SlovoUkrajina jeslovanského původu,etymologie však není jednoznačná: nejčastěji se uvádí význam „okrajové území“, přesněji jednotlivá krajní, hraniční knížectvíKyjevské Rusi. Další výklady hovoří v souvislosti s knížectvími o „ukrojených“, oddělených zemích. První doložené užití z roku 1187 pochází zKyjevského letopisu, zachovaného v Pověsti dávných let vIpaťjevském kodexu z 15. století, kde se hovoří o smrti perejaslavského knížete, jejž „Ukrajina bohatě oplakala“.[11][12]
V následujících staletích bylo slovo nadále používáno především v širokém významu krajních území, někdy též oblastí vnějších slovanskému osídlení, tj. sousedních „ukrajin“.[13] Od 16. století se slovo objevuje i mimoslovanské písemné památky a v průběhu 17. století se začíná etablovat vevropské geografii; postupně začíná odkazovat k „území obývanému Ukrajinci“. OznačeníUkrajina bylo užíváno spíše v lidové řeči, zatímco polské a ruské úřady používaly zpravidla označeníMalá Rus,Malorusko – v kontrastu k Velké Rusi (dnešnímu Rusku), Bílé Rusi (dnesBělorusko) aČervené Rusi (Halič). Obyvatelé Ukrajiny bývali označováni zpravidla jako Malorusové čiRusíni; etnonymumUkrajinec se objevuje přibližně od 18. století, plně se však prosadilo až koncem 19. století.[zdroj?]
Dějiny Ukrajiny
Související informace naleznete také v článku Dějiny Ukrajiny.
Pravěk až středověk
Keramika Tripolské kultury
Z doby před asi 150 tisíci lety pochází nejstarší důkazy o osídlení dnešní Ukrajiny.[14]Neandrtálské osídlení na Ukrajině je doloženo z období 43 000–45 000 př. n. l.[15] Z období 32 000 let př. n. l. pocházejí první stopy po lidech moderního typu agravettienské kultuře.[16] Území je také považováno za pravděpodobné místo prvnídomestikace koně.[17]
Z 5. tisíciletí př. n. l. pocházejí nálezy artefaktůtripolské kultury,[18][19] která patří mezi nejstarší civilizaceneolittické Evropy.[20] Podle převládajícíkurganové hypotézy ležela pravlastIndoevropanů vestepích Ukrajiny a jižního Ruska, kde vytvořili tzv.jámovou kulturu, a odkud se začali před asi 5 000 lety šířit do Evropy a dalších částí světa.[21] Ve starověku byl jih Ukrajiny periferiíantického světa: existovalo zde královstvíSkythů, o jejichž životě podává zprávu řecký historikHérodotos, který oblast osobně navštívil.[22][23] Na Krymu a na pobřeží Černého moře vznikalyřecké a pozdějigótské kolonie (Pontská Olbia,Tyrás,Chersonésos).[24] Střední a severozápadní Ukrajina je pak oblastíetnogenezeSlovanů (vizAntové, kteří podle Ptolemaia ve 2. století nesli název Vendů).[25][26] Vendů byli v 6. století podmaněni Avary a tím i zanikl jejich název. S úpadkem Avarské říše došlo k rozvoji ukrajinské říše.[25] V 7. stoletíProtobulhaři vybudovali na jihu UkrajinyStaré Velké Bulharsko. Po jejich migraci na západ oblast ovládliChazaři. Podle amerického historika Timothyho Snydera vikingští otrokáři putovali podél řeky Dněpr přes tržní osadu nazývanou Kyjev dál na jih skrz peřeje, přes které si nechali lodě přenášet, přičemž tito Vikingové si říkali Rusové a vytlačili z kyjevské oblasti Chazary a sami splynuli s místními obyvateli.[25]
Roku 882novgorodský knížeOleg ovládl Kyjev, který předtím platil tributChazarské říši. Tak se na území dnešní Ukrajiny, Ruska a Běloruska zformoval první východoslovanský stát,Kyjevská Rus. Spojení Slované poté dobyli hlavní město Chazarů. Nejvýznamnější panovník Kyjevské RusiVladimír I. přijal roku 988 křesťanství, a tovýchodní (viz téžSvěcení Rusi). Ke historickému a kulturnímu odkazu Kyjevské Rusi, která zažila největší rozkvět kolem 11. století, se hlasí nejen Ukrajina, ale i další východoslovanské státy.[27] Od 12. století docházelo krozpadu Rusi na jednotliváruská knížectví pod vládouRurikovců; na západě bylo nejdůležitějšíHaličsko-volyňské knížectví, jehož nejvýznamnějším vládcem bylDaniel Romanovič Haličský, jenž si dokonce vydobyl osobní titul krále. Ve středu Ukrajiny to byloKyjevské knížectví, nejmocnější za vládyJurije Dolgorukého. Jih dnešní Ukrajiny byl osídlen kočovnýmiturkickými kmeny (Pečeněhové aKypčaci).
Ve 13. století došlo běhemmongolské invaze k obsazení části samostatných knížectvítatarskými (mongolskými) nájezdníky. Kyjev byl zpustošen roku 1240 Mongoly a centrum Rusi se později přesunulo na sever.[28] Celá oblast se dostala pod vliv nově zformované tatarskéZlaté hordy; pouze na západní část dnešní Ukrajiny tatarská moc nepronikla.Západní část Ukrajiny byla od konce 14. století součástí Polska (Podolí, Červená Rus, částVolyně). Valná část Ukrajiny se s úpadkem Zlaté hordy stala suverénní součástíLitevského velkoknížectví. Litevci dosáhli rozhodného vítězství nad Zlatou hordou vbitvě u Modrých vod a završili tak úspěšné dobytíKyjevského knížectví. Na jihu se vytvořilKrymský chanát a východ se dostával pod vlivMoskevské Rusi. Na břehu Černého moře si vytvořila několik koloniíJanovská republika (např. vKiliji).[29]
Roku 1569 došlo ke vznikuLublinské unie, ještě těsnějšího sepětí Polska a Litvy. Území Ukrajiny, které spadalo pod Litvu (přibližně po řeku Dněpr), bylo v rámciPolsko-litevského státu převedeno přímo pod Polské království.[30]Rusínská (ukrajinská) šlechta získala v Polsku stejná práva, jaká příslušelapolské šlechtě, ovšem za cenu polonizace a přijetíkatolictví. Výjimku tvořilizáporožští kozáci, kteří se sveřepě drželipravoslaví. Na jimi ovládaném území s centrem naSiči se soustřeďovali lidé z různých sociálních vrstev, zejména však poddanských, kteří sem utekli předfeudálním útlakem. Vytvořili jakýsi vojenský kvazistát, což Poláci tolerovali, neboť zjistili, že kozáci jsou užitečnou silou v boji s Turky a Tatary. Získali jistou autonomii dokonce i v polsko-litevské armádě (tzv. registrovaní kozáci).[31] Záporožci vytvářeli jakési vojenské nárazníkové pásmo v oblastiDivokých polí, sousedících s Krymských chanátem.
Tataři zKrymského chanátu a Nogajci, vazalové osmanskéhosultána, podnikali téměř každý rok loupeživé vpády, které zabraňovaly trvalejšímu osídlení jižní avýchodní Ukrajiny. Někteří historici odhadují, že při nájezdech obávané krymskotatarské jízdy, mezi 15. a 18. stoletím, byly odvlečeny a prodány dootroctví vOsmanské říši až 3 miliony lidí.[32]
Navzdory společnému nepříteli se však polská šlechta a kozáci postupně odcizili. Především kvůli útlaku rolníků a pronásledování pravoslaví. Nicméně v roce 1596 došlo k dohodě mezi katolíky a některými pravoslavnými – tzv.Brestlitevská unie – čehož důsledkem byl vznikUkrajinské řeckokatolické církve, doposavad druhé největší ukrajinské církevní síly vedleUkrajinské pravoslavné církve.[33]
Chmelnického povstání bylo provázeno obrovskými protižidovskýmipogromy. Obětí masového vyvražďování se stalo téměř 100 tisícŽidů v Polsku, Litvě i v Bělorusku, rozzuření kozáci však vraždili také Poláky, zejména šlechtice. Oběti byly často upalovány nebo naráženy na kůly. Za masakry nese zodpovědnost sám Chmelnický i jeho velitelé, např. neblaze proslulýMaxim Krivonos. Pronásledování Židů vyvolalo silnou migrační vlnu, mnoho Židů z Ukrajiny našlo útočiště mimo jiné i vČeských zemích. Zatímco západní historiografie hodnotí roli Chmelnického povstání kriticky a zdůrazňuje hlavně jeho brutalitu, v ukrajinském národním vědomí stále žije a je vnímáno jako osvobozenecká národní válka, jež vedla ke vzniku nezávislého ukrajinského státu. Naproti tomu Poláci a pochopitelně rovněž Židé je dosud vnímají silně negativně.
Po ochabnutí důvěry v Moskvu se Chmelnický pokusil vytvořit protipolskou koalici sTransylvánií aŠvédskem, ovšem neúspěšně. Roku 1657 Chmelnický zemřel. Na jeho místo nastoupilIvan Vyhovský. Ten se rozešel s Moskvou a raději se chtěl dohodnout s Poláky. Chtěl přeměnit Ukrajinu ve třetí subjekt polsko-litevské unie.
Polsko-litevská unie skutečně se záporožskými kozáky kompromis uzavřela, tzv.Dohodu z Haďače, podepsanou 16. září 1658 a schválenou polsko-litevským sněmem 12. května 1659.[34] Ta ustavila novou Unii jako trojčlennou (Polské království, Litevské velkoknížectví a Hetmanská Rus) a zaručila záporožským kozákům rovné postavení vůči Polskému království a Litevskému velkoknížectví, s vlastními úřady – maršálkem (premiérem), vojskem a nejvyšším soudem. Tato dohoda také zaváděla rovnoprávnost náboženskou pro pravoslaví. Kvůli pozdějším válečným událostem v Polsku (švédská „potopa“) a také kvůli nespokojenosti většiny kozáků s haďačskou dohodou a následné vzpouře proti Vyhovskému, však nebyla dohoda ve skutečnosti nikdy naplněna a trilaterální unie fakticky nevznikla.[35]
Místo toho přišlo zhruba v letech 1657–1686 období zvané „ruina“, éra chaosu, rozvratu a devastující války mezi Ruskem, Polskem,Krymským chanátem,Osmanskou říší a kozáky o kontrolu nad Ukrajinou.[36] Války intenzivně eskalovaly se stovkami tisíc úmrtí. Po letech nepřetržitého válčení v roce 1667 mírová smlouva z Andrusova rozdělila kozácké území mezi Polsko-litevskou unii (Pravobřežní Ukrajina) aCarské Rusko (Levobřežní Ukrajina). Hranici tvořila řekaDněpr, Kyjev připadl Moskevskému knížectví.[25] Konečná porážka kozáků přišla v roce 1686. „Smlouva o věčném míru“ mezi Ruskem a Polskem z toho roku rozdělení Ukrajiny definitivně stvrdila.
V Rusy ovládané části se správy ujal hejtmanIvan Mazepa, který zpočátku věřil, že ruský carPetr I. ponechá Ukrajincům autonomii. Když pochopil, že to tak nebude, přidal se na stranu Švédů vSeverní válce.[37] Roku 1708 byl však poražen u BaturynuAlexandrem Menšikovem a zbaven vlády. Švédská porážka vbitvě u Poltavy o rok později značila konec snů o aspoň částečné ukrajinské nezávislosti. Mazepovci zůstali v exilu, svědectvím jejich politického zrání jeÚstava Filipa Orlika.[38]
Kyjevští církevní hodnostáři svým novým vládcům (Carské Rusko, resp. Moskevské knížectví) říkali, že Ukrajina a Rusko mají společnou historii, a tak se Moskevské knížectví se roku 1721 přejmenovalo na „Ruskou říši“ podle odkazu na středověkou Rus, která v té době již půl tisíciletí neexistovala.[25]
VPolsku docházelo k vnitřním rozbrojům a svoji úlohu sehrálo i vzepětí porobených národů, zejména na území současné Ukrajiny (největší ukrajinské povstání proti polské nadvládě na pravobřežní Ukrajině proběhlo pod vedenímIvana Honty roku 1768). Přidělení Polska v letech 1772–1795 byla kRuskému impériu připojena i většina pravobřežní (střední a západní) Ukrajiny kromě Haliče aBukoviny, jež získalahabsburská monarchie (1772).Kozácký hetmanát ztratil i jen náznak jakékoliv autonomie, zejména po zániku Záporožské Siče roku 1775.
Nová vlna, reprezentovaná napříkladMychajlo Drahomanovem, přišla v 70. letech, avšak tu již carské orgány vyhodnotily jako velké nebezpečí. Výsledkem bylo, že v roce 1876 vydal ruský carAlexandr II. nechvalně známýEmžský dekret, zakazující veřejné užíváníukrajinského jazyka.[41]
Ukrajinské národní snahy se pak soustředily především do habsburské části země, kde byl mnohem liberálnější režim (roku 1890 zde vzniklaUkrajinská radikální strana). První ukrajinskou politickou organizací hlásající jednoznačně osvobození Ukrajiny z ruské nadvlády bylo na konci 19. stoletíBratrstvo Tarasovců.[42] V roce 1900 vznikla v Charkově první ukrajinská politická strana v Rusku –Revoluční ukrajinská strana.[43] Po prvních volbách doStátní dumy roku 1905 se k ukrajinské identitě přihlásilo 45 poslanců a nalezli shodu na programu autonomie Ukrajiny v rámci Ruského impéria.[44]
Současně se – byť pomalu – rozvíjelo také hospodářství, začalo se s výstavbou železniční sítě a masivní těžbou uhlí; rychle rostla města, zejména Kyjev aCharkov. Osvobozenínevolníků v roce 1861 mělo na Ukrajinu hluboký dopad, protože 42 % její populace tvořili nevolníci.[45]
Ke konciprvní světové války a v průběhuruské občanské války bylo na části ukrajinského území sestaveno několik ukrajinských vlád. První ukrajinská republika –Ukrajinská lidová republika (UNR) – existovala v letech 1917–1919, ve východní části dnešní Ukrajiny. Byla však prakticky pouze válčící stranou v rámciruské občanské války a zanikla pod náporem ruskýchbolševiků.Západoukrajinská lidová republika (ZUNR) existovala v letech 1918–1919 a po celou dobu své krátké existence vedla boj proti polským jednotkám a zanikla pod náporem polských a rumunských vojáků. Obě části se nakrátko spojily 22. ledna 1919 (Akt Zluky). Z praktického hlediska se jednalo pouze o symbolický akt. V poválečném chaosu vznikly i další státní útvary jakoUkrajinský stát čiHuculská republika. Prvním ukrajinským prezidentem byl historik, literát a filosofMychajlo Hruševskyj.[46] Klíčovou politickou osobností východního státu bylSymon Petljura, západníhoJevhen Petruševyč. Hlavou Ukrajinského státu bylPavlo Skoropadsky, huculskou vládu vedlŠtefan Kločurak.
Již v únoru 1919 bolševici dobyli Kyjev a Ukrajina tak upadla do chaosu. Nakonec obě části státu bojovaly nezávisle na sobě své vlastní války. Západní část se musela potýkat s invazí Poláků, zatímco zbytek Ukrajiny bojoval na východě s ruskými bolševiky. Vedle bolševiků abělogvardějců se do konfliktu zapletli také anarchisté (Nestor Machno) a řada dalších skupin. Vboji o národní samostatnost ale byli Ukrajinci nakonec poraženi: popolsko-ukrajinské válce se západní Ukrajina stala součástí2. polské republiky a v roce 1922 vzniklaUkrajinská SSR jakožto řadová republika Sovětského svazu s hlavním městem ve východoukrajinském Charkově, které bylo roku 1934 přeneseno doKyjeva. V letech 1926–1940 existovala v rámci Ukrajinské SSRautonomní republika Moldavanů.Bukovina byla anektovánaRumunskem,Zakarpatská Ukrajina byla v roce 1919 připojena kČeskoslovensku.[47]
Roku 1929 se veVídni uskutečnila konference Ukrajinců, kteří emigrovali z vlasti. Tito založiliOrganizaci ukrajinských nacionalistů (OUN), jež usilovala o samostatný ukrajinský stát (často násilnou formou) a významně zasahovala do dalšího osudu Ukrajiny.
Populace ve městech Ukrajinské SSR v roce 1925 (zeleně Ukrajinci, béžově Rusové, černě Židé)Obětihladomoru na ulicích Charkova
Národnostní požadavky byly v prvním období Sovětského svazu plněny poměrně dobře. V rámci programu zvanéhokorenizacija (někdy překládáno jako indigenizace) byly podporovány národní jazyky a kultury. Programukrajinizace řídil zejménaMikola Skripnik. Avšak národně orientovaní politici byli ve 30. letech zhusta zlikvidováni ve Stalinových čistkách jako „buržoazní nacionalisté“. Skripnik raději spáchalsebevraždu, aby se zinscenovanému procesu vyhnul. Jeho kolega a vůdce ukrajinských komunistůStanislav Kosior však popravě neunikl. Na konci 30. let již bylakorenizacija jednoznačně nahrazenarusifikací. V roce 1938 se ruština například stala povinným předmětem studia na všech neruských školách.[48] Etnické napětí tak vzrostlo. Česká menšina, která žila na Ukrajině a která byla podporována československou vládou a evangelickou církví, byla pronásledována.[49][50] Uvádí se, že v roce 1937 přišlo na Ukrajině o život nejméně 181 Čechů a v roce 1938 nejméně 352.[51]
Ukrajina byla v sovětské éře vystavena ovšem i tvrdším zkouškám. Nejtěžší z nich byl hladomor (ukrajinskyHolodomor) v letech 1932–1933, který byl vyvolán násilnoukolektivizací zemědělství. Tato katastrofa, jež byla zřejmě alespoň zčásti úmyslně vyvolánaStalinovou politikou, je dodnes obestřena nejasnostmi a dohady, neboť stalinský režim o ní přikázal mlčet. Odhady počtu obětí se velmi různí; historici hovoří nejčastěji o 2,5 až 5 milionech mrtvých hladem.[52] Nejhůře byly zasaženy Ukrajinská SSR, severní Kazachstán aKubáň v nynějším jižním Rusku. Menší hladomory postihly Ukrajinu také v letech 1921–1923 a 1946–1947, tedy v poválečných obdobích. Průmyslová produkce Ukrajiny se nicméně během 30. let zčtyřnásobila.
Územní vývoj Ukrajiny, 1918–1991
V letech 1941–1944 byla Ukrajinaokupována Německou říší. Někteří západní Ukrajinci, kteří se k Sovětskému svazu připojili teprve v roce 1939, vítali Němce jako osvoboditele. Nadšení však dlouho nevydrželo. Němci se jen málo snažili využít nespokojenosti se stalinistickou politikou. K překvapení Ukrajinců zachovali systém kolektivních farem. Deportovali také dva miliony Ukrajinců za prací do Německa jakoostarbeitery a zahájili program vylidnění Ukrajiny v rámciGeneralplanu Ost, aby připravili území na německou kolonizaci.[53] Na Západní Ukrajině vznikla iUkrajinská povstalecká armáda (UPA). Bylo to vlastně ozbrojené křídloOrganizace ukrajinských nacionalistů, či spíše jedné její frakce, vedenéStepanem Banderou (odtud označení banderovci). Organizace se vyvinula v meziválečném Polsku. Jejím cílem byl samostatný ukrajinský stát na území s ukrajinskou etnickou většinou.[54] Od roku 1943 až do konce války prováděla UPA masakry etnických Poláků v oblasti Volyně a východní Haliče. Zabila kolem 100 000 polských civilistů.[55] Po válce pokračovala UPA v boji proti Sovětskému svazu, a to až do 50. let 20. století. Banderovci ani OUN s nacisty vyloženě nespolupracovali, s výjimkou křídlaAndrije Melnika. Jiné nacionalistické hnutí,Ukrajinská osvobozenecká armáda, bojovalo přímo po boku nacistů.
Kyjev v troskách během druhé světové války
Většina Ukrajinců ovšem bojovala vRudé armádě a v sovětskémodboji. V řadách sovětské armády bylo asi 4,5 milionů Ukrajinců. Prosovětský partyzánský odboj na Ukrajině měl na počátku 47 800 členů, na vrcholu v roce 1944 pak již 500 000 příslušníků, přičemž asi 50 % tvořili etničtí Ukrajinci. V obkličovacíbitvě o Kyjevský kotel bylo město pro svůj zuřivý odpor prohlášeno za „Město hrdinu“. Bylo tam zabito nebo zajato více než 600 000 sovětských vojáků. Podle oficiálních údajů k 1. lednu 1945 sloužilo v armádách 1.,2. a4. ukrajinského frontu, které měly hlavní podíl na porážce německých vojsk na území Československa, celkem 1 049 229 Rusů a 610 668 Ukrajinců.[56]
Němci na Ukrajině prováděligenocidní politiku protiŽidům. Asi 1,5 milionu jich zabily německé jednotkyEinsatzgruppen, někdy s pomocí místních kolaborantů. Celkovéztráty způsobené ukrajinskému obyvatelstvu během války se odhadují na 6,8 milionů (včetně Židů).[53] Z odhadovaných 8,6 milionu ztrát sovětských vojáků připadá na 1,4 milionu na etnické Ukrajince. Ztráty ukrajinského lidu ve válce činily 40-44 % celkových ztrát SSSR. Bylo zničeno více než 700 ukrajinských měst a 28 000 vesnic. Země vyšla z války zcela zdevastována. V němekých táborech na území Ukrajiny zemřelo hlady a následkem brutálního zacházení v letech 1941 a 1942 velké množstvísovětských válečných zajatců.
Poválečný stalinský režim sáhl knuceným přesunům obyvatelstva, a z velké části právě na Ukrajině. K 1. lednu 1953 tvořili etničtí Ukrajinci 20 procent ze všech deportovaných v Sovětském svazu. Kromě toho bylo obětí nucených deportací přes 450 000 etnických Němců z Ukrajiny a více než 200 000 krymských Tatarů.
Poválečná doba přinesla ale i územní zisky: K Ukrajině byla připojena její nynější západní část (tj. západníVolyň a východní Halič), která před válkou patřila Polsku. Tato území byla krátkodobě obsazena sovětskými vojsky již v září 1939, v zimě 1939/1940 pak proběhla zfalšovaná referenda o připojení těchto území k SSSR. Podobným způsobem, tedy zfalšovaným referendem, byla po obsazení Rudou armádou k Ukrajině připojena takéPodkarpatská Rus, která byla předválečnou součástíPrvní Československé republiky. V roce 1954 se stal součástí Ukrajinské SSR i poloostrovKrym, jenž byl do té doby součástíRuské SFSR.[57] Šlo o dar v rámci oslav 300 letperejaslavské smlouvy. Jedná se o etnicky převážně ukrajinské, avšak politicky ruské území, připojené k Ruské říši v letech 1782–1784, porusko-turecké válce.[58]
V 60. letech pokračovala masivníindustrializace aurbanizace především východní části země. Byla zbudována kaskáda přehrad naDněpru. Rozvoj průmyslu a moderníchtechnologií bez ohledu naživotní prostředí si však vedle znečištění ovzduší vyžádal krutou daň: 26. dubna 1986 došlo na severu země kčernobylské katastrofě, nejhorší haváriijaderné elektrárny ve světových dějinách.[59] Ukrajinsko-běloruské pomezí je dodnes zamořeno radioaktivním spadem, území v okruhu několika desítek kilometrů muselo být vysídleno.
V roce 1990 vyhlásilaVerchovna rada Ukrajiny (parlament) suverenitu země, nezávislost pak byla oficiálně vyhlášena 24. srpna 1991 současně s rozpadem Sovětského svazu. Prohlášení nezávislosti bylo potvrzenoreferendem o nezávislosti Ukrajiny téhož roku za podpory 90,3 % voličů. Přechod k tržní ekonomice, který nebyl doprovázen cílevědomou kontrolou hospodářských subjektů, rozkladplánovaného hospodářství a především neschopnost politiků provést skutečné ekonomické a politické reformy, to všechno vedlo v 90. letech k propadu a dokonceagónii ekonomiky, která se vzpamatovala až okolo roku 2000.
Prvním prezidentem bylLeonid Kravčuk, jehož v roce 1994 vystřídal bývalý premiérLeonid Kučma. V roce 1996 byla schválenanová ústava s poloprezidentským systémem. Kučmova politická orientace byla převážně proruská, avšak v této otázce nebyl dlouho příliš zásadový. Jeho postupy proti opozičnímu tisku a radikálnějším kritikům mnohdy měly často zřetelně autoritativní rysy.
Po prezidentských volbách na konci roku 2004 proběhla v zemi neozbrojenáOranžová revoluce, vyvolaná nesouhlasem části veřejnosti s vítězstvím proruského kandidáta, premiéraViktora Janukovyče. Janukovyč byl nařčen z volebních manipulací a Nejvyšší soud Ukrajiny nařídil výsledky voleb anulovat. V druhé prezidentské volbě vyhrál jeho oponentViktor Juščenko. Oranžová revoluce poukázala na křehké spojení „proevropsky“ orientované západní a „prorusky“ orientované východní části země.
Po politické krizi v dubnu 2007, kdy prezident Juščenko rozpustil parlament, vyhlásil předčasné volby a pokusil se převzít kontrolu nad jednotkami ministerstva vnitra, se v květnu situace opět uklidnila. Předčasné parlamentní volby byly uskutečněny 30. září 2007. Největší počet hlasů v nich získala JanukovyčovaStrana regionů (34 %), těsně za ní se umístilBlok Julije Tymošenkové (31 %). Po dlouhém vyjednávání byla 18. prosince 2007 zvolena premiérkouJulija Tymošenková, jejíž blok utvořil koalici s Juščenkovou stranouNaše Ukrajina. V parlamentu však měla tato koalice jen těsnou většinu, která se rozpadla 6. června 2008, kdy z koalice vystoupili dva poslanci.[60] Vláda Julie Tymošenkové pak definitivně padla 16. září 2008.[61] Tehdejší předseda ukrajinského parlamentuArsenij Jaceňuk oznámil na schůzce poslanců dne 16. září 2008 zánik vládní koalice. Změny, které byly prosazeny Blokem Julije Tymošenkové (BJuT) a proruskou Stranou regionůViktora Janukovyče, označil prezident Juščenko za ústavní převrat. O následujícím víkendu vypršela desetidenní lhůta, během níž měli prozápadní vládní partneři své neshody vyřešit.[62] Došlo k nové politické krizi, kterou premiérka Tymošenková prohlásila za překonanou počátkem prosince 2008, kdy byla za pomociblokuVolodymyra Lytvyna obnovena koaliceBJuT a JuščenkovyNaší Ukrajiny, přestože část strany prezidenta Juščenka považovala smlouvu za neplatnou.[63]
V roce 2010 vyhrálprezidentské volby, tentokrát právoplatně,Viktor Janukovyč s 48 % hlasů. Strana regionů tak získala nejen křeslo premiéra a předsedy jednokomorového parlamentu, ale i post prezidenta. Přestože se Janukovyč prezentoval jako silně proruský kandidát, dokázal Ukrajinu také přiblížit k Evropské unii (EU), neboť již v polovině roku 2013 se zdálo, že Ukrajina směřuje k podepsání asociační dohody s EU. Byla tedy naděje, že by se Ukrajina výrazně přiblížila k budoucímu členství v této nadstátní organizaci, aniž by zároveň narušila své ještě dobré vztahy s Ruskem. Tím by se mohla stát jakýmsi „mostem mezi Východem a Západem“. Situace se ale velmi zkomplikovala. Prezident Janukovyč a spolu s ním i ukrajinská vláda jen několik dní před připravovanýmsummitemVýchodního partnerství EU veVilniusu, dne 21. listopadu 2013, pozastavili s ohledem na obtížnou finanční situaci země a vzhledem k nabídce podstatné pomoci ze strany Ruska přípravy pro podpis asociační dohody s Evropskou unií. Janukovyč prohlásil, že je dohoda s EU zatím pro Ukrajinu nevýhodná.[64] Podle průzkumu veřejného mínění, který zveřejnil Kyjevský Mezinárodní institut sociologie v listopadu 2013, 39 % dotázaných Ukrajinců podporovalo vstup Ukrajiny do Evropské unie, zatímco 37 % dotázaných Ukrajinců podporovalo vstup doEurasijského ekonomického svazu v čele s Ruskem.[65]
Euromajdan a anexe Krymu Ruskem
Proruští demonstranti vDoněcku, 9. března 2014Ukrajinský prezidentPetro Porošenko, na snímku s generálním tajemníkem NATOStoltenbergem, podporuje prozápadní směřování UkrajinyPrezidentské volby 2014: šedá barva – vítěz Porošenko, modrá – vítěz Dobkin, tmavě šedá – volby se nekonaly (separatistické území), bílá – volby se nekonaly (okupovaný Krym)
Pouhý den poté, v pátek 22. listopadu 2013, zaplavila Kyjev a část Ukrajiny vlna demonstrací. Před Vánoci 2013 se na největší manifestaci na hlavním kyjevském náměstíMajdan sešlo na 200 000 lidí,[66] podlebritských zdrojů to mělo být až 800 000 demonstrantů.[67][68] Poté se série protestů, která je známá pod názvemEuromajdan, přenesla i do některých dalších ukrajinských měst. V prosinci 2013 odmítlaEvropská komise, což jeexekutivníorgán EU, poskytnout Ukrajině finanční pomoc ve výši několika miliard eur výměnou za podpis asociační dohody.[69] Situace eskalovala v průběhu vládních represí vůči demonstrantům. Od února 2014 již nepokoje přerostly ve velké ozbrojené střety mezi policií a demonstranty. Prezident Janukovyč a jeho vláda sice za účasti ministrů zahraničíNěmecka a Francie vyjednávali s opozicí, přičemž bylo dosaženo dohody o předčasných prezidentských volbách ještě v roce 2014. Tato dohoda se však poté, co bylo použito zbraní proti demonstrantům, stala bezpředmětnou a dne 22. února 2014 uprchl prezident Janukovyč s pomocí Ruska ze země.
V reakci na tyto události demonstrovali proruští aktivisté na podporu Janukovyče na východě země. Byl to tzv.Antimajdan, série provládních demonstrací, probíhající paralelně k protestnímu hnutíEuromajdan. 25. listopadu 2013 se uskutečnila v Kyjevě demonstrace na podporu vlády premiéraMykoly Azarova, prezidentaViktora Janukovyče a pro blízké vazby s Ruskem. Této demonstrace se zúčastnilo pouze 10 000 lidí. Jeden z lídrů opozice,Arsenij Jaceňuk, obvinilViktora Janukovyče, že vyměnil budoucnost Ukrajiny v EU za záruky Ruska ohledně svého znovuzvolení v roce 2015, nižší ceny plynu a 20 miliard dolarů.[70]
Ruský prezident Putin v noci 21. února 2014 svolal poradu velitelů speciálních sil a rozhodl o obsazení Krymu.[71] VAutonomní republice Krym se 26. února v tamním parlamentu debatovalo o vyhlášení referenda o statusu poloostrova, nebylo však přítomno dost zákonodárců.[72] Posléze proruštíneoznačení ozbrojenci obsadili v noci parlament.[73] Parlament za těchto okolností další den vyhlášení referenda, dle mluvčí, odhlasoval poměrem 61 ku 64 hlasů.[74][75] Ruský parlament de jure schválil intervenci na Ukrajině dne 1. března 2014.[76]
16. března 2014 uspořádal Krymský parlamentreferendum o samostatnosti Krymu a následném připojení k Ruské federaci. V tomto referendu se dle ruských úřadů voliči absolutní většinou rozhodli pro nezávislost na Ukrajině. Referendum nebylo uznáno převážnou většinou členských zemíOrganizace spojených národů (OSN). Dne 17. března 2014 zasedal krymský parlament již za stavu úplné kontroly poloostrova ozbrojenýmisilami Ruské federace. Při tomto zasedání vyhlásil parlament Krymu nový stát s názvemRepublika Krym, který však bezprostředně poté požádal o vstup do Ruské federace jako její nový subjekt.[77]
Proruské nepokoje na východní Ukrajině, které vypukly po svržení prezidenta Janukovyče, se vystupňovaly v ozbrojený konflikt meziukrajinskou armádou a ozbrojenými separatistickými silami v Doněcké a Luhanské lidové republice podporovanými ruskými dobrovolníky. V Charkově i Oděse existovaly Ruskem financované organizace, které byly připravené vyhlásit samozvané republiky jako ty, které vznikly v Doněcku a Luhansku. V roce 2014 se ozbrojenci, kteří přišli z Ruska, pokusili převzít moc i v Charkově. Obyvatelé Charkova zůstali k výzvám oddělit se od Ukrajiny apatičtí. Proruští separatisté sice obsadili budovu správy Charkovské oblasti, ale zaútočil na ně speciální oddíl ukrajinského ministerstva vnitra zvaný Jaguár. Po těžkých bojích, při nichž téměř celý dům shořel, se jim podařilo separatisty vytlačit. Charkov zůstal pod kontrolou Ukrajiny.[78]
K začátku roku 2015 bylo na Ukrajině registrováno 1 007 900 vnitřních uprchlíků, z toho polovina v Doněcké a Luhanské oblasti, dle údajů Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky.[79] Do konce září 2015 dle ruských úřadů migrovalo do Ruska zhruba 1,3 milionu Ukrajinců. Z tohoto počtu požádalo 400 000 lidí o status uprchlíka, dále bylo 300 000 žadatelů o dočasný pobyt a 600 000 lidí nijak neregistrovaly. Celkově žilo v Rusku ke konci listopadu 2015 kolem 2,6 milionu Ukrajinců.[80]
Dne 25. května 2014 se na Ukrajině uskutečnily prezidentské volby hlasováním všech občanů. Vítězem byl téměř ve všech regionech země včetně těch východních, kde se volby konaly, prozápadníPetro Porošenko. Protože prezident Porošenko nedokázal splnit většinu svých slibů, zejména omezit korupci, která se spíše ještě zhoršila, a zahájit potřebné reformy, v roce 2015 mu vyjádřilo podporu pouze 17 % ukrajinských voličů.[81]
Volodymyr Zelenskyj je současným ukrajinským prezidentem od 20. května 2019. Dříve herec, scenárista, televizní moderátor a ředitel ukrajinskéhoStudia Kvartal 95 (Квартал-95). Zelenskyj kandidoval na ukrajinského prezidenta vevolbách v roce 2019, v jejichž druhém kole porazil dosavadního prezidentaPetra Porošenka ziskem 73 % hlasů.
Ve válce s Ruskem zahynulo přibližně 100 000 ukrajinských vojáků
Dne 24. února 2022 nařídil prezident Ruské federaceVladimir Putin začátekinvaze na Ukrajinu, kterou oficiálně označil za „speciální vojenskou operací“. Jako záminku použil ochranu ruskojazyčného obyvatelstva na území Ukrajiny, především v mezinárodně neuznanýchDoněcké aLuhanské republice, a údajnou hrozbu ze strany „nacistické“ Ukrajiny.[82] Rusko zaútočilobalistickými raketami,střelami s plochou dráhou letu a nálety, do nichž se zapojilo asi 75 bojových letadel, na vojenské cíle po celé Ukrajině (kasárny, sklady munice, téměř desítka letišť). Pozemní síly napadly Ukrajinu z tzv. Doněcké a Luhanské lidové republiky, z Běloruska a Krymu. Zdroje z USA soudí, že cílem invaze je svržení legitimní ukrajinské vlády a dosazení Rusku pohodlné formy vládnutí.[83] Ještě téhož dne se Rusům podařilo obsadit Ukrajinskou jadernou elektrárnuČernobyl.
Podle tajných služeb USA nasadilo Rusko proti Ukrajině kolem 75 % svých pozemních sil. Ve vzdálenosti do 60 km od hranic Ukrajiny rozmístilo Rusko přibližně 120 z celkového počtu 160 svých praporních taktických skupin (BTG), přibližně 35 z 50 známých praporů protivzdušné obrany a přibližně 500 stíhacích a bombardovacích letounů a 50 středních až těžkých bombardérů.[84] Ukrajinský prezident Zelenskyj, který ve dnech před invazí opakovaně apeloval na Putina, aby místo vojenské akce zvolil diplomatickou cestu, vydal videoprohlášení o vyhlášení válečného stavu.[85] Dne 25. kúnora vyhlásil Zelenskyj vojenskoumobilizaci a zakázal všem ukrajinským mužům ve věku od 18 do 60 let opustit Ukrajinu.[86]
Těžké boje probíhaly vHostomelu, městě vzdáleném 7 km od Kyjeva, kde sídlí výrobce letadelAntonov aletiště s dostatečně dlouhou dráhou pro všechny typy letadel, včetně největších dopravních letadel.[87] Válkou byla zasažena převážně ruskojazyčná města na východě Ukrajiny jakoCharkov,Oděsa neboMariupol, ve kterých většinu obyvatel tvořili etničtí Rusové nebo ruskojazyční Ukrajinci.[88]
V úterý 15. března 2022 navštívil prezidenta v ostřelovaném Kyjevě, spolu s předsedy vlád Polska a Slovinska, premiér české vládyPetr Fiala, jako výraz podpory a současně pro projednání otázek hospodářské a vojenské pomoci Ukrajině.
Podle odhadu OSN z ledna 2025 bylo zabito nejméně 12 tisíc ukrajinských civilistů. DeníkThe Wall Street Journal v září 2024 odhadoval, že ve válce zahynulo přibližně 80 tisíc ukrajinských vojáků a dalších 400 tisíc utrpělo zranění. DeníkEconomist v červenci 2024 odhadoval, že ve válce zemřelo nebo bylo zraněno až 728 tisíc ruských vojáků. Podle údajů UNHCR z dubna 2025 bylo v Evropě evidováno 6,3 milionu ukrajinskýchuprchlíků, z toho nejvíc v Polsku. V Česku bylo ke konci roku 2024 přibližně 350 tisíc válečných uprchlíků z Ukrajiny.[90] Mezi ukrajinskými válečnými uprchlíky převládaly ženy a děti, protože ukrajinští muži mladší než 60 let nesměli od začátku invaze opustit Ukrajinu.[91]
Ukrajinská hymna je píseňŠče ne vmerla Ukrajiny i slava, i voľa (českyUkrajina ještě nezemřela). Autorem textu původní písně (pro hymnu upraveného), je etnograf a básník Pavlo Čubynskyj. Hudbu složil řeckokatolický kněz a skladatelMychajlo Verbyckyj.
Ukrajina je s rozlohou 603 700 km² největším ze států, jejichž celé území leží na území Evropy. Sousedící evropská částRuska (jehož většina území se nachází v Asii), má však rozlohu 3,953 milionu km² a je tak více než šestkrát větší než Ukrajina.
Střední a východní Ukrajina zaujímá jihozápadní část rozlehléVýchodoevropské roviny. Povrch je tvořen předevšímvysočinami apahorkatinami či náhorními plošinami přerušovanými údolími řek, která jsou typická především pro přítokyDněstru v Podolí. Na jihu země se rozkládají rovinatéstepi; druhá větší rovinatá oblast je tzv.Polesí při hranicích sBěloruskem. Největšími pohořími jsouKarpaty na jihozápadě země (nejvyšším vrchem jeHoverla, 2061 m) aKrymské hory na jihu Krymského poloostrova, jejichž nejvyšší vrcholky dosahují okolo 1500 m. Poloostrov Krym je se zbytkem pevniny spojenPerekopskou šíjí.
Průměrná ročníteplota se pohybuje mezi +6 °C na severu a +12 °C na jihu země. Průměrné roční srážky na většině území činí okolo 600 mm; největší srážkový úhrn vykazují Karpaty (1200 mm), nejsuššími oblastmi jsou stepiChersonské oblasti a severního Krymu (400 mm ročně).
Staré město veLvově, památkaUNESCO.Jihoukrajinská města ztratila během éry sovětského urbanismu svůj někdejší venkovský ráz. Sídliště ve městěNikolajev.
Přehled 25 největších měst podle počtu obyvatel (tučně jsou vyznačena sídla oblastí a město se zvláštním statusem Sevastopol)
Sevastopol – nespadá pod autonomní Krymskou republiku, anektováno Ruskou federací
Tyto celky se dále dělí narajóny, kterých je na Ukrajině celkem 140 a které přibližně odpovídají českýmokresům, v průměru jsou však o něco menší. Větší města bývají samostatnou správní jednotkou podřízenou přímo oblasti, některá jsou dále rozdělena na městské rajóny. Obce na Ukrajině spadají do tří kategorií:města,sídla městského typu avesnice.
Ukrajina byla mj. pozorovatelemSpolečenství nezávislých států (po ruské anexi Krymu se rozhodla pro úplný odchod),OSN,OBSE,GUAM,Rady Evropy a Organizace pro hospodářskou spolupráci černomořských zemí (BSEC). 16. května 2008 se Ukrajina po čtrnáctiletém vyjednávání oficiálně stala členemWTO.[92]
Vnitřní politika
Prezidentské volby v roce 2019
Z prvního do druhého kola voleb postoupil dosavadní prezidentPetro Porošenko (16 % hlasů), avšak s velkým odstupem zaVolodymyrem Zelenským (30 %), známým seriálovým hercem a komikem. Předvolební průzkumy se téměř shodovaly s výsledky a favorizovaly Zelenského.[93] To se opakovalo před druhým kolem voleb, které se uskutečnilo v neděli 21. dubna 2019. V něm zvítězil Zelenskyj se ziskem 73 % hlasů.[94]
Zahraniční politika
Vztahy s Ruskem a plynovody Nord Stream (stav v roce 2019)
V rámciBudapešťského memoranda podepsaného 5. prosince 1994 se Ukrajina (spolu s Běloruskem a Kazachstánem)vzdala svého jaderného arzenálu. Tím se stala Ruská federace jedinou zemí bývaléhoSovětského svazu vlastnící jaderné zbraně. Ruská federace se zavázala respektovat bezpečnost a územní celistvost Ukrajiny, Běloruska a Kazachstánu.
Ukrajina měla od počátku své nezávislosti po rozpadu Sovětského svazu až do roku 2013 intenzivní, avšak komplikované vztahy se svým největším sousedemRuskem. V Rusku žije ukrajinská diaspora čítající tři až čtyři miliony lidí.[95] V roce 2011 uvedlo 49 % dotázaných Ukrajinců, že mají příbuzné v Rusku.[96] Postupně se začalo mezi vládami těchto dvou sousedních zemí stupňovat napětí, zejména kvůli podpoře dřívějšího prezidentaViktora Juščenka proGruzii veválce v Jižní Osetii roku 2008 a jeho snahám o vstup doNATO, opakovaně také kvůli problémům vznikajícím v souvislosti s dodávkami ruského zemního plynu a jejich finančnímu řešení.
Na přelomu let 2008/2009 eskaloval rusko-ukrajinský plynový konflikt poté, co ruský koncernGazprom odmítl dodávatzemní plyn ukrajinskémuNaftohazu, pokud ten nesplatí dluhy za předchozí dodávky. Výsledkem bylo třítýdenní přerušení dodávek plynu v lednu 2009, což postihlo nejen Ukrajinu, ale zčásti také střední a jihovýchodní Evropu.[97] Za dodávky ruského plynu dlužil Naftohaz Ukrajiny v listopadu 2013 zhruba 1,3 miliardy dolarů.[98] Ke konci toho roku proto tato firma sama zastavila odběr a zásobování země zajišťovala odčerpáváním zásob.
Zásobování západní a střední Evropy ruským plynem bylo posíleno velkokapacitním podmořským plynovodemNord Stream, který vede z Ruska podBaltským mořem přímo doNěmecka. Od té doby jsou podstatně omezeny eventuální výkyvy v dodávkách plynu z Ruska přes Ukrajinu způsobované neshodami mezi těmito dvěma státy. Užíváním plynovodů vedoucích mimo území Ukrajiny přichází tato země ovšem o poplatky za tranzit plynu přes své území.
Německo a další státy mají v zásadě zájem o výstavbu dalších dvou potrubí pro přepravu ruského zemního plynu pod Baltským mořem. Tento projekt je označován jakoNord Stream 2 a nachází se ve fázi příprav pokládání potrubí (které již bylo s velkými náklady vyrobeno) na dno moře. Vedou se však o něj bouřlivé diskuse. Je odmítán jak Ukrajinou, tak Polskem a některými dalšími státy jako jeDánsko. V souvislosti s tímto projektem vznesl ukrajinský ministr zahraničíPavlo Klimkin dne 19. března 2018 požadavek, aby státy západní Evropy a zvláště Německo uvalily sankce vůči bývalému kancléřiGerhardu Schröderovi, který je podle Klimkina „celosvětově největším lobbistou Ruska“. Schröder se totiž angažuje pro nový plynovod a je také předsedoudozorčí rady ruského ropného koncernuRosněfť (do té funkce byl zvolen na návrh podílníka, ropné společnostiBritish Petroleum – BP).[99] Německá vláda tento Klimkinův požadavek ještě téhož dne odmítla. Mluvčí vládySteffen Seibert prohlásil: „Spolková vláda a také spolková kancléřka nevidí žádný důvod, zabývat se úvahami tohoto druhu.“[100]
Podle průzkumu, který provedla v únoru 2019 nezávislá agentura Levada, má většina dotázaných Ukrajinců negativní názor na ruské politické vedení a na prezidenta Putina, ale zároveň 77 % dotázaných občanů Ukrajiny uvedlo, že mají pozitivní postoj k obyvatelům Ruska. Průzkum také zjistil, že 82 % dotázaných Rusů má pozitivní postoj k obyvatelům Ukrajiny.[96]
Prezident Putin na otázku, proč nepovažuje Ukrajinu za přátelskou zemi, řekl, že považuje Ukrajince a Rusy za jeden národ, a ukrajinského prezidenta Zelenského obvinil, že svou zemi předal pod plnou kontrolu ze zahraničí, kdy se klíčové záležitosti rozhodují ve Washingtonu, Paříži a Berlíně, nikoli v Kyjevě.[101]
V červenci 2023 schválily členské země NATO na summitu veVilniusu odstranění Akčního plánu členství pro Ukrajinu, čímž v případě zahájení procesu přijetí bude lhůta zkrácena na jeden rok místo původních dvou.[102] V červenci 2024 uvedlgenerální tajemník NATOJens Stoltenberg, že není otázkou, zda země do aliance vstoupí, ale kdy se tak stane.[103]
Vztahy s Polskem (stav v roce 2017)
Prezident Porošenko vTarnopolu, v pozadí sochaStepana Bandery, který je v Polsku vnímán negativně
Polsko iniciovalo projekt Východního partnerství mezi Evropskou unií a šesti postsovětskými zeměmi a velmi aktivně podporovalo proevropské hnutíEuromajdan na Ukrajině.[104] Polsko, Litva a Ukrajina plánují vytvořit společnou armádní brigádu na obranu před Ruskem.[105]
Polsko-ukrajinské vztahy komplikuje odlišná interpretace některých historických událostí, zejménaVolyňského masakru – vyvraždění zhruba 100 000 polských civilistůUkrajinskou povstaleckou armádou (UPA) za druhé světové války veVolyni na západě Ukrajiny a následné odvetné masakry ukrajinských civilistů.[106] V dubnu 2015Parlament Ukrajiny schválil zákon, kterým udělil příslušníkům UPA aOrganizace ukrajinských nacionalistů (OUN) status bojovníků za svobodu Ukrajiny.[107] PrezidentPetro Porošenko označil bojovníky UPA za „příklad hrdinství a vlastenectví na Ukrajině“.[108] V červenci 2016 označilpolský Sejm masakry polského obyvatelstva na Volyni zagenocidu.[106] Polský historický filmVolyň, který byl oceněn jako nejlepší polský film roku 2016,[109] byl na Ukrajině přijat negativně a jeho promítání vKyjevě bylo na žádost ukrajinského ministerstva zahraničí zrušeno.[110] V reakci na přejmenování třídy GenerálaVatutina v Kyjevě na tříduRomana Šuchevyče, který byl v letech 1943 až 1950 vrchním velitelem UPA, polský ministr zahraničí Waszczykowski v roce 2017 pohrozil zablokováním budoucího vstupu Ukrajiny do EU.[111]
Vztahy s Maďarskem (stav v roce 2017)
Vzájemné vztahy Ukrajiny aMaďarska jsou negativně ovlivněny postavenímmaďarské menšiny na Ukrajině.[112] Maďarsko si stěžuje na zákony, které jsou podle maďarské vlády namířeny proti národnostním menšinám, včetně novely školského zákona ze září 2017, který ve školách omezuje výuku v jiném než ukrajinském jazyce. Školský zákon vyvolal protesty i v Rusku, Rumunsku, Moldavsku a Polsku.[113] Maďarsko se od roku 2017 snaží blokovat sblížení Ukrajiny s Evropskou unií a NATO, protože podle Maďarska jde o „jediný nástroj, s jehož pomocí lze bránit zakarpatské Maďary a přimět Ukrajinu chovat se v souladu s mezinárodními normami“.[112]
Zákazy knih, serverů a vstupu na Ukrajinu
Od roku 2014 jsou na Ukrajině zakazovány knihy či filmy autorů nebo protagonistů, které podle Kyjeva ohrožují ukrajinskou národní bezpečnost. Na černou listinu se dostali nejen Rusové (např. Ivan Ochlobystin a Michail Porečenkov), ale zákaz se týká i umělců či spisovatelů, kteří nějakým způsobem sympatizovali se současnou ruskou politikou, navštívili anektovanýKrym a podobně. Zakázané tak byly například filmy či fotky s bývalým francouzským a v současnosti ruským státním občanem, hercemGérardem Depardieu. Zákaz se týká takéStevena Seagala,Mickeyho Rourkea,Jean-Claudea Van Damme, filmů režisérůEmira Kusturici,Olivera Stona a dalších přibližně 600 umělců.[114] Zákaz vstupu na Ukrajinu má z „bezpečnostních důvodů“ také americký zpěvák a filmový režisérFred Durst.[115][116] Kromě toho daly ukrajinské úřady najevo, že žádnému ruskému zpěvákovi, který podporuje oficiální ruskou politiku vůči Ukrajině, nepovolí účast na soutěžiEurovision Song Contest v Kyjevě v roce 2017, seznam takto prohibitovaných zpěváků obsahoval jedenáct jmen.[117]
V květnu 2017 byly na Ukrajině zakázány ruské internetovéserveryVKontakte,Odnoklassniki,Yandex aMail.ru. Jako důvod uvedla ukrajinská vláda, že ruské tajné služby vedou hybridní válku proti ukrajinskému obyvatelstvu, v níž ke svým speciálním informačním operacím zneužívají tyto internetové sítě.[118] Všechny čtyři stránky patřily mezi 10 nejnavštěvovanějších na Ukrajině.[119]Mezinárodní organizace na ochranu lidských práv tento zákaz kritizovala jako porušování svobody slova a svobodného šíření informací mezi miliony ukrajinských uživatelů.[120]
V červnu 2022 Ukrajina zcela zakázala tisk knih ruských autorů, import knih a hraní hudby pocházející z Ruské federace. Podle Ruska jde o další akt v utlačování velkého počtu rusky mluvících ukrajinských občanů.[121]
Tým poradců z Evropské unie
Dne 3. března 2015 bylo oznámeno, žeEvropská komise vytvořila početný tým poradců, který má pomoci Ukrajině, aby se politicky a ekonomicky stabilizovala. Tým měl pracovat v rámci „Agentury pro modernizaci Ukrajiny“. Byli v něm zastoupeni významní politikové včetně bývalých komisařůEvropské unie. Bývalý německý ministr financíPeer Steinbrück dostal na starost ukrajinské státní finance. FrancouzkaLaurence Parisot se starala o hospodářské záležitosti. NěmecGünter Verheugen byl příslušný pro podniky a průmysl, ČechŠtefan Füle pro otázky integrace do EU a AngličanPeter Mandelson pro obchodní záležitosti. Bývalý německý ministr obranyRupert Scholz doprovázel nutné změny ukrajinské ústavy směrem k decentralizovaným strukturám. Francouzský politikBernard Kouchner, bývalý ministr zahraničí a lékař, radil Ukrajině v otázkách zdravotnictví. Ředitelem zmíněné agentury se stal bývalý rakouský ministr financíMichael Spindelegger.[122]
Ohledně přistoupení k EU byla Ukrajina vyzvaná k provedení rozsáhlých reforem, pochybnosti jsou především ohledně demokracie, právním státě a korupci.[123]
Ozbrojené síly
Členové 19. nukleráního, biologického a chemického praporu v Iráku
Porozpadu Sovětského svazu zůstala na Ukrajině armáda o počtu 780 000 vojáků, dočasně vybavená třetím největším arzenálem jaderných zbraní na světě.[124][125] V květnu 1992 Ukrajina však podepsalaLisabonský protokol, ve kterém se zavázala, že odevzdá všechny jaderné zbraněRuské federaci a připojí se keSmlouvě o nešíření jaderných zbraní. Ukrajina smlouvu ratifikovala v roce 1994 a do roku 1996 se země osvobodila od jaderných zbraní.[124]
Po získání nezávislosti se Ukrajina prohlásila za neutrální stát. Většina používané techniky pochází ještě z dob Sovětského svazu nebo jde o modernizované verze těchto starších variant, které vyrábí poměrně silný ukrajinskýzbrojní průmysl (například jde o tankyT-84 Oplot, transportéryBTR-4 a nákladní letadlaAntonov An-70).
Po boku pravidelné armády bojují na východní Ukrajině dobrovolnické prapory ukrajinské Národní gardy, které spadají pod ukrajinské ministerstvo vnitra. Je to mimo jinéprapor Azov a do svého rozpuštění to byl taképrapor Ajdar.[127]
V dubnu 2015 prováděla po dva měsíce výcvik ukrajinské armády 173. výsadková brigádaamerické armády.[128]
Vývoj HDP Ukrajiny (1993–2018)Ukrajinské oblasti podle výše měsíčního platu (2013): nejvyšší byly v Kyjevě a na východě Ukrajiny
Ukrajina je podle kupní síly dlouhodobě nejchudší zemí Evropy (střídavě sMoldavskem).[129][130] V porovnání s Českem neboRuskem nemá Ukrajina srovnatelnou ekonomickou výkonnost. JejíHDP na hlavu v roce 2010 (v paritě kupní síly,purchasing-power parity, PPP) činil 7 666 USD,[129] zatímco HDP Česka byl 27 694 USD a Ruska 20 498 USD na jednoho obyvatele. Ekonomika Ukrajiny je tak srovnatelná s rozvojovými státy jako jsouParaguay nebo Salvador.
Ukrajinská ekonomika byla druhou největší v rámci Sovětského svazu. Po jeho rozpadu bylo nastolenotržní hospodářství, jehož nástup v podobě „šokové terapie“ byl velice bolestný: zemi postihlahyperinflace, mnoho podniků ukončilo výrobu, privatizace probíhaly neprůhledným způsobem. Situace se částečně stabilizovala po roce 1996 po zavedení nové měny,ukrajinské hřivny.
V prvních letech 21. století ukrajinská ekonomika dosáhla poměrně rychlého a stabilního růstu HDP, který v roce 2007 činil 7,3 %.[131] V roce 2008 byla však Ukrajina těžce zasaženasvětovou ekonomickou krizí, v důsledku čehož se ekonomika prudce propadla, a to o více než 15 %. V roce 2012 činil růst HDP pouze 0,2 %, v roce 2013 0,36 %.MMF na konci roku 2013 předpovídal růst HDP v roce 2014 o 1 %,[132] ale je zřejmé, že tohoto cíle se vzhledem k nestabilní politické situaci, odtržení Krymu a především kvůliválce na východní Ukrajině se všemi jejími průvodními jevy nepodařilo dosáhnout. Naopak, ukrajinský HDP v roce 2014 pravděpodobně značně poklesl, přičemž přesná míra zatím není známa.
Ukrajinské hospodářství nadále nese znaky postsovětské ekonomiky, orientované na obory s nízkou přidanou hodnotou. Velkou váhu má těžký průmysl, zejménametalurgie a těžba uhlí ve válkou postiženémDonbasu, který je však technicky a technologicky zastaralý. Na podzim roku 2008 v důsledku finanční krize přijala Ukrajina – ve stejnou dobu jakoMaďarsko – mnohamiliardový dolarový úvěr odMezinárodního měnového fondu.[133] Největšími obchodními partnery jsou zeměEU,Rusko (potažmo SNS) a Turecko.
Makroekonomické ukazatele
Budova ukrajinské národní bankySlévárnyAzovstal vMariupolu zaměstnávaly přes 20 000 osob
Podíl na tvorběHDP: průmysl 31 %, stavebnictví 5 %, zemědělství 5 %, služby 55 %[131]
HDP (parita kupní síly): 332 646 mil.USD (1992), 184 566 mil. USD (1998), 399 866 mil. USD (2007), 428 973 mil. USD (2008)
Průměrná mzda státních pracovníků v červenci 2008 činila 1930 hřiven, tedy přibližně 398 USD.[135] O rok později to bylo 2008 hřiven,[136] avšak kvůli propadu hřivny kvůli ekonomické krizi činil přepočet jen 251 USD. Průměrná mzda za rok 2012 činila 294,6 EUR. Dle sektorů je nejvyšší průměrná mzda v průmyslu (340,7 EUR), následují stavebnictví (242,5 EUR), obchod (262,5 EUR) a ubytování a stravování (200,2 EUR). To je i přes nižší ceny v porovnání s jinými státy poměrně málo, což vede k početné pracovní migraci zejména do Česka,Německa a Itálie, ale především do Ruska, například doMoskvy.
Míra nezaměstnanosti na Ukrajině v roce 2012 dosáhla 8 %. Největší podíl ekonomicky aktivního obyvatelstva pracuje ve službách (60,7 %), v průmyslu a stavebnictví jich pracuje 23,4 %, a nejmenšího podílu dosahuje zemědělství (15,8 %).
Ukrajinská hřivna se proti měnám jako je americký dolar (USD) aeuro (EUR) již v průběhu roku 2014 značně propadla, a sice o 50 %. Ještě rychlejším tempem ztrácí hřivna od začátku roku 2015, když do konce února přišla o dalších 50 % své dosavadní hodnoty. Hřivna má tedy nyní vůči důležitým světovým měnám pouze čtvrtinu hodnoty z konce roku 2013. Její směnný kurz oproti USD je aktuálně 25 : 1. Ukrajinská národní banka se snaží tento proces alespoň zpomalit, a proto zvedá hlavní úrokovou míru. Naposledy se tak stalo 2. března 2015, a to z 19,5 % ročně na rekordních 30 %. Ukrajinská vláda činí další opatření, aby propad ekonomiky zbrzdila. Mimo jiné se uchází o další půjčkuMezinárodního měnového fondu (MMF) ve výši 17,5 miliardy USD.[137] V souvislosti s plánovanou pomocí od MMF jsou nezávislí pozorovatelé ovšem toho názoru, že Ukrajina se jako dlužník stává „bezedným sudem“, který nemohou ani vysoké půjčky úplně zacelit.[138]
V roce 2018 se Ukrajina stala nejchudší zemí Evropy.[139][140][141]
V roce 2021 činila minimální měsíční mzda na Ukrajině 6 000 hřiven a průměrná mzda 14 045 hřiven (440 €).[142] Průměrná měsíční mzda v Kyjevě byla 21 000 hřiven.
Nerostné bohatství a průmysl
Ukrajinské nerostné bohatství se stalo jedním z pilířů sovětské ekonomiky. Nejdůležitějším sektorem je těžba černéhouhlí v oblastiDonbasu (s hlavními centryDoněck aLuhansk), který je zároveň hlavním průmyslovým regionem země: ročně se zde v uplynulých letech vytěžilo až 200 milionů tun uhlí a vyrobilo se 50 milionů tunoceli. Významný je dále zejména strojírenský, chemický a potravinářský průmysl. Kromě Donbasu jsou velkými centry těžkého průmyslu městaDnipro,Záporoží čiMariupol.
Většina území Ukrajiny disponuje kvalitní a úrodnoučernozemní půdou. Obděláváno je 57 % půdy. Mezi hlavní zemědělské produkty patří:pšenice,ječmen,cukrová řepa,brambory,kukuřice,slunečnice,maso amléčné výrobky. Chová se zde hlavněskot aprasata, důležitý je rovněžrybolov. V jižních oblastech (zejména na Krymu) je rozšířeno takévinařství. Karpaty jsou důležitou zásobárnou dřeva. Pro velkou část venkovského obyvatelstva je drobné zemědělství vedlejším zdrojem příjmů.
Rozloha Ukrajiny a její poloha mezi západní Evropou, Ruskem a Černým mořem klade velké nároky nadopravní infrastrukturu. Rozsáhlé investice do dopravních sítí, plánované v souvislosti s pořádáním šampionátuEURO 2012, se v současnosti dostávají do skluzu.[131]
V lednu a únoru 2017 probíhá na území kontrolovaném ukrajinskou vládoublokáda železničních a částečně i silničních spojení se separatistickými republikami. Cílem nacionalistických demonstrantů z řad účastníků tzv. protiteroristické operace (ATO) a několika poslanců parlamentu je ochromení dodávek černého uhlí z Donbasu do ukrajinských elektráren a koksáren. Protestují tím proti vysokým cenám elektřiny a proti korupci v zemi. Zároveň však způsobili, že se Ukrajina dostala na pokrajenergetického kolapsu, neboť mnoho elektráren pracuje výhradně s vysoce hodnotnýmantracitem, který se na Ukrajině netěží nikde jinde než na území separatistických republik. Zásoby antracitu by mohly stačit již jen na 40 dní. Předseda vládyVolodymyr Hrojsman proto požádal demonstranty, aby to „s blokádou nepřeháněli“.[144][145]
Na Ukrajině jsou pouze dvě standardnídálnice; 175 km úsek zCharkova doDnipra a 18 km část M03 z Kyjeva doBoryspil. Z Kyjeva do Lvova aOděsy vedou expresní silnice. Individuální automobilismus širokých vrstev obyvatelstva se na Ukrajině ještě nerozmohl tak silně jako v západních zemích.
Přes Ukrajinu vedou důležité převozníropovody aplynovody z Ruska do střední a západní Evropy, což ji staví do pozice klíčového hráče zejména ve věci tranzitu ruského plynu.[146]
Důležité námořnípřístavy se nacházejí v Oděse,Sevastopolu,Kerči a Mariupolu. Lodní doprava je provozována také na řekáchDněpru a Dunaji. V současnosti je říční lodní doprava v důsledku útlumu hospodářské činnosti značně omezena.
Ukrajina je hojně navštěvovanou zemí. Podle údajů z roku 2010 ji navštívilo přes 16 miliónů osob, což byli převážně občanéRuské federace, jejichž cílem byl mj. poloostrovKrym. V roce 2010 se Ukrajina umístila na 8. příčce nejnavštěvovanějších zemí Evropy podle Světové turistické organizace (WTO).[147] V současné době (zejména po zrušenívízové povinnosti) však stoupá i zájem u turistů z EU a USA, kteří sem přijíždějí spíše na „dobrodružnou“, aktivní dovolenou, zatímco pro Rusy je zejména Krym dlouho zavedenou odpočinkovou destinací, kam až do roku 2014 jezdily v létě dlouhé vlaky ze všech koutů Ruska. Od roku 2014 došlo k zásadní změně podmínek turistiky na Krymu.
Území Ukrajiny je navštěvováno velmi nerovnoměrně: nejoblíbenější je dlouhodoběKrym s letovisky jakoJalta,Sevastopol čiSudak. Další zavedenou oblastí jsouKarpaty; horyZakarpatské oblasti se i mezi českými turisty v posledních letech stávají téměř módou. Mezi dalšími cíli je nutno jmenovatKyjev (s výletními plavbami po Dněpru) a další města s historickými památkami:Lvov,Černovice,Kamenec Podolský,Oděsa,Poltava,Černihiv a další. Naproti tomu „běžné“ oblasti především východní Ukrajiny nejsou vyhledávány prakticky vůbec, což ovšem neznamená, že jsou nezajímavé: například významné poutní místoSvjatohirsk leží přímo v průmyslovémDonbasu.
V roce 2007 se uskutečnila sledovaná anketa nazvanáSedm divů Ukrajiny, která hledala nejcennější památky a nejatraktivnější turistické cíle v zemi. Krom pamětihodností výše uvedených se do první sedmičky dostaly iChersonésos (zaniklá řeckápolis na jihozápadním pobřeží Krymu), ostrovChortycja aarboretumSofijivka vUmani.[148] Z pamětihodností na Krymu lze vzpomenout téžLivadijský palác, kde se konala slavnáJaltská konference.
Korupce
Velkým problémem Ukrajiny jekorupce,[149][150] jejíž míra je nejvyšší v Evropě.[151] S korupcí se setkalo přes 80 % dotázaných Ukrajinců.[152] Podle šéfa Národního protikorupčního úřadu (NABU) v roce 2016 „šest tisíc soudců podalo raději demisi, než by odkrylo své příjmy a majetky.“[153] Ukrajina se potýká také se silnýmklientelismem – provázaností podnikatelů s politiky.[149] Slovenský ekonomIvan Mikloš, který byl šéfem poradců ukrajinské ministryně financí, v roce 2015 uvedl, že „Podíl majetku padesáti nejbohatších Ukrajinců na ukrajinském HDP je 46 procent.“[154]
V roce 2023 uvedlo 63 % Ukrajinců za druhý největší problém po válce korupci (nízké platy a důchody se umístily až na třetím místě s 46 %).[155]
Nedostatečný boj proti korupci byl jedním z hlavních důvodů pro pozdržení finanční pomoci ze stranyMMF.[156] PodlePanamských dokumentů peníze dodaňových rájů ukrýval i ukrajinský prezidentPorošenko.[157] Začátkem ledna 2018 strávil Porošenko s desítkou příbuzných a přátel týdenní dovolenou na jednom ostrově naMaledivách. Náklady dovolené měly činit půl milionu dolarů (asi 10 milionů korun).[156]
Na Ukrajině se platí ukrajinskou hřivnou (ukrajinskyгривня,hryvňa). Dělí se na 100kopijek (ukrajinsky копійка,kopijka). JejíISO 4217 kód jeUAH. Názevhřivna měla už měnaKyjevské Rusi v 11. století.
Novodobá hřivna se do oběhu dostala 2. září 1996, kdy nahradila předešlou měnu –ukrajinský karbovanec („kupon“) – která byla dočasnou měnou v období přechodu zesovětského rublu na ukrajinskou hřivnu (1992–1996). Hřivna vycházela z karbovance v poměru100 000 karbovanců = 1 hřivna. Karbovanec byl zaveden proto, aby překlenul obdobíhyperinflace a aby nová ukrajinská měna tento problém už neměla. Hned v roce 1992 začaly přípravy na zavedení hřivny – vKanadě byly vytištěny první bankovky, které až do roku 1996 čekaly na své použití. Tehdejší prezident Ukrajiny podepsal 25. srpna 1996 zákon o zavedení hřivny do oběhu. Karbovanec a hřivna souběžně platily mezi 2. zářím a 16. zářím, od 17. září byla jedinou platnou měnou hřivna a karbovanec přestal existovat. Mince v hodnotě :1,2, a5 kopijok byly staženy z oběhu.
Mince ukrajinské hřivny mají nominální hodnoty10,25,50 kopijok a1,2,5 a10 hřiven
Vývoj počtu obyvatel Ukrajiny od roku 1950 (počínaje rokem 2014 bezKrymu)
K 1. červenci 2007 měla Ukrajina 46 490 819 obyvatel,[158] z nichž 68 % žilo ve městech. Tradičně byla Ukrajina výrazněvenkovskou zemí; v roce 1900 žilo ve městech jenom 14,3 % obyvatel. Během 20. století však počet a podíl městského obyvatelstva výrazně vzrostly. Zatímco východní průmyslové regiony se zalidnily, některé venkovské oblasti především severní a střední Ukrajiny (nejznatelnějiČernihivská oblast) mají dnes méně obyvatel než předdruhou světovou válkou.[chybí zdroj]
V posledních 20 letech počet obyvatel Ukrajiny klesá. Oficiální údaj o počtu obyvatel Ukrajiny k 1. září 2014 byl 42 977 367,[159] avšak bezAR Krym a městaSevastopol. Podle francouzského časopisuLe Monde diplomatique ztratila Ukrajina od roku 1995 zhruba 7 milionů obyvatel.[160] Odhady z roku 2017 hovoří o počtu 42 418 235 obyvatel.[161]
Jednou z příčin poklesu obyvatelstva na Ukrajině je – podobně jako ve většině evropských zemí – nízkáporodnost. Na Ukrajině však k ní přistupuje také vysokáúmrtnost a značně negativní migračnísaldo. Očekávaná délka života je 67,9 let (62,2 let u mužů, 74 let u žen). Ukrajina mj. vykazuje v rámciEvropy poměrně vysoký podíl lidí nakažených viremHIV (zhruba 1,4 %).[162]
Národnostní složení
Mapa znázorňující zastoupení ukrajinské národnosti v jednotlivých oblastech Ukrajiny
Kdysi početná menšinaPoláků (např. v roce 1931 63,5 % obyvatelLvova), v minulosti vládnoucí vrstva nazápadní Ukrajině, z velké části zanikla během 2. světové a krátce po ní z důvoduvolyňského masakru Poláků ukrajinskými nacionalisty zUPA a masovým útěkem Poláků z regionu,[163] a dále v rámci poválečné výměny obyvatelstva mezi SSSR a Polskem. V důsledkuholokaustu a později emigrace se snížila i původně početná menšinaŽidů, kteří v roce 1926 tvořili např. 36,5% obyvatelOděsy a 27,3% obyvatelKyjeva.[164]
Na severozápadní Ukrajině dosud žije několik setvolyňských Čechů, několik vesnic s převážně českým obyvatelstvem je i na jihu země, např. ve vesnicíchBohemka,Lobanovo a Veselynivka. Před repatriací do Československa v roce 1947 žilo naVolyni 40 000 Čechů v 647 čistě českých i etnicky smíšených obcích.[165] 10 000 volyňských Čechů sloužilo během druhé světové války v1. čs. armádním sboru, který se podílel na osvobození Československa.[166] V obciČeský Malín bylo za války německými vojáky zavražděno 374 volyňských Čechů.[167]
Ruština je na Ukrajině rodným jazykem pro 29,6 % obyvatel
Na Ukrajině je oficiálně úředním jazykem pouzeukrajinština, přestože jsou zde velké jazykové menšiny, především ty mluvící ruštinou, maďarštinou a rumunštinou. V jihovýchodních oblastech a zejména naDonbasu je ruština velmi rozšířená. V nyní Ruskem anektovanémKrymu je úředním jazykemruština a také tatarština a ukrajinština.
V důsledku legislativy z roku 2012 bylo umožněno povýšení jazyků, kterými mluví alespoň 10 % obyvatel území, na „regionální jazyk“. Roku 2014 Ukrajinský ústavní soud začal přezkoumávat ústavnost zákona a dne 28. února 2018 označil zákon za protiústavní a zákon byl zrušen.
Nový jazykový zákon vznikl v roce 2019 a ustanovuje jako jediný oficiální jazyk ukrajinštinu. PodleRady Evropy se tímto aktem nedaří dosáhnout spravedlivé ochrany jazykových práv menšin.[169]
První vlny ruských osadníků přišly na severovýchodní neobydlené stepi v 16. století. V 18. století osídlili Rusové Krym a jihovýchodní část dnešní Ukrajiny; tato území dobyl ruský stát odOsmanské říše. Od konce 19. století přicházelo z tehdy přelidněných středoruských gubernií množství Rusů na rychle se hospodářsky rozvíjející území Donbasu.[170]
Zacarského Ruska byla Ukrajina vystavenarusifikační politice, která pokračovala ve značné míře i v éře SSSR. Pro významnou část ukrajinských občanů není ukrajinština jejich rodným jazykem: při oficiálním sčítání lidu v roce 2001 uvedlo za svůj rodný jazyk ukrajinštinu 67,5 % obyvatel Ukrajiny, resp. 85,2 % lidí považujících se za Ukrajince – zhruba 15 % Ukrajinců tedy nehovoří ukrajinsky jako rodným jazykem. Ruština je rodným jazykem 29,6 % obyvatel, z nichž necelé dvě třetiny tvoří etničtí Rusové; rusky hovoří také většina ukrajinských Bělorusů a Židů. Svůj rodný jazyk si také udržují ukrajinštíRumuni,Maďaři aKrymští Tataři. Většina obyvatel ovládá na dobré úrovni ukrajinštinu či ruštinu.
Užívání ukrajinštiny převažuje v západních, severních a středních oblastech. Ruština je přibližně polovinou obyvatel užívána na jihu, na východě (naDonbase, v Charkově) je dominantním jazykem. Vyučování v ruštině na středních školách bylo omezeno novelou školského zákona z roku 2017.[113] Dalším používaným jazykem jesuržyk, směs převážně ukrajinské gramatiky a ruské slovní zásoby. Rozšířen je zejména na severovýchodě země.
Náboženství
Chrám sv. Michala v Kyjevě, obnovený roku 1999Počajivská lávra je největším poutním místem západní UkrajinyManifest na podporu rovných pracovních příležitostí před ukrajinským parlamentem (2015)
V prosinci 2018 došlo z iniciativy ukrajinského prezidentaPorošenka ke sjednocení tří pravoslavných církví působících na Ukrajině v jedinouPravoslavnou církev Ukrajiny, s čímž nesouhlasil Moskevský patriarchát, který disponuje největším počtem kostelů.[171] V reakci na to agenti tajné služby SBU provedli v klášterech a budovách patřících Moskevskému patriarchátu razie a domovní prohlídky.[172]
Menšinovými náboženstvími, která však obě mají na Ukrajině dlouhou tradici, jsoujudaismus aislám. Židovství bylo od středověku rozšířeno po celé Ukrajině; kraj Podolí se v 18. století stal ohniskemchasidského hnutí. Dnes však tvořížidé jen několik desetin procenta obyvatel země a většina synagóg a jiných židovských památek již neexistuje.
LGBT práva na Ukrajině nejsou ze strany většiny Ukrajinců akceptovaná. Odlišná sexuální orientace nebo genderová identita na Ukrajině stále velkým tabu. Většina Ukrajinců se otevřeně hlásí k Pravoslavné nebo Katolické církvi, a homosexualitu nebo netradiční genderové role považuje za nemorální.[173][174]
Zděděným úspěchem sovětské politiky všeobecného přístupu ke vzdělání je téměř stoprocentní míragramotnosti v postsovětských státech; na Ukrajině dnes činí 99,4 % a je tak jednou z nejvyšších na světě. Povinné primární a sekundární vzdělání začíná v 6. roce věku dítěte a trvá 12 let: základní trvá čtyři roky, střední sekundární pět let a vyšší sekundární vzdělání pak tři roky. Existují zde tzv. všeobecně vzdělávací školy, kde lze získat jak základní, tak středoškolské vzdělání. Známkování na středních školách má dvanáct stupňů, lze jej převést na pětibodovou škálu, kde 5 je nejvyšší hodnocení (12=5+, 11=5, 10=5-, atd.).
Ukrajinská velikonoční vejceOstap Kindračuk v tradičním krojikobzara, kozáckého barda, hrající nabanduru
Ukrajinská kultura vyrůstá zkřesťanských tradic, především zpravoslaví, ale také zřeckého katolictví. Z dobKyjevské Rusi má společné kořeny s běloruskou a ruskou kulturou; ruský vliv je v ukrajinské kultuře trvale a silně přítomný. Významný je také přínos někdejší početnéžidovské menšiny (na Ukrajině se mj. zrodilochasidské hnutí) amuslimů zejména naKrymu. V době polské nadvlády na pravobřežní Ukrajině se hojně prosazovaly polské vlivy, které jsou patrny např. v ukrajinské slovní zásobě.
Velikonoce se v ukrajinštině nazývajívelykdeň, pascha čipaska a jsou stejně jakoVánoce slaveny dlejuliánského kalendáře, tj. později než v západní Evropě. Velmi populární je barvení kraslic (pysanky), kterému se v západoukrajinskéKolomyji věnuje unikátní muzeum.
I v současnosti je živý ukrajinský folklór; bylo obnoveno mnoho venkovských slavností, existují soubory lidových písní a tanců; prvky písňového folklóru ve výrazné míře pronikají i do současné ukrajinsképop-music. K typickým ukrajinským lidovým nástrojům patříbandura, kobza nebo torban. Typickou součástí ukrajinského lidového kroje je košilevyšyvanka. Někteří Ukrajinci dnes dávají prostřednictvím vyšyvanky nošené na veřejných akcích najevo svůj patriotismus, zvlášť v návaznosti na probíhajícíseparatistickou válku na východě Ukrajiny. Podobným symbolem je pokrývka hlavy zvanáukrajinský vinok.[178] Za národní tanec je často označován lidový tanechopak. Původně šlo o mužský bojový tanec, který vznikl mezi Záporožskými kozáky. Velmi typické jsou pro něj vysoké skoky tanečníků s doširoka roztaženýma nohama.[179]
Poté, co byl v ruské části Ukrajiny v 19. století vydán zákaz používání ukrajinštiny, přesunuly se emancipační snahyukrajinských spisovatelů a politiků do liberálnější habsburské části země – Haliče aBukoviny. Ani 20. století ovšem nepřineslo ukrajinské kultuře příznivé prostředí, neboť rusifikace probíhala i v éřeSSSR (do roku 1991). Proto jsou národní otázky v současném ukrajinském umění stále živé.
Nejvýznamnější sbírkovou a výstavní institucí na Ukrajině jeNárodní umělecké muzeum Ukrajiny. Muzeum sídlí v kyjevské budově z roku 1899, postavené vneoklasicistním stylu (ulice Mychajla Hruševského číslo 6). K iniciátorům vzniku muzea patřil mj. i Čech a zakladatel ukrajinskéarcheologieČeněk Chvojka.[184] Muzeum schraňuje více než 20 000 uměleckých předmětů od středověkýchikon přes díla realistů 19. století až k obrazůmruské avantgardy, včetně řady dělKazimira Maleviče.[185]
Tradiční ukrajinská kuchyně s oblibou užívá obilné či bramborové těsto, slunečnice, zelí, řepu,mleté maso či ryby. Typickými pokrmy jsouboršč,pelmeně,varenyky čisoljanka. Národním jídlem jsoupirohy zvanépyrižky, smažené bochánky z kynutého těsta plněného masem, vejci, bramborami, zelím, houbami, tvarohem a dalšími náplněmi. Oblíbené jsou též závitky, buď ty zvanéholubci, nebo masové závitky zvanékručenyky. Dalšími typickými jídly jsouhuspeninacholoděc,bramboráky nazývanéděruny nebopalačinkymlynci. Specialitou jekaviár z lilků a cuket.
Tradiční je tmavý chléb (čorni chleb) vyráběný zpohanky. V zimě Ukrajinci konzumujíuzvary, nápoje připomínajícíkompoty. Oblíbená je zmrzlina, kterou si Ukrajinci dopřávají i v zimě. Jako příloha k jídlu se často konzumuje kukuřičná kaše nazývanámamalyha, která je podobná italsképolentě. Oblíbené jsou polévky: rybí polévkajuška, okurková polévkarosolnyk, zelná polévkakapustňak. K polévkám se často podává žemle zvanápampuška.
K Ukrajině patří takévodka (horilka), které v posledních letech částečně konkurujepivo; oblíbeným nápojem je takékvas.
Ukrajinštíboxeři patří k těm nejlepším na světě.[188] Proslulí jsou mistři světa ve svých váhových kategoriíchVitalij Kličko a jeho bratrVladimir Kličko; Vitalij je od roku 2014 politikem a starostou Kyjeva.Vasyl Lomačenko je olympijským vítězem na hrách2008 v Pekingu (pérová váha) a2012 v Londýně (lehká váha), byl nejrychlejším kdo se stal mistrem světa ve třech váhových kategoriích za pouhých dvanáct bojů, získal stříbrnou medaili na mistrovství světa 2007, zlato na mistrovství Evropy 2008 a podleESPN byl Lomačenko (v roce 2018) nejlepším aktivním boxerem na světě ve své váze.[189]
Ze zimních sportů jsou Ukrajinci úspěšní zejména v krasobruslení,Oksana Bajulová vyhrála individuální závod naolympijských hrách v Lillehammeru a šlo o vůbec první olympijské zlato pro samostatnou Ukrajinu.Viktor Petrenko získal krasobruslařské zlato již na předchozíchhrách v Albertville, ovšem ještě v barvách tzv.Sjednoceného týmu, který byl dán dohromady v momentě právě probíhajícího rozpadu Sovětského svazu. Druhé zimní olympijské zlato přivezla v roce 2014 biatlonová štafeta žen a třetí v roce 2018 akrobatický lyžařOleksandr Abramenko.
V českém prostředí panuje nedostatek kvalitních knih o Ukrajině. Je to dáno jak tendenčností literatury z období Sovětského svazu, tak malým zájmem o Ukrajinu (v porovnání s Ruskem či Polskem), a to jak českéslavistiky, tak veřejnosti. Jedinou oblastí, o níž je informací dostatek, jePodkarpatská Rus; existují jak turistické průvodce, tak historické a folkloristické práce. Podkarpatské Rusi se věnovalo několik autorů české literatury v době mezi dvěma světovými válkami, zejménaIvan Olbracht.
J. Nečas:Východoevropská tragédie a Ukrajinci. Životné síly nové Ukrajiny. Kyjiv – Praha, 1919.
M. Syruček:Banderovci – hrdinové, nebo bandité. Praha: Epocha, 2008. 168 s.ISBN978-80-87027-85-1.
V. Veber (ed.):Ruská a ukrajinská emigrace v ČSR v letech 1918–1945. Sborník studií. Sv. 1–4. Praha: Univerzita Karlova, 1993–1996.
V. Veber (ed.):Ukrajina v současné historiografii – k 70. narozeninám Vladimíra Hostičky. Praha: Národní knihovna ČR – Slovanská knihovna, 2000. 168 s.
T. Zahradníček:Jak vyhrát cizí válku. Češi, Poláci a Ukrajinci, 1914–1918. Praha: ISV, 2000. 250 s.ISBN80-85866-65-X.
B. Zilynskyj:Ukrajinci v Čechách a na Moravě : stručný nástin dějin. Praha: Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel, 2002. 76 s.ISBN80-903164-1-7
B. Zilynskyj:Ukrajinci v českých zemích v letech 1945–1948. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2000. 97 s.
V. Vjatrovyč:Ukrajinské 20. století. Utajované dějiny. Praha: Academia 2020 (dotisk 2022).ISBN 978-80-200-3086-3.
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuUkraine na anglické Wikipedii.
↑abcWorld Economic Outlook Database, October 2024 Edition. (Ukraine) [online].International Monetary Fund, 22 October 2024 [cit. 2024-10-26].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Press releases and reports - Dynamics of religious self-identificatio….archive.ph [online]. 2023-01-25 [cit. 2025-03-18].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-01-25.
↑ Declaration of State Sovereignty of Ukraine.web.archive.org [online]. 2007-09-27 [cit. 2021-04-19].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-09-27.
↑ Ukraine becomes world's third biggest grain exporter in 2011 - minister — BlackSeaGrain.web.archive.org [online]. 2013-12-31 [cit. 2021-04-19].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-12-31.
↑ČT24. Ukrajina a Moldavsko v „historickém dni“ zahájily přístupové rozhovory s EU.ČT24 [online].Česká televize [cit. 2024-06-26].Dostupné online.
↑ «Україна» — це не «окраїна». Григорій Півторак. Походження українців, росіян, білорусів та їхніх мов..litopys.org.ua [online]. [cit. 2022-03-24].Dostupné online.
↑ Země roztržená minulostí: Bouřlivá historie těžce zkoušené Ukrajiny.100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2022-02-23 [cit. 2022-02-23].Dostupné online. (anglicky)
↑ Neanderthals built homes with mammoth bones.www.telegraph.co.uk [online]. [cit. 2022-02-10].Dostupné online.
↑PRAT, Sandrine; PÉAN, Stéphane C.; CRÉPIN, Laurent. The Oldest Anatomically Modern Humans from Far Southeast Europe: Direct Dating, Culture and Behavior.PLOS ONE. 17. 6. 2011, roč. 6, čís. 6, s. e20834.Dostupné online [cit. 2022-02-10].ISSN1932-6203.doi:10.1371/journal.pone.0020834.PMID21698105. (anglicky)
↑ Mystery of the domestication of the horse solved: Competing theories reconciled.ScienceDaily [online]. [cit. 2022-02-10].Dostupné online. (anglicky)
↑ Kolaps neolitické civilizace na Ukrajině.Vesmír [online]. 11. července 2022.Dostupné online.
↑BALTER, Michael. Mysterious Indo-European homeland may have been in the steppes of Ukraine and Russia.Science. 13 February 2015.Dostupné online [cit. 17 February 2015].doi:10.1126/science.aaa7858.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Scythians Led More Complex Lives Than Previously Assumed | Sci-News.com.Breaking Science News | Sci-News.com [online]. [cit. 2022-02-15].Dostupné online. (anglicky)
↑MORIN, Jacques. The Greek Expansion to the Black Sea.American Journal of Archaeology. 2009, roč. 113, čís. 1, s. 129–133.Dostupné online [cit. 2022-02-15].ISSN0002-9114.
↑abcde Karel Hvížďala: Kyjevská Rus je starší než ruská knížectví.Plus [online]. Český rozhlas, 2022-03-06 [cit. 2022-11-01].Dostupné online.
↑BIRNBAUM, Henrik. On the Ethnogenesis and Protohome of the Slavs: The Linguistic Evidence.Journal of Slavic Linguistics. 1993, roč. 1, čís. 2, s. 352–374.Dostupné online [cit. 2022-02-15].ISSN1068-2090.
↑APPELS, Sam. The Legacy of Kievan Rus’: The Memory War between Russia and Ukraine.IGE [online]. 2019-02-18 [cit. 2022-02-15].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-02-15. (anglicky)
↑KHVALKOV, Evgeny.The colonies of Genoa in the Black Sea region : evolution and transformation. [s.l.]: Routledge, (Routledge research in medieval studies ;).Dostupné online.ISBN978-1-315-11278-7.
↑BORZECKI, Jerzy. The Union of Lublin as a Factor in the Emergence of Ukrainian National Consciousness.The Polish Review. 1996, roč. 41, čís. 1, s. 37–61.Dostupné online [cit. 2022-02-15].ISSN0032-2970.
↑ Obávané Tatary vyhnal z Krymu Stalin, na spravedlnost čekají dodnes.iDNES.cz [online]. 1. prosince 2010.Dostupné online.
↑ Union of Brest-Litovsk | Britannica.www.britannica.com [online]. [cit. 2022-02-15].Dostupné online. (anglicky)
↑PRITSAK, Omeljan. Concerning the Union of Hadjač (1658).Harvard Ukrainian Studies. 1978, roč. 2, čís. 1, s. 116–118.Dostupné online [cit. 2022-02-15].ISSN0363-5570.
↑ Chmelnického povstání.leporelo.info [online]. [cit. 2020-08-26].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-08-27.
↑PRITSAK, Omeljan. The First Constitution of Ukraine (5 April 1710).Harvard Ukrainian Studies. 1998, roč. 22, s. 471–496.Dostupné online [cit. 2022-02-15].ISSN0363-5570.
↑BARTLETT, Roger. Foreign Settlement in Russia under Catherine II.New Zealand Slavonic Journal. 1974, čís. 1, s. 1–22.Dostupné online [cit. 2022-02-15].ISSN0028-8683.
↑PAPAZIAN, Dennis. N. I. Kostomarov and the Cyril-Methodian Ideology.The Russian Review. 1970, roč. 29, čís. 1, s. 59–73.Dostupné online [cit. 2022-02-15].ISSN0036-0341.doi:10.2307/127125.
↑History of Ukraine [online]. [cit. 2022-09-14].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑HORAK, Stephen M. Michael Hrushevsky: Portrait of an Historian.Canadian Slavonic Papers / Revue Canadienne des Slavistes. 1968, roč. 10, čís. 3, s. 341–356.Dostupné online [cit. 2022-02-15].ISSN0008-5006.
↑ Ani Maďarsko, ani Ukrajina. Podkarpatská Rus se nakonec rozhodla pro Československo.ČT24 [online].Česká televize, 2018-10-29 [cit. 2022-02-15].Dostupné online.
↑PERRI, G. Korenizacija: an Ambiguous and Temporary Strategy of Legitimization of Soviet Power in Ukraine (1923-1933) and its Legacy.www.semanticscholar.org [online]. 2014 [cit. 2022-02-11].Dostupné online. (anglicky)
↑HRADÍLEK, Adam; ČERNOUŠEK, Štěpán. Po stopách sovětských perzekucí Čechů a československých občanů na území Ukrajiny.Paměť a dějiny. Roč. 2015, čís. 04, s. 123.Dostupné online.
↑DVOŘÁK, Jan; HRADÍLEK, Adam. Když pochopíte, nebude váš osud tak bolestný. Roč. 2011, čís. 04.Dostupné online.
↑DVOŘÁK, Jan; CHLEBINA, Anna. Velký teror vraždil také stovky Čechů na Ukrajině, zastřelili i domovníka z konzulátu - Novinky.www.novinky.cz [online]. 2024-04-19 [cit. 2025-11-23].Dostupné online.
↑ab Second World War.Internet Encyclopedia of Ukraine [online]. [cit. 2022-02-11].Dostupné online.
↑CHMEL DENČEVOVÁ, Ivana. Banderovci? O frakci Ukrajinské povstalecké armády panuje nezvykle mnoho mýtů, z pohledu historika i nesmyslů, upozorňuje Řepa.Plus [online]. Český rozhlas, 2021-05-17 [cit. 2022-02-15].Dostupné online.
↑HOSENSEIDLOVÁ, Petra. Masakry na Volyni a v Haliči stály život desetitisíce lidí. Po 75 letech zatěžují vztahy Polska a Ukrajiny.ČT24 [online].Česká televize, 2018-07-11 [cit. 2022-02-15].Dostupné online.
↑ Národnostní složení Rudé armády 1941-45.Fronta.cz [online]. 15. dubna 2022.Dostupné online.
↑KRAMER, Mark. Proč se Rusko před šedesáti lety vzdalo Krymu.Dějiny a současnost [online]. [cit. 2022-02-15].Dostupné online.
↑KÖPPELOVÁ, Jiřina. Výbuch v Černobylu: Jak probíhala největší katastrofa v dějinách jaderné energetiky minutu po minutě?.Zoom magazin [online]. 2021-04-26 [cit. 2022-02-15].Dostupné online.
↑Ukraine's anti-government protesters stage first mass rally of 2014 [online]. Reuters, 12.1.2014 [cit. 2017-07-15].Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-05-02.
↑EDITORIAL, Reuters. RPT-INSIGHT-How the separatists delivered Crimea to Moscow.IN.Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-05-17. (anglicky)
↑ Budovy parlamentu a vlády na Krymu obsadili proruští ozbrojenci, Kyjev varuje před agresí.iROZHLAS [online].Český rozhlas [cit. 2018-05-16].Dostupné online.
↑ Crimea sets date for autonomy vote amid gunmen, anti-Kiev protests.Christian Science Monitor. 2014-02-27.Dostupné online [cit. 2018-05-16].ISSN0882-7729.
↑ Krymský parlament ohlásil na květen referendum o posílení autonomie.Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2018-05-16].Dostupné online.
↑ONLINE: Ruský parlament schválil intervenci na Ukrajině [online]. 2014-03-01 [cit. 2016-07-03].Dostupné online.
↑ 'Independent' Crimea in Russia bid.BBC News. 2014-03-17.Dostupné online [cit. 2018-03-19]. (anglicky)
↑Ukraine: Internally Displaced People - 30 January 2015 [online]. Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky [cit. 2017-07-15].Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-10-02.
↑WEIR, Fred.Ukrainian refugees in Russia: Did Moscow fumble a valuable resource? [online]. The Christian Science Monitor, 1. prosince 2015.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Ukrainians Disillusioned With Leadership.Gallup [online]. 23. prosince 2015.Dostupné online.
↑ Full text: Putin's declaration of war on Ukraine.The Spectator. 24 February 2022.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Ukrainian Males Aged 18 to 60 Are Now Banned from Leaving the Country.Vice. 25 February 2022.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 March 2022.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Tři prezidenti pro Ukrajinu: komik z televize drtí těžké váhy.iDNES.cz [online]. 2019-03-11 [cit. 2019-03-28].Dostupné online.
↑ Nikoho z vás nezradím, vzkázal Zelenskyj po vítězství nad Porošenkem. Dostal tři ze čtyř hlasů.ČT24 [online].Česká televize [cit. 2019-04-23].Dostupné online.
↑ Ukrajinci v Česku chtějí za prezidenta Zelenského, většina diaspory je ale pro Porošenka.ČT24 [online].Česká televize, 1. dubna 2019.Dostupné online.
↑abRAGOZIN, Leonid. Why ethnopolitics doesn't work in Ukraine.Al-Džazíra [online]. 9. dubna 2019.Dostupné online.
↑ Putin prozradil, čím se nechal očkovat. Váhající Rusy pobídl k vakcinaci.Lidovky.cz [online]. 30. června 2021.Dostupné online.
↑ Summit NATO ve Vilniusu schválil zkrácení cesty Ukrajiny do aliance.e15.cz [online]. 2023-07-11 [cit. 2023-07-12]. [htps://www.e15.cz/zahranicni/summit-nato-ve-vilniusu-schvalil-zkraceni-cesty-ukrajiny-do-aliance-1399291 Dostupné online].
↑ Do Evropy s Banderou nevstoupíte, křičí Poláci na Ukrajince. Ostrý spor o válečné masakry UPA sílí.Aktuálně.cz [online].Economia, 1. srpna 2017.Dostupné online.
↑ Němec, který dostal Česko do EU: Klaus byl tvrdohlavý, Zeman vás uchránil od průšvihu.Aktuálně.cz [online]. 2024-04-25.Dostupné online.
↑abThe history of the Armed Forces of Ukraine [online]. Ministry of Defence of Ukraine [cit. 2008-07-05].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Ukraine Special Weapons [online]. GlobalSecurity.org [cit. 2007-12-24].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Ukrajince podle výzkumu trápí kromě války korupce, nezaměstnanost a strach z pádu demokracie.iRozhlas [online]. Český rozhlas, 2023-11-02.Dostupné online.
↑DERENS, Jean-Arnault a GESLIN, Laurent: „Ukraine, d’une oligarchie à l’autre“ (Ukrajina, z jedné oligarchie do druhé).Le Monde diplomatique, duben 2014,http://www.monde-diplomatique.fr/2014/04/DERENS/50334 (francouzsky).
↑Чисельність населення (за оцінкою) на 1 листопада 2017 року та середня чисельність у січні-жовтні 2017 року [online]. [cit. 2018-01-09].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ CIA World Factbook – Rank Order – HIV/AIDS – adult prevalence rate.www.cia.gov [online]. [cit. 2007-10-07].Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-12-21.
↑Refugee Review Tribunal Response: Ukraine [online]. 10 July 2008.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 May 2013.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abKŠICOVÁ, Danuše. Z dějin ukrajinské kultury.Proudy [online]. Středoevropské centrum slovanských studií [cit. 2023-11-18].Dostupné online.ISSN1804-7246.
↑SATENSTEIN, Liana. In Ukraine, That Flower Crown Means More Than You Think.Vogue [online]. 2016-02-05 [cit. 2022-02-21].Dostupné online. (anglicky)
↑ Executed Renaissance: The Erasure of Ukrainian Cultural Heritage in the Times of the Soviet Union.Retrospect Journal [online]. 2020-11-22 [cit. 2022-02-20].Dostupné online.
↑MORÁVKOVÁ, Alena.Děti stepní Hellady: Pražská škola ukrajinských emigrantských básníků. [s.l.]: Česká koordinační rada Společnosti přátel národů východu 94 s.Dostupné online.ISBN978-80-238-8013-7.
↑ Rusko zuří, vítězem Eurovize je ukrajinská zpěvačka Jamala. Gunčíková skončila na 25. místě.Aktuálně.cz [online].Economia, 2016-05-15 [cit. 2022-02-21].Dostupné online.
↑STEVENS, Matt; BOWLEY, Graham. Treasured Paintings Burned in Russian Invasion, Ukrainian Officials Say.The New York Times. 2022-02-28.Dostupné online [cit. 2022-03-07].ISSN0362-4331. (anglicky)
↑ ČR-Ukrajina: Čeněk Chvojka, zakladatel ukrajinské archeologie a objevitele tripolské kultury... | Ukrajinská iniciativa v ČR.www.ukrajinci.cz [online]. [cit. 2022-02-21].Dostupné online.
.svg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
_32.jpg)
.svg)
.jpg)
.png)
.jpg)
.jpeg)
.jpg)
_1.jpg)
.svg)
