| Tazio Nuvolari | |
|---|---|
 Tazio Nuvolari (1939) | |
| Narození | 16. listopadu1892 Castel d'Ario |
| Úmrtí | 11. srpna1953 (ve věku 60 let) Mantova |
| Příčina úmrtí | srdeční zástava |
| Místo pohřbení | Mantova Town Cemetery |
| Povolání | automobilový závodník a motocyklový závodník |
| Web | www |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Tazio Giorgio Nuvolari (16. listopadu1892 –11. srpna1953) bylitalskýmotocyklový aautomobilový závodník, považovaný spolu sChironem aCaracciolou za nejlepšího jezdce meziválečného automobilového sportu. Někteří odborníci jej dokonce považují za nejlepšího automobilového závodníka všech dob.[1][2] Dr.Ferdinand Porsche jej nazval „největším jezdcem minulosti, současnosti a budoucnosti“.[3] Jedinou velkou cenou, kterou nikdy nevyhrál, bylaVelká cena Československa.
Nuvolari, přezdívanýIl Mantovano volante (Létající Mantovan),Nivola,Malý velký muž nebo jednodušeIl Maestro, se narodil v Castel d'Ariu uMantovy Arturovi Nuvolarimu a jeho manželce Elise Zorziové.[4] Jak jeho otec, tak jeho strýc Giuseppe byli motocyklovými závodníky – zvláště Giuseppe, několikanásobný italský mistr, byl Taziovým vzorem.[4] Tazio pracoval v obchodě motorovými vozidly, který si jeho strýc otevřel.[5]
V roce1917 se Nuvolari oženil s Carolinou Perinovou. Oba jejich synové zemřeli velmi mladí: Giorgio (1918 –1937) na myokarditidu a Alberto (1928 –1946) na nefritidu.
Závodní licenci pro motocykl dostal Nuvolari v roce1915.[4] Jeho kariéru zbrzdilaprvní světová válka, během níž sloužil jako řidič v italské armádě.[4] V závodě tak debutoval až v roce1920 na Circuito Internazionale Motoristico vCremoně. Následujícího roku si poprvé vyzkoušel i automobilový vytrvalostní závod, který vyhrál.[4][5]
V roce1925 se Nuvolari stal mistrem Evropy v třídě 350 cm³ díky výhře na Grand Prix Evropy.[6] Velkou cenu národů vyhrál čtyřikrát za sebou (1925 –1928)[7] a závod na okruhu Lario dokonce pětkrát v řadě (1925 –1929), vše ve třídě 350 cm³ a na motocyklu Bianchi.[8]
Taktéž v roce 1925 požádala Nuvolariho stájAlfa Romeo, aby si vyzkoušel jejich závodní vůz. Autu se během závodu zavařila převodovka a Nuvolari měl těžkou havárii,[9] během níž si zranil záda. Navzdory tomu závodil už o šest dní později vMonze, když se předtím nechal přesádrovat tak, aby mohl ovládat motocykl,[5][10] a zvítězil (podobnou věc předvedl ve své kariéře ještě několikrát).
V zimě roku 1927 se rozhodl vytvořit vlastní automobilový tým pro soutěže Grand Prix se strojiBugatti. Jejich nákup financoval z peněz získaných prodejem farmy z dědictví po otci. V následujících letech Nuvolari střídal motocykly a automobily. Svůj poslední motocyklový závod absolvoval na okruhu Tigullio v říjnu 1930.
1930
V roce 1930 muEnzo Ferrari nabídl, aby se stal jezdcem nově vznikajícího týmu Alfa Romeo. V tomto roce Nuvolari vyhrál svou první RAC Tourist Trophy (podruhé vyhrál v roce1933). Jedna z legend, které se okolo Nuvolariho kupí, tvrdí, že když jeden ze závodníků rozbil výlohu řeznictví, Nuvolari zajel na chodník a pokusil se vzít si šunku.[1] Sammy Davis, který se toho roku s Nuvolarim seznámil, vzpomíná, že Nuvolarimu se svým způsobem líbily situace, kdy se všechno spiklo proti němu (prý jej nebavilo vyhrávat s nejlepším autem na startu), a že prokazoval velký smysl pro černý humor (když mu Enzo Ferrari koupil zpáteční lístek na Sicílii, kde měl Nuvolari startovat v závodě Targa Florio, Nuvolari mu řekl „Zpáteční lístek? To si říkáte obchodník? Co když mě nazpět povezou v rakvi?“.
V tomto roce Nuvolari a jeho spolujezdec Battista Guidotti vyhráli závodMille Miglia ve voze Alfa Romeo 6C 1750 GS Spyder Zagato. Bylo to poprvé, kdy někdo tento závod vyhrál průměrnou rychlostí přes 100 km/h (100,450 km/h). Nuvolari v závodě startoval jako druhý za svým velkým rivalemAchille Varzim. Jak bylo pro Nuvolariho typické, nestačilo mu, že (jezdci startovali v půlhodinových intervalech) v závodě vedl – chtěl i dojet jako první. Proto v noci za hluboké tmy, jakmile spatřil na silnici v dálce Varziho světla, vypnul svoje reflektory, aby jej Varzi nemohl vidět ve zpětných zrcátkách, a rychlostí přesahující 150 km/h se řítil za svým soupeřem několik desítek kilometrů. Světla zapnul až v okamžiku, kdy šokovaného[1] Varziho dojel a předjel těsně před cílem vBrescii.[11]
Na podzim 28. září 1930 se Nuvolari zúčastnil1. ročníku závodu na Masarykově okruhu. Po 1. kole jel na 3. místě zaCaracciolou avon Morgenem. Do posledního 17. kola vjížděl na vedoucí pozici Nuvolari před von Morgenem o více než 4 minuty. Po dramatickém závěru zvítězil Heinrich-Joachim von Morgen (Bugatti 35C) v čase 4:54:13 hod. v průměrné rychlosti 101,027 km/h, když v posledním kole předjel – do té doby vedoucího - Tazia Nuvolariho (Alfa Romeo P2). Ten s velkým zpožděním dojel jen jako třetí, protože v době, kdy byl očekáván u cíle jako jistý vítěz závodu, „visel“ na trati uBosonoh s přehřátým motorem bez vody. Než se mu podařilo opatřit a doplnit vodu, předjeli ho von Morgen a Burggaller.[12]
1931
V tomto roce se Nuvolari rozhodl závodit pouze v automobilových soutěžích. Vyhrál Velkou cenu Itálie, byl druhý ve Velké ceně Belgie a jedenáctý ve Velké ceně Francie. Zvítězil v závodech Targa Florio a Coppa Ciano. Na 2. ročníku Masarykova okruhu odpadl již na počátku 2. kola závodu. Mezi 2. a 3. kilometrem došlo ve vedoucí skupině ke kolizi, která rázem vyřadila tři z nejrychlejších. V tu chvíli byl Borzachini z 2. místa již na prvém, takže do kolize nebyl zapleten. Za ním "ďábelsky rychle"[13] jedoucí Fagioli zavadil o dřevěný mostek zřízený pro přecházení trati a poškodil si vůz. Za ním těsně jedoucí Nuvolari (Alfa Romeo 8C 2300 Monza) se nemohl již vyhnout a najel do jeho vozu, a stejně tak najel do skrumáže vozů i Varzi, který jej následoval. Nehoda skončila pro jezdce na štěstí bez nejmenšího zranění, závod však oloupila o tři piloty, kteří by byli závodu dali mnohem zajímavější a napínavější průběh, než jej měl bez nich. Silný náraz natolik porušil statiku dřevěné konstrukce, že na místo jsou povolání hasiči, kteří pak podpírali dřevěný můstek až do konce závodu.[14]
1932
Nuvolari se díky tomu, že měl – u něj zcela výjimečně – jedno z nejlepších aut té sezóny,Alfu Romeo P3[10] stal po dvou vítězstvích a jednom druhém místě na evropských velkých cenách mistrem Evropy. Vyhrál navícGrand Prix Monaka a podruhéTarga Florio (na tento závod vzpomínal jeho mechanik Mabelli: „Nuvolari mi před startem řekl, abych se pokaždé když vykřikne skrčil na podlahu. Výkřik znamenal, že vjel do zatáčky příliš rychle a že je potřeba snížit těžiště auta, aby se nepřevrátilo. Na podlaze jsem byl celý závod. Nuvolari začal křičet v první zatáčce a přestal až v poslední“.[1] Jeho traťový rekord zůstal nepřekonán dvacet let.
28. dubna toho roku mu italskýbásníkGabriele d'Annunzio věnoval odznak –zlatouželvu symbolizující opak Nuvolariho rychlosti. Stala se závodníkovým symbolem a talismanem a jeho kanárkově žlutou kombinézu už neopustila.[5] Na3. ročníku závodu na Masarykově okruhu startoval opět na vozeAlfa Romeo 8C Monza za stájScuderia Ferrari. Po startu se ujal vedení Borzacchini startující z 2. řady před Chironem a Nuvolarim. Ve druhém kole postoupil do čela "italský snědý ďábel, létající Mantovan" Nuvolari, který se s mokrou vozovkou vyrovnával nejlépe, a brzy převzal čelní pozici. a držel se ve vedení až do 9. kola. V 10. kole došlo k zásadní změně. Nuvolari, přestože na konci 9. kola tankoval a nějaký čas ztratil, jel i nadále v čele s pohodlným náskokem přes 2 minuty. V Pisárkách však vyjel z trati do pytlů s pískem. Než se "vyhrabal" a opravil magneto, klesl na 3. místo za Chirona a Fagioliho. Později znovu vyjel z trati a přerazil pár patníků. Pro potíže se zapalováním (magneto) byl nucen několikrát zastavit v depu. Tím byl jeho osud zpečetěn. Dojel na 3. místě se ztrátou přes 28 minut na vítězného Chirona.[15]
1933
Firma Maserati pro rok 1933 získala do svých "služeb" létajícího Mantovana, jezdce Tazia Nuvolariho, mistra Evropy 1932.[16] Ten v tomto roce na zakoupeném monopostu8CM vyhrálVelkou cenu Belgie, Coppa Ciano a Velkou cenu Nice. Velká cena Belgie (40 kol/596,6 km), třetí významná Velká cena roku, přilákala 9. července téměř celou elitu evropských jezdců. Závod se stal jedinečným triumfem pro nepřekonatelného Nuvolariho s monopostem Maserati. Nuvolari odstartoval z poslední řady, ale po více než šesti minutách, na konci prvního kola nechal za sebou všechny své nebezpečné protivníkyBorzacchiniho,Chirona,Varziho aDreyfuse. Až v polovině závodu Nuvolari udělal krátkou zastávku ve svém boxu pro palivo a nové pneumatiky. Tím, že Chiron již předjel Borzacchiniho, se dostal do vedení a Varzi byl třetí. Nuvolari se propadl na čtvrté místo a zdálo se, že nemá moc šancí získat zpět ztracenou pozici. Nuvolari však zahájil velkou stíhací jízdu. Nuvolari se během pouhých tří kol posunul ze čtvrtého místa zpět na první místo. Od té doby vedoucí pozici již neopustil a s drtivou převahou zvítězil v průměrné rychlosti 143,6 km/h a ještě v 13. kole zajel nejrychlejší kolo závodu (148,7 km/h).[17] Po vítězství v Livornu (VII. Coppa Ciano, 30. července) zaznamenal 3. vítězství 6. srpna při 2. Velké ceně Nice.[18] Na Coppa Acerbo (Grand Prix Pescary) a naGrand Prix Itálie 6. října obsadil Nuvolari 2. místa. Nuvolari se stal nejúspěšnějším jezdcem roku 1933, nikoli však mistrem Evropy, protože v roce 1933 mistrovství Evropy nebylo asociací AIACR vypsáno.
„Tazio Nuvolari nebyl jen automobilový závodník. Pro Itálii se stal symbolem, polobohem, legendou symbolizující vše, čeho chtěla mladá Itálie dosáhnout; mužem, který "dokázal nemožné" – ne jednou, ale pravidelně – Davidem, který vítězil nad Goliáši automobilového sportu. Byl to Il Maestro.“ Cyril Posthumus[10]
V tomto roce Nuvolari vyhrál, spolu s Raymondem Sommerem, závod24 hodin Le Mans. Během závodu se objevila v jejich benzínové nádrži díra, kterou mechanici během zastávek v boxech pokaždé zalepili žvýkačkou.[19] Během závodu devětkrát vylepšil traťový rekord.
Vyhrál také podruhé Mille Miglia, tentokrát s Decimem Compagnonim.
1934
„Ti kteří Nuvolariho obviňují ze ztřeštěnosti by měli mít alespoň tolik poctivosti, aby přiznali, že to byla jedna z nejúchvatnějších ukázek nezdolné odvahy a vytrvalosti všech dob. Takoví lidé vyhrávají závody!“ Francis Curzon, 5th Earl Howe, o Nuvolarim na AVUSu[10]
Po pátém místě na Grand Prix Monaka se soukromým vozemBugatti[20] se Nuvolari těžce zranil vAlexandrii na Circuito di Pietro Bordino, když se vyhýbal stojícímu autu jiného závodníka.[21] Protože se v nemocnici nudil, nechal si upravit svéMaserati tak, aby mohl všechny tři pedály obsluhovat levou nohou, a maje pravou nohu stále v sádře, dojel pátý v silné konkurenci. Noha jej bolela celý rok; navíc jeho Maserati nebylo příliš konkurenceschopné. Po dvouleté přestávce opět přijel do Brna na5. ročník závodu na Masarykově okruhu. Po startu byl ve vedení Stuck následován Fagiolim, Nuvolarim a Caracciolou. Ve 4. kole Carraciola v Pisárkách úspěšně zaútočil na Nuvolariho a odsunul jej na 4. místo, ale Nuvolari se nevzdal a v Ostrovačicích byl opět na 3. místě. V tomto pořadí Stuck (Auto Union A), Fagioli (Mercedes-Benz W 25) a Nuvolari (Maserati 6C-34) i závod po 17. kolech skončil.[22]
1935
Nuvolari požádal o zařazení do týmuAuto Union,[23] ale tým jej pod nátlakem Achille Varziho, který nechtěl být ve stejném týmu jako jeho soupeř, odmítl.[23] Nuvolari se proto obrátil naFerrari, ale byl odmítnut i tam. Tým jej však nakonec přijal na nátlakMussoliniho.[23] Pro rok 1935 Alfa Romeo svoje vozyAlfa Romeo Tipo B/P3 výrazně inovovala. Dostaly vpředu nové nezávislé zavěšení kol (naprávy Dubonnet) a v motoru přibylo mnoho koní díky zvětšenému zdvihovému objemu na 3165 cm³ s výkonem 195 kW/265 k resp. na 3822 cm³ s výkonem 243 kW/330 k. Vůz se vrozchodu arozvoru opár centimetrů zvětšil. V tomto roce dosáhly vozy B/P3 celkem 21 vítězství (okruhy, dálkové závody, vrchy). Do stájeScuderia Ferrari se vrátil veteránTazio Nuvolari, zůstal zdeLouis Chiron aMario Tadini, přibyliRené Dreyfus aAntonio Brivio.[24]
V tomto roce zaznamenal Nuvolari své životní vítězství, mnohými považované za vůbec největší vítězství v dějinách automobilového sportu.[1][25][26][27] NaGrand Prix Německa naNürburgringu, kde Nuvolari jel na čtyři roky staréAlfě Romeo B/P3 (3167 cm³, kompresor, 265HP) proti dominujícím, všechny ostatní porážejícím domácím týmům – pětiMercedesům Benz W25 (3990 cm³, 8C, kompresor, 375HP, jezdci:Rudolf Caracciola,Luigi Fagioli,Hermann Lang,Manfred von Brauchitsch aMichael Geyer) a čtyřemAuto Unionům Typ B (4950 cm³, 16C, kompresor, 375HP, jezdciBernd Rosemeyer,Achille Varzi,Hans Stuck aPaul Pietsch), dokázal zvítězit průměrem 120,7 km/h.
.jpg)
Odhadem přišlo 250-300 tisíc diváků kolem okruhu plus ti na tribunách a stali se svědky klasiky, jednoho z nejslavnějších závodůGrand Prix všech dob. Poprvé v historii byl start učiněn světelnými signály. Nuvolari z první řady se okamžitě dostal do vedení, ale Caracciola ze třetí řady ho dostihl a za boxy se dostal vedení. Ve 2. kole Nuvolari na mokré trati chyboval, v zatáčce Bergwerk svou Alfu roztočil a vyjel mimo trať. Než se dostal zpět na trať ztratil 25 vteřin, předstihli jej Fagioli, Rosemeyer, Brauchitsch a Chiron. Bitva o vedení pokračovala mezi těmito jezdci, Nuvolari až do 6. kola jezdil na 6. místě, pak začal na osychající trati zrychlovat. V 9. kole byl Nuvolari už 2. za Caracciolou a v 10.kole se dostal do čela, byť vedoucí 3 vozy jely v rozmezí 4 vteřin. V 11. kole vedoucí jezdci tankovali, Nuvolariho mechanikům se „podařilo“ zlomit rukojeť tankovacího čerpadla, a tak se museli vrátit k přelévání paliva z nádob velkým trychtýřem. Temperamentní Tazio zuřivě gestikuloval a nadával, ale nebylo mu to nic platné, ztratil přes 2 minuty a propadl se na 6. místo, ale potom na trati zahájil velkou stíhací jízdu. Po 13. kole byl 4., po 14. již 3., po 15.kole jel na 2. místě o minutu a půl za Brauchitschem. Nuvolari, který jel neuvěřitelným tempem, od 14. do 20.kola dohnal dalších 42,4 vteřiny. V posledním 22. kole byl na Karussellu Nuvolari jen 10 vteřin za Brauchitschem, ale do cíle dojel první létající Mantovan, protože Brauchitschovi na Karussellu praskla levá zadní pneumatika. Von Brauchitsch pokračoval na ráfku, jen aby viděl, jakNuvolari s Alfou Romeo Typ B/P3 projel a po více než 4 hodinách závod vyhrál. Červená Alfa odmávnuta šachovnicovou vlajkou projela cílem za hrobového ticha tribun, takové bylo zklamání ohromeného davu. Tazio Nuvolari dosáhl svého největšího vítězství a pobil devět německých vozů na domácí půdě. Později byla prohra označena zaNeubauerovu manažerskou chybu (uvádí se také, že Brauchitsch pokynů Neubauera nedbal), protože nestáhl Brauchitsche mezi 18. a 21. kolem k výměně pneumatik. I po takové výměně by se Brauchitsch vrátil do čela s pohodlným náskokem. Kvůli organizační chybě, které se dalo předejít, a také kvůli nedisciplinovanému temperamentu von Brauchitsche, bylo téměř jisté vítězství ztraceno.[28] Toto vítězství vešlo do historie jako „Nemožné vítězství“.[29] 300 000 diváků, po chvíli šokovaného ticha, připravilo Nuvolarimu bouřlivé ovace; zato představiteléTřetí říše v publiku byli rozzuřeni.[27]
Na závěr sezóny 29. září 1935 se zúčastnil se starším modelemAlfa Romeo 8C-35Velké ceny Masarykově v Brně. Po startu v prvních kolech jezdil na 4. místě. Po odstoupení Stucka postoupil na 3. a ve 12. kole poskočil na 2. místo za Rosemeyera. Vítězný Rosemeyer dosáhl prvního vítězství své kariéry, na 2. místě skončil Nuvolari před dotírajícím Chironem.[30]
.jpg)
1936
V květnu měl Nuvolari další nehodu, během níž si poranil několik obratlů v tréninku na Velkou cenuTripolisu. Navzdory tomu, že mohl stěží chodit, dokončil závod na pátém místě.
Během závodu Coppa Ciano vLivornu Nuvolari znovu předvedl svou jedinečnou povahu. Jeho nová Alfa Romeo GP 12 C 36 (4064 cm³, 364 HP) měla poruchu hned v prvním kole. Nuvolari se nevzdal. Nechal si zastavit jiné auto svého týmu – shodou okolností to nejslabší (3800 cm³) – a přestože jej manažer přemlouval, ať počká na silnější vůz, Nuvolari jen křičel „Presto! Presto!“, nasedl do vozu, a, překonávaje v každém kole traťový rekord, znovu dotáhl čelo závodu v němž byly silnější německé vozy (Varzi vzpomínal: „Podíval jsem se do zrcátka… ohlédl jsem se a spatřil kanárkově žlutou kombinézu. Nuvolari! Madonna mia!“[2] a nakonec vyhrál. Vyhrál i Velkou cenu Milána.
1937
Přes stále se zhoršující kvalitu Alfy Romeo, Nuvolari v týmu zůstal. Dokázal znovu vyhrát Velkou cenu Milána. Při závodech vBrně (Velká cena Masarykova 1937) ztratil v závěru na svém vozeAlfa Romeo 12C-36 u zadního kola disk i s pneumatikou. To bylo v 10. kole z celkových 15. Pro Nuvolariho to byl již 2. defekt pneumatiky v tomto závodě. Pokračoval však v jízdě na ráfku až do pomocného depa v Ostrovačicích, kde mu dali nové kolo. Do cíle dojel na pátém místě. To bylo jeho nejlepší umístění z 5 startů na Masarykově okruhu.[5]
1938
Ačkoli stále zůstával jezdcem Alfy, na jaře jeho vozu vybuchla palivová nádrž a Nuvolari musel ve vysoké rychlosti vyskočit. Byl vážně popálen a zraněn a poprvé v životě zvažoval, zda se závoděním neskončit.[2] Nakonec opustil nespolehlivou Alfu a závodil zaAuto Union.[31] Slavný Tazio Nuvolari se k tomuto týmu připojil v polovině sezony a vyhrálVelkou cenu Itálie a vDoningtonu. Stuck skončil na 3. místě v Německu. To byl pro tým celkem slabý rok. V mistrovství Evropy na děleném 5.-7. místě skončili Nuvolari, Stuck a Müller (20 b.).[32]
1939
Nuvolari skončil druhý v závodě na Eifelu (Nürburgring) a vyhrál Velkou cenu Jugoslávie vBělehradu. Těsně po propuknutí druhé světové války (3. září) se konala jugoslávská GP vBělehradu (městský okruh Kalemegdan Park). Přestože V Bělehradu startovalo pouze 5 vozů, jednalo se dramatický závod. Divoké tempo závodu udali Brauchitsch a Lang na Mercedesech.Alfred Neubauer se snažil svou osobností udržet oba jezdce na uzdě, ale žádný z nich nedbal jeho pokynů. Lang stále dotíral na Brauchitsche, až kámen odlétnuvší od Brauchtischova vozu rozbil Langovi brýle a ještě mu poranil oko. Lang dojel pomalu do depa a vzdal. Neubauer zuřil. Brauchitsch jezdící v čele závodu nikým neatakován se v jedné zatáčce dostal do smyku a udělal hodiny. Na úzké silnici mezi domy nebylo možné vůz otočit. Brauchitsch se vracel po trati proti směru jízdy, když se přiřítil Nuvolari. Skulinou, kterou by se nikdo jiný neprotáhl, "maestro" se štěstím projel. Tím byl závod rozhodnut. Brauchitsch dojel druhý před Müllerem ale o necelých 8 vteřin za Taziem Nuvolarim.[33]
Pro mistrovství Evropy 1939 žádné oficiální výsledky nebyly vydány. Velká cena Itálie (10. září) se vůbec nejela a delegáti AIACR se kvůli válce nemohli sejít. Podle platných pravidel by se mistrem Evropy stal na Auto Unionu Hermann Paul Müller (12 b.), Tazio Nuvolari by byl 4. (19 b.), Rudolf Hasse 6. (20 b.), Georg Maier 8. (22 b.) aHans Stuck 9. s 23 body. Neoficiálně titul mistra Evropy obdržel iHermann Lang. Lang obdržel tento titul mistra Evropy od německého automobilového úřadu NSKK místo oficiálního pařížského AIACR. Němci (ONS – Oberste Nationale Sportbehörde für die Deutsche Kraftfahrt) použili systém bodování navržený prezidentem sportovní komise Belgického královského automobilového klubu (alternativní bodový systém podobný tomu, který se používal po válce u formule 1) a podle této alternativy by Lang v pořadí skutečně zvítězil. Nicméně Langův titul z roku 1939 byl tedy podivný a zpochybnitelný,[34] ale i oficiální Mercedes-Benz Group Media ho uvádí jako mistra Evropy 1939.[35] Spor o toto evropské vítězství mezi nejslavnějšími závodními týmu let 1934-1939 stříbrnými šípyMercedes-Benz aAuto Union trvá dodnes.
1946
Zvítězil v první poválečné Grand Prix v Albi.
1947
S vozemCisitalia (1100 cm³) skončil druhý na Mille Miglia (o vítězství jej připravila voda v rozdělovači 250 km před cílem).
1948
Naposledy se zúčastnil jak Mille Miglia, jeho vůz, Ferrari 2000 cm³, ztratil během závodu kapotu, zlomilo se pero, a protože prasklo sedadlo, Nuvolari seděl na bedničce od pomerančů[2][31]; závod nakonec pro naprosté selhání brzd nedokončil, přestože do jeho poloviny vedl.
Jeho poslední Grand Prix byla Grand PrixRemeše. Porouchal se mu vůz, ale opět si nechal zastavit jiný a pokračoval v závodě.
1950
Jeho posledním závodem byl závod do vrchuPalermo-Montepellegrino, kde zvítězil ve své třídě a celkově byl pátý.[36]
Nuvolari trpěl astmatickou plicní chorobou a alergií navýfukové plyny. Přes operaci a používání masky při závodech několikrát vykašlával krev. Nikdy ovšem nevzdal. Zúčastnil se 130 závodů, z nichž 64 vyhrál a 17krát byl druhý. Poměr vyhraných a nedokončených závodů je u něj vyšší než u jiných jezdců.[2] V roce1952 měl mrtvici, po níž zůstal částečně ochrnut. Zemřel ve své posteli roku1953 po druhé mrtvici.[37] Na jeho poslední cestě jej vyprovázelo celé město, v němž se ten den zastavil život. Jeho pohřbu v Mantově se zúčastnilo 55 000 lidí; průvod byl míli dlouhý a jeho rakev, umístěnou na automobilovém podvozku, tlačiliAlberto Ascari, Luigi Villoresi aJuan Manuel Fangio.[37][5] Podle jeho přání byl pohřben na hřbitově v Mantově s oblečením, které vždy z pověrčivosti nosil (žlutý svetr s monogramem, modré kalhoty a hnědá kožená vesta) a vedle oblíbeného volantu.
Nuvolariho heslem bylo „Zvítězit nebo padnout“. Enzo Ferrari o něm řekl: „Byl to největší jezdec. Jezdec velkého stylu s nejstatečnějším srdcem. Bojovník, který se ze závodu nikdy nevrátil pokořen“.[2]
Byl vynálezcem a průkopníkem tzv. „four-wheel drift“, kontrolovaného smyku všech čtyř kol, který později propracovali Juan Manuel Fangio aSirStirling Moss.
Byla po něm pojmenována tři auta: Alfa Romeo Nuvola,[38] EAM Nuvolari S1, aAudi Nuvolari Quattro.[39]
V roce 2016 (1.6. – 23. 9.) uspořádaloNárodní technické muzeum soubornou výstavu"Italský závodník Tazio Nuvolari". Výstava byla věnována této velké osobnosti meziválečného automobilového sportu, italskému motocyklovému a automobilovému závodníkovi, považovanému za jednoho z nejlepších závodníků všech dob. Představeny byly dobové fotografie, filmové záběry, závodní trofeje i ukázky motorů a automobilů.[40]
| Mistrovství Evropy motocyklů 350 cm³ - Mistr Evropy | ||
|---|---|---|
| Předchůdce: Jimmie Simpson | Tazio Nuvolari 1925 | Nástupce: Frank Longman |
| Mistrovství Evropy automobilů - Mistr Evropy | ||
|---|---|---|
| Předchůdce: Ferdinando Minoia | Tazio Nuvolari 1932 | Nástupce: Rudolf Caracciola |
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuTazio Nuvolari na anglické Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématuTazio Nuvolari na Wikimedia Commons
