Do historického povědomí se zapsal především jako úspěšný vojevůdce z dobžidovské války a jako jeden z nejmírnějších císařů, co kdy panovali. Tato tradiční hodnocení vycházejí z pohledu vládnoucích (hlavně)senátorských vrstev a nezohledňují zcela krutosti, jichž se Římané za židovské války dopouštěli, ani to, že Titův obraz v dějinách byl vykreslován pod dojmem následné despotické vlády Domitianovy, díky níž se jeho působení v čele říše jevilo jako zlatý věk. Přesto je řada pozitivních císařových vlastností nepřehlédnutelná.
Titus se narodil dva roky před smrtíCaliguly jako příslušník poměrně nevýznamné rodinyFlaviů. Během svého dětství prošel stejnou výchovou a vzděláním jakoBritannicus, syn císařeClaudia. Údajně byli natolik blízkými přáteli, že se napil ze stejného poháru, kterým byl Britannicus otráven.[2] Když se později stal císařem, nechal v paláci vystavět jeho sochu ze zlata.
Po prvních politických zkušenostech v nižších úřadech sloužil Titus od roku61 jako vojenskýtribun vHorní Germánii a vBritánii.[3] V těchto provinciích velel jeho otec jakolegát římským jednotkám. V roce64 se Titus vrátil z Británie do Říma, kde pracoval jako advokát a zastával obvyklé úřady mladéhosenátora. Ve stejném roce se oženil se svojí první ženouArrecinou Tertullou, jejíž původ není znám. Tertulla zemřela krátce po svatbě, pravděpodobně při porodu dcery Julie. Jeho druhou ženou bylaMarcia Furnilla, která pocházela z rodiny bývaléhoprokonsulaAfriky. Z tohoto spojení nezískala rodina Flaviovců žádné výhody, protože Marciina rodina upadla u císařeNerona v nemilost a manželství bylo krátce nato rozvedeno.
V provinciiJudea vypukla v roce66 revolta židovského obyvatelstva proti Římu. Jejími důvody byla vysoká daňová zátěž a svévole římských místodržitelů, neúcta k židovskému náboženství a řada dalších faktorů objektivní i subjektivní povahy. K potlačení nepokojů vtáhla do oblasti vojska pod vedenímGaia Cestia Galla, ta však musela za velkých ztrát ustoupit a z lokální záležitosti na předpolíAsie se stala věc celoříšského významu. Už jen z hlediska prestiže bylo nemyslitelné, aby císařské úřady nechaly vývoj situace bez odpovědi.
Úkolem porazit židovské vzbouřence pověřil císařNero ještě v roce66 osvědčeného velitele Vespasiana, který pro něj vzhledem ke svému prostému původu nepředstavoval velké ohrožení.[4] Vespasianus dostal k dispozici třilegie a četné pomocné sbory, celkem asi 60 000 mužů ve zbrani.[5] S sebou vzal i tehdy šestadvacetiletého Tita, který byl pověřen velenímXV. legie.[6] Titus sice neměl pro tak vysokou funkci potřebný věk a prakticky žádné zkušenosti, rychle se však osvědčil a již roku67 se mu podařilo dobýt městoJaffa.[7] Zúčastnil se pak vojenských akcí uGuš Chalav,Tiberiady,Tarichey iGamaly.[8]
Krátce po vypuknutí židovské války zažila římská říše dosud největší krizi od vznikuprincipátu. Svržení císaře Nerona v červnu68, způsobené zejména špatným stavem financí, přivedlo na trůn prvního císaře z jiného nežjulsko-klaudijského rodu –Servia Sulpicia Galbu – avšak jeho vláda měla jen epizodický ráz; již v lednu69 přišel také on o moc. Následnáobčanská válka mezi novými pretendenty trůnu,Othonem aVitelliem, v níž nakonec zvítězil Vitellius, otřásla celým impériem a zpustošila severItálie. V mezidobí stále probíhal krvavý konflikt s Židy na východě.
Vespasianus a Titus se k nečekanému vývoji situace postavili svorně – po Neronově smrti se Titus ihned vypravil za Galbou, aby mu oznámil loajalitu vojsk bojujících v Judeji. Později oba Flaviovci zaujali vyčkávací pozici, dokud nebylo zřejmé, jak vratké Vitelliovo postavení je. V červenci69 provolaly legie v Sýrii,Egyptě a Judeji Vespasiana císařem a ten nejpozději v srpnu téhož roku udělil Titovi titulcaesar. Občanská válka s Vitelliem měla poté rychlý průběh – v prosinci ovládli Flaviovci Řím, zatímco Vitellius zahynul. Na římský trůn nastoupila nová dynastie.
Titův oblouk: Jižní vnitřní panel, detailní reliéf zobrazující kořist z pádu JeruzalémaTitův oblouk: Titus triumfuje na voze, za Titem okřídlené VítězstvíAureuscaesara Tita
Po vítězství se Vespasianus odebral do Říma, aby se pokusil odstranit následky občanské války, a jeho roli na východě převzal Titus. Bylo mu nařízeno, aby židovskou válku dovedl do konce (ad reliqua Iudaici belli perpetranda),[9] což konkrétně znamenalo především dobytíJeruzaléma, který až dosud odolával všem výpadům římských vojsk. Zda bylo plánováno i úplné zničení města, nelze na základě dochovaných pramenů rozhodnout, pravděpodobně však Římané žádné jasné plány neměli. Na jaře roku70 zahájil Titus se čtyřmi legiemi obléhání pevnosti, v níž se tehdy shromáždila skoro třetina obyvatel Judeje, aby oslavila nejdůležitější židovský svátek,pesach. Titus prý dal před očima obléhanýchmučit aukřižovat velké množství Židů, podleFlavia Iosepha jich bylo až 500 denně.[10] Zlomit odpor obránců však přesto nebylo snadné.
V průběhu června a července zdolali Římané všechny obtíže, které jim bránily v postupu. Po dobytí a rozboření druhého pásma hradeb přikázal Titus zbudovat kolem celého města zeď, aby obléhaným vzal naději na jakoukoli možnost úniku.[11] Touto cestou mělo být více než 600 000 Židů během několika týdnů vyhladověno.[12] Střed města spolu s chrámem se udržel až do počátku srpna, poté Titovi vojáci podpálili chrámový okrsek a usmrtili všechny, kteří dosud nezemřeli hladem či nespáchalisebevraždu. Během obléhání prý zahynulo 1 100 000 lidí, o něco menší počet přežil.[13] Jeruzalémský chrám byl zcela zničen.
S podrobeným obyvatelstvem se nakládalo mimořádně krutě – velká část byla prodána dootroctví nebo zabita při hrách v cirku, příjmy ze země si přisvojil císařský fiskus, dávky určené na vydržování jeruzalémského chrámu přešly na zabezpečení chrámuJova Kapitolského v Římě. V červnu71 oslavil Titus spolu s Vespasianem nad Židytriumf.
Po skončení židovské války začal Vespasianus systematicky připravovat půdu pro Titův nástup na trůn. Oba spolu sdíleli skoro každý rokkonzulát[14] – častěji než většina jejich předchůdců i nástupců. V roce71 se stal Titusprefektem pretoriánů a v roce73 spolu s otcem icensorem. Čtrnáctkrát ho vojsko provolalo zaimperátora.
Z titulu různých funkcí se Titus angažoval v soudnictví, kde mnohdy vystupoval tak nemilosrdně, že si vysloužil pověst „řezníka“. PodleSuetonia procesy nejen osobně řídil, ale často je nechával rozhodovat lidem v divadle.[15] Pro údajnouvelezradu dal popravit několik senátorů, celkově se však projevil jako schopný administrátor, přístupný radám druhých. Pravidelně ho bylo možno vidět na zasedání senátu, kde dokázal vyjít s různými zájmovými skupinami; mnozí v něm viděli faktického Vespasianova spoluvládce.
Vespasianova smrt23. června79 vynesla Tita automaticky do čela říše – on sám počátek své vlády počítal od24. června téhož roku (dies imperii). Zesnulý císař byl slavnostně pohřben a prohlášen za boha (consecratio), přičemž jeho syn a nástupce si připojil ke jménu přídomekdivi Vespasiani filius (syn božského Vespasiana). Současně mu byly uděleny všechny tituly a pocty, které si přisvojili jeho předchůdci v 1. století, od čestného jména Augustus až po hodnost nejvyššího velekněze.
Titova vláda stála ve znamení všeobecného míru a jediným projevem neklidu bylo vystoupení jakéhosiTerentia Maxima v Malé Asii, který svým zjevem připomínalNerona – to mu umožnilo vydávat se za císaře a získat si jisté množství straníků. Nakonec Terentius uprchl zaEufrat kparthskémukráliArtabanovi III., u něhož našel dočasně azyl; později ho Parthové usmrtili.[16]
Zkušenosti s Titem ve funkcicaesara a prefekta pretoriánů vzbuzovaly zpočátku obavy, zda se z něj nestane „druhý Nero“,[17] Titus však všechnu nedůvěru rozptýlil mírností a velkorysostí. Stejně jako otec udržoval dobrý vztah se senátem a zcela nečekaně slíbil, že nikdy nenechá popravit žádného senátora – tím si získal na svou stranu aristokracii.[18] Tato politika se odlišovala od politiky většiny panovníků v 1. století a Titovi získala takovou proslulost, že jej současníci obratem zařadili mezi „dobré císaře“.
V administrativní a vojenské oblasti pokračoval Titus v dosavadním kurzu, což kromě ofenzívy v Británii znamenalo především opevňování hranic, zvláště v Podunají a na Eufratu. Jeho zákonodárná činnost se týkala tak odlišných sfér, jako bylo pozemkové vlastnictví, otázky manželské a právo svobodně odkazovat majetek. Obklopil se schopnými rádci a na veřejnosti vystupoval jako uvážlivý vládce, pečující o blaho všech vrstev společnosti. Po celé říši se rozšiřovala síť komunikací, zlepšovala se infrastruktura. Z řady opatření profitovali vojáci, provinciálové a chudší skupiny Římanů.
Vážným problémem, se kterým se Titus musel vypořádat, byl nečekaný výbuchVesuvu23. srpna79.[19] Vyžádal si četné oběti na životech (zahynul i známý polyhistorPlinius Starší) a sopečný popel zasypal městaPompeje,Herculaneum aStabie. Titus se ujal odstraňování následků katastrofy osobně a vysloužil si za to uznání veřejnosti – problémy tím však neskončily. Během jeho pobytu vKampánii zachvátil Řím mohutnýpožár, při němž byla zničena řada budov (včetněPompeiova divadla achrámu Jova Kapitolského).[20] Také v tomto případě bylo nutné zajistit postiženým pomoc.
V roce80 se Titovi podařilo dokončit Flaviovský amfiteátr (Koloseum), s jehož stavbou započal už Vespasianus. K jeho zasvěcení byly uspořádány velmi nákladné, sto dnů trvající hry, jejichž součástí se stala kromě bojů zvířat agladiátorů i námořní bitva (naumachie). Stavbu amfiteátru hradili Římané z válečné kořisti získané za židovské války, jak o tom svědčí nově interpretovaný nápis z1. století.[21] Kromě toho pečoval Titus o rozvojakvaduktů v hlavním městě (Aqua Marcia,Curtia aCaerulea) a vydal příkaz, aby se část Neronova „Zlatého domu“ (Domus aurea) přestavěla nalázně. O jeho velkorysosti vůči obětem katastrof (obnova Kampánie a Říma) již byla řeč.
Podobně jako Vespasianus byl Titus nucen zabývat se i otázkami legitimity a panovnické stylizace. Flaviovci se nemohli pochlubit obrazy slavných předků jako jiné rody a museli v tomto směru poukazovat na vlastní úspěchy a schopnosti – k tomu jim posloužilo vítězství v židovské válce. Na Titových mincích se objevily legendy „IVDAEA CAPTA“ či „IVDEA DEVICTA“ (Judea podrobena, poražena), vyjadřující zásluhy nové dynastie o stát. Titus nicméně odmítl připojit ke svému jménu vítězné příjmeníIudaicus, protože nechtěl být spojován s židovským náboženstvím a zvyky. V případě Judeje navíc ani nešlo o dobytí nového území, ale jen obellum iustum, spravedlivou válku proti vzbouřencům.
Legitimitu flaviovského rodu se Titus pokoušel upevnit navázáním na julsko-klaudijské dědictví. Dal razit pamětní mince svých zbožštěných předchůdců na trůně,Augusta aClaudia. Stejně jako Augustus dbal o kult vlastního rodu a zahájil stavbu chrámu božského Vespasiana – ten byl však dokončen až po jeho smrti.
Titus zemřel roku81 na stejném místě jako jeho otecVespasianus.[22] Jeho předčasná smrt sice vyvolala domněnky, že byl otráven svým bratremDomitianem,[23] avšak má se za to, že zemřel přirozenou smrtí. Podle některých zpráv prý navzdory radám lékařů navštívil lázně, a to jeho nemoc vážně zhoršilo.
↑Nápis zní: I[mp(erator)] Vespasi[anus Aug(ustus)]/ amphitheatru[m novum?]/ [ex] manubis (vac.)[fieri iussit(?)] (Císař Vespasianus Augustus dal z válečné kořisti zřídit nový amfiteátr). VizGéza Alföldy,Eine Bauinschrift aus dem Colosseum, Zeitschrift für Papyrologie und Epigraphik, 109/1995, s. 195–226 (PDF).
_FO228685_bis_Photo_by_Paolo_Villa.jpg)
_FO228683_bis_Photo_by_Paolo_Villa.jpg)
