Od konce 18. století moc a území říše upadaly; byly také provedenyreformy.[11] V 19. a na počátku 20. století vedlo pronásledování muslimů během osmanského úpadku a v Ruské říši k rozsáhlým ztrátám na životech a masové migraci do dnešního Turecka zBalkánu,Kavkazu aKrymu. Druhá ústavní éra skončila státním převratem v roce 1913. Pod vládou Tří pašů vstoupila Osmanská říše v roce 1914 doprvní světové války. Během války se osmanská vláda dopustilagenocidy na domácícharménských,řeckých aasyrských občanech.[12][13][14] Po porážce byla Osmanská říše rozdělena.[15]Turecká válka za nezávislost vyústila ve zrušení sultanátu v roce 1922 a podepsáníLausannské smlouvy v roce 1923. Republika byla vyhlášena 29. října 1923 po vzorureforem, které inicioval první prezident zeměMustafa Kemal Atatürk.
NázevTurecko se v západních pramenech objevuje po konci 11. století a označujeSeldžuky ovládaná území v Anatolii a naBlízkém východě.[25] Evropští spisovatelé začali používat názevTurchia pro Anatolskou náhorní plošinu koncem 12. století. České pojmenováníTurecko znamená "země Turků". NázevTurecko byl použit v textech mnoha mezinárodních smluv k vymezeníOsmanské říše.[26][27][28][29]
Vbyzantských pramenech se názevTourkia (řecky Τουρκία) používal pro vymezení dvou středověkých států: Uhry(západní Tourkia) a Chazarsko(východní Tourkia).[30][31]
Alexandropolskou smlouvou se názevTürkiye poprvé dostal do mezinárodních dokumentů. Ve smlouvě podepsané s Afghánistánem v roce 1921 byl použit výrazDevlet-i Âliyye-i Türkiyye ("Vznešený turecký stát"), připodobněný k názvu Osmanské říše.[32]
Turecké území patří k nejstarším trvale obydleným oblastem na planetě. První sídla vznikla již vneolitu. VGöbekli Tepe lze spatřit nejstarší známou umělou stavbu na světě, chrám postavený kolem roku 9600 př. n. l.[33][34]Çatal Hüyük je dokonce často nazýváno prvním městem historie, objeveno bylo senzačně až roku 1958.[35][36][37] Socha zvanáMuž z Urfy, nalezená nedaleko městaUrfa a stará zhruba 11 tisíc let, je označována za „nejstarší naturalistickou sochu člověka v životní velikosti“.[38]
První říší, která na území dnešního Turecka vestarověku existovala, byla právěChetitská říše. Přibližně v době od18. do13. století př. n. l. Hlavní městoChattušaš se nacházelo v blízkosti dnešní turecké obceBoğazkale. Říše zanikla buď pod náporemmořských národů, nebo kvůli suchu a nedostatku potravin.[41] Poté se nejdůležitějším státem v oblasti stalaFrýgie (hlavní městoGordion), dokud ji v7. století př. n. l. nerozvrátiliKimmeriové.[42][43] Mezi nejvýznamnější nástupnické státy Frýgie patřilyLýdie (hlavní městoSardy),Kárie (Halikarnass) aLýkie (Xanthos). Lýďané a Lykané mluviliindoevropským jazykem, ale tento měl i neindoevropské prvky. Lýdský králKroisos byl prvním panovníkem, který nechal razitmince jako platidlo. Byly nejprve zelektra (slitinazlata astříbra). Jeho mincovny však postupem času přišly na metodu, jak oba kovy separovat, a vyrazily tak nejstarší zlaté mince na světě.[44] Na území východního Turecka zasahovala v 9.–6. století př. n. l. říšeUrartu, s metropolí Tušpou (dnešníVan).[45][46] Vyvrácena bylaMédy.
Někteří Anatolané se v římské civilizaci prosadili, například geografStrabón, narozený v dnešníAmasyi. V římských časech na území Turecka psali své rané dějiny ikřesťané. PodleSkutků apoštolů to bylaAntiochie (nyníAntakya), kde byli následovníciJežíše poprvé nazváni právě křesťany. ApoštolPavel z Tarsu žil nějaký čas v Efezu, pravděpodobně pracoval jako výrobce stanů.[62] Působil tam snad iapoštol Jan, napsal zde prý své epištoly.[63] Dle tradice v Efezu zemřela i Ježíšova matkaMarie.[64] Další slavná postava raného křesťanství,Svatý Mikuláš, se narodil vPataře a působil vMyře.[65] O oblast Turecka ale jevili stále větší zájem iřímští císaři. První tam zavítalHadrianus roku 123 (kvůli svému milenciAntinoosovi z Klaudiopole, dnešníhoBolu). Nechal zde rozšířitcísařský kult a vyzdobit řadu měst, především starých řeckých sídel.[66] CísařKonstantin Veliký se pak v roce 324 rozhodl do Anatolie přesídlit plně a vybudovat zde na základech Byzantia (Istanbulu) nové výstavní město, které nazval nejprve Nový Řím a pozdějiKonstantinopol.[67][68] Roku 330 ho pak prohlásil novým hlavním městem Římské říše a usídlil se zde (do té doby žil vNikomédii). Svolal iprvní křesťanský koncil do dnešníhoİzniku.[69][70] Další konstantinopolský císařTheodosius I. pak v roce 380 prohlásil křesťanství oficiálním státním náboženstvím a naprvním konstantinopolském koncilu v roce 381 pomohl ustavitnicejské vyznání jako ortodoxní doktrínu pro všechny křesťany.[71] Jeho smrt v roce 395 znamenala ovšem definitivní rozpad Říma na dvě části, západní a východní. Celé území dnešního Turecka připadlo východořímské, tedyByzantské říši. Konstantinopol se stal na příštích deset století jejím hlavním městem.
O východ Turecka Byzantinci museli svést dlouhý zápas seSásánovskou říší v tzv.římsko-perských válkách, ale nakonec uspěli.[72] V6. století za panováníJustiniána I. dosáhla říše svého největšího územního rozsahu. V 7. století, za vládyHerakleia,řečtina nahradilalatinu v pozici oficiálního jazyka říše a Byzanc díky tomu zachránila mnoho ze starořeckého dědictví.[73] Dokladem vzdělanosti byl rozsáhlý lexikonSuda.[74] Symbolem architektonických dovedností se stal chrámHagia Sofia (postaven 532–537), po tisíc let největší uzavřený prostor na světě.[75] Země se stala epicentrem křesťanství, v jehož čele stál sámcísař (tzv.cézaropapismus), což byl významný rozdíl oproti západu, kde se moc císařská a duchovní (papežská) rozdělily.[76] Díky tomu nicméně získala Byzanc velký vliv na vývoj křesťanství, většina prvních koncilů se uskutečnila na jejím území.[77] To ale západ začal vnímat úkorně, a tak došlo nakonec roku 1054 k tzv.velkému schizmatu a cesty západního (římskokatolického) a východního křesťanství (pravoslavného) se rozešly.[78] K neblahým důsledkům patřilo i to, že západníkřižáci běhemčtvrté křížové výpravy roku 1204 vyplenili Konstantinopol, a Byzanc tak osudově oslabili.[79][80]
Sultán jako hlava Osmanské říše měl až do19. století absolutní (neomezenou) moc. Osmanská kultura se tak stala symbolem největšího možného konzervatismu. To vedlo k zaostávání říše a budilo to od 19. století odpor i v samotném jádru říše, dnešním Turecku. ReformyTanzimat započaté sultánemAbdülmecidem roku 1839, jež vyvrcholily roku 1876 přijetím ústavy, zaručením základních práv a o rok později dokonce svoláním prvního parlamentu, úpadek říše nezastavily.[99] To radikalizovalo liberálně a nacionalisticky naladěnémladoturecké hnutí, jež nakonec vyvolalopovstání roku 1908.[100] Mladoturci po něm ovládli zemi. Avšak místo liberálních reforem přišla vláda triumvirátu mladotureckých pašů (Talat Paša,Enver Paša aDžamal Paša), kteří říši zatáhli dosvětové války, iniciovali řadu masakrů a nakonec způsobili její úplný zánik.[101][102][103]
Osmanům se proti silámDohody vojensky nedařilo.[104] 30. října 1918 podepsaliMudroské příměří.[105][106][107] V listopadu 1918 obsadila britská, francouzská a italská vojska Istanbul[108], v květnu 1919 Řekové obsadily Smyrnu (Izmir)[109], další velká území Malé Asie kontrolovaly arménské jednotky. Republikánské a nacionalistické turecké síly vedenéMustafou Kemalem (zvaným později Atatürk) vycítily, že faktická osmanská prohra ve válce může mít pro etnické Turky katastrofální následky, a tak v květnu 1919 zahájily proti zahraničním jednotkám v zemi boj známý jakoturecká válka za nezávislost.[110][111] Jejím jádrem bylařecko-turecká válka.[112][113] V květnu 1919 namírové konferenci v Paříži byla Osmanské říši skutečně odňata řada území, jak se kemalisté obávali.[114] To stvrzovala mírováSèvreská smlouva uzavřená mezi západními spojenci a osmanskou elitou 10. srpna 1920.[115] Proti ní se ale kemalisté vzbouřili. Válku za nezávislost zároveň spojili s bojem za svržení osmanského monarchistického systému. Zaznamenali řadu vojenských úspěchů, díky nimž vytlačili zahraniční jednotky z Malé Asie a dokonce ivýchodní Thrákie.Karská smlouva nejprve určila hranice s Arménií (kterou mezitím pohltilSovětský svaz).[116] Boje s Řeky a západními spojenci skončily 11. října 1922 příměřím v Mudanyi.[117] Následovalo podepsání mírovéLausannské smlouvy 24. července 1923, která tak anulovala smlouvu Sèvreskou.[118][119] Dne 4. října 1923 skončila spojenecká okupace Turecka stažením posledních spojeneckých vojsk z Istanbulu. Vojenský postup a diplomatické úspěchy ankarské vlády vyústily 11. října 1922 v podepsání příměří v Mudanyi. Řešení krize v Çanakkale (září-říjen 1922) meziSpojeným královstvím a ankarskou vládou způsobilo 19. října 1922 pádministerstvaDavida Lloyda George[120] a politickou autonomiiKanady od Spojeného království.[121] Dle Lausannské smlouvy proběhla výměna obyvatelstva mezi Tureckem a Řeckem na základě náboženského klíče. Z Turecka se vystěhovalo do Řecka na 1,5 milionu Řeků, opačným směrem zamířilo půl milionu muslimů.[122][123] Mustafa Kemal zvítězil i politicky, na domácí scéně:Velké národní shromáždění v Ankaře odhlasovalo 1. listopadu 1922 zrušení sultanátu a ukončilo tak 623 let trvající monarchickou vládu. 29. října 1923 byla vyhlášena Turecká republika s Kemalem jako jejím prezidentem.[124]
Turecko zůstalo po většinudruhé světové války neutrální, ale 23. února 1945 vstoupilo do závěrečných fází války na straněspojenců.[126] Poté, co Turecko, inspirováno Atatürkovýmantikomunismem, bojovalo jako součást západních sil vkorejské válce[127], vstoupilo v roce 1952 doNATO a stalo se hrází protisovětské expanzi do Středomoří.[128]
Kurdské bojovnice v Sýrii během turecké invaze do Afrínu
K největším vnitřním problémům 2. poloviny 20. století v Turecku patřila kurdská otázka. V Turecku žije jedenáct až čtrnáct milionůKurdů a vztah turecké vlády k této národnostní menšině nebyl zcela vyřešen. Od roku 1984 bojujíkurdští separatisté za samostatný kurdský stát a turecko-kurdský konflikt si vyžádal na 40 000 životů.[129] Jen v roce 2015 zabila turecká armáda přes 2 000 kurdských povstalců.[130] Kurdský problém se přelil i do tureckého postoje kobčanské válce v Sýrii, kde Turecko podporovalo protivládní povstalce, včetně syrské odnožeal-Káidy[131], a v březnu 2018obsadilo Afrín v Sýrii, odkud vytlačilosyrské Kurdy.[132] Následovalydalší turecké akce v ostatních částech severní Sýrie a vytlačováníkurdských milic, kterým pomáhaly relativně malé jednotkySpojených států (v okamžiku turecké invaze v oblasti působilo asi 1 000 vojáků USA). V reakci na události z října 2019 uvalila americká vláda osobní sankce na tři turecké ministry. Americký prezidentDonald Trump také oznámil svůj záměr zavézt přísné ekonomické sankce vůči Turecku.[133][134] Telefonicky vyzval prezidenta Erdogana, aby invazi do Sýrie a boje proti Kurdům zastavil.
Dalším problémem se stala neschopnost vyrovnat se s vlastní minulostí, turecká vláda například striktně popírágenocidu Arménů, kterou spáchala Osmanská říše v průběhu první světové války, a samotné „uznání“ arménské genocidy je v Turecku trestným činem.[135]
Erdonagnovi příznivci po pokusu o vojenský převrat v roce 2016
V Turecku se po druhé světové válce rozvinul v zásadě demokratický systém, ovšem narušovaný mocí armády, která ho několikrát suspendovala vojenskými puči (zejm. 1960 a 1980).[138][139] Armáda byla na druhou stranu strážcem kemalistické a sekularistické tradice.[140][141][142] Oslabení role armády v turecké společnosti uvolnilo prostorneo-osmanismu apan-islamismu, zejména po zmařeném puči v roce 2016.[143][144][145] Ten proběhl 15. července 2016, kdy se část turecké armádypokusila o vojenský převrat v reakci na údajné potlačování principůsekulárního státu režimem prezidentaRecepa Tayyipa Erdoğana.[146] Pokus o převrat byl potlačen již po několika hodinách. Následovaly rozsáhléčistky v armádě, policii, justici, médiích a školství. 160 000 lidí bylo propuštěno nebo postaveno mimo službu.[147] Bylo zatčeno 77 000 lidí včetně občanů členských států EU.[148] Sto sedmdesát novin, televizních stanic a vydavatelství bylo zakázáno, přes sto novinářů bylo uvězněno. Čtvrtina poslanců, většinou opozičních, byla zbavena imunity a došlo k zatýkání představitelů opoziční prokurdské HDP.[149] Evropská unie v reakci na tyto represe zmrazila přístupové rozhovory s Tureckem, které neformálně začaly v roce 2005.[150]
Dne 16. dubna 2017 se v Turecku konalo ústavní referendum. Navrhované změny turecké ústavy zahrnovaly zavedeníprezidentského systému, který by nahradil stávajícíparlamentní systém.[151] Referendum skončilo poměrem 51,3 % ku 48,7 % ve prospěch změn.[152] Zároveň však tento těsný výsledek ukázal rozpolcenost turecké společnosti mezi její městskou částí, která většinově hlasovala proti záměru prezidenta Erdoğana posílit jeho pravomoci, a spíše venkovskými oblastmi, které se zřetelně vyslovily pro jeho návrh. Zavedení prezidentského systému podle mnoha pozorovatelů zesílilo autoritářské tendence.[153][154]
Podrobnější informace naleznete v článku Turecká vlajka.
Turecká vlajka je tvořena červeným listem o poměru stran 2:3 s bílým půlměsícem a bílou pěticípou hvězdou, která se zvenku zhruba dotýká jedním cípem pomyslné spojnice dvou rohů půlměsíce a celý emblém je posunutý od středu kousek k žerdi.
Podrobnější informace naleznete v článku Turecká hymna.
Turecká hymna je píseňİstiklâl Marşı (českyPochod nezávislosti). Slova básně, která má 10 slok, ale zpívají se jen první dvě, napsalMehmet Akif Ersoy, hudbu složil Osman Zeki Üngör.
Je to převážně hornatá země a úzké pruhy nížin se nacházejí jen při pobřežích. Asi čtvrtina rozlohy je ve výškách nad 1 200 m n. m. a méně než 40 % leží níže než 460 m n. m. Nejvyšší hory se nacházejí na východě, kde leží i nejvyšší hora TureckaArarat s nadmořskou výškou 5 165 metrů. Na severu ležíPontské hory, na jihu a jihovýchodě pak pohoříTaurus. Ve středozápadní části země se nachází rozsáhlá náhorní plošina. Oblastí Turecka probíhají dva významnézlomy –Severoanatolský zlom aVýchodoanatolský zlom. Složitá geologická struktura Turecka je příčinou občasnéhovulkanismu a relativně častýchzemětřesení. Na východě země pramení mimo jiné velké řekyEufrat,Tigris aAraks. Nejdelší řeky na tureckém území,Kızılırmak,Sakarya aYeşilırmak, ústí do Černého moře. Nejdelší řeky ústící do Egejského moře jsouVelký Menderes aGediz. Hranici mezi Řeckem a Tureckem tvoří řekaMarica.[160] Největší z více než 250 jezer jeVanské jezero o rozloze 3 714 km² aTuz o rozloze zhruba 1 550 km². Obě dvě tato jezera jsou slaná.[158]
Obdělává se zhruba 30 % půdy a dalších 11 % se využívá k pastvě. Asi na 11 % obdělávané půdy jsou zasazeny trvalé plodiny a 18 % obdělávané půdy je zavlažováno. Mezi ekologické hrozby patří znečištění vod a vzduchu, deforestace a možnost úniku ropy a zemního plynu z asi 5 000 obchodních lodí, které každoročně proplují Bosporem.[160]
Podnebí je převážně suché, z části kontinentální a je silně ovlivněno přítomností moře na severu, jihu a západě a hor vyskytujících se na většině území. Některé pobřežní oblasti majístředozemní podnebí, zatímco v horských oblastech jsou mnohem chladnější zimy a celkově větší rozdíly mezi letními a zimními teplotami. Ve vnitrozemí sahají jarní teploty pod bod mrazu a nejnižší teploty mohou dosahovat −20 °C na západě a −40 °C na východě. Sníh je v teplejších oblastech možné spatřit zhruba dva týdny ročně a v některých horských oblastech na východě čtyři měsíce ročně. Při pobřežích jarní teploty dosahují hodnot zhruba 5 °C a v létě stoupají až na 30 °C. Roční úhrn srážek ve vnitrozemí je v rozmezí 305–406 mm a ve větších výškách přesahuje 1 000 mm.[158]
Ankara je od roku 1923 hlavní město Turecka.Alanya je město v Turecku, které se nachází ve Středomořské oblastiMěstoGöreme, významné turistické centrum v Kappadokii
Turecko je administrativně rozděleno do 81 provincií (il, množné čísloiller), které jsou dále děleny na okresy a podokresy. Provincie se seskupují do 7regionů (bölgesi, množné číslobölgeleri), toto členění však slouží statistickým účelům a netvoří úroveň státní správy.[160] Nejlidnatějšími městy jsouIstanbul (k roku 2009 zde žilo 10 378 000 obyvatel), hlavní městoAnkara (3 846 000),İzmir (2 679 000),Bursa (1 559 000) aAdana (1 339 000).[159]
Turecko je formálněprezidentská republika azastupitelská demokracie, kde si současný prezident Erdogan osvojil téměř neomezenou moc. Je to jedna z mála zemí s muslimskou většinou a zároveň – v současnosti již jen formálně –sekulárním politickým systémem.[161] Vláda je rozdělena na tři větve –výkonnou,zákonodárnou asoudní –, které byly dopokusu o převrat v roce 2016 na sobě nezávislé.[162] V čele státu stojíprezident, kterým je od roku 2014Recep Tayyip Erdoğan, jenž byl v letech 2003 až 2014předsedou vlády. Od roku 2018 prezidentovi náleží kromě ceremoniálních funkcí i výkonná moc. Druhým nejvyšším úřadem je postviceprezidenta, který zastává od9. července2018Fuat Oktay. Zákonodárnou moc představujejednokomorovýparlament. Velký vliv na politiku má armáda, která funguje částečně nezávisle na civilní vládě.[163] Volby nejsou svobodné a spravedlivé, opozicí jsou přeplněné věznice, někteří kandidují z vězení kvůli obávám radikálů z řad AKP. Podle ústavy mají všichni obyvatelé země stejná práva, nicméně ve skutečnosti jsou určitým etnickým (Kurdové) a náboženským menšinám některá práva odepřena. Vláda udržuje pořádek na většině území s výjimkou jihovýchodu, kde působí militantní kurdské skupiny.Evropská unie, do které chce Turecko vstoupit, od roku 1999 monitoruje situaci v zemi a pomáhá jí s transformací.[161] Problémem v zemi je ve skutečnosti nezaručenásvoboda projevu, kdy vláda postihuje kritiku své strany a státních organizací.[163]
Aby se politická strana dostala do parlamentu, musí přesáhnout vysokou hranici 10 % volebních hlasů, což je hranice více než u jakékoli země Evropské unie. Některé malé strany nechávají své členy do voleb vstoupit jako nezávislé, protože když se do parlamentu dostanou, mohou se ke svým stranám znovu přihlásit.[163] Nejsilnějšími stranami v Turecku jsou středopravá konzervativníStrana spravedlnosti a rozvoje (AKP), která ve volbách roku 2011 získala téměř 50 % hlasů, středolevákemalistickáRepublikánská lidová strana (CHP) s 26 % hlasů aultrapravicováStrana národního hnutí se 13 % hlasů. Celkem 36 z celkového počtu 550 míst v parlamentu získali nezávislí, z nichž většina se později přihlásila k prokurdským stranám.[164]
Lidská práva v Turecku byla předmětem mnoha diskusí a mezinárodních odsouzení. V letech 1998 až 2008 vydalEvropský soud pro lidská práva více než 1 600 rozsudků proti Turecku za porušování lidských práv, zejména pokud jde o právo na život a o zákaz mučení. Další otázky, jako například právaKurdů, práva žen, LGBT práva asvoboda tisku, také přitahovaly diskuse. Stav lidských práv v Turecku je stále významnou překážkou v (možná budoucímu) členství v EU.[165] Podle Výboru na ochranu novinářů (VON) zavedla vládaAKP jedny z největších zásahů proti svobodě médií na světě.[166] Velké množství novinářů bylo zatčeno kvůli obviněním z „terorismu“ a „protistátních aktivit“ (případy Ergenekon a Balyoz), zatímco tisíce dalších byly vyšetřováni kvůli „pošpiňovaní tureckosti“ či „urážení islámu“ ve snaze zasít autocenzuru.[166] V roce 2012 identifikoval VON 76 vězněných novinářů, z čehož 61 přímo za jejich práci, čímž Turecko předčilo i země jako Írán, Eritrea či Čína,[166] také 9 uvězněných hudebníků za jejich tvorbu znamená pro Turecko třetí místo na světě po Rusku a Číně.[167] Bývalý mluvčíministerstva vnitra USA, Philip J. Crowley, prohlásil, že USA mají „široké obavy ohledně trendů zahrnujících zastrašování novinářů v Turecku.“[168] Země měla podle organizaceFreedom House doposud hodnocení „částečně svobodná“.[169] Od roku 2016 se však Turecko zmítá v rozsáhlýchčistkách a zatýkání, a sice ve státním a justičním aparátu, v armádě, na univerzitách a jiných vysokých školách, v médiích i v občanské společnosti.[170]
Politicky, ekonomicky a bezpečnostně se snaží vázat převážně na západní státy.[173] V roce 1999 Turecko získalo status kandidátské země EU.[174] V roce 2005 byla zahájena jednání o vstupu doEvropské unie (EU), ta jsou ale zkomplikována zahraničními vztahy s Kyprem, jehož severní část Turecko okupuje. Dalšími hlavními snahami Turecka v zahraniční politice jsou zajištění silné pozice meziturkickými republikami a naBalkánském poloostrově. Země si udržuje dobré vztahy seSpojenými státy i sRuskem.[172]
Nezávislost turkických států po rozpaduSSSR v roce 1991, se kterými Turecko sdílí společné kulturní a jazykové dědictví, umožnila Turecku rozšířit ekonomické a politické vztahy hluboko doStřední Asie[175] a také dokončení finančně náročného projektu ropovodu a plynovodu zázerbájdžánskéhoBaku do tureckého přístavuCeyhan.Ropovod Baku–Tbilisi–Ceyhan je součástí turecké zahraničněpolitické strategie stát se energetickým přivaděčem pro Západ. Turecká hranice sArménií však zůstává stále zavřená i kvůli turecké podpořeÁzerbájdžánu běhemválky v Náhorním Karabachu.[176]
Během vládyAKP vzrostl vliv země v prvně jmenovaných oblastechOsmanské říše naBlízkém východě aBalkáně na základě doktríny „strategické hloubky“ (termín zavedlAhmet Davutoğlu) jako definice pro vzrůstající turecké angažování se v regionální zahraniční politice, nazývané takéneoosmanismus.[177][178] Poarabském jaru v prosinci 2010 a rozhodnutích AKP směrem k podpoře jistých opozičních skupin v zasažených zemích se zhoršily vztahy s několika arabskými státy – od počátkuobčanské války se sousedníSýrií a po svržení prezidenta Muhammada Mursího v roce 2013 sEgyptem.[179][180] V roce 2014 Turecko nemělodiplomatické zastoupení na úrovni velvyslance vSýrii,Egyptě aIzraeli. Diplomatické vztahy s posledně jmenovanou zemí se zhoršily po izraelském bombardováníPásma Gazy.[181][182] Tím pádem zůstalo Turecku vLevantě (s nedávnými bohatými nálezyzemního plynu) jen málo spojenců,[183] což je v přímém rozporu s původními plány tehdejšího ministra zahraničních věcí a nynějšího premiéraDavutoğlua na zahraničněpolitickou doktrínu „žádných problémů se sousedy“.[184] Během pětiletéblokády Kataru zeměmi Perského zálivu se Turecko postavilo na stranuKataru.[185] Turecko bylo aktivně zapojeno doobčanské války v Libyi.[186]
Turecko již od 50. let 20. století udržuje jednotky v mezinárodních misích v rámci OSN a NATO, včetně mírových misí vSomálsku a bývaléJugoslávii a podpory koaličních vojsk veválce v Zálivu. Turecko má také umístěno 36 000 vojáků naSeverním Kypru, ovšem jejich přítomnost je velice kontroverzní,[189] a s bezpečností asistovaloIráckému Kurdistánu.[190] Od roku 2003 dodává Turecko vojenský personál proEurocorps a účastní se iniciativyEU Battlegroup.[191]
Vztahy meziČeskoslovenskem, později Českem, a Tureckem jsou tradičně přátelské,[192] Smlouva o přátelství byla podepsána v roce 1924.[172] Obchodní vztahy těchto dvou zemí se začaly rozvíjet krátce po první světové válce. V devadesátých letech podepsalo Česko s Tureckem Dohodu o zamezení dvojího zdanění a Dohodu o podpoře a ochraně investic. Objem obchodní výměny dlouhodobě roste, v roce 2005 překročil hranici 1 miliardydolarů a v roce 2010 hranici 2 miliard dolarů.[193]
V roce 2005 byla zrušena vízová povinnost pro občany České republiky cestující do Turecka zaturistickým účelem.[194] V roce 2015 v Turecku trávilo dovolenou 162 tisíc Čechů.[195]
Turecký prezidentErdoğan obvinil Českou republiku z podpory terorismu.[196] Dva Češi byli v roce 2018 odsouzeni v Turecku na šest let vězení za spolupráci s bojovníky milicsyrských KurdůYPG, kteří v Sýrii bojovali protiIslámskému státu uKobani a v dalších oblastech Sýrie, ale Tureckem jsou považováni za příslušníky teroristické organizace.[197] Propuštění Čechů z tureckého vězení se osobně zúčastnil šéfBIS Michal Koudelka, který má dobré vztahy s tajnými službami Turecka a osobně se zná se šéfem tureckéNárodní zpravodajské organizace.[198]
Ke sporu meziŘeckem a Tureckem o zásoby ropy a zemního plynu ve východním Středomoří, v němž Turecko hrozilo Řecku válkou,[200] ministr zahraničí Petříček uvedl, že „Česko je příznivcem dialogu mimo jiné i proto, že Turecko je náš spojenec v Severoatlantické alianci.“[201]
Český ministr zahraničíJan Lipavský označil Turecko za „klíčového partnera“ EU a podpořil členství Turecka v Evropské unii.[202] V červnu 2024 Lipavský navštívil Ankaru, kde jednal o bezpečnostní spolupráci a navyšování vzájemného obchodu.[203]
Tato část článku potřebuje aktualizaci, neboť obsahuje zastaralé informace.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že jivylepšíte, aby odrážela aktuální stav a nedávné události. Podívejte se též nadiskusní stránku, zda tam nejsou náměty k doplnění. Historické informace nemažte, raději je převeďte do minulého času a případně přesuňte do části článku věnované dějinám.
1948 patří Turecko k zakládajícím členským zemímOECD.SeparatistickýSeverní Kypr pod kontrolou Turecka, které neuznáváKyperskou republiku, členský stát EU
Cesta Turecka do Evropy – a tím i doEvropské unie – počíná již vznikem Turecké republiky29. října1923, od kdy se Turecko pokládá za součást Evropy. Významnější pokusy o přiblížení se však datují až do doby po skončení druhé světové války.
1948 – patří Turecko k zakládajícím členským zemímOECD
1997 – na summitu v Lucembursku se EU vyslovuje pro možné členství Turecka v EU, ale odmítá udělit status kandidátské země
1999 – na summitu v Helsinkách dostává Turecko status kandidáta na přístup
2002 – poslední část velké ústavní reformy, požadované EU, vstupuje v platnost (zrušení trestu smrti atd.)
2004 – nové trestní právo vstupuje v platnost; v říjnu doporučuje Evropská komise jednání o vstupu, v prosinci je oznámen termín jednání (listopad 2005) s možným vstupem Turecka do EU nejdříve roku 2014
2013 – zpráva EU konstatuje, že v Turecku došlo k významnému pokroku při prováděníreforem, avšak ještě je potřeba řada dalších
2015 – EU obnovila přístupové rozhovory s Tureckem, jednala o bezvízovém styku a slíbila dát Turecku tři miliardy eur výměnou za omezenímigrační vlny, která přes Turecko míří do EU.Česká republika slíbila, že zaplatí Turecku 800 milionů korun.[204]
2017 – turecko-německé vztahy se prudce zhoršily po zatčení několika německých občanů včetně korespondenta novinDie Welt[205]
Přístupové rozhovory komplikuje zejména kurdská otázka, rozděleníKypru, jehožseverní část je od roku 1974 nezákonněokupována tureckou armádou, a ochranalidských práv apráv národnostních a náboženskýchmenšin.
Transanatolský plynovod je součástí Jižního plynového koridoru, který má napojit Evropu přesJihokavkazský plynovod (též zvaný plynovod BTE) na obrovské ložisko Šach Deniz vÁzerbájdžánu. Plynovod, který byl dokončen v roce 2018, pomůže snížit závislost Evropské unie na dovozu zemního plynu z Ruska.[206]
Turecké ozbrojené síly se zařazují početně jako druhá největší bojová síla v rámciNATO hned poOzbrojených silách USA Turecko vstoupilo do Aliance v roce 1952.[207]
Náčelník Generálního štábu je jmenován prezidentem a je odpovědný premiérovi. Rada ministrů je zodpovědná parlamentu za záležitosti národní bezpečnosti a adekvátní přípravu ozbrojených sil na obranu země. Možnost vyhlásit válku a nasadit turecká vojska v zahraničí či umožnit pobyt cizích vojsk na území Turecka je plně v rukou parlamentu.[208]
Turecko má poamerické armádě druhé největší vojsko v rámciNATO s odhadem 495 000 nasaditelných vojáků podle údajů NATO z roku 2011.[209] Turecko je jedním z pěti států NATO, které jsou součástí politiky sdílení jaderných zbraní spolu s Belgií, Nizozemskem, Německem a Itálií.[210] Naletecké základně Incirlik je umístěno celkem 90 jaderných zbraníB61, 40 z nich je určeno pro potřeby tureckého letectva, jejich použití však podléhá souhlasu NATO.[211]
Každý zdravý mužský občan Turecka je povinen sloužit v armádě v době mezi třemi týdny a rokem, v závislosti na vzdělání a lokalitě pracoviště.[212] Turecko neuznává výjimky na základě svědomí a nenabízí civilní alternativu vojenské služby.[213]
Od svého založení v roce 1923 země fungovala na principu smíšené ekonomiky. Hlavním sektorem bylo původně zemědělství, ale postupně se začaly více prosazovat služby a průmysl.[158] Dnes má Turecko relativně vyspělou liberální průmyslově-agrární ekonomiku. Je zakládajícím členemOrganizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) aG20 a v roce 2011 bylo z hlediska objemuhrubého domácího produktu (HDP), který v paritě kupní síly činil 1,053 bilionůdolarů,[pozn. 2] 16. největší ekonomikou světa.[214] V roce 2001 prodělala země ekonomickou krizi, od následujícího roku ale po rozsáhlých ekonomických reformách zaznamenávala ekonomický růst. Mezi lety 2002 a 2008 HDP vzrostlo celkově o 40 %.[215] V roce 2009 zemi postihl pokles exportu v důsledkusvětové ekonomické krize, ale od roku 2010 HDP opět silně roste.[214] Míra nezaměstnanosti k roku 2011 dosahovala 9,2 % a oproti předchozímu roku tak klesla. 70 % zaměstnaných jsou muži a velká část pracovní síly nemá dostatečnou kvalifikaci.[216] K roku 2010 pracovalo zhruba 25,5 % obyvatelstva v zemědělství, 26 % v průmyslu a 48,5 % ve službách.[159] K významným oborům služeb patřícestovní ruch a s ním související hotelnictví. Turecko zaznamenává od začátku přístupových rozhovorů s EU v roce 2005 zvýšený zájem zahraničních investorů.[216] Národní měnou jeturecká lira, jejíž kurz v roce 2011 byl 1,67 tureckých lir za americký dolar.[159]
Země nejvíce zbožívyváží doNěmecka (10,1 % k roku 2010),Spojeného království (6,4 %),Itálie (5,7 %),Francie (5,3 %),Iráku (5,3 %) aRuska (4,1 %). Nejčastějšími vývozními artikly jsou oděvy, potraviny, textilie, kovové výrobky a strojní technika. Naopak v importu převažuje Rusko (11,6 %), Německo (9,5 %),Čínská lidová republika (9,3 %),Spojené státy americké (6,6 %), Itálie (5,5 %), Francie (4,4 %) aÍrán (4,1 %). Mezi nejčastěji dovážené zboží patří strojní technika, chemikálie a pohonné látky.[159]
Historicky bylo Turecko silně zemědělskou zemí, např. v 70. letech 20. století pocházelo 35 % HDP právě z tohoto sektoru. (Dnes je to zhruba 9 %.) I když se v turecké ekonomice čím dál tím víc prosazují průmysl a služby, v zemědělství je zaměstnána stále asi čtvrtina obyvatel a zůstává tak silným sektorem.[217] K zemědělským účelům je využívána zhruba třetina půdy. V základních zemědělských produktech je země soběstačná a část produkce vyváží.[218] Nejdůležitějšími plodinami jsouobilniny, které jsou vysazené asi na polovině obdělávaného území. Z nich se nejčastěji pěstujepšenice,ječmen,žito,oves,kukuřice arýže. Obvyklé plodiny jsou ibavlna,cukrová řepa,tabák alilek brambor, část území je pokryta vinicemi, ovocnými sady, olivovými háji a zeleninovými zahradami.[158] K roku 2010 bylo Turecko světově největším producentemlískových ořechů,třešní,fíků,meruněk akdouloní.[219] Častou zemědělskou aktivitou je chov dobytka, a to hlavnětura domácího,ovce domácí,kozy domácí abuvola domácího. Zemědělské produkty jako např. vlna, tabák, ovoce, zelenina a oříšky jsou důležitou součástí vývozu země.[158]
Důležitými zemědělskými obory jsou lesnictví a rybářství. Země je zalesněná zhruba z 27 % a Ministerstvo životního prostředí plánuje zalesňovat další území, aby tak předešlo erozi půdy. Rybářství se rozvíjí a v roce 2010 činil objem vylovených ryb 656 tisíc tun. Nejvíce lovu probíhá v Černém moři.[220]
Nejvýznamnějším odvětvím průmyslu je automobilový průmysl. V roce 2006 automobilová produkce přesáhla hranici jednoho milionu jednotek a toto číslo se (kromě propadu v roce 2009) neustále zvyšuje. Největším výrobcem osobních automobilů na tureckém trhu je Oyak-Renault s podílem 52 %. V roce 2018 byla založena státní firmaTogg, která se chce specializovat na výrobu elektromobilů. Kromě automobilů je pro turecký průmysl důležitá výroba oděvů a textilní výrobky, strojů a zařízení, těžba železa a výroba oceli, elektrické stroje, bílá technika, spotřební elektronika, plasty, minerální paliva a oleje.[221]
Ve službách pracuje téměř 50 % lidí a tento sektor se na HDP podílí zhruba ze dvou třetin.[159] Putuje sem velké množství zahraničních investic. Významným oborem je turismus a s ním související hotelové služby a gastronomie. V roce 2010 navštívilo Turecko zhruba 28,6 milionů turistů, z nichž nejvíce bylo z Německa a Ruska. Dalšími významnými obory jsou obchod a finanční služby.[222]
Turecká dopravní infrastruktura se rychle rozvíjí a stejně tak to je s telekomunikacemi a energetikou. V roce 2010 měla země 2238 km moderních dálnic a celkově téměř 400 000 km silnic, z nichž ovšem jen zhruba 64 000 km mělo pevný povrch. V Turecku bylo v roce 2012 zaregistrováno 15,6 milionů vozidel, z nichž zhruba 50 % tvořily osobní automobily, 16 % malé nákladní automobily a 16 % motocykly.[223]Most 1915 Çanakkale otevřený roku 2022 překonává mořský průlivDardanely a má nejdelší rozpětí oblouku na světě (2 023 metrů). Celkově měří 4,6 km.
Rychlovlak TCDD HT80000 Tureckých státních železnic
Rozsah železnic k roku 2010 byl 8700 km[159] a putují do nich významné investice.[223] V současné době mají železnice více než 10 000 km tratí. Státním dopravcem jeTürkiye Cumhuriyeti Devlet Demiryolları (TCDD). V roce 2011 byla otevřena první vysokorychlostní trať Polatlı–Konya, v roce 2014 pak klíčová vysokorychlostní trať Ankara–Istanbul. Další taková trať byla zprovozněna v roce 2022 (Konya-Karaman) a dokončuje se čtvrtá, Ankara-Sivas, jež bude druhou nejdelší. Rychlovlaky speciálně pro turecké dráhy vyrobily německýSiemens a španělská firmaConstrucciones y Auxiliar de Ferrocarriles.
Co se týče vodní dopravy, obchodní flotila Turecka v roce 2011 čítala 629 lodí.[159] Mezi hlavní přístavy patří Istanbul,Mersin,Samsun,Trabzon,İskenderun,İzmit aİzmir.[223] K roku 2010 měla země 88 letišť,[159] z nichž 13 bylo mezinárodních.[223]
V Turecku existuje 117 letišť, z toho 15 mezinárodních. Největší jsou vIstanbulu aAnkaře.Atatürkovo letiště v Istanbulu patří k největším na světě. V roce 2017 je použilo 63,7 milionu cestujících, z toho 14,5 milionu na vnitrostátních a 44,2 milionu na mezistátních spojích.
V oblasti telekomunikací prochází Turecko za Gülovy vlády rychlým rozvojem a privatizací. K roku 2010 existovalo v zemi zhruba 16 milionů zapojených pevných linek a přes 61 milionů mobilních telefonů.[159] Přes 30 milionů obyvatel jsou také uživateliinternetu, přístup k němu má k roku 2011 zhruba 43 % domácností.[223] V zemi působí několik celostátních a na 300 místních soukromých televizních stanic a přes 1000 soukromých rozhlasových stanic.[159]
Turecko je k roku 2012 zhruba ze 70 % závislé na dovozu energie ze zahraničí, 90 % spotřebované surové ropy se dováží (převážně z Ruska) a závislost na importu plynu (také převážně z Ruska) je téměř 100 %. Země má velký potenciál ve využitíobnovitelných zdrojů energie, např. větru, vody, slunečního záření a zemědělského odpadu.[224] V roce 2010 byla podepsána smlouva o výstavběprvní jaderné elektrárny na území Turecka, kterou má na starostRosatom.[225] Jaderná elektrárna osazená čtyřmi bloky VVER 1200 se začala stavět v roce 2018.
Turecká populace v roce 2024 čítala 84,7 milionu obyvatel;[227]podobně jako Německo, v současnosti nejlidnatějším státem EU. V roce 1927 mělo Turecko teprve necelých 14 milionů obyvatel.[228] Roční přírůstek činí zhruba 1,24 %, průměrný věk 28,5 let astřední délka života 72,5 let (u mužů 70,6 a u žen 74,5 let). 70 % populace žije ve městech a míraurbanizace je asi 1,7 % ročně. 26,7 % populace je ve věku mezi 0–14 let, 67 % ve věku 15–64 let a zbývajících 6,3 % je starší 64 let.[159] Jako Turkové jsou podle ústavy označováni všichni lidé s tureckým občanstvím.[229]
Mezi lety 1950 a 2020 se populace Turecka více než zčtyřnásobila z 20,9 milionu na 83,6 milionu;[230] nicméně míra růstu populace byla v roce 2023 0,1 %. V roce 2023 byla celková míra plodnosti 1,51 dítěte na ženu, což je pod úrovní prosté reprodukce 2,10 dítěte na ženu.[231] Ve zdravotním průzkumu z roku 2018 bylo ideální číslo 2,8 dítěte na ženu, u vdaných žen se zvyšovalo na 3.
Etnicky tvoří největší část obyvatelTurci (70–75 %) aKurdové (18 %).[159] V zemi žije také mnoho národnostních menšin, z nichž nejpočetnější jsouŘekové (16 100),[232]Arméni (59 000)[233] aŽidé (17 600)[234] žijící převážně v Istanbulu. Početní jsou dáleAdygejci (zhruba 2 miliony),[235]Gruzíni (40 000)[236] aLazové (147 000);[237] tyto menšiny žijí hlavně na východě Turecka[158] a tvoří kolem 3–4 % obyvatel. Dalšími menšinami na východě země jsou Čerkesové (asi 2 % obyvatelstva) a národZaza.
Arménská populace, která tvořila před první světovou válku významnou menšinu v oblastiMalé Asie, se stala terčem útoků běhemhamídijských masakrů, při kterých bylo v letech 1894–1896 zavražděno 100–300 000 tisíc Arménů,[238] a zejména běhemarménské genocidy, která si mezi lety 1915 a 1918 vyžádala až 1,5 milionu obětí.[239]
V současnosti pobývají v Turecku také asi tři miliony občanůSýrie, kteří z této země uprchli před hrůzami tamějšíobčanské války. Žijí v táborech nebo i v soukromí a mnozí z nich mají příležitostnou práci.
Úředním jazykem jeturečtina, často používaná jekurdština a menšiny hovoří vlastními jazyky. Jedině Arméni, Řekové a Židé jsou podleLausannské smlouvy z roku 1923 oficiálně uznanými menšinami a jejich jazyky mohou být vyučovány na školách.[240] V roce 1923 došlo k vysídlení 1,3 milionů anatolských apontských Řeků a v Turecku smělo zůstat pouze 200 000 Řeků žijících v Istanbulu.[241]
Turecko jesekulární zemí bezstátního náboženství; turecká ústava zaručujesvobodu vyznání amyšlení.[242] PodleCIA World Factbook tvoří muslimové 99,8 % populace, z nichž většina jsousunnité.[243] Na základě průzkumu odhadla KONDA v roce 2006 podíl muslimů na 99,4 %. PodleMinority Rights Group International se odhady podílu alevitů pohybují mezi 10 % a 40 % populace.[244]Alevité jsou částečně diskriminováni.[160]Odhad KONDA byl v roce 2006 5 %. V průzkumu v roce 2021 se 4 % dospělých občanů označila jako alevité, zatímco 88 % se označilo jako sunnité.
Podíl nemuslimů v dnešním Turecku byl v roce 1914 19,1 %, ale klesl na 2,5 % v roce 1927.[245] V současnosti tvoří nemuslimové 0,2 % populace podle World Factbook.[243] V roce 2006 KONDA odhadla, že 0,18 % populace vyznává neislámská náboženství. Některé z nemuslimských komunit jsouArméni (hlavně členovéArménské apoštolské církve),Asyřané, bulharští pravoslavní, katolíci,Řekové,Židé (většinouSefardé)[246][247][248][249] a protestanti. Zdroje odhadují, žekřesťanská populace v Turecku se pohybuje mezi 180 000 a 320 000.[250][251] Turecko má největší židovskou komunitu mezi zeměmi s muslimskou většinou.[252] V současnosti je v Turecku 439 kostelů a synagog.[253]
V roce 2006 KONDA odhadla, že 0,47 % populace nemá žádné náboženství. Podle KONDA se podíl dospělých občanů, kteří se označili za nevěřící, zvýšil z 2 % v roce 2011 na 6 % v roce 2021. Průzkum Gezici Araştırma z roku 2020 zjistil, že 28,5 %generace Z se označilo zabez vyznání.[254][255]
Tvůrcem nejpokročilejších staveb Osmanské říše byl architektMimar Sinan, zvaný též „Michelangelo Východu“.[260] Třemi jeho nejznámějšími a nejoceňovanějšími stavbami jsouPrincova mešita v Istanbulu,Sulejmanova mešita tamtéž aSelimova mešita vEdirne. Velkou inspirací byl Sinanovi chrámHagia Sofia, který v Istanbulu zůstal stát jako nejvýraznější památka na časy, kdy toto místo ovládalaByzantská říše a kdy bylo město nazývánoKonstantinopol. Toto díloIsidora z Milétu je od roku 1935 muzeem. Největším muslimským svatostánkem v Turecku jeMešita sultána Ahmeda v Istanbulu, postavená jedním ze Sinanových žáků. TakéNová mešita je dílem jeho žáka. Sídlem osmanských vládců byl dlouhopalác Topkapi. Po jeho opuštění sídlili sultánové vpaláci Dolmabahçe, postaveném v 19. století, podle evropského střihu.[261] Evropská inspirace je dobře cítit i zpaláce Çırağan, který v 19. století nechal v Istanbulu postavit sultánAbdulaziz. Památkou na dobu, kdy Istanbul ovládaliJanované, jeGalatská věž.
Turecká kuchyně je z velké části dědictvím osmanské kuchyně, která je typická splynutím a zdokonalením kuchyníStřední Asie,Středního Východu aBalkánu. Současná turecká kuchyně je výsledkem mísení originální kulinářské tradice kočovných tureckých kmenů s indickou,perskou, kurdskou aarabskou kuchyní. Zahrnuje je od dobystěhování národů, navíc je ovlivněnaStředozemním mořem. Tato rozmanitost vlivů se vyvinula staletími, zejména osmanskou kulturou a způsobem života až k dnešní typické turecké kuchyni.
Turecká kuchyně také ovlivnilařeckou abalkánskou kuchyni. Napříkladtzatziki je z tureckého slovacacık (čti džažik) ačevabčiči pochází z kebab şişi (kebabovýšpíz).Jogurt pochází z tureckého slovayoğurt.Döner kebab je vyroben z hovězího, telecího nebo drůbežího masa. V Turecku, ale i v jiných (evropských) zemích se dönerkebab servíruje na talíři.
Z nápojů je kroměčaje v Turecku velmi populárníajran, mezi zákuskybaklava achalva.Turecká káva je způsob přípravy kávy v džezvě, zvláštní kovové konvičce, s kávou připravovanou v česku (turek) má společný jen název.
Velmi vlivným ekonomem a profesoremHarvardovy univerzity jeDani Rodrik. Sociolog a politologZiya Gökalp významně ovlivnil moderní turecký nacionalismus akemalismus. Postavil se proti otomanismu a islamizaci a bojoval za modernizaci a evropeizaci tureckého národa.[283]Muzafer Sherif patří k zakladatelům sociální psychologie. Významným odborníkem v oblasti osmanských dějin byl historikHalil İnalcık. Na území dnešního Turecka se narodil i významnýarabsky píšící historik 13. stoletíAlí ibn al-Athír. Z vlivných islámských teologů se v Turecku narodilIbn Tajmíja, jehož dílo se stalo ideovým základemsalafíjského islámu, z něhož obvykle vycházíislámský fundamentalismus.
↑Encyclopedia of the developing world. Příprava vydání Thomas M. Leonard. New York: RoutledgeISBN978-1-57958-388-0. S. 1576. (anglicky)
↑HOWARD, Douglas A.The history of Turkey. Second edition. vyd. Santa Barbara, California: Greenwood 283 s. (The Greenwood histories of the modern nations).ISBN978-1-4408-3466-0. S. 24–28. (anglicky)
↑The Oxford handbook of ancient Anatolia, 10,000-323 B.C.E. Příprava vydání Sharon R. Steadman, John Gregory McMahon. Oxford ; New York: Oxford University Press 1174 s.Dostupné online.ISBN978-0-19-537614-2.OCLC646308750 S. 3–11, 37. (anglicky) OCLC: ocn646308750.
↑HOWARD, Douglas A.The history of Turkey. Second edition. vyd. Santa Barbara, California: Greenwood 283 s. (The Greenwood histories of the modern nations).ISBN978-1-4408-3466-0. S. 45. (anglicky)
↑SOMEL, Selçuk Akşin.The A to Z of the Ottoman empire. Lanham (Md.): Scarecrow press (The A to Z guide series).ISBN978-0-8108-7579-1. S. xcvii. (anglicky)
↑MARUSHIAKOVA, Elena; POPOV, Veselin Zakhariev; POPOV, Veselin; DESCARTES), Centre de recherches tsiganes.Gypsies in the Ottoman Empire: A Contribution to the History of the Balkans. [s.l.]: Univ of Hertfordshire Press, 2001.Dostupné online.ISBN978-1-902806-02-0.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑TATZ, Colin; HIGGINS, Winton.The Magnitude of Genocide. [s.l.]: ABC-CLIO, 2016.ISBN978-1-4408-3161-4.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑SCHALLER, Dominik J.; ZIMMERER, Jürgen. Late Ottoman genocides: the dissolution of the Ottoman Empire and Young Turkish population and extermination policies – introduction.Journal of Genocide Research. 2008, s. 7–14.ISSN1462-3528.doi:10.1080/14623520801950820.S2CID71515470.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑MORRIS, Benny; ZE'EVI, Dror.The Thirty-Year Genocide - Turkey's Destruction of Its Christian Minorities, 1894–1924. [s.l.]:Harvard University Press, 2021.ISBN9780674251434.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Roderic H. Davison; Review "From Paris to Sèvres: The Partition of the Ottoman Empire at the Peace Conference of 1919–1920" by Paul C. Helmreich inSlavic Review, Vol. 34, No. 1 (March 1975), pp. 186–187
↑The Political Economy of Regional Power: Turkey [online]. [cit. 2015-02-18].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 February 2014.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑BIRBEN, Üstüner. The Effectiveness of Protected Areas in Biodiversity Conservation: The Case of Turkey.CERNE. 2019, s. 424–438.doi:10.1590/01047760201925042644.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Key Highlights: Country Climate and Development Report for Türkiye [online]. 13 June 2022 [cit. 2024-02-02].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 February 2024.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Taking stock of education reforms for access and quality in Türkiye.OECD [online]. 2023-04-27 [cit. 2025-01-09].Dostupné online. (anglicky)
↑ Global Innovation Index 2023: Innovation in the face of uncertainty.global-innovation-index [online]. [cit. 2025-01-09].Dostupné online.doi:10.34667/tind.48220. (anglicky)
↑Türkiye [online]. [cit. 2024-03-02].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 March 2024.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑YAYLA, Önder; AKTAŞ, Semra Günay. Mise en place for gastronomy geography through food: Flavor regions in Turkey.International Journal of Gastronomy and Food Science. 2021.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 March 2024.doi:10.1016/j.ijgfs.2021.100384.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑BERG, Miriam.Turkish Drama Serials: The Importance and Influence of a Globally Popular Television Phenomenon. [s.l.]: University of Exeter Press, 2023.ISBN978-1-80413-043-8. S. 1–2.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑HERTSLET, Edward.The Map of Europe by Treaty showing the various political and territorial changes which have taken place since the general peace of 1814, with numerous maps and notes. [s.l.]: Butterworth, 1875. Kapitola General treaty between Great Britain, Austria, France, Prussia, Russia, Sardinia and Turkey, signed at Paris on 30th March 1856, s. 1250–1265.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Protocols of conferences held at Paris relative to the general Treaty of Peace. Presented to both Houses of Parliament by command of Her Majesty, 1856 [online]. Harrison, 1856 [cit. 2023-05-09].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑HERTSLET, Edward.Internet Archive. The Map of Europe by Treaty; which have taken place since the general peace of 1814. With numerous maps and notes. First. vyd. [s.l.]:Her Majesty's Stationery Office, 1891.Dostupné online. Kapitola Treaty between Great Britain, Austria-Hungary, France, Germany, Italy, Russia, and Turkey, for the Settlement of Affairs in the East, Signed at Berlin, 13th July 1878 (Translation), s. 2759–2798.Je zde použita šablona{{Citation}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Treaty Between Great Britain, Austria-Hungary, France, Germany, Italy, Russia and Turkey. (Berlin). July 13, 1878. [online]. [cit. 2023-05-09].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 March 2023.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑JENKINS, Romilly James Heald.De Administrando Imperio by Constantine VII Porphyrogenitus. New, revised. vyd. [s.l.]: Dumbarton Oaks Center for Byzantine Studies, 1967. (Corpus fontium historiae Byzantinae).Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 January 2023.ISBN978-0-88402-021-9. S. 65.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“. According to Constantine Porphyrogenitus, writing in hisDe Administrando Imperio (circa 950 AD) "Patzinakia, thePecheneg realm, stretches west as far as theSiret River (or even theEastern Carpathian Mountains), and is four days distant from Tourkia [i.e. Hungary]."
↑Carter Vaughn Findley.The Turks in World History. [s.l.]: Oxford University Press, 2004.Dostupné online.ISBN978-0-19-517726-8. S. 51.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Türkiye Diyanet Vakfı İslâm ansiklopedisi. Příprava vydání Türkiye Diyanet Vakfı. İstanbul: Türkiye Diyanet Vakfı İslâm Araştırmaları Merkezi (İSAM) (Türkiye diyanet vakfı İslâm ansiklopedisi).ISBN978-975-389-713-6,ISBN978-975-389-427-2. S. 567. (turecky)
↑SAMUELY, Lenka. Záhada Göbekli Tepe: Vědci nechápou, že pravěcí lidé postavili tak dokonalou věc.Dotyk.cz [online]. 2022-04-30 [cit. 2023-04-18].Dostupné online.
↑HELÁN VAŠKŮ, Kateřina. Pravěké centrum rovnostářství v Çatal Hüyük.100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2018-08-23 [cit. 2023-04-18].Dostupné online. (anglicky)
↑BORŮVKOVÁ, Natálie. Jak se žilo v nejstarším městě na světě: Bylo to peklo na zemi, dnešní člověk by v něm nepřežil.Dotyk.cz [online]. 2023-04-03 [cit. 2023-04-18].Dostupné online.
↑LÁZŇOVSKÝ, Matouš. Slavný archeolog objevil „první město“. A podváděl i ze záhrobí.iDNES.cz [online]. 2018-03-14 [cit. 2023-04-18].Dostupné online.
↑SLÁNSKÁ, Nataša. Záhadný muž z Urfy: Socha se strašidelnýma očima měla reprodukovat hlasy mrtvých.Dotyk.cz [online]. 2021-11-10 [cit. 2023-04-18].Dostupné online.
↑ Tvůrci pravěkého Stonehenge přišli z oblasti dnešního Turecka.Česká televize [online]. 17. dubna 2019.Dostupné online.
↑KAMMENHUBER, Annelies. The Linguistic Situation of the 2nd Millennium B.C. in Ancient Anatolia (Abstract).Journal of the Royal Asiatic Society of Great Britain and Ireland. 1975, čís. 2, s. 116–120.Dostupné online [cit. 2023-04-18].ISSN0035-869X.
↑PETR, Jaroslav. Záhada zániku Chetitů. Co spustilo krizi v kdysi mocné říši?.Lidovky.cz [online]. 2023-02-16 [cit. 2023-04-18].Dostupné online.
↑VOIGT, Mary M.; HENRICKSON, Robert C. Formation of the Phrygian State: The Early Iron Age at Gordion.Anatolian Studies. 2000, roč. 50, s. 37–54.Dostupné online [cit. 2023-04-19].ISSN0066-1546.doi:10.2307/3643013.
↑TSETSKHLADZE, G. R.Phrygia in Antiquity: From the Bronze Age to the Byzantine Period: Proceedings of an International Conference 'The Phrygian Lands over Time: From Prehistory to the Middle of the 1st Millennium AD', held at Anadolu University, Eskisehir, Turkey, 2nd-8th November, 2015. [s.l.]: ISD LLC 825 s.Dostupné online.ISBN978-90-429-3739-0. (anglicky)
↑RAMAGE, Andrew; CRADDOCK, Paul T.King Croesus' Gold: Excavations at Sardis and the History of Gold Refining. [s.l.]: Archaeological Exploration of Sardis, Harvard University Art Museums 288 s.Dostupné online.ISBN978-0-7141-0888-9. (anglicky) Google-Books-ID: MdggAQAAIAAJ.
↑SEVIN, Veli. The Origins of the Urartians in the Light of the Van/Karagündüz Excavations.Anatolian Studies. 1999, roč. 49, s. 159–164.Dostupné online [cit. 2023-04-19].ISSN0066-1546.doi:10.2307/3643071.
↑CARTWRIGHT, Mark. Tushpa.World History Encyclopedia [online]. [cit. 2023-04-19].Dostupné online. (anglicky)
↑VANSCHOONWINKEL, Jacques.Greek Migrations to Aegean Anatolia in the Early Dark Age. [s.l.]: BrillDostupné online.ISBN978-90-474-0410-1. (anglicky) DOI: 10.1163/9789047404101_004.
↑ Heinrich Schliemann uvěřil legendě a objevil Tróju. Jeho práce ale dodnes vyvolává kontroverze.ČT24 [online]. Česká televize, 2021-10-11 [cit. 2023-04-19].Dostupné online.
↑WASSON, Donald L. Byzantium.World History Encyclopedia [online]. [cit. 2023-04-19].Dostupné online. (anglicky)
↑GUTH, DINA. The 'Rise and Fall' of Archaic Miletus.Historia: Zeitschrift für Alte Geschichte. 2017, roč. 66, čís. 1, s. 2–20.Dostupné online [cit. 2023-04-19].ISSN0018-2311.
↑GÁFRIKOVÁ, Eliška. Zánik Artemidina chrámu: Jeden z divů zničil šílený žhář. Chtěl se proslavit.Deník.cz. 2021-07-21.Dostupné online [cit. 2023-04-19].
↑SLEZÁK, Milan. Mauzoleum? Když má bratr rád svou sestru tam, kde se zrodil Hermafrodit.iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2018-06-03 [cit. 2023-05-07].Dostupné online.
↑DARBYSHIRE, Gareth; MITCHELL, Stephen; VARDAR, Levent. The Galatian Settlement in Asia Minor.Anatolian Studies. 2000, roč. 50, s. 75–97.Dostupné online [cit. 2023-04-19].ISSN0066-1546.doi:10.2307/3643015.
↑BOSWORTH, A. B.; WHEATLEY, P. V. The Origins of the Pontic House.The Journal of Hellenic Studies. 1998, roč. 118, s. 155–164.Dostupné online [cit. 2023-04-19].ISSN0075-4269.doi:10.2307/632236.
↑MCGING, Brian C. The Kings of Pontus: Some Problems of Identity and Date.Rheinisches Museum für Philologie. 1986, roč. 129, čís. 3/4, s. 248–259.Dostupné online [cit. 2023-04-19].ISSN0035-449X.
↑CHRUBASIK, Boris; KING, Daniel.Hellenism and the Local Communities of the Eastern Mediterranean: 400 BCE-250 CE. [s.l.]: Oxford University Press 255 s.Dostupné online.ISBN978-0-19-880566-3. (anglicky) Google-Books-ID: 8H8yDwAAQBAJ.
↑ROLLER, Lynn E. The Great Mother at Gordion: The Hellenization of an Anatolian Cult.The Journal of Hellenic Studies. 1991, roč. 111, s. 128–143.Dostupné online [cit. 2023-04-19].ISSN0075-4269.doi:10.2307/631891.
↑SHERWIN-WHITE, A. N. Roman Involvement in Anatolia, 167-88 B.C..The Journal of Roman Studies. 1977, roč. 67, s. 62–75.Dostupné online [cit. 2023-04-19].ISSN0075-4358.doi:10.2307/299919.
↑DĄBROWA, Edward.Camps, Campaigns, Colonies: Roman Military Presence in Anatolia, Mesopotamia, and the Near East. Selected Studies. [s.l.]: EISENBRAUNS book s.Dostupné online.ISBN978-3-447-19981-0. (anglicky) Google-Books-ID: mVOszQEACAAJ.
↑MAYOR, Adrienne.The Poison King: The Life and Legend of Mithradates, Rome's Deadliest Enemy. [s.l.]: Princeton University Press 480 s.Dostupné online.ISBN978-0-691-15026-0. (anglicky) Google-Books-ID: dKnFZa4LNjQC.
↑VAĎURA, Petr. Působení apoštola Pavla v Efezu.Témata [online]. Český rozhlas, 2011-09-04 [cit. 2023-04-19].Dostupné online.
↑CLEMEN, Carl. The Sojourn of the Apostle John at Ephesus.The American Journal of Theology , Oct., 1905, Vol. 9, No. 4 (Oct., 1905), pp. 643-676 [online]. The University of Chicago Press [cit. 2023-04-20].Dostupné online.
↑PRCHAL, Miroslav. Zemřela panna Marie u Efesu?.Hospodářské noviny (HN.cz) [online]. 1999-04-02 [cit. 2023-04-19].Dostupné online.
↑ Svatý Mikuláš. Štědrý světec z Turecka, kterého zpopularizovala žena německého císaře.ČT24 [online]. Česká televize, 2017-12-05 [cit. 2023-04-19].Dostupné online.
↑GÜLBAY, Onur. The Imperial Cult and Emperor Hadrianus In Anatolia Metropolis II İonia, Essays in Honour of Recep Meriç, İstanbul, 2010.www.academia.edu.Dostupné online [cit. 2023-04-19].
↑TIERNEY, Michael. Constantine the Great and His City.Studies: An Irish Quarterly Review. 1934, roč. 23, čís. 89, s. 59–70.Dostupné online [cit. 2023-04-19].ISSN0039-3495.
↑GRANT, Robert M. Religion and Politics at the Council at Nicaea.The Journal of Religion. 1975, roč. 55, čís. 1, s. 1–12.Dostupné online [cit. 2023-04-19].ISSN0022-4189.
↑POLACZYKOVÁ, Tereza. Tajemství ukryté v jezeře Íznik: Vědci našli místo, kde se konal Nikajský koncil.Deník.cz. 2018-09-20.Dostupné online [cit. 2023-04-19].
↑VON HELLFELD, Matthias. Christianity becomes the religion of the Roman Empire - February 27, 380.DW.com [online]. 2009-11-16 [cit. 2023-04-19].Dostupné online. (anglicky)
↑BULLOUGH, Vern L. The Roman Empire vs. Persia, 363-502: A Study of Successful Deterrence.The Journal of Conflict Resolution. 1963, roč. 7, čís. 1, s. 55–68.Dostupné online [cit. 2023-04-19].ISSN0022-0027.
↑KALDELLIS, Anthony.Hellenism in Byzantium: The Transformations of Greek Identity and the Reception of the Classical Tradition. [s.l.]: Cambridge University Press 482 s.Dostupné online.ISBN978-0-521-29729-5. (anglicky) Google-Books-ID: 03iquAAACAAJ.
↑ The Suda, a Massive Byzantine Encyclopedic Dictionary.www.historyofinformation.com [online]. [cit. 2023-04-19].Dostupné online.
↑LAPČÍK, Michael. Před 1490 lety položili základní kámen. Hagia Sofia návštěvníky uchvacuje dodnes.Deník.cz. 2022-02-24.Dostupné online [cit. 2023-04-19].
↑GEANAKOPLOS, Deno J. Church and State in the Byzantine Empire: A Reconsideration of the Problem of Caesaropapism.Church History. 1965, roč. 34, čís. 4, s. 381–403.Dostupné online [cit. 2023-04-19].ISSN0009-6407.doi:10.2307/3163118.
↑DAVIS, Leo Donald.The first seven ecumenical councils (325-787) : their history and theology. [s.l.]: Collegeville, Minn. : Liturgical Press 352 s.Dostupné online.ISBN978-0-8146-5616-7.
↑LHOŤAN, Lukáš. Velké schizma 1054: Jak došlo k rozpadu křesťanské církve.Reflex.cz [online]. 2019-06-16 [cit. 2023-04-19].Dostupné online.
↑CARTWRIGHT, Mark. 1204: The Sack of Constantinople.World History Encyclopedia [online]. [cit. 2023-04-19].Dostupné online. (anglicky)
↑PHILLIPS, Jonathan.The Fourth Crusade and the Sack of Constantinople. [s.l.]: Penguin 420 s.Dostupné online.ISBN978-1-101-12772-8. (anglicky) Google-Books-ID: kkA2nomlPLwC.
↑PILLALAMARRI, Akhilesh. The Epic Story of How the Turks Migrated From Central Asia to Turkey.Thediplomat.com [online]. [cit. 2023-04-19].Dostupné online. (anglicky)
↑D’AMATO, Raffaele; CLINE, Kenneth. The Battle of Manzikert: When Anatolia was lost forever.Medieval Warfare. 2013, roč. 3, čís. 3, s. 28–34.Dostupné online [cit. 2023-04-19].ISSN2211-5129.
↑HILLENBRAND, Carole.Turkish Myth and Muslim Symbol: The Battle of Manzikert. [s.l.]: Edinburgh University Press 321 s.Dostupné online.ISBN978-0-7486-3115-5. (anglicky) Google-Books-ID: leqqBgAAQBAJ.
↑CAHEN, Claude.The Formation of Turkey: The Seljukid Sultanate of Rum: Eleventh to Fourteenth Century. [s.l.]: Routledge 287 s.Dostupné online.ISBN978-1-317-87625-0. (anglicky) Google-Books-ID: Jl_JAwAAQBAJ.
↑GRIERSON, Roderick. 'We Believe in Your Prophet': Rumi, Palamas, and the Conversion of Anatolia.Mawlana Rumi Review. 2011, roč. 2, s. 96–124.Dostupné online [cit. 2023-04-19].ISSN2042-3357.
↑WITTEK, Paul.The Rise of the Ottoman Empire: Studies in the History of Turkey, Thirteenth-fifteenth Centuries. [s.l.]: Routledge 194 s.Dostupné online.ISBN978-0-7007-1500-8. (anglicky) Google-Books-ID: Am0MGwAACAAJ.
↑SCHMITT, Jens Oliver.The Ottoman Conquest of the Balkans: Interpretations and Research Debates. [s.l.]: Austrian Academy of Sciences Press 289 s.Dostupné online.ISBN978-3-7001-8036-4. (anglicky)
↑BALAN, Ahmet. Expelled From Spain in 1492, Jews Are Now Commemorating 500th Year in Turkey.Los Angeles Times [online]. 1991-09-01 [cit. 2023-04-19].Dostupné online. (anglicky)
↑MUNZAR, Zdeněk. Turci u Vídně: Jak pomohli čeští vojáci v obraně města?.100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2019-02-21 [cit. 2023-04-19].Dostupné online. (anglicky)
↑PIGULA, Topi. Před 339 lety Evropa konečně porazila Turky. Bitva u Vídně posunula Habsburky výrazně kupředu.Prima Zoom [online]. FTV Prima [cit. 2023-04-19].Dostupné online.
↑REID, Anthony. Sixteenth Century Turkish Influence in Western Indonesia.Journal of Southeast Asian History. 1969, roč. 10, čís. 3, s. 395–414.Dostupné online [cit. 2023-04-19].ISSN0217-7811.
↑PEACOCK, Andrew C. S.; GALLOP, Annabel Teh.From Anatolia to Aceh: Ottomans, Turks, and Southeast Asia. [s.l.]: Oxford University Press 348 s.Dostupné online.ISBN978-0-19-177197-2. (anglicky) Google-Books-ID: JL96AQAACAAJ.
↑SHIRINIAN, George N.Genocide in the Ottoman Empire: Armenians, Assyrians, and Greeks, 1913-1923. [s.l.]: Berghahn Books 443 s.Dostupné online.ISBN978-1-78533-433-7. (anglicky) Google-Books-ID: SlwEDQAAQBAJ.
↑KOMÁREK, Michal. Existenciální hrozba pro říši! Důvod pro genocidu starou přes sto let.Seznam Zprávy [online]. Seznam.cz, 2022-04-24 [cit. 2023-04-19].Dostupné online.
↑QARABASH, Abed Mshiho Neman.Sayfo - An Account of the Assyrian Genocide. [s.l.]: Edinburgh University Press 272 s.Dostupné online.ISBN978-1-4744-4751-5. (anglicky)
↑MEICHANETSIDIS, Vasileios Th. The Genocide of the Greeks of the Ottoman Empire, 1913–1923: A Comprehensive Overview.Genocide Studies International. 2015, roč. 9, čís. 1, s. 104–173.Dostupné online [cit. 2023-04-19].ISSN2291-1847.
↑KAWTHARANI, Wajih. The Ottoman Tanzimat and the Constitution: The Beginnings of Constitutional Thought, Text, Application, and Conceptualizatio.Tabayyun. 2013, roč. 1, čís. 3, s. 07–22.Dostupné online [cit. 2023-04-19].ISSN2305-2465. (arabsky)
↑AHMAD, Feroz. The Young Turk Revolution.Journal of Contemporary History. 1968, roč. 3, čís. 3, s. 19–36.Dostupné online [cit. 2023-04-19].ISSN0022-0094.
↑AHMAD, Feroz. War and Society under the Young Turks, 1908-18.Review (Fernand Braudel Center). 1988, roč. 11, čís. 2, s. 265–286.Dostupné online [cit. 2023-04-19].ISSN0147-9032.
↑AKSAKAL, Mustafa.The Ottoman Road to War in 1914: The Ottoman Empire and the First World War. [s.l.]: Cambridge University Press 382 s.Dostupné online.ISBN978-1-139-47449-8. (anglicky) Google-Books-ID: xTVSkasR2IsC.
↑AKSAKAL, Mustafa. The Limits of Diplomacy: The Ottoman Empire and the First World War.Foreign Policy Analysis. 2011, roč. 7, čís. 2, s. 197–203.Dostupné online [cit. 2023-11-06].ISSN1743-8586.
↑ROGAN, Eugene.The Fall of the Ottomans: The Great War in the Middle East. [s.l.]: Basic Books 323 s.Dostupné online.ISBN978-0-465-05669-9. (anglicky) Google-Books-ID: YeNrDgAAQBAJ.
↑RYAN, James. Mudros, Armistice of.International Encyclopedia of the First World War (WW1) [online]. [cit. 2023-11-06].Dostupné online.
↑ October 30, 1918: Ottoman Empire signs treaty with Allies.History.com [online]. [cit. 2023-11-06].Dostupné online. (anglicky)
↑DYER, Gwynne. The Turkish Armistice of 1918: 2: A Lost Opportunity: The Armistice Negotiations of Moudros.Middle Eastern Studies. 1972, roč. 8, čís. 3, s. 313–348.Dostupné online [cit. 2023-11-06].ISSN0026-3206.
↑HARBIN, Julie. How the Occupation of Istanbul Shaped the Modern Middle East.Duke Today [online]. 2015-04-20 [cit. 2023-11-06].Dostupné online. (anglicky)
↑BUZANSKI, Peter M. The Interallied Investigation of the Greek Invasion of Smyrna, 1919.The Historian. 1963, roč. 25, čís. 3, s. 325–343.Dostupné online [cit. 2023-11-06].ISSN0018-2370.
↑HANEDAR, Avni Önder. War, Risk, and Gold: The Turkish War of Independence and Ottoman Empire.Jahrbuch für Wirtschaftsgeschichte / Economic History Yearbook. 2023-11-01, roč. 64, čís. 2, s. 619–649.Dostupné online [cit. 2023-11-06].ISSN2196-6842.doi:10.1515/jbwg-2023-0022. (anglicky)
↑ERICKSON, Edward J.The Turkish War of Independence: A Military History, 1919–1923. [s.l.]: Bloomsbury Academic 432 s.Dostupné online.ISBN978-1-4408-7841-1. (anglicky) Google-Books-ID: DLvCEAAAQBAJ.
↑JENSEN, Peter Kincaid. The Greco-Turkish War, 1920-1922.International Journal of Middle East Studies. 1979, roč. 10, čís. 4, s. 553–565.Dostupné online [cit. 2023-11-06].ISSN0020-7438.
↑MACAR, Elçin. Greco-Turkish War 1919-1922.International Encyclopedia of the First World War (WW1) [online]. [cit. 2023-11-06].Dostupné online.
↑HELMREICH, Paul C. From Paris to Sevres: the partition of the Ottoman Empire at the Peace Conference of 1919-1920.catalogue.nla.gov.au [online]. [cit. 2023-11-06].Dostupné online. (anglicky)
↑ More Turkey: The Soviet Border Before And After The Treaty Of Kars.RadioFreeEurope/RadioLiberty [online]. 2021-10-12 [cit. 2023-11-06].Dostupné online. (anglicky)
↑ Armistice of Mudanya.History-maps.com [online]. [cit. 2023-11-06].Dostupné online. (anglicky)
↑PAPADIMITRIOU, Yanis; SOLAKER, Gulsen. Greece and Turkey: The Treaty of Lausanne 100 years on.DW.com [online]. 2023-07-23 [cit. 2023-11-06].Dostupné online. (anglicky)
↑FARGE, Emma; NEGHAIWI, Brenna Hughes. Treaty that created modern Turkey still evokes pain for some, 100 years after signing.Reuters. 2023-07-24.Dostupné online [cit. 2023-11-06]. (anglicky)
↑DARWIN, J. G. The Chanak Crisis and the British Cabinet.History. Feb 1980, s. 32–48.doi:10.1111/j.1468-229X.1980.tb02082.x.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑DAWSON, Robert MacGregor.William Lyon Mackenzie King: A Political Biography, 1874-1923. Toronto: University of Toronto Press, 1958. S. 401–416.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑HIRSCHON, Renée.Crossing the Aegean: An Appraisal of the 1923 Compulsory Population Exchange between Greece and Turkey. [s.l.]: Berghahn Books 318 s.Dostupné online.ISBN978-0-85745-702-8. (anglicky) Google-Books-ID: CtDQqKh90YwC.
↑BLANCHARD, Raoul. The Exchange of Populations between Greece and Turkey.Geographical Review. 1925, roč. 15, čís. 3, s. 449–456.Dostupné online [cit. 2023-04-20].ISSN0016-7428.doi:10.2307/208566.
↑HEJMA, Alan. Osmanská říše je minulostí. Před 100 lety vznikla Turecká republika.iDNES.cz [online]. 2023-10-28 [cit. 2023-11-06].Dostupné online.
↑LHOŤAN, Lukáš. Mustafa Kemal zmodernizoval Turecko, teď se od něj Turci odvrací. Kdo byl zbožňovaný Atatürk?.Reflex.cz [online]. 2021-05-19 [cit. 2023-04-19].Dostupné online.
↑HALE, William. Turkey and Britain in World War II: Origins and Results of the Tripartite Alliance, 1935-40.Journal of Balkan and Near Eastern Studies. 2021-11-02, roč. 23, čís. 6, s. 824–844.Dostupné online [cit. 2023-04-19].ISSN1944-8953.doi:10.1080/19448953.2021.1987764.
↑LIPPE, John M. Vander. Forgotten Brigade of the Forgotten War: Turkey's Participation in the Korean War.Middle Eastern Studies. 2000, roč. 36, čís. 1, s. 92–102.Dostupné online [cit. 2023-04-19].ISSN0026-3206.
↑WILKINSON, Tracy. So, why is Turkey in NATO, anyway? A look at the country's complex history with the alliance.Los Angeles Times [online]. 2022-06-29 [cit. 2023-04-19].Dostupné online. (anglicky)
↑Scores killed in clashes between Turkish forces and Kurdish rebels [online].Al Jazeera, 29. září 2015.Dostupné online.
↑ Turecko i Saúdové podporují krvelačnou al-Nusrá. Žádají USA, aby přivřely oči.Lidovky.cz [online]. 2015-06-15 [cit. 2023-04-20].Dostupné online.
↑ Turecko chce do kurdských regionů přesídlit syrské uprchlíky. Hrozí demografická proměna.Plus [online]. Český rozhlas, 2018-03-19 [cit. 2023-04-20].Dostupné online.
↑ US imposes sanctions on Turkey over Syria attack.www.bbc.com [online]. 2019-10-15.Dostupné online.
↑ Trump Levels Sanctions on Turkey in Attempt to Contain the Chaos Wreaked By His Syria Withdrawal.Time [online].Dostupné online.
↑ Arménská genocida paralyzuje vztahy mezi Turky a Armény, společná hranice je neprodyšně uzavřená.Český rozhlas [online]. 15. září 2018.Dostupné online.
↑ Od ostnatých drátů k rozdělení. Před 45 lety vtrhla turecká armáda na Kypr.iDNES.cz [online]. 2019-07-20 [cit. 2023-04-20].Dostupné online.
↑GUNN, Christopher. The 1960 Coup in Turkey: A U.S. Intelligence Failure or a Successful Intervention?.Journal of Cold War Studies. 2015, roč. 17, čís. 2, s. 103–139.Dostupné online [cit. 2023-04-20].ISSN1520-3972.
↑DEMIREL, Tanel. The Turkish Military's Decision to Intervene: 12 September 1980.Armed Forces & Society. 2003, roč. 29, čís. 2, s. 253–280.Dostupné online [cit. 2023-04-20].ISSN0095-327X.
↑BROWN, JAMES. The Military and Politics In Turkey.Armed Forces & Society. 1987, roč. 13, čís. 2, s. 235–253.Dostupné online [cit. 2023-04-20].ISSN0095-327X.
↑TACHAU, Frank; HEPER, Metin. The State, Politics, and the Military in Turkey.Comparative Politics. 1983, roč. 16, čís. 1, s. 17–33.Dostupné online [cit. 2023-04-20].ISSN0010-4159.doi:10.2307/421593.
↑KARABELIAS, Gerassimos. The Evolution of Civil-Military Relations in Post-War Turkey, 1980-95.Middle Eastern Studies. 1999, roč. 35, čís. 4, s. 130–151.Dostupné online [cit. 2023-04-20].ISSN0026-3206.
↑ Turecko je příliš malé, řekl Erdogan. Připomněl slavnou minulost a ‚právo‘ na Irák.Lidovky.cz [online]. 2016-10-30 [cit. 2023-04-20].Dostupné online.
↑YAVUZ, M. Hakan.Nostalgia for the Empire: The Politics of Neo-Ottomanism. [s.l.]: Oxford University Press 337 s.Dostupné online.ISBN978-0-19-751228-9. (anglicky) Google-Books-ID: eyrtDwAAQBAJ.
↑ Turkey’s Dangerous New Exports: Pan-Islamist, Neo-Ottoman Visions and Regional Instability.Middle East Institute [online]. [cit. 2023-04-20].Dostupné online. (anglicky)
↑ Erdogan: Byla to zrada, pučisté zaplatí vysokou cenu.Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2023-04-20].Dostupné online.
↑ V Turecku vydali zatykače na dalších 230 lidí kvůli pokusu o puč.ČT24 [online]. Česká televize [cit. 2023-04-20].Dostupné online.
↑ Turkey arrests German for spreading Kurdish propaganda: Anadolu.Reuters. 2018-07-25.Dostupné online [cit. 2023-04-20]. (anglicky)
↑ V Turecku zatkli další opoziční politiky. V zemi panuje "dusno".Týden.cz [online]. 2016-11-05 [cit. 2023-04-20].Dostupné online.
↑ EU zmrazí přístupová jednání s Tureckem kvůli událostem po puči. Turci to neberou vážně.Lidovky.cz [online]. 2016-11-24 [cit. 2023-04-20].Dostupné online.
↑ Turecko míří vstříc prezidentskému systému, pro debatu o reformě hlasovala i část opozice.ČT24 [online]. 2017-01-10.Dostupné online.
↑ Erdogan triumfuje: Turecko zavádí prezidentský systém, rozhodli lidé v referendu.EuroZprávy [online]. 2017-04-16 [cit. 2017-04-21].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-04-22.
↑BURCHERT, Viliam. Evropa v pasti: Turecko má teď systém à la Putin, EU tam už nic nezmůže.Reflex.cz [online]. 2017-04-17 [cit. 2023-04-20].Dostupné online.
↑GÜMÜŞ, Tezcan.Turkey's Political Leaders: Authoritarian Tendencies in a Democratic State. [s.l.]: Edinburgh University Press 256 s.Dostupné online.ISBN978-1-3995-0008-1. (anglicky) Google-Books-ID: 1S5GzwEACAAJ.
↑ Turecko si připomíná dva roky od katastrofálních zemětřesení.Česká televize [online]. 6. února 2025.Dostupné online.
↑ Turecký hněv. V Istanbulu demonstrovaly statisíce lidí proti zadržení exstarosty.Aktuálně.cz [online]. 29. března 2025.Dostupné online.
↑Letsch, C. Recep Erdogan wins by landslide in Turkey's general election.The Guardian [online]. 2011-06-13.Dostupné online. (anglicky)
↑Human rights in Turkey: still a long way to go to meet accession criteria [online]. European Parliament Human Rights committee, 26 October 2010 [cit. 2013-02-09].Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-03-22.
↑Russia, China and Turkey top yearly list of music freedom violations [online]. freemuse.org [cit. 2015-02-19].Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-02-19.
↑Seven journalists arrested in Turkey [online]. The Guardian, 4 March 2011 [cit. 2013-06-11].Dostupné online.
↑ "Erdogan se trůnu nevzdá." Čistky v Turecku pokračují, z učitelů se stávají uklízeči.Aktuálně.cz [online]. 16. února 2019.Dostupné online.
↑ Cenu Václava Havla letos získal turecký disident Osman Kavala.České noviny [online]. 2023-10-09 [cit. 2025-03-01].Dostupné online.
↑abcSouhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 17
↑Bureau of European and Eurasian Affairs.Background Note: Turkey [online]. U.S. Department of State, 2011-05-13 [cit. 2012-03-11].Dostupné online. (anglicky)
↑ Roste nám tu druhé Rusko a Evropa mlčí, říká expertka o situaci v Turecku.Aktuálně.cz [online]. 28. března 2025.Dostupné online.
↑İdris Bal.Turkish Foreign Policy in Post Cold War Era. [s.l.]: Universal-PublishersISBN978-1-58112-423-1. S. 269.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ELANCHENNY, Susae.Breaking the Ice The Role of Civil Society and Media in Turkey-Armenia Relations An Evaluation of the 'Dialogue-Building between Turkey and Armenia' Project. Istanbul: Istanbul Kültür University, 2010.ISBN605-4233-80-7. S. 9.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑TAŞPINAR, Ömer.Turkey's Middle East Policies: Between Neo-Ottomanism and Kemalism [online]. Carnegie Endowment for International Peace, September 2008 [cit. 2010-06-05].Dostupné v archivu pořízeném dne 2004-09-15.
↑MURINSON, Alexander.Turkey's Entente with Israel and Azerbaijan: State Identity and Security in the Middle East and Caucasus (Routledge Studies in Middle Eastern Politics). [s.l.]:Routledge, December 2009.ISBN0-415-77892-1. S. 119.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Syria ratchets up tension with Turkey – warning it of dangers of rebel support [online]. Euronews, 4 October 2013 [cit. 2016-06-06].Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04.
↑Turkey, Egypt recall envoys in wake of violence [online]. Bloomberg, 16 August 2013.Dostupné online.
↑Amanda Paul.Turkey-Egypt Relations: at Rock-Bottom [online]. Today's Zaman, 2014-10-04 [cit. 2014-11-19].Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-11-19.
↑Yaşar Yakış.On Relations between Turkey and Egypt [online]. Turkish Weekly, 2014-09-29 [cit. 2014-11-19].Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-10-05.
↑Greece, Egypt, Cyprus urge Turkey to quit gas search off island [online]. Reuters, 2014-10-29 [cit. 2014-11-19].Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-11-29.
↑Piotr Zalewsky.How Turkey Went From 'Zero Problems' to Zero Friends [online]. Foreign Policy, 2013-08-22 [cit. 2014-11-19].Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-11-10.
↑ Kataru se v krizi zastalo Turecko, Erdogan do země vyšle další vojáky.iDNES.cz [online]. 9. června 2017.Dostupné online.
↑ Do války žoldáků v Libyi stále více zasahuje Erdoğanovo Turecko.Deník Alarm [online]. 30. června 2020.Dostupné online.
↑ Erdogan legitimizoval Hamás a Izrael označil za okupanta před stovkami tisíc svých podporovatelů.Česká televize [online]. 29. října 2023.Dostupné online.
↑ Reuters: Erdogan a Šara budou jednat o vzniku tureckých základen v Sýrii.Deník N [online]. 4. února 2025.Dostupné online.
↑RICHMOND, Oliver P.Mediating in Cyprus: The Cypriot Communities and the United Nations. [s.l.]: Psychology Press, 1998.ISBN978-0-7146-4877-4. S. 260.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Turkey vows to provide all kinds of support for KRG's security.www.todayszaman.com. Today's Zaman, 21 November 2014.Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Chaillot Paper no.97: Enter the EU Battle Groups [online]. European Union Institute for Security Studies, February 2007 [cit. 2016-06-06]. S. 88.Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04.
↑Vztahy ČR s Tureckem [online]. Velvyslanectví České republiky v Ankaře [cit. 2012-04-06].Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-31.
↑Česko-turecké obchodní a ekonomické vztahy [online]. Generální konzulát České republiky v Istanbulu, 2011-04-18 [cit. 2012-04-06].Dostupné online.
↑ Šest let a tři měsíce pro dva Čechy za spolupráci s Kurdy, potvrdil soud.iDnes.cz [online]. 23. července 2018.Dostupné online.
↑ Jak Erdogan začal měnit názor. Propuštění Čechů z tureckého vězení předcházela diplomatická ‚ofenziva‘.Lidovky.cz [online]. 2020-07-28 [cit. 2020-10-27].Dostupné online.
↑ Zastavte vývoz zbraní do Turecka, vyzývá Amnesty International Petříčka.Novinky.cz [online]. Borgis, 23. října 2020.Dostupné online.
↑ Středomoří se blíží k bodu varu. Turci hrozí válkou, Řekové zbrojí.iDnes.cz [online]. 8. září 2020.Dostupné online.
↑ Petříček: Partneři z EU mají podporu ČR ve sporu s Tureckem.České noviny [online]. 18. září 2020.Dostupné online.
↑ Turecko stále odmítá rozšíření NATO. Summit v Madridu ukáže jednotu aliance.iDNES.cz [online]. 11. června 2022.Dostupné online.
↑ Ministr Lipavský jednal s tureckým protějškem o bezpečnosti i obchodu.Český rozhlas [online]. 25. června 2025.Dostupné online.
↑ Turecko varuje občany: Pozor na nepřátelské Němce, nebavte se o politice.Novinky.cz [online]. Borgis, 10. září 2017.Dostupné online.
↑ V Turecku byl zahájen provoz plynovodu TANAP. Díky němu by měla klesnout závislost Evropy na Rusku.iROZHLAS [online].Český rozhlas, 12. června 2020.Dostupné online.
↑Turkey's Relations with NATO [online]. mfa.gov.tr [cit. 2014-06-12].Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-10-22.
↑abTurkish General Staff.Turkish Armed Forces Defense Organization [online]. Turkish Armed Forces [cit. 2006-12-15].Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-10-02. Dostupné také na:[1].
↑Financial and Economic Data Relating to NATO Defence [online]. NATO, 13 April 2012 [cit. 2013-06-16].Dostupné online.
↑Foreign Minister Wants US Nukes out of Germany [online]. Der Spiegel, 30 March 2009 [cit. 2010-11-01].Dostupné online.
↑Hans M. Kristensen.NRDC: U.S. Nuclear Weapons in Europe [PDF]. Natural Resources Defense Council, 2005 [cit. 2010-11-01].Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-01-01.
↑Vysoký komisár OSN pre utečencov (UNHCR), Directorate for Movements of Persons, Migration and Consular Affairs – Asylum and Migration Division.Turkey/Military service [PDF]. UNHCR, July 2001 [cit. 2006-12-27].Dostupné online. Dostupné také na:[2].
↑EBCO: European Bureau for Conscientious Objection [online]. Ebco-beoc.eu [cit. 2010-09-04].Dostupné online.
↑abSouhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 19
↑Mid-year population estimations, 1927–1985; Mid-year population estimations and projections, 1986–2011 [online]. Státní statistický institut Turecka [cit. 2015-04-08].Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-05-15.
↑Turkey Constitution [online]. Univerzita v Bernu [cit. 2012-01-01].Dostupné online. (anglicky)
↑Population Statistics And Projections [online]. Turkstat.gov.tr [cit. 2023-07-24].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Akçam, Taner.A Shameful Act: The Armenian Genocide and the Question of Turkish Responsibility. New York: Metropolitan Books, 2006, s. 42.ISBN0-8050-7932-7.
↑KOPECKÝ, Pavel. Arménská genocida: politicko-kulturní důsledky a souvislosti.Revue Politika [online]. 2010-2-1.Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-03-14.
↑GORTER, Durk.The other languages of Europe: demographic, sociolinguistic, and educational perspectives. [s.l.]: Multilingual Matters, 2001.Dostupné online. S. 423–424. (anglicky)
↑World Directory of Minorities and Indigenous Peoples – Turkey: Alevis [online]. [cit. 2015-04-22].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑İÇDUYGU, Ahmet; TOKTAŞ, Şule; ALI SONER, B. The politics of population in a nation-building process: Emigration of non-Muslims from Turkey.Ethnic and Racial Studies. 1 February 2008, s. 358–389.Dostupné online.doi:10.1080/01419870701491937.S2CID143541451.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ÖZKÖK, Ertuğrul.Türkiye artık yüzde 99'u müslüman olan ülke değil [online]. 21 May 2019.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Optimar'dan din-inanç anketi: Yüzde 89 Allah'ın varlığına ve birliğine inanıyor [online]. T24.com.tr, 15 May 2019 [cit. 2020-08-15].Dostupné online. (turecky)Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Bir eşitlik arayışı: Türkiye'de azınlıklar [online]. Minority Rights Group International, 2007 [cit. 2021-01-19].Dostupné online. (turecky)Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Tengrism is also on the rise [online].OdaTV, 9 April 2018 [cit. 2019-08-15].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 August 2019.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Türkiye farklı inançlara sağlanan ibadet yeri sayısında Batı'nın 5 kat önünde [online]. [cit. 2024-08-23].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Global Christianity - A Report on the Size and Distribution of the World's Christian Population [online]. Pew Research Center [cit. 2022-06-02].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne February 1, 2021.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Türkiye'de Hristiyan ve Yahudilere ait 439 ibadethane ve 24 dernek var [online].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Gezici Araştırma Merkezi Başkanı Murat Gezici SÖZCÜ'ye açıkladı: Türkiye'nin kaderi Z kuşağının elinde [online]. 11 June 2020.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Gezici Araştırma Merkezi Başkanı Murat Gezici: Türkiye'nin kaderi Z kuşağının elinde [online]. 11 June 2020.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Nazim Hikmet – muž, který stál u základů moderního Turecka.Český rozhlas Plus [online]. 2010-09-01 [cit. 2019-11-08].Dostupné online.
↑PACE, Eric. Aziz Nesin of Turkey Dies at 80; Writer Escaped Militants' Arson.The New York Times. 1995-07-07.Dostupné online [cit. 2019-11-08].ISSN0362-4331. (anglicky)
↑ERDMANN, Kurt.Siebenhundert Jahre Orientteppich. 1st. vyd. Herford: Bussesche Verlagshandlung, 166. S. 149.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Galatasaray odeabank crowned EuroLeague Women champions.FIBA.basketball [online]. [cit. 2023-06-28].Dostupné online. (anglicky)
↑ Dobývání zlata klaplo v Praze. Fenerbahce slaví první triumf v Eurolize.iDNES.cz [online]. 2023-04-16 [cit. 2023-06-28].Dostupné online.
↑ Veselý se dočkal. S Fenerbahce Istanbul slaví titul z Euroligy.iDNES.cz [online]. 2017-05-21 [cit. 2022-03-10].Dostupné online.
↑ Euroligu basketbalistů vyhrál poprvé turecký Anadalu Efes Istanbul.iDNES.cz [online]. 2021-05-30 [cit. 2023-06-28].Dostupné online.
↑ Mete Gazoz wins the Tokyo 2020 Olympic Games.World Archery [online]. [cit. 2021-08-06].Dostupné online. (anglicky)
↑ Mílařka Alptekinová má za třetí dopingový nález doživotní zákaz.iSport.cz [online]. [cit. 2021-08-06].Dostupné online.
↑ Nobelovu cenu za chemii mají Švéd, Američan a Turek za výzkum DNA.ČT24 [online]. [cit. 2019-11-08].Dostupné online.
↑ Piri Reis zakreslil na mapu Antarktidu v době, kdy o ní nikdo nevěděl.ExtraStory.cz [online]. [cit. 2019-11-08].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-11-08.
↑ Ismail al-Jazari, the Muslim inventor whom some call the 'Father of Robotics'.National Geographic [online]. 2020-07-30 [cit. 2023-08-30].Dostupné online. (anglicky)
↑BERKES, Niyazi. Ziya Gökalp: His Contribution to Turkish Nationalism.Middle East Journal. 1954, roč. 8, čís. 4, s. 375–390.Dostupné online [cit. 2019-11-08].ISSN0026-3141.
The New Turkey – The Quiet Revolution at the Edge of Europe (Nové Turecko – tichá revoluce na okraji Evropy), Chris Morris, 2005, Granta Books,ISBN1-86207-790-8 (anglicky)
KREISER, Klaus; NEUMANN, Christoph K.Dějiny Turecka. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010.ISBN978-80-7422-012-8.
.svg)
_and_later_converted_into_a_Christian_basilica%2c_Aphrodisias%2c_Caria%2c_Turkey_(20300922019).jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
_(1).jpg)
.jpg)
.svg)
.svg)
.svg)
