.svg)
Král uherský, resp.maďarský (maďarskymagyar király) jehlavaMaďarského království v letech1000 (nebo1001) až1918.
Titul „apoštolský král“ byl potvrzen roku 1758 papežemKlementem XIII. a poté užíván všemi uherskými (maďarskými) králi, kteří byli titulováni jako "apoštolští králové uherští".
Před rokem 1000Uhry nebylykrálovstvím, prvníuherští panovníci měli titulvelkokníže Maďarů. První uherský král,Štěpán I. byl korunován 25. prosince 1000 (nebo 1. ledna 1001) korunou, kterou mu nechal poslat papežSilvestr II. a s požehnánímOty III.
Počínaje korunovacíŠtěpána I. králem nadále všichni panovnícimaďarského státu užívali titulu „král“. Ne všichni uherští/maďarští panovníci však byli královského původu. Např.Štěpán Bočkaj neboFrantišek II. Rákóczi byli prohlášeni za panovníky jako „uherská velkoknížata“, a taktéž tři guvernéři Maďarska, označovaní jako „regenti“,János Hunyadi,Lajos Kossuth[1] aMiklós Horthy.
Proces potvrzení legitimity krále se vyvíjel od13. století. Bez splnění následujících podmínek se žádnýpretendent nemohl stát legitimním uherským králem:
Tyto podmínky zajišťovaly určitou ochranu integrity království, kdy například pouze zmocnění se Svatoštěpánské koruny již nemohlo stačit k tomu, aby se dotyčný stal legitimním králem.
První požadavek (korunovace z rukou ostřihomského arcibiskupa) byl potvrzen králemBélou III., který byl korunovánkaločským arcibiskupem na základě zvláštního zmocnění papežeAlexandra III., ale po své korunovaci prohlásil, že jeho korunovace nijak nenarušuje právoostřihomských arcibiskupů korunovat krále. V roce1211, papežInocenc III. odmítl stvrdit dohodu mezi arcibiskupyJanem Ostřihomským aBertholdem Kaločským o přenosu nároku, a vydal prohlášení, že pouze arcibiskup ostřihomský je oprávněn korunovat uherské krále.
KrálKarel I. Robert byl korunován v květnu1301 provizorní korunou v Ostřihomi tamním arcibiskupem, což vedlo k nutnosti druhé korunovace v červnu1309. V té době se Svatoštěpánská koruna nepoužívala a král byl korunován v Budíně arcibiskupem ostřihomským. Nicméně jeho třetí korunovace Svatoštěpánskou korunou veStoličném Bělehradě a z rukou ostřihomského arcibiskupa proběhla v roce1310. Teprve poté byla králova korunovace považována za plně legitimní.
Nicméně v roce 1439 ovdovělá královnaAlžběta Lucemburská pověřila svou služebnou, aby unesla Svatoštěpánskou korunu z Visegrádu, a poté jí nechala korunovat svého novorozeného synaLadislava V. (Pohrobka). Korunovace proběhla legitimně v Stoličném Bělehradě rukou arcibiskupa ostřihomského.
Podobná situace nastala také u Matyáše Korvína, kterému se podařilo vyjednat navrácení Svatoštěpánské koruny z drženířímského císařeFridricha III. Poté jí byl legitimně korunován.
Podobně jako ve všech tradičních monarchiích, přecházelo následnictví trůnu na potomka předchozího krále v mužské linii. Podle maďarské tradice však toto právo po smrti krále přecházelo nejprve na mladší bratry krále, a teprve poté na syna, což zákonitě způsobovalo časté rodinné rozepře. Zakladatelem první uherské královské dynastie bylArpád, jenž roku 895 přivedl svůj lid doKarpatské kotliny. Jeho potomci poté panovali více než 400 let, včetněsvatého Štěpána I.,svatého Ladislava I.,Ondřeje II. aBély IV. V roce 1301dynastie Arpádovců vymřela a králem byl korunovánKarel I. z francouzskélinie Anjou, který si trůn nárokoval jménem své babičky z otcovy stranykrálovně Marii Neapolské, dceři uherského králeŠtěpána V. Roku 1395, po smrtikrálovny Marie, vnučky Karla I., byla přímá linie znovu přerušena, a Mariin manžel, římský císař a pozdější český králZikmund Lucemburský, navázal na panující rod, poté, co byl šlechtou zvolen ve jménu Svatoštěpánské koruny.
Později byl uherskými pány za krále zvolenMatyáš Korvín, který se tak stal prvním uherským panovníkem pocházejícím z řad aristokracie a nikoli z dědičného královského rodu. Táž situace se pak opakovala o několik desítek let později s Janem Zápolským, jenž byl zvolen v roce1526 po smrtiLudvíka II. Jagellonského v bitvě u Moháče.
Poté uherský trůn přešel naHabsburky, kteří v zemi panovali v rámciHabsburské monarchie,Rakouského císařství a nakonecRakouska-Uherska po téměř 400 let do roku 1918.
Korunovace uherských králů mezi lety1563 a1830 (počínajeMaxmiliánem II., 8. září 1563, poFerdinanda I. Dobrotivého, 28. září 1830) se odehrávaly v hornouherskémPrešpurku, dnešní Bratislavě. Pobitvě u Moháče v srpnu roku 1526 a následné turecké okupaci jižní oblasti Uherska (včetněBudína, korunovačního městaStoličného Bělehradu aOstřihomi) bylo nutné přemístit správní centrum země do nového města, kde by byla zaručena bezpečnost panovníka a církevních hodnostářů a současně co nejblíže k Vídni. Volba tak padla naPrešporok, dnešní Bratislavu a novým místem korunovací se stalakatedrála svatého Martina.
Po mladičkém uherském králiLudvíkovi, který zahynul na moháčském poli bez dědice, se panovníkem stal Ludvíkův švagr,Ferdinand I. Habsburský. 17. prosince 1526 byl uherskými stavy zvolen za nového krále v bratislavskémfrantiškánském kostele, avšak korunován byl ještě ve Stoličném Bělehradě. Korunovace nového uherského krále, Ferdinandova synaMaxmiliána II., se konal již v Bratislavě, která se stala sněmovním městem království, sídlem krále, arcibiskupa a nejdůležitějších institucí země.
Během staletí uherští králové získali či nárokovali koruny také některých sousedních zemí, přičemž užívali také královský titul spojených s dotyčnou zemí. V době panování posledních králů, zněl jejich plný titul:„Z milosti Boží apoštolský král uherský, dalmatský, chorvatský, slavonský, ramský, srbský, haličský, vladimiřský, kumánský a bulharský, velkokníže transylvánský, hrabě sikulský“.
Titul „apoštolský král“ byl potvrzen papežemKlementem XIII. v roce 1758 a poté byl užíván všemi uherskými králi.
Titul „král slavonský“ odkazoval na území mezi řekamiDravou aSávou. Titulu poprvé použilLadislav I. Byl to v roce 1091 rovněž Ladislav I., kdo přijal titul"král chorvatský".Koloman připojil v roce 1105 ještě titul „král dalmatský“.
Titul „král ramský“ připomínající nárok naBosnu, poprvé užil v roce 1136 králBéla II. KrálEmerich pak získal titul „král srbský“. Oslovení „král haličský" bylo používáno k označení nadvlády nadHaličí a titul „král vladimiřský“ odkazoval naVolyň. Oba tituly pak v roce 1205 přejal takéOndřej II. Roku 1233Béla IV. začal používat titul „král kumánský“, což tehdy označovalo vládu nad územím osídlenýmKumány (tj.Valašsko aMoldavsko). Titul „krále bulharského" připojilŠtěpán V.
Sedmihradsko (Transylvánie) byla původně provincie uherského království pod vládouvojvodů, avšak po roce 1526 se stala napůl nezávislýmknížectvím podřízené nejprveOsmanské a pozdějiHabsburské říši. V roce1696, po svržení knížeteMichaela II. Apafiho, převzalLeopold I. titul „knížete transylvánského“. V roce 1765 povýšilaMarie Terezie Sedmihradsko navelkoknížectví.
„Hrabě sikulský“ (Székely) byla původně čestná hodnost v uherském království, ale později byl titul užíván transylvánskými knížaty. Titul byl obnoven za panování Marie, která jej přijala na žádostSikulů.