Mobilizace zdrojů je proces získávání zdrojů od jejich poskytovatelů za použití různých mechanismů a za účelem dosažení předem stanovených cílů dané organizace. Zabývá se získáním potřebných zdrojů v co nejmenším časovém horizontu a za použití co nejmenšího množství finančních prostředků. Mobilizace zdrojů usiluje o disponování správnými zdroji ve správný čas, za správnou cenu a za podmínky zajištění jejich optimálního využití.
Teorie mobilizace zdrojů je jedna z hlavníchsociologických teorií osociálních hnutích, které se vynořily v 70. letech 20. století. Zdůrazňuje schopnost členů hnutí zaprvé získat zdroje a zadruhé mobilizovat společnost k dosažení cílů daného hnutí.[1] V kontrastu s tradiční behaviorálníteorií kolektivu, která nahlíží na sociální hnutí jako nairacionální, teorie mobilizace zdrojů je vnímá jako racionální sociální instituce vytvořené a vedené sociálními aktéry, jejichž cílem je politická akce.[2]
Teorie mobilizace zdrojů patří mezi jeden z nejvlivnějších přístupů ke studiu sociálních hnutí. Nejvýrazněji se rozvíjela ve druhé polovině 60. a 70. let 20. století v reakci nateorie sociálního neklidu. Zakládá se na několika tvrzeních zastánců teorie mobilizace zdrojů, jakými byl napříkladOberschall,Tilly čiMcCarthy:[3]
Tato teorie vychází z pěti základních principů:[4]
Teorie mobilizace zdrojů tvrdí, že sociální hnutí dosahují úspěchu prostřednictvím efektivní mobilizace zdrojů a vývoje politických příležitostí pro své členy. Sociální hnutí může mobilizovat jak materiální, tak nemateriální zdroje. Materiální zdroje zahrnujípeníze, organizace, pracovní sílu,technologie, komunikační prostředky amasová média, zatímco mezi nemateriální zdroje lze řaditlegitimitu,loajálnost, sociální vztahy,sítě, osobní kontakty, veřejnou pozornost,autoritu, morální odhodlání asolidaritu.[5]
Teorie mobilizace zdrojů může být rozdělena do dvou táborů:
Podnikatelský model vysvětluje kolektivní akci jako výsledek ekonomických faktorů a teorie organizace. Tvrdí, že křivdy jsou nedostačujícím vysvětlením zformování sociálních hnutí. Namísto toho považuje za zásadní faktor přístup a kontrolu zdrojů. Zákonynabídky a poptávky vysvětlují tok zdrojů k hnutí a od něj a jednotlivé akce (nebo jejich absence) jsou připisovány kteorii racionální volby.[1]
Politický model se zaměřuje na politické zápolení namísto ekonomických faktorů.[1]
Pojem sociální hnutí odkazuje na záměrnou dobrovolnou snahu organizovat jednotlivce k součinnému jednání za účelem dosažení dostatečného skupinového vlivu k vytváření či blokování změn. Sociální hnutí jsou skupiny zaměřené na moc spíše než naparticipaci, což znamená, že skupinové akce sociálních hnutí jsou zaměřeny spíše na cíle skupiny, než cíle jednotlivých členů. Koordinované skupinové akce jsou tedy podnikány za účelem nastolení změn ve větším sociopolitickém kontextu. Sociální hnutí bývají nejúspěšnější v otevřených demokratických společnostech, ve kterých jsouspolečenská mobilita a změna akceptovanými koncepty. Hnutí orientovaná na normy, tedy skupiny, které usilují o dosažení změn uvnitř sociálního systému, jsou častější, nežli sociální hnutí orientovaná na hodnoty, které usilují o změnu fundamentálních cílů sociálního systému.[6]