Lucius Tarquinius Superbus (neznámo –495 př. n. l.) měl dle tradice být asi od roku 535 do roku 510/509 př. n. l. posledním římským králem, čímž skončilo období známo jakoŘímské království a byla nastolenaŘímská republika. Dle římských historiků se dostal na trůn pomocívraždy svého předchůdceServia Tullia.[1] Římský historikLivius tvrdí, že T. Superbus měl být synem pátého krále, který se jmenovalTarquinius Priscus.[2] Na rozdíl od S. Tullia měl být stejně jako svůj (údajný) otec etruského původu.[3]
Podobně jako o ostatních římských králích toho není o něm příliš známo, anebo je to založeno jen na legendách či příbězích, které stavěly na jeho nepopularitě. Dle římských historiků například od počátku vlády rušil různé zákony a nahrazoval je svými. Také se měl obklopovat oblíbenci místo lidí, kteří by si to skutečně zasloužili.[4] Zároveň však mohla za jeho vlády být dokončena stavba Jupiterova chrámu či pokračoval ve výstavbě Velké stoky (Cloaca maxima).[5][6]
Jeho vláda měla skončit roku kolem510 př. n. l. anebo509 př. n. l. vyhnáním z městaŘím.[7] Záminkou pro vypuzení neoblíbeného krále mělo být, že jeho synSextus Tarquinius údajně zneuctilLukrécii, ženu římského šlechtice Tarquinia Collatina, která pak spáchalasebevraždu.[8] Zneuctění Lukrécie a jejísmrt se postupem času stala významným uměleckýmnámětem. Titus Livius píše, že k aktu došlo během králova válečného tažení proti městu Ardea.[9] Po králově vyhnání byla ustanovenaŘímská republika a do čela se mohli dostat první dvakonzulovéL. Iunius Brutus aL. Tarquinius Collatinus.[10] Královské kompetence byly převedeny na jiné úřady a titul již neměl být nikdy použit ve své plné autoritě.[11][12] Některé z pravomocí přebrali nastupující konzulové. Ty náboženské připadly člověku s funkcí tzv „Rex sacrorum“. Konzulové, na rozdíl od králů, měli být vždy dva (alespoň tomu tak bylo dle pozdější tradice), aby se mohli kontrolovat a aby nedisponovali tak velkou mocí, jakou měl v minulosti král.[13] „Rex sacrorum“ měl náboženské pravomoci, kterými původně disponoval král, ale další kompetence již neměl. Královský („rex“) titul se tedy udržel jen ve jméně titulu samotného.[14] Rozdělení pravomocí mezi více úřadů mělo zamezit větší kumulaci moci. Samovláda se neměla již nikdy opakovat.
T. Superbus údajně uprchl z Říma pryč a následně se snad několikrát pokusil o znovunastolení vlády, nikdy však neuspěl.[11] Ohledně jeho konce existuje několik verzí. Velmi častá verze tvrdí, žeLars Porsenna, vládce města Clusia, mu měl pomoci zkusit se dostat zpět na královský trůn.[15] Některé dokonce tvrdí, že se jim to dočasně povedlo. Na druhou stranu existují i teorie, které tvrdí, že Porsenna, místo toho, aby Superbovi pomohl, usiloval o zisk trůnu sám. Mohlo se mu teoreticky i povést Řím ovládnout, anebo vládu přenechal někomu třetímu, ale i pokud tomu tak bylo, pak u moci vydržel jen velmi omezenou dobu.[16] V každém případě není zcela jasné, kdo nakonec byl skutečným „posledním“ římským králem.
Ačkoliv byl vyhnaný král etruského původu,Etruskové mohli nadále v Římě žít a působit. Někteří Etruskové se dokonce později měli stát konzuly.[17] Sice není stále zcela známo, jakou roli Etruskové hráli u založení samotného města, ale je poměrně jisté, že za vlády posledního krále musel být Řím minimálně částečně etruským městem.[16] Porovnání s etruskými městy z hlediska kultu, institucí či materiální kultury jasně ukazuje, že etruský vliv zde byl i nadále. To však neznamená, že Etruskové museli Řím ovládat. Neexistují důkazy o tom, že by Tarquiniovci (Tarquinius Priscus a T. Superbus) řídili město pouze v souladu zájmů Etrusků.[18]
Římskými historiky byl Tarquinius Superbus vykreslován značně negativně, konec konců přídomek „Superbus“ znamená česky zpupný.[19] Problémem je, že informace jsou čerpány z děl historiků, kteří ale žili až několik století po T. Superbovi. Například historik Titus Livius se narodil až v prvním století před Kristem. Valná většina historiků byla jeho současníky, případně žila v podobné době.[20] Je tedy otázkou, do jaké míry byly jejich informace přesné, případně do jaké míry si je upravovali. Je evidentní, že římští historici píšící v době republiky (či raného císařství, které se nadále tvářilo jako pokračování republiky) vycházeli z pozdější „proti-královské“ tradice, což mohlo jejich psaní ovlivnit. Ani přesný letopočet vyhnání Tarquinia Superba nemusí být stoprocentní. Roku 510 totiž došlo v Athénám k vyhnání příbuzných tyranaPeisistrata a tento letopočet se mohl stát inspirací pro vyhnání posledního římského krále.[21] Konec konců přechod mezi řeckým reformátorem Solonem a řeckými „tyrany“ (ve významu samovládce) Peisistratovci je nápadně podobný přechodu mezi předposledním římským králem a známým reformátorem Serviem Tulliem a údajně posledním králem Tarquiniem Superbem. Nicméně moderní výzkum však ukazuje, že by rok sesazení posledního krále mohl být relativně správný. Soupisy konzulů by odpovídaly tomu, že k pádu monarchie došlo nejspíše někdy ke konci 6. století před naším letopočtem.[22]
- ↑ZAMAROVSKÝ, Vojtěch.Dejiny Písané Rímom. Bratislava: Mladé letá, 1988. S. 49.
- ↑LIVIUS, Titus.Dějiny od založení Říma, část 1. [s.l.]: [s.n.], 1864. S. 22.
- ↑WALBANK, F.W.; ASTIN, A.E.The Cambridge Ancient History, vol VII. V. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2006. S. 91–92.
- ↑KELLER, Werner.Etruskové. Praha: Orbis, 1975. S. 168–169.
- ↑ZAMAROVSKÝ.Dejiny písané Rímom. [s.l.]: [s.n.] S. 63.
- ↑KELLER.Etruskové. [s.l.]: [s.n.] S. 175–177.
- ↑ZAMAROVSKÝ.Dejiny písané Rímom. [s.l.]: [s.n.] S. 49.
- ↑LIVIUS.Dějiny od založení Říma, část 1. [s.l.]: [s.n.] S. 88–93.
- ↑LIVIUS.Dějiny od založení Říma, část 1. [s.l.]: [s.n.] S. 84–88.
- ↑KELLER.Etruskové. [s.l.]: [s.n.] S. 180.
- ↑abZAMAROVSKÝ.Dejiny písané Rímom. [s.l.]: [s.n.] S. 65.
- ↑LIVIUS.Dějiny od založení Říma, část 1. [s.l.]: [s.n.] S. 105.
- ↑WALBANK.The Cambridge Ancient History. [s.l.]: [s.n.] S. 172.
- ↑FORSYTHE, Gary.A Critical History of Early Rome. Berkeley: University of California Press, 2003. S. 136.
- ↑WALBANK.The Cambridge Ancient History. [s.l.]: [s.n.] S. 95.
- ↑abWALBANK.The Cambridge Ancient History. [s.l.]: [s.n.] S. 259.
- ↑WALBANK.The Cambridge Ancient History. [s.l.]: [s.n.] S. 262.
- ↑WALBANK.The Cambridge Ancient History. [s.l.]: [s.n.] S. 259–260.
- ↑LIVIUS.Dějiny od založení Říma, část 1. [s.l.]: [s.n.] S. 81.
- ↑WALBANK.The Cambridge Ancient History. [s.l.]: [s.n.] S. 87.
- ↑EVERDELL, William.The End of Kings: A History of Republics and Republicans. Chicago: Chicago University Press, 2000.Dostupné online. S. 42.
- ↑WALBANK.The Cambridge Ancient History. [s.l.]: [s.n.] S. 178.
- Primární zdroje
- Titus Livius.Dějiny od založení Říma, část 1. Grégr, Julius ed. 1864.
- Sekundární zdroje
- EVERDELL, William.The End of Kings: A History of Republics and Republicans. Chicago: Chicago University Press, 2000. (anglicky)
- FORSYTHE, Gary.A Critical History of Early Rome. Berkeley: University of California Press, 2003. (anglicky)
- KELLER, Werner.Etruskové. Praha: Orbis, 1975.
- WALBANK F.W., ASTIN A.E. eds.The Cambridge Ancient History, vol VII, part II. V. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2006. (anglicky)
- ZAMAROVSKÝ, Vojtěch.Dejiny Písané Rímom. Bratislava: Mladé letá, 1988. (slovensky)
