Hranice Uherska byly prakticky v celé délce přirozeně determinované: na severu, východě a jihovýchodě se jednalo o hlavní obloukKarpat, na jihu velké řeky (Dunaj,Dráva, případněSáva), na západě východní úbočíAlp, na severozápadě řekaMorava. Rozsah státu je tak dobře patrný i na čistě fyzické mapě.
Dolní Uhry (Alvidék, zhruba dnešní Maďarsko a okrajové části Chorvatska, Srbska a Rumunska) a
Sedmihradsko (Erdély, v nitru nynějšího Rumunska).
Horní a Dolní Uhry byly vymezeny jen vágně a neměly administrativní funkci, na rozdíl od Sedmihradska. Základními správními jednotkami Uherska byly od počátkužupy, ve středověku doplněné obánoviny v okrajových oblastech na jihu.
Vznik Uher je spojen s příchodemMaďarů doPanonie a Podunají. Kočovné kmeny přišly do této oblasti pod vedenímArpáda, kterého si sedm maďarských vojvodů v roce 890 zvolilo za svého panovníka.
Maďarské kočovné kmeny nalezly v nových sídlech vyspělejší kulturu rolníků pod ochranouVelké Moravy a vedly výbojné války proti sousedům. V roce896 se stalArpád vládcem kmenů a pod Arpádovým velením snad v roce902 nebo903 porazily vojskoVelké Moravy, v roce906 byl poražen bavorskými vojsky a velkomoravským knížetem Mojmírem II. Posílení své pozice se Arpád dočkal díkyFrankům, kteří pozvali na jednání a zabili maďarské velmože. Arpád vedl válku protiBavorům, které v roce 907porazil u Brezalausburgu (dnešní Bratislava). Protože se nezachovaly prameny o zapojení vojsk Velké Moravy, s datem907 je již spojen rozpadVelké Moravy a slovanská knížata se podřizovala Maďarům v jejich výbojných bitvách. Maďaři se postupně usídlovali vPodunajské nížině a přebírali kulturu a způsoby obdělávání půdy od vyspělejších slovanských sousedů.
Arpádovi následníci pokračovali ve výbojích, které směrem na západ zastavila ažbitva na Lechu v roce955. Maďaři poté přecházeli k usedlému způsobu života aArpádovci pomalu upevňovali po vzoru evropských mocností svou svrchovanou moc a pevně se ujali vlády. Přijalikřesťanství za své náboženství a od dob prvního uherského králesv. Štěpána ho také horlivě šířili po celé zemi. Původní převážně slovanské obyvatelstvo bylo nuceno asimilovat a přijmout nadvládu uherského krále. Jak na jihu v oblasti Blatnohradu a Panonie na západě, tak i na severu v oblasti Nitrianskeho knížectví převzali od místních obyvatel část zemědělství, řemesla a z počátku i způsob státní správy.
Po smrti knížeteGejzy (972–997) nastoupil na uherský stolec princ Vajk, který potlačil veškeré pokusy o rozdělení země a pevně se chopil vlády. Přijal křest a již jakoŠtěpán I. se stal horlivým šiřitelem a zastáncem křesťanství. Díky tomu také získal r.1000 královskou korunu a stal se prvním uherským králem. Rozšířil své území a již za jeho vlády se území dnešníhoSlovenska začleňovalo do uherského soustátí. Slovenští velmožové si zde mohli zachovat své državy a začali se podílet na politickém životě svatoštěpánské země. Za svůj přínos křesťanství byl později král Štěpán I. uctíván a svatořečen jako sv. Štěpán. Po jeho smrti se země ocitla v příbuzenských bojích o moc a na uherském trůně se vystřídala řada nepříliš schopnýchArpádovců.
V r. 1077 nastoupil na uherský trůn králLadislav I. (1077–1095), který potlačil své protivníky v soupeření o uherský trůn a chopil se pevně vlády. Stal se jedním z nejvýznamnějších panovníků ranéhostředověku. Sjednotil zemi, vymanil ji z německé závislosti a k Uhrám připojil částSedmihradska,Slavonii aChorvatsko. Vydal nové obchodní zákony a upravil trestní právo. Po jeho smrti se země opět dostala do vzájemných bojů o trůn. AžBéla III. (1172–1196) opět upevnil a rozšířil moc Uher. Vymanil zemi zbyzantského vlivu, ovládl s konečnou platností Chorvatsko aDalmácii, dobylHalič a vytvořil dobře fungující královské úřady.
Během12. stol. patřiliArpádovci k nejbohatším panovníkům vEvropě díky těžbě drahých kovů, především zlata vKremnici. Rovněž se zlepšilo zemědělství a řemesla. Velkou měrou se na tom podíleli němečtí kolonizátoři, které uherští panovníci zvali do Uher a Sedmihradska. ZaOndřeje II. (1205–1235) došlo k významnému majetkovému a politickému vymezení OndřejovouZlatou bulou, kterou vydal r.1222. Byly zde především upřesněny majetkové poměry a právašlechty,církve a cizinců v zemi. V letech1240–42 čelily Uhry velkým drancujícím vpádůmTatarů, kteří zemi silně zpustošili. Ve13. století se v Uhrách začaly razit proslavené uherské zlaté dukáty (florény) a uherské groše.Béla IV. (1235–1270) se neúspěšně zapojil do bojů oBabenberské dědictví proti českému králiPřemyslovi Otakaru II. R. 1260 byl Béla IV. poraženv bitvě u Kressenbrunnu a ztratil takŠtýrsko. Uhersko Přemyslovi oplatilo porážku v r.1278v bitvě na Moravském poli, kde Uhři stáli po bokuRudolfa Habsburského.
Za posledního Arpádovce králeOndřeje III. (1290–1301) došlo k politickému rozvratu v zemi. Ondřej III. čelil domácí opozici, která podporovala jako kandidata na uherský královský stolecKarla Roberta z Anjou, vnuka neapolského krále Karla II. a Marie, dcery uherského krále Štěpána V. a další rakouská strana v Uhrách zase podporovalaAlbrechta Habsburského, syna krále Rudolfa I. Habsburského. Ondřej zemřel v r.1301 a jím vymírají i Arpádovci. Na uherský trůn se tak dostal snoubenec Ondřejovy dcery AlžbětyPřemyslovecVáclav III. (1301–1305), který v Uhrách vládl jako Ladislav V. Jeho vláda však nebyla stabilní a vysokou politiku v Uhrách vzhledem ke složité politické situaci a nízkému věku nezvládal. Po otcově smrti se v říjnu 1305 vzdal uherské koruny ve prospěch bratrance Oty. Při tažení do Polska byl pak r.1306 Václav III. zavražděn vOlomouci a tím vymřeli i Přemyslovci v Čechách.
Na uvolněný uherský trůn se po dalších politických bojích krátce dostal vévodaOta III. Dolnobavorský (1306–1308) a po něm již zmiňovanýKarel Robert z Anjou (1308–1342). Ten se po delší době pevně chopil moci, omezil vliv magnátů, přinesl do země italsko-francouzské kulturní vlivy a uskutečnil řadu reforem. Mnohem slavnějším a významnějším se však stal jeho synLudvík I. Veliký z Anjou (1342–1382), důstojný protějšekKarla IV.Lucemburského. Tito dva panovníci také spolu uzavřeli spojenectví, řadu výhodných smluv a vzájemně se podporovali. Ludvík I. v Uhrách potvrdil a upevnil právašlechty, podporoval vzdělanost, r.1367 založil univerzitu vPécsi (Pětikostelí) a podrobil siDalmácii,Valašsko,Bosnu,Srbsko aBulharsko. R.1370 získal ipolskou korunu. Uspořádal křížovou výpravu protiLitevcům a dobylČervenou Rus, kterou proti nelibosti polské šlechty připojil k Uhrám. V r.1374 zahájil tažení proti Turkům a porazil sultánaMurada I. Uhersko za jeho vlády získalo status velmoci a prožívalo nebývalý rozkvět.
Po jeho smrti byla zvolena uherskou královnou jeho dceraMarie Uherská (1382–1387), pozdější manželkaZikmunda Lucemburského (1387–1437). Ten musel o uherskou korunu bojovat a čelil silné opozici, která ho dokonce v letech1401–1403 opakovaně zajala. Jeho vláda v Uhrách se vyznačovala především bojem proti Turkům na jihu země ahusitům v Čechách. Právě proto také založil prestižní rytířskýřád Draka, jímž vyznamenával své přívržence a bojovníky proti „nevěřícím“. R.1411 získal Zikmund římskou korunu a r.1420 se nechal vPraze korunovat za asistence jemu věrných českým králem. R.1433 získal císařský titul a r.1436 pobitvě u Lipan i českou královskou korunu. Po krátké vládě Albrechta II. Habsburského (1437–1439) vládl zemi za nezletiléhoLadislava Pohrobka (1439–1457)Vladislav III. Varnenčik (1440–1444), jenž ovšem nebyl uznán královnou Alžbětou a jejími přívrženci, kteří bránili nároky malého Ladislava Pohrobka. Vladislav III. padl vbitvě u Varny (1444) proti Turkům a uherští magnáti rozhodli, že vládu za nezletilého Ladislava bude vykonávat 7 hejtmanů a r.1446 zvolili uherským správcem jednoho z nejmocnějších magnátůJana Hunyadiho, proslaveného v boji proti Turkům.
Po smrti Jana Hunyadiho nechalLadislav Pohrobek popravit jeho prvorozeného syna Ladislava a druhorozenéhoMatyáše Korvína vzal s sebou jako rukojmí do Prahy. Po Pohrobkově smrti se Matyáš Korvín (1458–1490) vrátil do Uher a hned r. 1458 byl zvolen uherským králem. Vypořádal se s opozicí v zemi, rozprášil bratříky v Horních Uhrách a pevně se chopil moci. Byl jedním z nejvýznamnějších uherských panovníků. Přivedl díky svému druhému sňatku s neapolskou princeznou Beatrix Aragonskou do země renesanční život aumění. Byl zastáncem vzdělání, kultury a provedl řadu reforem. Jeho vláda se vyznačovala snahou získat císařskou korunu. Vedl boje se střídavými úspěchy s českým králemJiřím z Poděbrad a následně i sVladislavem II. Jagelonským, římským císařemFridrichem III. i Turky na jihu země. R.1469 se nechal korunovat v Olomouci na českého krále. Připojil k UhrámMoravu,Slezsko aLužici. V roce1485 porazil Matyáš i císaře Fridricha III., zmocnil se Dolních Rakous a svůj dvůr přesunul z Budína do Vídně. Na základě dřívějších dohod se po Korvínově smrti stal uherským králemVladislav II. Jagellonský (1490–1516).
Stejně jako v Čechách i zde čelil rostoucímu vlivu šlechtické opozice. Vladislav II. přesídlil zPrahy do Budína a uherská a česká koruna pak zůstaly spojeny v rámcipersonální unie až do r.1918. R.1514 vypuklo v Uhrách tzv.Dóžovo povstání, které bylo tvrdě potlačeno sedmihradským vévodouJanem Zápolským a sněm pak přijal řadu zákonů proti poddaným. Nový panovníkLudvík Jagellonský (1516–1526) nebyl příliš schopným a silným a od počátku své vlády čelil turecké hrozbě i domácím magnátům. R.1521 dobyl sultánSulejman I.Bělehrad a další uherské državy na jihu země. Ludvík v reakci na postupující turecké nebezpečí svolal r.1526 zemskou hotovost mezi Budín a Moháč (Mohács). Následná tragédie u Moháče měla pro Uhry a střední Evropu katastrofální následky. Vbitvě u Moháče bylo uherské vojsko katastrofálně poraženo; část velmožů na čele s Ludvíkem utonula při útěku v močálech. Turecká vojska se pak nezadržitelně valila do Evropy a Uhry byly bezprostředně konfrontovány smuslimským světem.
V roce1541 Uhersko ztratilo početná území: asi dvě třetiny dnešního Maďarska připadlyOsmanské říši, dosudautonomní Sedmihradsko se osamostatnilo a stalo sevazalem Osmanské říše. Zbytek Uherska, tedy Slovensko, Burgenland a západní Maďarsko, pod názvemKrálovské Uhry připadl Habsburkům.
V roce 1547 bylo meziKarlem V. aSulejmanemNádherným podepsánoAdrianopolské příměří. Touto smlouvouFerdinand I. Habsburský a Karel V. uznali úplnou osmanskou kontrolu nad Uhry[1] a souhlasili s tím, že budou Osmanům platit roční tribut ve výši 30 000 zlatých florinů za jejich habsburské majetky v severním a západním Uhersku.[2][3]
Dne 1. května 1566 vedlSulejman I. osmanskou invazi do Habsburky ovládaného Uherska, přičemž osmanské síly, které shromáždil, patřily k největším armádám, jaké během své 46leté vlády vedl.[4] Po dosažení Bělehradu a setkání sJanem II. Zikmundem Zápolským dne 27. června se Sulejman I. dozvěděl, že chorvatsko-uherský šlechticMikuláš IV. Zrinský, bán chorvatský, podnikl útok na osmanský vojenský tábor u Siklóse.[4][5] Sulejman I. proto odložil plánovaný útok na Eger a vydal se k pevnosti Mikuláše IV. Zrinského vSzigetváru. Od 2. srpna do 7. září Osmané pevnost obléhali s minimálně 150 000 vojáky proti Zrinského 2 300 obráncům. Ačkoliobléhání skončilo vítězstvím Osmanů, stálo je to vysokou cenu – ztratili 25 000 vojáků a také samotného Sulejmana I., který před závěrečnou bitvou o Szigetvár zemřel přirozenou smrtí v důsledku stáří a nemoci.[5]
K opětovnému sjednocení Uherska (ale bez Sedmihradska) došlo v letech1699 (Karlovickým mírem) a roku1718 dobytím posledních území v jihovýchodním Maďarsku od Turků. Uherské království bylo spojeno personální unií s ostatními dědičnými habsburskými zeměmi.
Velkýstátní znak Uherska neboli ZalitavskaRozložení národů v Rakousku-Uhersku z Historického atlasu Williama R. Shepherda, 1911Rozložení národů v Zemích Svatoštěpánské (Uherské) koruny roku 1880
Rakouská monarchie se pomalu začala stávat neudržitelnou ve stavu, v jakém byla. V březnu1848 vypuklo vBudapešti, pod vlivem únorové revoluce veFrancii, povstání. Zde se poprvé objevil jasně formulovaný požadavek na vydáníústavy; vzhledem k tomu, že se revoluce rozšířila i doVídně a dalších měst, byla vydána dubnová ústava, dále byla zrušenacenzura, byl nucen odstoupit z politického výsluníMetternich a byla provedena řada dalších ústupků. V květnu došlo k dalšímu povstání, během něj vláda zavedla všeobecné a tajnévolební právo, zrušila dubnovou ústavu a svolala ústavodárný sněm. Ten později zrušilpoddanství. Provedené reformy však nebyly dostatečné a proto vypuklo v říjnu další povstání, během něhož byla vláda i ústavodárné shromáždění nucena opustitVídeň a přesídlit naMoravu, byla povolána armáda, která dobyla Vídeň. Dne2. prosince1848 byl donucenFerdinand V. abdikovat.
AbdikacíFerdinanda V. se stal novým císařemFrantišek Josef I., což situaci v zemi uklidnilo, roku1849 byla vydána tzv.oktrojovaná ústava. Tato ústava byla zrušena k1. lednu1852. Klíčovou postavou prvních let vlády Františka Josefa I. bylAlexander Bach, po němž je toto období nazývánoBachův absolutismus. Ten byl spojen s řadou reforem, které měly za cíl zmodernizovat habsburskou monarchii. Nejprve došlo k zrušenícechovních omezení, což umožnilo rozvojprůmyslu. Tato změna vedla k zakládání tzv. živnostenských komor, které fungovaly na moderních principech. Rozvoj průmyslu však vyžadoval další změny a již v roce1856 se ukázalo jako nezbytné změnit úvěrovou a finanční politiku, což vyvolalo vznik bankyCreditanstalt.
Vnitřní situace monarchie nebyla stabilizovaná a kromě finančních problémů se začínala výrazněji otvírat inárodnostní problematika, což vedlo císaře k vydání tzv.říjnového diplomu (20. října1860), kde bylo přislíbeno řešení této problematiky novou ústavou. Ústava byla vydána vúnoru1861, ale nesplnila očekávání do ní vkládané a došlo k projevům nespokojenosti prakticky všech národností vyjma Němců. Na nejsilnější odpor narazila nováústava v Uhersku, které požadovalo návrat ústavy z roku1848.
NakonecMaďaři prosadili dualistickou koncepci státu (často bývá užíván termínRakousko-Uhersko), který dleústavy z prosince1867 měl společnou osobu panovníka, zahraniční politiku, armádu a finance (tzv.Rakousko-uherské vyrovnání). V dalších otázkách existovala značná suverenita těchto dvou národů. Každých deset let docházelo ke stanovení poměru financování společných výdajů, což vedlo k poměrně ostrým sporům.Zároveň bylo k Uhersku opětovně připojenoSedmihradsko, jehož instituce včetnězemského sněmu byly k20. červnu 1867 rozpuštěny.
V důsledku porážky Rakouska-Uherska vI. světové válce se monarchie včetně Uherska rozpadla na mnoho nástupnických států, včetněMaďarska.
↑Maďarština má pro výraz „uherský“ a „maďarský“ totéž slovo,Magyar Királyság je tedy možné přeložit jako „Uherské království“ i „Maďarské království“. Čeština je jeden z mála jazyků, který rozlišuje pojem „uherský“, vztažený k mnohonárodnostnímu státu do roku 1918, a „maďarský“ pro národní stát Maďarů existující následně. VýrazMaďarské království se tak užívá jen pro státní útvar existující v letech 1920–1946. To lépe odpovídá odlišnému charakteru těchto státních útvarů, na druhé straně to však poněkud zastírá kontinuitu mezi Uherskem a Maďarskem, které jsou z maďarského hlediska tímtéž státem, jen odlišného územního rozsahu.
↑HARLEY, John Brian; WOODWARD, David.The History of Cartography. [s.l.]: University of Chicago Press 662 s.Dostupné online.ISBN978-0-226-31635-2. S. 245. (anglicky) Google-Books-ID: ocoV2iI4vcoC.
↑SANDLER, Stanley.Ground Warfare: An International Encyclopedia. [s.l.]: ABC-CLIO 1104 s.Dostupné online.ISBN978-1-57607-344-5. S. 387. (anglicky) Google-Books-ID: L_xxOM85bD8C.
↑HOLT, P. M.; LAMBTON, Ann K. S.; LEWIS, Bernard.The Cambridge History of Islam: Volume 1A, The Central Islamic Lands from Pre-Islamic Times to the First World War. [s.l.]: Cambridge University Press 548 s.Dostupné online.ISBN978-0-521-21946-4. S. 328. (anglicky) Google-Books-ID: 4AuJvd2Tyt8C.
↑abTURNBULL, Stephen R.The Ottoman Empire, 1326–1699. New York: Osprey Publishing, 2003.ISBN0-415-96913-1. S. 55–56. (anglicky)
↑abSHELTON, Edward.The book of battles: or, Daring deeds by land and sea. London: Houlston and Wright, 1867. S. 82–83. (anglicky)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
