Transatlantický, atlantický nebo euroamerický obchod s otroky byl přepravouzotročených obyvatelAfriky doSeverní Ameriky za účelem zisku. Existoval od 16. do 19. století. Byl součástí tzv.trojúhelníkového obchodu (Evropané vypluli do Afriky s levným náklademzbraní,textilu,bižuterie aalkoholu, tam ho s africkými vládci vyměnili zaotroky, poté je odvezli do Ameriky, kde je prodali a za utržené peníze velmi levně nakoupilicukr, tabák, bavlnu,zlato,stříbro, jež pak odvezli zpět do Evropy a zpeněžili). Většina těch, kteří byli zotročeni a transportováni, byli lidé zestřední azápadní Afriky. Byli prodáni obvykle západními Afričany západoevropským obchodníkům. Někdy byli zajati přímo Evropany (zejménaPortugalci) při jejich pobřežních nájezdech, nebylo to však obvyklé – průměrné délka života Evropana vsubsaharské Africe byl jeden rok (kvůlimalárii), proto tam nemohli Evropané operovat přímo.
Evropané shromažďovali koupené otroky v pevnostech na africkém pobřeží a poté je převáželi v lodích do Ameriky. Jako první s touto praxí začali Portugalci v 16. století. První transatlantická cesta otroků se uskutečnila v roce 1526, lidský náklad mířil doBrazílie. Brzy se zapojili další Evropané. Mají-li se evropské národy seřadit podle objemu obchodu s otroky, pak vznikne toto pořadí: Portugalci,Britové,Španělé,Francouzi,Nizozemci aDánové. 38,5 % všech otroků zamířilo do portugalských kolonií, asi 28 % do britských (a posléze do USA), 17,5 % do španělských, 13,6 % do francouzských, 2 % do nizozemských a 0,3 % do dánských.
Ekonomiky Karibiku, zejména na jih od něj, zvláště ty založené na výroběcukrové třtiny,kávy,tabáku,kakaa,bavlny, případně na těžbězlata astříbra, byly na práci dovezených otroků závislé, neboť místníIndiáni byli zdecimováni chorobami a demoralizováni.
První Afričané unesení do anglických kolonií byli klasifikováni jako „nedobrovolní sloužící“ s právním postavením velmi podobným pracovníkům pocházejícím například zIrska. Do poloviny 17. století se však právní situace, patrně na základě rasových předsudků, proměnila tak, že afričtí otroci – na rozdíl třeba od výše zmíněných Irů – se stávali majetkem svých vlastníků, a stejným majetkem se stávali jejich potomci. Otroci pak byli prodáváni na trzích s jiným zbožím a službami.
Současné odhady říkají, že přes Atlantik bylo během 400 let přepraveno asi 12 až 12,8 milionů Afričanů. Počet zakoupených byl podstatně vyšší, protože převoz měl vysokou úmrtnost. Přibližně 1,2–2,4 milionu lidí umřelo během plavby a další miliony v detenčních táborech v Karibiku po příjezdu do Nového světa. Miliony lidí také zemřely v důsledku nájezdů a lovu otrokářů, byť většinou afrických.
Většina vlád zakázala obchod s otroky na začátku 19. století (Británie roku 1807), v důsledkuabolicionistických kampaní. K nelegálnímu pašování však docházelo i dále. Na počátku 21. století se několik vlád za transatlantický obchod s otroky omluvilo.
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuAtlantic slave trade na anglické Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématuTransatlantický obchod s otroky na Wikimedia Commons
