úřady, nebo dojde k zásahu ukrajinské armády.[47][48] Ten skutečně nastal, když ukrajinská armáda oblehla Kramatorsk, načež ozbrojenci opustili policejní stanici, kterou den před tím obsadili (ve městě nadále ovládají jiné budovy), ale ještě téhož dne podnikli útok na místní letiště, které ukrajinská armáda ubránila.[49][50][51][52] Vzbouřencům se i přes to podařilo 16. dubna obsadit další budovy v Doněcku a v Kramatorsku se jim podařilo ukořistit 6 ukrajinských obrněných vozidel.[53]
Podle agentury Reuters odmítali ze začátku ukrajinští vojáci proti vzbouřencům zasahovat a někteří dokonce přecházeli na jejich stranu.[53] To se změnilo po prvních ozbrojených konfliktech se ztrátami na životech.
Podle generálního tajemníka NATO Andersa Fogha Rasmussena se opět na východě Ukrajiny objevili dobře vycvičenímuži s dobrou ruskou výzbrojí v neoznačených uniformách, jako tomu bylo na Krymu při rozdmýchání protestů, které vedly k jeho odtržení.[46] Že se v tomto opakuje krymský scénář, uvedla také při jednáníRady bezpečnosti OSN americká velvyslankyně při OSN Samantha Powerová.[47] Přítomnost těchto lidí z Krymu a z Ruska potvrdila ve Slavjansku jeho starostka Nělja Štepová.[54] Putin nejprve působení ruských jednotek na východě Ukrajiny vyloučil, podle něj se jednalo o místní občany.[55] V prosinci 2015 však Vladimir Putin přiznal, že jsou vDonbasu lidé plnící různé úkoly včetně vojenských, nicméně nešlo podle něj o pravidelné jednotky.[56] V říjnu 2016 poprvé připustil intervenci na Ukrajině, ke které podle něj bylo Rusko dohnáno kvůli obraně rusky hovořícího obyvatelstva Donbasu popřevratu na Ukrajině.[57] Na rusko-ukrajinských hranicích je podle britského velvyslance u OSN asi 40 tisíc ruských vojáků,[47] ačkoliv Rusko několikrát oznámilo jejich stažení,[58] a dalších asi 25 tisíc je na Krymu.[47] Západ tak tlačí na Rusko a obviňuje ho, že stojí za probíhající destabilizací regionu. To zase tvrdí, že za ní stojí kyjevská vláda a tlak Západu na Kyjev. Podle komentátorů jde o „dialog hluchých“.[47]
Moskva potvrdila, že Ukrajinci zajali 10 ruských výsadkářů několik kilometrů ve vnitrozemí Ukrajiny.[59] Podle Moskvy ale tito výsadkáři překročili hranici omylem.
V průběhu Velikonoc 2014 ukrajinská vláda dočasně zastavila své aktivity proti separatistům. Toto dočasné příměří bylo po Velikonocích formálně ukončeno s tím, že podle vicepremiéraVitalije Jarema budou v blízké budoucnosti podniknuty odpovídající kroky, Sergej Lavrov ovšem varoval Kyjev sdělením, že v případě ohrožení ruských občanů bude Rusko reagovat stejně jako v případě války s Gruzií o Jižní Osetii.[60] Separatisté v Luhansku požadují záruku amnestie a vypsání referenda o sebeurčení a zavedení ruštiny jako státního jazyka.[61]
Protože proruští separatisté útočili a zabili 4 lidi v ruskojazyčných regionech, zdála se být zmařena konference o Ukrajině v Ženevě.[62] Nakonec ale 17. dubna začala.[63] Kvůli pronikání ruských agentů byla Ukrajina připravena uzavřít hranice s Ruskem.[62] Podle ukrajinského ministerstva vnitra ale ujednání dosažené v Ženevě Rusko „demonstrativně ignorovalo“,[64] protože na operacích separatistů se podíleli agenti ruských tajných služeb, kterým veleliIgor Bezler aIgor Girkin zvaný Strelkov.
Dne 17. července 2014 dostal konflikt i výrazný mezinárodní přesah poté, co byl několik desítek kilometrů západně od ruských hranicsestřelen civilní letoun Malaysia Airlines 17 (MH 17), který směřoval z Amsterdamu do Kuala Lumpur. Neštěstí si vyžádalo celkem 298 mrtvých, včetně 80 dětí, což vedlo k okamžitému uzavření letového prostoru nad celou východní Ukrajinou a silné mediální odezvě v mezinárodních sdělovacích prostředcích. Letadlo bylo sestřeleno protiletadlovým raketovým kompletem Buk M3[65], kterým disponuje ruská armáda. Ta ovšem přítomnost těchto zbraní na východní Ukrajině odmítla a za viníka nehody označila naopak armádu Ukrajiny, která starší verzi (Buk M1) tohoto raketového systému rovněž vlastní. Rusko bylo usvědčeno, že falšovalo záběry z místa havárie.[66] Ukrajinská výzvědná služba později uveřejnila nahrávky rozhovorů proruských separatistů, z kterých vyplývá, že letoun sestřelili oni.
Bývalý německý kancléřGerhard Schröder při návštěvě v Bělehradu v souvislosti s děním na Ukrajině zmínil nálety NATO na Jugoslávii v roce1999.[67][ujasnit] Ovelikonoční neděli (2014) se k situaci na Ukrajině vyjádřili imoskevský patriarchaKirill akyjevský patriarchaFilaret.[68] Moskevský patriarcha žádal zastavení úmyslů všech, kteří chtějí rozervat Svatou Rus, zatímco kyjevský patriarcha vyjádřil naději, že Rusko zabralo Krym pouze dočasně, a konstatoval, že Rusko pokračuje v agresi na východě Ukrajiny. K ukončení konfliktů na Ukrajině a vSýrii ve velikonočním projevuUrbi et orbi vyzvalpapež František.[69]
Bývalý místopředseda Státní dumyVladimir Žirinovskij prohlásil, že Rusko nemůže přijmout, aby letadla a střely namířené proti Rusku startovaly z území Polska a pobaltských republik a v případě vojenského konfliktu jsou určeny k záhubě.[70] Kvůli výrokům Žirinovského si polské ministerstvo zahraničí předvolalo ruského velvyslanceVladimira Grinina. Při své návštěvěEstonska před summitemSeveroatlantické aliance varovalBarack Obama Rusy před vstupem do pobaltských zemí.[71]
{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
KategorieUkrajinská krize ve Wikizprávách