Tajové migrovali z jihozápadníČíny do pevninské jihovýchodní Asie od 6. do 11. století. V regionu vládla hinduistická království jako Mon,Khmerská říše a malajské státy, které soupeřily s thajskými státy jako byla království Ngoenyang, Sukhothai, Lan Na aAjutthaja, které spolu rovněž vzájemně soupeřily. Evropské kontakty začaly v roce 1511portugalskou diplomatickou misí do Ajutthaji, která se koncem 15. století stala regionální mocností. Ajutthaja dosáhla svého vrcholu v 18. století, dokud nebyla zničena v barmsko-thajské válce.Král Taksin rychle sjednotil roztříštěné území a založil krátce trvajícíkrálovství Thonburi (1767–1782), jehož byl jediným králem. Po něm nastoupil v roce 1782 Rama I., první panovník současnédynastie Čakrí. Po celou éru západního imperialismu v Asii zůstalo Thajsko jediným státem v regionu, který se vyhnulkolonizaci cizími mocnostmi, ačkoli bylo často nuceno k územním obchodním a právním ústupkům v nerovnoprávných smlouvách.[4] Thajský vládní systém byl centralizován a přeměněn v moderníunitárníabsolutní monarchii za vládyČulalongkorna (Rámy V.) v letech 1868–1910. Vprvní světové válce se Thajsko postavilo na stranuDohody, což bylo politické rozhodnutí učiněné s cílem změnit nerovné smlouvy.
Po nekrvavé revoluci v roce 1932 se Thajsko stalokonstituční monarchií, změnilo svůj oficiální název ze Siamu na Thajsko a vedruhé světové válce se stalo spojencem Japonska. Koncem 50. let 20. století vojenský převrat pod vedením Sarita Thanarata obnovil historicky vlivnou roli monarchie v politice. Běhemstudené války se Thajsko stalo významným spojencem Spojených států amerických mimoSeveroatlantickou alianci a jako členSEATO, která byla rozpuštěna v roce 1977, hrálo v regionu protikomunistickou roli. Kromě krátkého období parlamentní demokracie v polovině 70. let a v 90. letech 20. století se v Thajsku pravidelně střídala demokracie s vojenskou vládou. Od roku 2000 probíhá v zemi nepřetržitý politický konflikt mezi stoupenci a odpůrci dvakrát zvoleného thajského premiéraTchaksina Šinavatry, který vyústil ve dva státní převraty (v letech 2006 a 2014), spolu s ustavením současné ústavy, nominálně demokratické vlády po thajských parlamentních volbách v roce 2019 a rozsáhlými prodemokratickými protesty v letech 2020–2021, jejichž součástí byly bezprecedentní požadavky na reformu monarchie.
Thajsko bylo v minulosti známo pod jménemSiam (สยาม), které bylo oficiálním názvem státu do11. května1939 a znovu v letech 1945 až 1949.EtnonymumThai (ไทย) v thajštině původně znamenalo „svobodný“ a v překladu lze chápat jako "země svobodných".[8]
Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Thajska.
Území Thajska je nepřetržitě osídleno asi 20 000 let. Nejstarší důkazy o pěstovánírýže se datují do roku 2000 př. n. l.Bronz se objevil v období 1250–1000 př. n. l.[9]Ban Chiang v severovýchodním Thajsku se řadí mezi nejstarší známá centra výroby mědi a bronzu v jihovýchodní Asii. Výrobaželeza je doložena zhruba k roku 500 př. n. l. Prvním známým státem, který thajské území ovládal, byl na začátku letopočtuFunan.
Dváravatský reliéf, asi z roku 650Lan Na na vrcholu územní expanze za krále Tiloka
Na ústřední rovině se kolem 3. století zformoval stát zvanýDváravatí.[10] Jeho městské státy obývali převážně Monové, vyznávajícíthéravádovýbuddhismus.[11] Dváravatí bylo pod silnýmindickým kulturním vlivem, a tak jistou pozici měl ihinduismus.[12] V 10. století se Dváravatí začalo dostávat pod vlivKhmerské říše (s centrem v Lobpuri) a nakonec bylo napadeno a uchváceno khmerským králemSúrjavarmanem II. v první polovině 12. století.
Tajové, o nichž se čínské kroniky zmiňují již v 6. století př. n. l., žili v éře Dváravatí na jihuČíny (v dnešních provinciíchJün-nan aS’-čchuan).[13] Vytvořili zde stát zvanýNan-čao.[14] V roce 1253 však bylo Nan-čao vyvrácenoKublajchánem a Tajové zahájili masivní migraci na jih, do oblasti dnešního Thajska. První tajské migrační vlny jsou však ještě starší, již ve 12. století tvořili Tajové většinu populace v oblasti centrálních planin, které ovládala Khmerská říše. Tajové se usazovali hlavně kolem Lopburi. Oblasti se pak začalo říkat „Sijam“ (což v překladu značí zhruba "lidé tmavé pleti"). Název Siam se pak udržel dlouho, byť sami Tajové ho užívali jen zřídka. Roku 1281 Tajové oblast kolem Lobpuri plně ovládli a roku 1281 vytvořili stát zvanýLan Na.[15]
Lan Na znamená v překladu „země milionů rýžových polí“. Otcem zakladatelem říše byl král Mangrai.[16] Nechal postavit i nové hlavní městoČiang Mai (založeno 1296). Za vládyTiloka, zvaného též Tilokaraj nebo Tilokarat (vládl 1441–1487) se království ocitlo na vrcholu moci politické i kulturní. Posledním mocným vládcem říše byl jeho vnuk Paja Kaew, který se roku 1507 pokusil dobýt Ajjuthajského království, ovšem neúspěšně. Po nešťastném pokusu se zapojit do dynastických bojů v jednom z barmských států v roce 1523, během nějž utrpěl Lan Na zdrcující porážku, jeho moc definitivně poklesla. V roce 1545 se stal vazalem Ajjuthajského království.
Buddha v chrámu Wat Mahathat v historickém parku Sukhóthaj
Ve 13. století oslabilaKhmerská říše i sousedníPugamská říše. Tajové na khmerském území toho využili a roku 1238 založili nezávislý stát,Suchothajské království.[17] Prvním králem se stalSi Inthrathit. Hlavním městem bylSukhothaj. Zpočátku šlo o jeden z mnoha menších států v oblasti, ale za králeRama Khamhaenga (vládl 1279–1298) zahájil mohutnou územní expanzi, která vedla k ovládnutí takřka celého území současného Thajska (pouze východní provincie zůstaly pod kontrolou Khmerů).[18] Proto je Suchothajská říše velmi důležitá pro thajskou identitu a thajský nacionalismus. Nacionální historiografie 19. století hovořila o „zlatém věku thajských dějin“ nebo o „prvním thajském státě“. Na vrcholu své moci Suchothajci ovládali i částBarmy aLaosu. Lan Na na severu byl tradiční a dlouhodobý spojenec. Za Ram Khamhaenga se rozšířil i v Suchothajském království théravádový buddhismus (díky mnichům pozvaným zeSrí Lanky) a stal sestátním náboženstvím. Říše se stala jakýmsi jeho centrem, z něhož se šířil i do jiných oblastí (misie do Lan Na). Král Ram Khamhaeng je též považován za tvůrcethajského písma (měl ho vytvořit roku 1283, přičemž důkazem má býtstéla objevená roku 1833, o jejímž stáří a původu se nicméně odborníci přou).[19] Pozval do země rovněž čínské hrnčíře a Suchothajské království se stalo načas centrem výrobykeramiky v čínském stylu (tradice se ovšem neudržela).[20][21] Ram Khamhaeng nechal též stavětstúpy, typicky s kopulí ve tvaru poupětelotosu. Přestože Ram Khamhaeng vytvořil všechny předpoklady pro to, aby se Suchothaj stal hegemonem v oblasti, jeho nástupci nedokázali toto očekávání naplnit. V roce 1349 začaly války sAjutthajským královstvím, roku 1378 se Suchothajské království stalo jehovazalem a v roce 1438 s ním zcela splynulo.
Ayutthaya (Siam), cca 1686 CERuiny chrámu Wat Chaiwatthanaram v bývalém hlavním městěAjutthaja, které bylo roku 1767 zničeno nájezdníky z Barmy
V roce 1351 byl na ústřední rovině založen nový státAjutthajské království.[22] Během několika desetiletí se ajutthajským panovníkům podařilo vojenskou silou i sňatkovou politikou ovládnout Sukhothaj. Bylo založeno hlavní městoAjutthaja (poté, co centrum Lopburi zdevastovala epidemieneštovic). Zakladatelem města i prvním králem bylU Thong.[23] Již roku 1378 ovládl Suchothajské království, a tak i celý region. V roce 1431 si Ajutthajský stát podrobil kdysi mocnýAngkor (to vedlo k přenesení střediskakambodžské státní moci doPhnom Penhu). Vedle Ajutthaje vznikl v polovině 14. století také státLan Xang v dnešnímLaosu a severovýchodním Thajsku. Na severu nadále existoval stát Lan Na.
KrálNaresuan roku 1511 navázal kontakt sPortugalci a učinil z hlavního města epicentrum obchodu.[24] Mnohé evropské národy (a ovšem i Číňané,Peršané či Indové) měly v Ajutthaje svou celou čtvrť, z níž zprostředkovávaly obchod s jihovýchodní Asií.[25][26] Moc království byla trnem v oku zejména Barmě a její ambicióznítaunnguské dynastii a následnédynastii Konbaung. Velké barmské nájezdy proběhly v letech 1547–1549 (první barmsko-siamská válka) a 1759–1760 (druhá barmsko-siamská válka). Osudovým se stal rok 1767, kdy Barmánci centrum říše, tehdy již milionovou metropoli, dobyli a zcela vyvrátili. Asi 30 000 lidí bylo odvlečeno do zajetí, včetně královské rodiny.
Za půl roku sice generálTaksin zorganizoval proti Barmáncům úspěšnou vzpouru a nechal se korunovat králem, ovšem hlavní město bylo natolik zdevastované, že své sídlo přesunul do Thonburi (dnes součástBangkoku).[27] Proto je rok 1767 považován za datum konce Ajutthajského království.
Taksin byl roku 1782 svými dvořany prohlášen za nepříčetného a zabit. Vlády se ujal vojenský velitel Phra Phutthayotfa Chulalok a nastoupil na trůn jakožto Ráma I. Nová dynastie Rattanakosin neboliČakrí (jež sedí na thajském trůnu dodnes) přesunula hlavní město na opačný břeh řekyČaophraja, doBangkoku. Pokračovala v mocenské expanzi, zahájené už Taksinem, a vynutila si hegemonii na celém území mezi Barmou aVietnamem. Koloniální pronikáníBritánie aFrancie do regionu však představovalo vážnou hrozbu také pro Siam.
KrálovéMongkut (Ráma IV., 1851–1868) aChulalongkorn (Ráma V., 1868–1910) reagovali vstřícnou diplomacií, územními ústupky a reformami, které měly jednak zvýšit prestiž Siamu v očích evropských mocností, jednak upevnit centralizovanou státní moc na územích, která byla dosud vůči Bangkoku ve volném vazalském poměru. Tak vznikl moderní thajský stát v nynějších hranicích.
Podepsané smlouvy s Evropany, jako byla například Bowringova smlouva z roku 1855, byly typickým příkladem tzv.nerovných smluv.[28] Siamcům však umožnily se vyhnout přímé válce s kolonialisty, na rozdíl od jejich sousedů Laosanů a Barmánců, a také obchodní a ekonomický rozvoj.[29] Thajsko je jediným národem jihovýchodní Asie, který nikdy nebyl kolonizován západní mocností. Avšak i proto, že se Británie a Francie dohodly, že bude cosi jakonárazníkovým státem mezi jejich sférami vlivu v oblasti.
Chulalongkorn provedl též značnou centralizaci země. Zrušilotroctví arobotní systém. V roce 1888 zřídil dvanáct kromů, což byly ekvivalenty dnešních ministerstev. Palácová vzpoura v roce 1912 byla neúspěšným pokusem vojenských důstojníků se západním vzděláním svrhnout monarchii. KrálVajiravudh (vládl 1910–1925) jako nástroj boje s podobnými tendencemi užil propojení myšlenky thajského národa s tradičním monarchismem, čímž podnítil moderní nacionalismus.[30] V roce 1917 se Siam zapojil doprvní světové války na straněTrojdohody.[31] Díky tomu měl důstojné zastoupení naPařížské mírové konferenci a podařilo se mu vyvázat z řady nerovných smluv.[32]
Za vlády králeRámy VI. došlo k nekrvavé revoluci, po ní byla 24. června 1932 ustavenakonstituční monarchie.[33] V roce 1933 došlo k aristokratickému kontrarevolučnímu povstání, jehož cílem bylo znovu nastolitabsolutní monarchii, ale neuspělo. Král musel nakonec abdikovat a vláda vybrala nového,Ananda Mahidola. V době2. světové války podpořila vládaPlaeka PhibunsongkhramaJaponsko anapadla francouzskou Indočínu. Thajsko díky tomu získalo některá laoská a kambodžská území. 8. prosince 1941 japonská armáda vpadla do Thajska a plně si ho podřídila. Thajsko se stalo součástí tzv.Velké východoasijské sféry vzájemné prosperity, ovládané Japonci. Jiní politici ale udržovali styky seSpojenci a vytvořili odbojovou organizaci Seri Thaj. Po válce se tato frakce, v jejímž čele stálPridi Phanomjong, chopila moci a následovalo období demokratičtější politiky. Dvojice státních převratů v letech 1947 a 1948 přivedla k moci opět Plaeka Phibunsongkhrama a Thajsko se zapojilo dostudené války na straněUSA.Královská thajská armáda pak bojovala na straně Američanů vkorejské avietnamské válce.[34][35] Sarit Thanarat, který se postavil do čela vlády po dalších dvou převratech na konci 50. let, začal znovu zdůrazňovat úlohu monarchie v thajské společnosti. 60. léta ale přinesla také rostoucí modernizaci a westernizaci thajské společnosti.
V říjnu 1973, po rozsáhlých demonstracích v hlavním městě, někdy zvaných "krevoluce", tehdejší předseda vlády Thanom Kittikačorn uprchl ze země.[36] KrálPchúmipchon Adunjadét jmenoval úřednickou vládu (bylo to poprvé od roku 1932, kdy král zasáhl přímo do thajské politiky). Po třech letech reforem a volených vlád zvaných někdy „doba rozkvětu demokracie“ však byl obnoven vojenský režim. Velkým motivem bylpád Saigonu (vítězství komunistů vevietnamské válce) a strach z komunistického povstání. Některé ultrapravicové skupiny označily za komunisty i levicové studenty, což vyvrcholilo masakrem na Thammasatské univerzitě v říjnu 1976, kdy dav začal studentylynčovat a zabíjet.[37] Ve stejný den došlo k převratu a krajní pravice se chopila moci.[38][39] Komunisté byli pozatýkáni. Další převrat v následujícím roce nastolil umírněnější vládu, která v roce 1978 komunistyamnestovala.
V letech v letech 1980 až 1988 vládlPrem Tinsulanonda. Jeho éra je někdy zvána „polodemokracie“.[40][41] Vládla armáda, ale limitována voleným parlamentem. Osmdesátá léta byla také érou rostoucích zásahů panovníka do politiky. Král se dokonce pokusil o dva převraty (1981 a 1985), ovšem neúspěšně. Thajsko se prvního demokraticky zvoleného premiéra dočkalo až v roce 1988. Byl svržen vojenským převratem roku 1991, ale v roce 1992, během nové vlny demonstrací, byl vojenský režim donucen odstoupit. Po těchto událostech byla za účasti široké veřejnosti sepsána nová ústava a parlament ji v roce 1997 přijal.Asijská finanční krize z toho roku zároveň ukončila 40 let nepřetržitého hospodářského růstu země.
Roku 2001 byl ministerským předsedou zvolen telekomunikační magnátTchaksin Šinavatra. Díky většině, kterou jeho stranaThaj rak Thaj (TRT) získala v parlamentu, mohl zahájit program reforem ekonomické i sociální politiky. Po volbách roku 2005 se parlamentní převaha TRT ještě zvýšila, vyvstala jí však silná opozice v hlavním městě.19. září2006 došlo k vojenskému převratu. Vojenskou juntu vedl generál Sonthi Boonyaratkalin, ústava z roku 1997 byla zrušena. Juntou jmenovaná vláda prosadila 10. srpna 2007 ve veřejném referendu novou ústavu.
23. prosince 2007 se konaly nové volby, ve kterých zvítězila stranaPchak pchalang pračcháčchon (PPP), kterou vedl Samak Sundaravej. V této straně působila řada bývalých členů TRT, která byla za vojenského režimu soudně zakázána. PPP zformovala koalici s dalšími pěti stranami. Lidové sdružení pro demokracii, které organizovalo protivládní aktivity před převratem, ihned obnovilo svou činnost. Demonstrace v hlavním městě vyvrcholily v listopadu 2008 obsazením vládních budov a obou mezinárodních letišť. Za této situace vydal ústavní soud rozhodnutí, kterým rozpustil vládnoucí stranu a zakázal některým členům na pět let politickou činnost. Tím se změnilo složení parlamentu a opoziční Demokratická strana byla schopna sestavit novou vládu premiéraApchisita Vedžadžívy v koalici s několika menšími stranami a s jednou z frakcí bývalé PPP. Stoupenci opozice opakovaně demonstrovali za uspořádání nových voleb. Rozsáhléprotesty na jaře 2010 vedené hnutímJednotná fronta za demokracii proti diktatuře armáda potlačila, přičemž bylo 90 demonstrantů zastřeleno a přes 1900 zraněno.[43]
Po mnohaměsíčních protivládních protestech provedla thajská armáda 22. května 2014 státní převrat a vládu v zemi převzalavojenská junta.[44] Zemi vedla vojenská junta vedená generálemPrajutch Čan-Očaem až do roku 2019. Političtí odpůrci a disidenti byli posláni do převýchovných táborů. Armáda silně pronikla do ekonomiky.[45] Junta nechala v referendu schválit novou ústavu, která zřídila „vojensky řízenou demokracii“.[46] Svobodné volby roku 2019 junta podmínila tím, že se všechny vlády v příštích dvaceti letech podřídí jí připravené „cestovní mapě“. Prajutch ovšem stejně zůstal v čele země i po volbách, s podporou strany Palang Pracharath a Senátu najmenovaného juntou.[47] Opozice široce hovořila o volebním podvodu.[48] Pokračují také „záhadná mizení“ politických odpůrců, jako je například demokratický aktivistaWanchalearm Satsaksit.[49] Jejich únosy probíhají i na území cizích států.
Thajsky státní znak je emblém tvořený mytickým ptákemGarudou, existující vhinduistické abuddhistické mytologii, v nichž je symbolem volnosti a lepšího rána. Na Garudovi údajně létal bůhVišnu.
Podrobnější informace naleznete v článku Thajská hymna.
Thajská hymna je hymnou země od roku 1932. Její současná slova byla přijata roku 1939. Slova napsal Luang Saranupraphan, hudbu složil Phra Chenduriyang.
Thajsko se nachází ve střední části poloostrovaZadní Indie a zasahuje též naMalajský poloostrov. Severní část thajského území je hornatá, s nejvyšším vrcholemDoi Inthanon, který měří 2 576 m n. m. Směrem k jihu z této oblasti vybíhají dvě horská pásma, vyšší podél hranice sMyanmarem a dále na Malajský poloostrov, nižší jako pohoří Phetchabun ve střední části země. Mezi oběma pásmy se nachází ústřední rovina s dolní částí povodí řekyČao Phraja, hospodářsky nejrozvinutější oblast Thajska. Zde leží i hlavní městoBangkok. Na východ od pohoří Phetchabun se táhne Khoratská plošina až polaoskou hranici, tvořenou převážně veletokemMekong, na jihu je oddělena pohořím Dangrek odkambodžského území. V jižní části Thajska, na Malajském poloostrově, se těžícín, jehož je Thajsko významným vývozcem.
Thajské podnebí je tropické, s vysokými teplotami i vlhkostí a vlivemmonzunů. Duben a květen jsou měsíce s nejvyššími teplotami v roce, dosahující v průměru 35–36 °C. V červnu začíná jihozápadní monzun, který ovlivňuje východní Thajsko a západní pobřeží. Přináší deštnou sezónu přibližně do konce října. Zimní, severovýchodní, monzun naopak přináší suché počasí.
V jižním Thajsku (včetněKo Samui a dalších ostrovů) přináší srážky i zimní monzun, který vrcholí od prosince do února. Počasí na Ko Samui dokáže být velmi deštivé. I během dešťové sezóny je občas podnebí vhodné pro turismus. Po většinu období dešťů ke srážkám dochází jen na krátký čas (hodinu) nebo přes noc. Velké množství srážek zvyšuje vlhkost (pocit prádelny, neschne prádlo, textil má tendenci plesnivět).
V období zimního monzunu, od listopadu do konce února i déle, jsou v kontinentální části Thajska teploty nižší a srážky minimální.
Značná rozloha země v severojižním směru umožňuje neobvykle vysoké množství různých klimatických zón, odrovníkových až po ty, které se podobají oblastemmírného pásu. Část území pokrývají stále zelenétropické deštné lesy, ve vyšších polohách je střídají opadavé lesy asavany. Vegetaci tvoří především vlhkomilné abahenní rostliny rostoucí vmočálech, tropické deštné lesy a v horáchborovicový porost. Pobřežní vody nabízejí bohatství korálových útesů. Kácením lesů a jejich přeměnou na hospodářskou půdu, popř. využitím v papírenském a dřevařském průmyslu, mizí řada druhů rostlin i živočichů. Například vzácné dřevo teak (teka obrovská) se dříve mohutně těžilo, ale dnes je jeho těžba vládou zakázána.
V Thajsku žije 282 druhůsavců. Počet živočichů rok od roku klesá. Slon je národním symbolem. Populace divoce žijících slonů, v 19. století stotisícová, je však v současnosti odhadována již jen na 2000 až 3000 kusů (2009). Počet domestikovaných slonů je jen o něco málo vyšší. Ve 20. století se v Thajsku na práci využívalo 20 000 slonů, po zákazu soukromé těžby dřeva v roce 1989 tento počet znatelně klesl. Stavy přesto stále klesají, hlavně kvůlipytláctví. Pytláci dlouho lovili slony proslonovinu, nyní stále častěji pro maso.[51]
V Thajsku se nachází 63 národních parků a 32 přírodních rezervací o celkové rozloze 56 443 km2. Špatným příkladem ochrany přírody je rapidní úbytek lesní plochy. Před padesáti lety bylo v Thajsku 70 % území zalesněno, v současnosti (2009) pouhých 26 %.Odlesněné svahy kopců jsou mj. příčinou sesuvu lavin bahna. V Thajsku je rozšířené pytláctví a obchod s ohroženými druhy zvířat a zvířecími produkty. Tuto situaci se snaží stát řešit zakládáním národních parků a rezervací. Ty tvoří přes polovinu zalesněného území. Nejznámějším a nejstarším národním parkem jeKhao Yai založený v roce 1962 (2168 km2).[52] Dalším národním parkem je Erawan (550 km2) založený v roce 1972 v západním Thajsku v pohoří Tenasserim. Leží v údolí řeky Kwai Yai a je význačný nádhernými vodopády. Přírodní rezervace Hala-Bala o rozloze 433 km2 byla založena v roce 1996. Pokrývá oblast pohoří Titiwangsa a sousedí s rezervací Belum-Temengor vMalajsii. Hala-Bala je chráněný les se dvěma lesními oblastmi: lesem Hala (provincie Yala a Narathiwat) a lesem Bala (provincie Narathiwat). Lesy v rezervaci jsou považovány za nejbohatší z hlediskadruhové rozmanitosti. Část rezervace pokrývá Národní park Bang Lang.
Thajsko jekonstituční monarchií. Královská moc je regulovaná ústavou a je také podřízena jejím ustanovením. Král zahajuje zasedání parlamentu a jmenuje premiéra a také členy kabinetu. Jedná se o podobný systém jako veSpojeném království, i když v Thajsku má monarchie větší vliv. Král má daleko větší dozorčí úlohu ve státě a předkládá řadu projektů na rozvoj země. Někteří politologové, jako například Duncan McCargo, tvrdí, že thajský král má mnohem větší moc, než mu přiznává ústava, díky síti spřízněných osob v jednotlivých stranách a v zákulisí politiky. Hovoří dokonce o „síťové monarchii“.[53] Monarchie má tři správní články. Jedná se o Kabinetní (tajnou) radu, Úřad královského domu a Sekretariát krále. Kabinetní rada vystupuje jako poradce krále a někdy ho i zastupuje, Úřad královského domu spravuje nemovitosti a administrativu, organizuje ceremonie a Sekretariát vykonává administrativní a sekretářské práce. Podle ústavy musí být král buddhista.
Král a jeho rodina jsou chráněni zákonem ourážce majestátu. Trest za ni se pohybuje v rozmezí tři až patnáct let vězení.[54] V roce 2017 však vojenský soud za urážku majestátu udělil i 35letý trest, a to za vyjádření nafacebooku.[55][56] To proto, že tresty se sčítají podle počtu urážek.[57] V roce 2015 byli Thajci souzeni například i za urážku králova psa nebo za olajkovaní upravené královy fotografie na sociální síti.[58] Junta, jež se chopila moci roku 2014, zákona na ochranu majestátu široce využívala k potírání opozice a Thajsko mělo v letech 2014-2019 zdaleka největší množství osob uvězněných "za urážku krále" ve své historii.[59] Tato praxe pokračuje i po formální ukončení vlády junty.[60]
Výkonná moc vlády je podřízena premiérovi, který je volen parlamentem, jenž se skládá z dolní (360 křesel) a horní (270 křesel) sněmovny. Ústava zřizuje dvoukomorové Národní shromáždění, které je složeno ze Senátu a Parlamentu. Členové dolní komory jsou voleni lidovým hlasováním na 4 roky, členové Senátu jsou jmenováni. Soudní moc je vykonávána ve jménu krále. Soudci jsou voleni a odvoláváni králem. Soudní systém existuje ve třech úrovních. Nejnižší jsou soudy první instance, střední úroveň plní odvolací soudy a na nejvyšším stupni stojí Vrchní soud. Soudy první instance se dělí na 20 smírčích soudů a 85 provinčních soudů. Existuje také Ústřední soud pro nezletilé. Nejvyšší soud se skládá z prezidenta a 21 soudců. Armáda se skládá z Královské thajské armády, Královského letectva a Královského námořnictva a konečně z policie.
V Thajsku existují dva nesmiřitelné politické tábory a to takzvané „Žluté košile“ mající podporu royalistů, nacionalistů a městské střední vrstvy a „Červené košile“ mající podporu chudších lidí z venkova, studentů a levicových aktivistů.[61]
Jedním z typických rysů thajské politiky jsou převraty. Thajsko je zemí se čtvrtým nejvyšším počtem státních převratů na světě, mělo proto také dvacet různých ústav. S tím souvisí i výjimečná role armády. Ta velmi často zasahuje do politiky a provádí právě zmíněné státní převraty. V éře konstituční monarchie (od 1932) vedli zemi uniformovaní nebo bývalí vojáci zhruba po dvě třetiny doby její existence.
Thajsko je rozděleno na město Bangkok a 76 provincií. V čele každé provincie stojí guvernér, jmenovaný ministerstvem vnitra, kdežto guvernér Bangkoku je volen občany na čtyřleté funkční období. Provincie se dělí na okresy (amphoe), podokresy (king-amphoe), dále na újezdy (tambon) a vesnice (muban), ve významnějších sídlech existují paralelně s těmito správními jednotkami municipality (thetsabaan) různých úrovní. Hlavní město provincie mívá stejný název jako samotná provincie. Bangkok se dělí na 50 městských obvodů (khet).[62]
V květnu 2014 se po ozbrojeném převratu dostala k mocivojenská junta.[44] Podle článku vReflexu z července 2016 junta „cenzurovala média, měnila ústavu a zatýkala své odpůrce, občanské aktivisty i politiky různých stran. Ti pak stáli ne před civilními, ale vojenskými soudy, které je často bez pardonu a velmi rychle posílali do vězení.“[63]
Oficiální ukončení vlády junty v roce 2019 však situaci příliš nezlepšilo. OrganizaceHuman Right Watch v roce 2022 stav lidských práv v Thajsku hodnotila slovy: "Vláda premiéraPrajut Čan-oča omezuje základní práva, zejména svobodu projevu a shromažďování, svévolně zatýká demokratické aktivisty a kritiky monarchie, připravila rozpuštění velké opoziční strany a zneužívápandemie covidu-19 k udržovánívýjimečného stavu. Úřady potlačují protesty proti demokracii, někdy násilně. Vládní agentury i soukromé společnosti pronásledují ochránce lidských práv. Tři miliony migrujících pracovníků ze zahraničí čelí systematickému zneužívání navzdory vládním slibům o reformě. Uprchlíci a žadatelé o azyl čelí zatýkání, dlouhodobému zadržování a deportacím."[64] Také podle organizaceFreedom House vláda i po roce 2019 "nadále omezuje občanská a politická práva a potlačuje opozici".[65] OrganizaceReportéři bez hranic zařadila Thajsko ve svém Indexu svobody tisku z roku 2021 na 137. místo ze 180 zemí světa.[66] Zaznamenány jsou například zpráv o deportaci pronásledovanýchUjgurů do domovské Číny, když v předchozích letech byli i po dlouhou dobu drženi v detenčních centrech, bez možnosti kontaktu se svými rodinami. Tento stav se neobešel bez protestů mezinárodního společenství.[67]
Od 50. let 20. století bylo Thajsko hlavním spojencemSpojených států v oblastijihovýchodní Asie. V roce 1954 utvořilo s Američany a jejich západními spojenci organizaci kolektivní bezpečnostiSEATO.[68] Z oblasti jihovýchodní Asie byly členem ještěFilipíny. Primárním cílem bylo vytvořit blok k zadržení dalšího komunistického postupu v jihovýchodní Asii. To vedlo k zapojení thajské armády jak dokorejské, takvietnamské války. Sídlo organizace SEATO bylo vBangkoku. V 70. letech však organizací začaly zmítat spory, nejprve vystoupilPákistán, pakFrancie a roku 1977 byla i formálně zrušena. Thajské spojenectví s Američany však přetrvalo a oživlo zejména po11. září 2001.[69] Thajsko poté přispělo svými vojáky k americké invazi do Afghánistánu i Iráku.[70]
PremiérTchaksin Šinavatra (2001-2006) bazíroval na tom, že Thajsko je regionální velmocí.[71] Zastavil proto přijímání jakékoli zahraniční pomoci a naopak inicioval různé rozvojové projekty v chudších sousedních zemích, jako jeLaos. Navzdory obavám, zda to Thajsko ekonomicky ustojí, zahájil jednání o zóně volného obchodu sČínou,Austrálií,Bahrajnem,Indií i USA. Když seVýchodní Timor odtrhl od Indonésie, přispěl vojáky do mírové miseINTERFET (druhým největším počtem po Austrálii).
V roce 2020 Thajsko uzavřelo dohodu o strategickém partnerství sAustrálií.[72] Spolupráce s Austrálií byla dobře patrna právě již během východotimorské mírové mise.
Již od 60. let vede Thajsko spor o malé území bezprostředně sousedící s 900 let starými ruinami hinduistického chrámuPreah Vihear.[73] Roku 1962 hoMezinárodní soudní dvůr přisoudil Kambodži. Když byl chrám roku 2008 zapsán na seznamSvětového dědictvíUNESCO, napětí znovu vzrostlo. V dubnu 2009 vypukly na hranicích vojenské střety. Byli zabiti dva kambodžští a tři thajští vojáci. Obě armády vinily tu druhou, že střílela jako první, a popřely vstup na území druhé země.[74] I další výrok haagského tribunálu roku 2013 však byl ve prospěch Kambodže.[75]
93,6 % se hlásí k buddhismu.Theravádový buddhismus je rovněž jádrem thajského nacionálního sebeuvědomění.[78] Muslimové tvoří asi 5% obyvatel.[79] V nejjižnějších oblastech Thajskaislám převažuje. Od roku 2004 sužuje jih země ozbrojený konflikt mezi muslimskými separatisty a thajskou vládou.[80]Křesťané v zemi představují menšinu čítající 1,2 % populace.[77]
Jako ve většině asijských kultur, je klíčová v thajském spirituálním učení úcta k předkům. Jedním z významných představitelů moderního buddhismu bylBuddhadása. V Thajsku je přes 300 000 buddhistických mnichů. Od thajských mužů, včetně členů královské rodiny, se očekává, že přinejmenším jednou ve svém životě dočasně vstoupí do mnišského řádu, většinou na tři měsíce. V zemi je 40 000 tzv.watů, jež jsou něco mezi chrámem a klášterem, kde buddhistický výcvik probíhá.[81] Typické je, že mniši putují zemí a lidé je obdarovávají jídlem, neboť věří, že jim to přinese štěstí.[82]
Bangkok, největší město v zemi, centrum obchodu a průmysluRůst HDP Thajska 1890-2018Thajsko je druhým největším vývozcemrýže na světě.
Ekonomika jepostindustriální – služby tvoří 55,6 %HDP, průmysl: 36,2 %, zemědělství: 8,2 %.[77]
Ekonomika Thajska patří k nejsilnějším v regionu a pro okolní země působí jako ekonomická opora, zejména pro Laos, Myanmar a Kambodžu funguje jako tzv. kotevní ekonomika.[83] Patří mezi tzv.nově industrializované země. Hospodářství je založeno převážně naexportu, vývoz tvoří více než dvě třetinyhrubého domácího produktu (HDP). Thajsko je přední světový vývozcerýže,mořských plodů, automobilů typupick-up, počítačů i spotřební elektroniky. Osm výrobců, pět japonských, dva američtí a Tata z Indie, vyrábí pick-upy v Thajsku. Výroba těchto vozů je oproti osobním automobilům daňově zvýhodněna, daň činí 3-12 %, kdežto u osobních vozů 17-50 %. Nejvíce Thajci vyváží doČíny aSpojených států. Dovozy jsou nejvyšší z Číny aJaponska.[84]
Hrubý domácí produkt v roce 2017 byl 18 060amerických dolarů na hlavu a růst činil 6,5%. Thajská ekonomika se nastartovala na konci 80. let a Thajsko zažilo éru prudkého růstu HDP v 90. letech 20. století (průměr 12,4 % ročně).Asijská finanční krize roku 1997 křivku růstu zlomila, problémy thajské národní měnybahtu byly dokonce jedním z iniciátorů krize v celé oblasti.[85] Ale potíže trvaly jen tři roky, poté se dynamika ekonomiky obnovila a vrátila se zhruba na předkrizovou úroveň. Třicet let od roku 1990 tak z Thajska udělalo svého druhu ekonomickou velmoc, která útočí na první dvacítku nejbohatších zemí planety. PodleMezinárodního měnového fondu byla thajská ekonomika v roce 2021 dvaadvacátou největší na světě, z hlediska HDP vparitě kupní síly (počítáme-li jen skutečně nezávislé státy).[86] Je druhou největší v jihovýchodní Asii (poIndonésii), byťVietnam se začíná dostávat na podobnou úroveň. Po Singapuru, Bruneji a Malajsii je Thajsko čtvrtou nejbohatší zemí oblasti podle HDP na obyvatele, ovšem Singapur a Brunej jsou maléměstské státy. Pozorovatelé již mnohokrát upozornili, že thajský ekonomický vývoj jako by byl nezávislý na častých politických krizích a zvratech.
V zemi žije více než 2,2 milionu legálních a ilegálních migrantů.
K úspěchům země patří boj schudobou.[87] Přes nízký hrubý národní příjem na osobu se podařilo snížit podíl lidí žijících pod národnímprahem chudoby z 65,26 % v roce 1988 na 13,15 % v roce 2011. Podíl lidí žijících vextrémní chudobě je pouze zlomek procenta.Nezaměstnanost je velmi nízká – v první čtvrtině roku 2014 činila pouze 0,9 %. To je způsobeno velkým počtem lidí živících se samozásobitelským hospodařením, majících živnost nebo zaměstnaných v rodině bez nároku na mzdu.[88] Relativně vysoká je ovšem zadluženost domácností – na úrovni 80 % HDP.Státní dluh je ovšem velmi nízký – 41,24 procent HDP (tedy zhruba na úrovni Česka).[77]
Na indexu bídy byla thajská ekonomika v r. 2018 vyhodnocena jako nejlepší na světě.[89]
Problémem ovšem je nerovnoměrné bohatství. V roce 2014Credit Suisse uvedla, že Thajsko je po Rusku a Indii třetí zemí s největší nerovností na světě. Deset procent nejbohatších drželo 79 % majetku země. Jedno procento nejbohatších drželo 58 % aktiv. Padesát thajských nejbohatších rodin mělo celkové čisté jmění představující 30 % HDP.
Důležitou součástí ekonomiky je turismus. Podíl cestovního ruchu na tvorbě HDP činí přibližně 10 % (zhruba dvakrát tolik co v České republice), pokud se ovšem zohlední nepřímé efekty turismu, dá se hovořit o tom, že je na cestovní ruch navázáno až 20 % HDP. V roce 2016 Thajsko navštívilo 32,6 milionu zahraničních turistů.[90]
Mezi hlavní turistické lokality patří hlavní městoBangkok, přímořské městoPattaya,Čiang Mai,Phuket (ostrov),Ko Čang (ostrov) a provincieKrabi. Mezi oblasti s nižší cenovou hladinou turistického ubytování patří Khao Lak na západě Thajska. Pláže jsou zde opatřeny opěrnými zdmi proti vlnám.
Součástí turismu v Thajsku byla tradičně takésexuální turistika. Ta se soustřeďovala do Bangkoku a zejména městaPattaya, jemuž se kvůli tomu přezdívalo „město hříchu“. Opakující se zprávy o nezletilých prostitutkách a rozmachu mafie nakonec, v roce 2017, přiměly vládu k zásahu proti tomuto druhu turismu.[91]
Autobusová doprava převažuje při přepravě na dlouhé vzdálenosti, zatímco na venkově je dlouhodobě užívánaželeznice. Thajská vláda v budoucnu plánuje dopravní infrastrukturu rozšířit vybudovánímvysokorychlostní železnice. Železniční dopravu v Thajsku zabezpečuje státní dopravce State Railway of Thailand (SRT). Vlaky z Bangkoku odjíždí z Bangkok Railway Station (neoficiálně stanice Hua Lamphong). Infrastrukturu představuje okolo 4500 kilometrůkolejí, přičemž kromě Airport Link jsou všechnyúzkorozchodné (1000 mm).[92]
Podle údajůBBC z roku 2017 je v Thajsku 462 133 silnic, většinou zpevněných. Je zde registrováno 37 milionů vozidel, z nichž 20 milionů jsou motocykly.[93] Pro dopravu osob na krátké vzdálenosti jsou motocykly využívány především. VBangkoku,Pattaye a jiných velkých městech jsou provozovány motocyklovétaxislužby (tzv. „moto-taxi“).[94] Ve městech je hojně využívána přepravatuk-tuky – motorovými tříkolkami se sedátkem za řidičem. Jejich výhodou je nízká cena.[95] První linka nadzemního metra v Bangkoku byla otevřena v roce 1999 a denně tento systému v roce 2018 přepravil kolem 650 000 cestujících.[96] Přeprava soukromými automobily v 21. století prudce vzrostla. V roce 2015 bylo v Bangkoku registrováno 9 milionů automobilů, přičemž zdejší silnice dokážou zvládnout provoz maximálně 1,5 milionu vozidel.[97]Dopravní zácpy jsou ve městě velmi častým jevem.
Thajsko má 101 letišť, z nichž 63 má zpevněnévzletové a přistávací dráhy.Heliportů je v zemi 7.[98] Největším jeLetiště Bangkok-Suvarnabhumi. Letiště proslaviloněmeckéhoarchitektaHelmuta Jahna, který jej navrhl v impozantních tvarech, barvách a rozměrech. Je jedno z největších na světě. Vnitrostátní letecká doprava zaznamenala od roku 2010 nárůst popularity, většinou díky rozšiřování nabídky nízkonákladových dopravců, jakými jsou například Thai Air Asia a Nok Air. Lodní doprava je provozována v oblastech splavnýchvodními kanály. Ve venkovských oblastech se používají různé domácí dopravní prostředky, někdy isloni.
75 % thajské elektrické energie je vyráběno zezemního plynu (k roku 2013).[99] Je to díky tomu, že Thajsko samo je velkým producentem zemního plynu, se zásobami nejméně 10 bilionů kubických stop. Druhou nejdůležitější součástí thajského energetického mixu jeuhlí, uhelné elektrárny produkují 20 % elektřiny. Po Indonésii je Thajsko největším producentem uhlí v jihovýchodní Asii, přesto musí uhlí dovážet, aby uspokojilo domácí poptávku. Zbylých pět procent v energetickém mixu tvoříbiomasa,vodní elektrárny abioplyn. Thajsko produkuje zhruba jednu třetinuropy, kterou spotřebuje. Je druhým největším dovozcem ropy v jihovýchodní Asii.
Thajsko uznalo ČR hned po jejím vzniku1. ledna1993 a navázalo s ní diplomatické vztahy. Diplomatické vztahy mezi Thajskem a bývalým Československem na úrovni velvyslanců byly navázány15. března1974. Efektivní zastupitelské úřady v Praze a Bangkoku na úrovni velvyslanců byly otevřeny v roce1990[100].
Ke vstupu na území Thajska není pro občany České republiky vyžadováno vstupní vízum. V roce 2015 do Thajska přicestovalo 40 784 Čechů.
Nejvýznamnějšími spisovateli v dějinách thajské literatury byli panovníci. Například národní eposRamakien je připisován králiTaksinovi.[101] Některé pasáže mýtu osobně později upravil jiný král,Ráma I. a jeho synRáma II. Ráma II. neboli Buddha Loetla Nabhalai byl i velkým podporovatelem umění a jeho vláda je zvána zlatou érou thajské literatury. Tradice, že literárně tvoří politici a vládci se udržela i v moderní éře, jak prokázaly literární aktivity kupříkladu premiéraKukrita Pramoje.
Thajský způsob přípravy pokrmů je mezinárodně velmi úspěšný. V roce 2017 televizeCNN vydala seznam padesáti nejlepších pokrmů světa, který byl vydán na základě průzkumu, jehož se účastnilo 35 000 lidí. Z těchto padesáti jídel bylo sedm jídel z thajské kuchyně. Konkrétně to bylytom yam,pad thai,som tam,kari massaman, zelené kari,smažená rýže po thajsku amu nam tok.[105]
Thajská kuchyně patří k pikantním způsobům přípravy jídel. Používá mnoho různých koření, která se častěji používají v čerstvé formě než sušená. Populárními kořeními v Thajsku jsou: galangal,koriandr,citrónová tráva,šalotka,pepř a předevšímchilli. Základem většiny jídel je rýže, slovní spojení „jíst rýži“ má vthajštině dokonce stejný význam jako „jíst jídlo“. Používají se ale i nudle. V Thajsku se konzumuje i hmyz či krysy, v thajských restauracích po světě samozřejmě nikoli.[106] Jako dochucovadlo se používají různé pasty (krevetová pasta) arybí omáčka. Jako sladidlo se používá palmový cukr. Jako základ omáček se často užívákokosové mléko.
Bojové scény v akčních filmech jakoOng-bak, Tom-Yum-Goong, Ong-Bak 2, Ong Bak 3. Dva filmy, Ong-bak a Tom-Yum-Goong, proslavilyTony Jaa a vydělaly na celém světě přes 47 milionů dolarů.[107][108][109]
Kromě filmů s bojovým uměním jsou populární i hororové filmy. Například snímekShutter (2004), upravený a reprodukovaný20th Century Fox se stejným názvem.[110] Dále jsou to horory jakoThe Uneeable (2006),Alone (2007),Body (2007),Coming Soon (2008),4bia (2008),Phobia 2 (2009),Ladda Land (2011),The Swimmer (2013) neboThe Promise (2017). Thajské filmy jsou velmi úspěšné v jihovýchodní Asii a dalších asijských zemích. FilmPee Mak (2013)[111] představuje novinku: kombinací romantické komedie s hororem.Pee Mak vydělal po celém světě více než 33 milionů dolarů, nejvíce vAsii.[112] Jiný snímekBad Genius (2017) dokonce 42 milionů dolarů. Je to komerčně nejúspěšnější thajský film všech dob.[113][114]
Dále se zde v posledních letech proslavil žánr BL [Boy´s love]. Například jakoBad buddy (2021),My school president (2022),Cutiepie (2022) neboBed friend (2023).
Rostoucí je také thajský televizní průmysl. Základním žánrem je tzv. lakhon, thajská variantamýdlové opery.[118][119] I mimo Thajsko se staly fenoménem seriály jakoUgly Duckling (2015), U-Prince (2016), Khluen Chiwit (2017),The Crown Princess (2018) neboMy Husband in Law (2020). Zvláštní variantou je teen-lakhon, verze lakhonu pro dospívající. K takovým patřily napříkladThe Gifted (2018).
Thajsko se zúčastňuje olympijských her od roku1952. Od té doby (k roku 2021) získalo deset zlatých olympijských medailí, a to ve třech sportech, vevzpírání,boxu ataekwondu. Tu vůbec první získal boxerSomluck Kamsing na olympiádě vAtlantě roku 1996. Nejúspěšnějším olympionikem je další boxerManus Boonjumnong, jenž má jedno zlato (2004) a jedno stříbro (2008).[120] TaekwondistkaPanipak Vongpattanakitová má zlato (2020) a bronz (2016).[121] Zajímavostí je, že všech pět zlatých ze vzpírání získaly ženy.
Úspěchy v boxu nejsou nikterak náhodné. Jsou důsledkem velké tradice bojových umění v Thajsku. Nejznámější z nich,muay thai, je také zvané thajský box. Vyvinulo se z bojového uměnímuay boran a má více než tisíciletou tradici.[122] Jedná se o jeden z nejtvrdších bojových sportů. Jsou povoleny úderylokty akoleny. Ke známým thajboxerům patříBuakaw Por. Pramuk. Známý je rituál prováděný před originálními muay thai zápasy zvanýWai Khru Ram Muay. Dalšími tradičními bojovými uměními jsou krabi–krabong či lerdrit.[123][124]
Thajské volejbalistky už dvakrát vyhrály mistrovství Asie (2009, 2013). Tradici másepak takraw. Úspěšným hráčem kulečníku bylJames Wattana. Všestranným sportovcem byl i člen královské rodinyPrinc Bira. Známým sportovcem z Thajska je i jezdec Formule 1Alexander Albon, který jezdí za slavnou stájWilliams. Již dvakrát stál v závodech F1 na stupních vítězů.
Největším sportovním stánkem v zemi jeNárodní stadion Rajamangala v Bangkoku. Otevřen byl roku 1998 a pojme 51 tisíc diváků. Postaven byl proAsijské hry, které Thajsko roku 1998 pořádalo. Tuto akci Thajsko organizovalo též v letech 1966, 1970 a 1978. V letech 1972 a 2007 Thajsko hostilo mistrovství Asie ve fotbale (ve druhém případě spolu s Indonésií, Malajsií a Vietnamem).
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuThailand na anglické Wikipedii.
↑abPopulation statistics of the civil registration (monthly) [online].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Světová banka.GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2024-01-14].Dostupné online.
↑Capital City [online]. [cit. 2024-06-01].Dostupné online. (anglicky)Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑NUCHKOOM SMITH, Nucharee; SMITH, Robert Brian. Has Thailand learnt any Lessons from the Bowring Treaty and the Treaty of Amity?.Athens Journal of Law. 1 October 2019, s. 405–418.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 May 2022.ISSN2407-9685.doi:10.30958/ajl.5-4-3.S2CID211453326.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑*ABUZA, Zachary. Thailand's Constitutional Dictatorship Weathers the Storm.The Diplomat. 27 September 2021.Dostupné online [cit. 14 March 2022].Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
BANDOW, Doug. Thailand's Military Is Getting Ready for Another Crackdown.Foreign Policy. 3 December 2020.Dostupné online [cit. 14 March 2022].Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑NOSEK, Jiří. Thai znamená svobodný.Týdeník Rozhlas [online]. [cit. 2018-12-04].Dostupné online.
↑HIGHAM, Charles; HIGHAM, Thomas; CIARLA, Roberto. The Origins of the Bronze Age of Southeast Asia.Journal of World Prehistory. 2011-12-01, roč. 24, čís. 4, s. 227–274.Dostupné online [cit. 2022-03-27].ISSN1573-7802.doi:10.1007/s10963-011-9054-6. (anglicky)
↑BRIGGS, Lawrence Palmer. Dvāravatī, the Most Ancient Kingdom of Siam.Journal of the American Oriental Society. 1945, roč. 65, čís. 2, s. 98–107.Dostupné online [cit. 2022-03-27].ISSN0003-0279.doi:10.2307/593932.
↑MURPHY, STEPHEN A. Buddhism and its Relationship to Dvaravati Period Settlement Patterns and Material Culture in Northeast Thailand and Central Laos c. Sixth–Eleventh Centuries a.d.: A Historical Ecology Approach to the Landscape of the Khorat Plateau.Asian Perspectives. 2013, roč. 52, čís. 2, s. 300–326.Dostupné online [cit. 2022-03-27].ISSN0066-8435.
↑COEDES, George.The Indianized States of Southeast Asia. [s.l.]: University of Hawaii Press 424 s.Dostupné online.ISBN978-0-8248-0368-1. (anglicky) Google-Books-ID: xZ8BEAAAQBAJ.
↑TERWIEL, B. J. The Origin of the T'ai Peoples Reconsidered.Oriens Extremus. 1978, roč. 25, čís. 2, s. 239–258.Dostupné online [cit. 2022-03-27].ISSN0030-5197.
↑HERMAN, John. The Kingdoms of Nanzhong China's Southwest Border Region Prior to the Eighth Century.T'oung Pao. 2009, roč. 95, čís. 4/5, s. 241–286.Dostupné online [cit. 2022-03-27].ISSN0082-5433.
↑ Ramkhamhaeng | king of Sukhothai | Britannica.www.britannica.com [online]. [cit. 2022-03-27].Dostupné online. (anglicky)
↑SUETRONG, Cheuy. Reflections on King Ram Khahhaeng of Sukhothai.Crossroads: An Interdisciplinary Journal of Southeast Asian Studies. 1986, roč. 3, čís. 1, s. 1–5.Dostupné online [cit. 2022-03-27].ISSN0741-2037.
↑ROONEY, Dawn F. A Field Guide to Glazed Thai Ceramics.Asian Perspectives. 1988, roč. 28, čís. 2, s. 125–144.Dostupné online [cit. 2022-03-27].ISSN0066-8435.
↑TOBIAS, Stephen F. Buddhism, Belonging and Detachment--Some Paradoxes of Chinese Ethnicity in Thailand.The Journal of Asian Studies. 1977, roč. 36, čís. 2, s. 303–326.Dostupné online [cit. 2022-03-27].ISSN0021-9118.doi:10.2307/2053725.
↑BAKER, Chris; PHONGPAICHIT, Pasuk.A History of Ayutthaya. [s.l.]: Cambridge University Press 345 s.Dostupné online.ISBN978-1-107-19076-4. (anglicky) Google-Books-ID: GHiuDgAAQBAJ.
↑SMITH, Robert.The Kings of Ayutthaya: A Creative Retelling of Siamese History. [s.l.]: Silkworm Books 261 s.Dostupné online.ISBN978-1-943932-78-8. (arabsky) Google-Books-ID: V65GDwAAQBAJ.
↑ Kingdom of Siam and the West.Encyclopedia.com [online]. [cit. 2022-03-27].Dostupné online.
↑Podrobněji viz WANNER, Michal. Siam a evropské mocnosti 1511-1688.Historický obzor, 2004, 15 (5/6), s. 105-116. ISSN 1210-6097.
↑RUANGSILP, Bhawan.Dutch East India Company Merchants at the Court of Ayutthaya: Dutch Perceptions of the Thai Kingdom, Ca. 1604-1765. [s.l.]: BRILL 298 s.Dostupné online.ISBN978-90-04-15600-5. (anglicky) Google-Books-ID: 0xBGwFrYnaMC.
↑ Taksin | king of Siam | Britannica.www.britannica.com [online]. [cit. 2022-03-27].Dostupné online. (anglicky)
↑BRUCE, Robert. King Mongkut of Siam and his Treaty with Britain.Journal of the Hong Kong Branch of the Royal Asiatic Society. 1969, roč. 9, s. 82–100.Dostupné online [cit. 2022-03-27].ISSN0085-5774.
↑HARRISON, Rachel V.; JACKSON, Peter A. Introduction: Siam's/Thailand's constructions of modernity under the influence of the colonial West.South East Asia Research. 2009, roč. 17, čís. 3, s. 325–360.Dostupné online [cit. 2022-03-27].ISSN0967-828X.
↑MURASHIMA, Eiji. The Origin of Modern Official State Ideology in Thailand.Journal of Southeast Asian Studies. 1988, roč. 19, čís. 1, s. 80–96.Dostupné online [cit. 2022-03-27].ISSN0022-4634.
↑HELL, Stefan. Siam | International Encyclopedia of the First World War (WW1).Encyclopedia.1914-1918-online.net [online]. [cit. 2022-03-27].Dostupné online.
↑SAYRE, Francis Bowes. The Passing of Extraterritoriality in Siam.The American Journal of International Law. 1928, roč. 22, čís. 1, s. 70–88.Dostupné online [cit. 2022-03-27].ISSN0002-9300.doi:10.2307/2188970.
↑MEAD, Kullada Kesboonchoo.The Rise and Decline of Thai Absolutism. [s.l.]: Psychology Press 240 s.Dostupné online.ISBN978-0-415-42194-2. (anglicky)
↑ Heroism of the Little Tigers.The Korea Herald [online]. 2010-06-22 [cit. 2022-03-27].Dostupné online. (anglicky)
↑MARKS, Thomas A. An Eclectic Model of Thailand's Participation in the Vietnam War.Peace Research. 1979, roč. 11, čís. 2, s. 71–78.Dostupné online [cit. 2022-03-27].ISSN0008-4697.
↑ZIMMERMAN, Robert F. Student "Revolution" in Thailand: The End of the Thai Bureaucratic Polity?.Asian Survey. 1974, roč. 14, čís. 6, s. 509–529.Dostupné online [cit. 2022-03-27].ISSN0004-4687.doi:10.2307/2642680.
↑FELIZ, Solomon. Thailand Marks the Darkest Day in Its Living Memory.Time [online]. [cit. 2022-03-27].Dostupné online. (anglicky)
↑MARKS, Thomas A. October 1976 and the Role of the Military in Thai Politics.Modern Asian Studies. 1980, roč. 14, čís. 4, s. 603–644.Dostupné online [cit. 2022-03-27].ISSN0026-749X.
↑DARLING, Frank C. Thailand: Return to Military Rule.Current History. 1976, roč. 71, čís. 422, s. 197–230.Dostupné online [cit. 2022-03-27].ISSN0011-3530.
↑ Prem Tinsulanonda: Man who let his action do the talking.www.thaipbsworld.com [online]. [cit. 2022-03-27].Dostupné online. (anglicky)
↑SAMUDAVANIJA, Chai-Anan. Democracy in Thailand: A Case of a Stable Semi-democratic Regime.World Affairs. 1987, roč. 150, čís. 1, s. 31–41.Dostupné online [cit. 2022-03-27].ISSN0043-8200.
↑KONGKIRATI, Prajak; KANCHOOCHAT, Veerayooth. The Prayuth Regime: Embedded Military and Hierarchical Capitalism in Thailand.TRaNS: Trans-Regional and -National Studies of Southeast Asia. 2018-07, roč. 6, čís. 2, s. 279–305.Dostupné online [cit. 2022-03-27].ISSN2051-364X.doi:10.1017/trn.2018.4. (anglicky)
↑ Thailand endorses guided military democracy.Nikkei Asia [online]. [cit. 2022-03-27].Dostupné online. (anglicky)
↑CHAMBERS, Paul; WAITOOLKIAT, Napisa. Faction Politics in an Interrupted Democracy: the Case of Thailand.Journal of Current Southeast Asian Affairs. 2020-04, roč. 39, čís. 1, s. 144–166.Dostupné online [cit. 2022-03-27].ISSN1868-1034.doi:10.1177/1868103420906020.
↑ 'We will fight back': Thailand election results delayed as both parties claim victory.ABC News. 2019-03-25.Dostupné online [cit. 2022-03-27]. (anglicky)
↑PRAITHONGYAEM, Issariya; WRIGHT, George. Wanchalearm Satsaksit: The Thai satirist abducted in broad daylight.BBC News. 2020-07-02.Dostupné online [cit. 2022-03-27]. (anglicky)
↑ December 2004: Cunami zabili štvrť milióna ľudí.dennik.hnonline.sk.Dostupné online [cit. 2018-12-04]. (slovensky)
↑ Poaching for meat poses new extinction risk to Thai elephants.The Guardian [online]. 2012-01-26 [cit. 2022-03-28].Dostupné online. (anglicky)
↑FUNK, Andrej; KOLÁČOVÁ, Kateřina. Khao Yai – nejstarší národní park v zemi slonů a gibonů - Živa 2/2011.ziva.avcr.cz [online]. [cit. 2022-03-27].Dostupné online.
↑ 2014 coup marks the highest number of lese majeste prisoners in Thai history.Prachatai English [online]. [cit. 2022-03-28].Dostupné online. (anglicky)
↑ Lèse-majesté epidemic reaches new milestone.International Federation for Human Rights [online]. [cit. 2022-03-28].Dostupné online. (anglicky)
↑ Bangkok Metropolitan Administration: Geography of Bangkok.city.bangkok.go.th [online]. [cit. 2008-09-13].Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-09-13.
↑CHAMBERS, PAUL. U.S.-Thai Relations after 9/11: A New Era in Cooperation?.Contemporary Southeast Asia. 2004, roč. 26, čís. 3, s. 460–479.Dostupné online [cit. 2022-03-28].ISSN0129-797X.
↑CHACHAVALPONGPUN, Pavin.Reinventing Thailand: Thaksin and His Foreign Policy. [s.l.]: Institute of Southeast Asian Studies 390 s.Dostupné online.ISBN978-981-4279-19-2. (anglicky) Google-Books-ID: Sr0cAgAAQBAJ.
↑BLAXLAND, John. Behind the Australia–Thailand Strategic Partnership.East Asia Forum [online]. 2021-01-27 [cit. 2022-03-28].Dostupné online.
↑WAGENER, Martin. Lessons from Preah Vihear: Thailand, Cambodia, and the Nature of Low-Intensity Border Conflicts.Journal of Current Southeast Asian Affairs. 2011-09, roč. 30, čís. 3, s. 27–59.Dostupné online [cit. 2022-03-28].ISSN1868-1034.doi:10.1177/186810341103000302.
↑REINER, Tomáš. Na thajsko-kambodžské hranici už se zase střílí.Novinky.cz [online]. 2009-04-03 [cit. 2022-03-28].Dostupné online.
↑Population by religion, region and area, 2015 [online]. NSO [cit. 2017-10-12].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 December 2017.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abcd Thajsko: Základní charakteristika teritoria.www.businessinfo.cz [online]. [cit. 2018-12-04].Dostupné online.
↑TAYLOR, J. L. Embodiment, nation, and religiopolitics in Thailand.South East Asia Research. 2001, roč. 9, čís. 2, s. 129–147.Dostupné online [cit. 2022-03-27].ISSN0967-828X.
↑US Department of State, Thailand [online]. State.gov.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Report for Selected Countries and Subjects.IMF [online]. [cit. 2022-03-28].Dostupné online. (anglicky)
↑Thailand [online]. World Bank [cit. 2012-07-17].Dostupné online.
↑[1]Archivováno 12. 11. 2015 naWayback Machine. TNSO The National Statistical Office of Thailand."over half of all Thailand’s workers are in vulnerable employment (defined as the sum of own-account work and unpaid family work) and more than 60 per cent are informally employed, with no access to any social security mechanisms."Thailand. A labour market profile, International Labour Organization, 2013.
↑ Bez práce a vyhlídky žádné. Bída je nejvíce cítit ve Venezuele.iDNES.cz [online]. 2018-02-16 [cit. 2019-06-08].Dostupné online.
↑ Thailand Transport Facts & Stats.www.nationmaster.com [online]. [cit. 2018-12-03].Dostupné online.
↑ International Index of Energy Security Risk. Edition 2013.web.archive.org [online]. Institute for 21st Century Energy [cit. 2022-03-28].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-01-04.
↑ AsianStyle.cz - Královský palác v Bangkoku – poznejte skvost Thajska.www.asianstyle.cz.Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-12-04.
↑CNN, Tim Cheung. Your pick: World's 50 best foods.CNN Travel [online]. 2017-07-12 [cit. 2019-11-03].Dostupné online. (anglicky)
↑Thajská jídla: Patří mezi ně grilované krysy i smažený hmyz [online]. Magazin.TravelPortal.cz, 2014-09-30 [cit. 2019-11-03].Dostupné online.
↑HENDRIX, Grady. Bow down before the awesomeness of Tony Jaa in Ong Bak 2..Slate Magazine [online]. 2009-10-22 [cit. 2020-06-14].Dostupné online. (anglicky)
↑เปิดดู'ยุ้งข้าวเรคคอร์ด'ค่ายลูกทุ่งพันธุ์เก่ายุคดิจิทัล [online]. 2015-05-25 [cit. 2023-12-25].Dostupné online. (thajsky)Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑POLICARPIO, Allan. Thailand’s ‘lakorn’ soap operas come to PH.INQUIRER.net [online]. 2018-07-03 [cit. 2020-06-14].Dostupné online. (anglicky)
↑ Young Chinese increasingly drawn to Thai pop culture and traditions - Global Times.www.globaltimes.cn [online]. [cit. 2020-06-14].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-08-14.
↑ Lerdrit techniques, the Muay Thai Military martial art style.Enso Martial Arts Shop [online]. 2013-11-13 [cit. 2022-03-27].Dostupné online. (anglicky)
↑ Král bezcelních obchodů, jenž plnil fotbalové sny. Kdo byl majitel Leicesteru Vičaj Srivadtanaprapcha?.iROZHLAS [online].Český rozhlas [cit. 2018-12-03].Dostupné online.
.svg)
.png)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.svg)
