Tatarský průliv,ruskyТатарский пролив,Tatarskij proliv, jeprůliv meziasijským kontinentem a ostrovemSachalin. Propojuje přesSachalinský zálivOchotské moře na severu sJaponským mořem na jihu.
V nejužším místě je průliv široký 7,3 km, největší šířka se udává 324 km v jižní části, 40 km v severní. Údaje o délce průlivu se liší od 663 km po 900 km. Nejmenší hloubkaplavební dráhy je 8 m.
Tatarský průliv je nejchladnější částí Japonského moře. Délka zamrznutí kolísá mezi 40 a 80 dny v jižní části, 140 a 170 dny v části severní. Tloušťka ledu dosahuje až 1,5 m. Vzniká zde 90 % ledu pozorovaného v Japonském moři.
Průliv byl dlouhou dobu považován zazáliv. První evropští cestovatelé (Ivan Moskvitin aMaarten Gerritsz Vries) sem dorazili v 17. století, ovšem průliv neobjevili. Jméno „zálivu“ bylo odvozeno od evropského názvu území, které nazývali ČínskáTartarie na jih od ústíAmuru a Ruská Tartarie na sever od něj. AniJean-François de La Pérouse při své plavbě v r.1787 průliv neobjevil, přestože Sachalin popsal jakoostrov. Prvním, kdo prokazatelně proplul průlivem byl japonský mořeplavec Mamija Rinzó v roce1809, a jeho jménem nazývají průlivJaponci. Teprve v r.1848 proplul průlivemGennadij Něvelskoj jako prvníRus. Ještě v doběKrymské války byla existence průlivu ruským státním tajemstvím s cílem zabránit případnému proplutí britské flotily do Ochotského moře.
Průliv byl místem velkého napětí běhemstudené války. Mezi jinými zde leží vrak sestřeleného letadlaletu Korean Air 007.
Od r.1973 je přes průliv provozován železničnítrajekt mezi přístavyVanino vChabarovském kraji aCholmskem na Sachalinu.
Pro malou hloubku průlivu, která je vmořeplavbě charakterizována již jakoútes, je průliv využíván pouze zřídka, a to za dobrých podmínek v případech, že loď není plně naložena. Všeobecně je dávána přednost obeplutí Sachalinu.
Na přelomu 20. a 30. let se uvažovalo o vybudování železničníhotunelu, který by pod průlivem propojil Sachalin s pevninou. Později dostal tento plán pevný rámec tajným usnesením Rady ministrůSSSR z18. srpna1950. Do zastavení projektu bylo z plánovaných 327 km postaveno na pevnině 120 km železnice; na Sachalinu nebylo postaveno nic. V největší aktivitě na stavbě pracovalo 27 000 lidí, z toho 8 000 trestanců zgulagů, kteří byli předčasně propuštěni a posláni sem na nucenou práci. Vzhledem k chybějící infrastruktuře zde byly podmínky ubytování horší než v trestaneckých táborech. Projekt byl zastaven po amnestii, která byla vyhlášena po smrtiStalina.
Projekt tunelu přežil irozpad Sovětského svazu a diskutovalo se o něm i v 90. letech. Existují dva návrhy tunelu s různými délkami (12,4 a 16 km) a také návrh propojenímostem délky 6,6 km.[1]
V tomto článku byly použitypřeklady textů z článkůТатарский пролив na ruské Wikipedii,Strait of Tartary na anglické Wikipedii aСахалинский тоннель na ruské Wikipedii.
- ↑.ЛЕВИТИН, Игорь.Россия намерена создавать транспортный коридор из Японии в Евразию через Сахалин [online]. Мост на Сахалин, 2009-01-29 [cit. 2012-06-03].Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-03-27. (rusky)
.PNG)
