Svrchovanost (téžsuverenita) jeprávo vykonávat neomezeněmoc na územístátu, které náleží každémunezávislému státu, a co zároveň nezakazujemezinárodní právo. Mezinárodní právo je potřeba však vždy přenést do právavnitrostátního, aby mělo naúzemí státuplatnost.[1] Vreprezentativních (zastupitelských) demokraciích propůjčujíobčané toto své právo k vykonáváním svýmreprezentantům (zastupitelům) po dobu jejichmandátu.
Myšlenka suverenity byla vyjádřena již ve13. století veFrancii větou „král je vládcem svého vlastního království“, tzn. stojí nad všemi pány a šlechtici v rámci své země. Tato myšlenka začala hrát roli v debatách ohledně královské moci a stala se nejen předstupněm rozkvětuabsolutistické monarchie vEvropě, ale také etapou na cestě ke vzniku moderního státu.[2] V16. století vyvstala nutnost lokalizovat moc v komunitě kvůli náboženským rozepřím. Zdrojem moci v raně moderní Evropě byla právě suverenita. Stát se stal teritoriální organizací subjektů podřízených panovníkovi.
Tehdejším významným teoretikem suverenity bylJean Bodin, který se zabýval definováním kritérií suverenity. Suverenita je podle něho typemautority, která je absolutní. Absolutní suverénní autorita znamená autoritu neomezenou mocí, působením ani časem. Ten, kdo tuto suverenitu drží nepodléhá nikomu, ani zákonům. Suverén zákony vytváří, ale nepodléhá jim a může si je podle potřeby změnit. Panovník je tedy někdo, kdo dává zákony jiným. „Zákon není nic jiného, než příkaz suveréna.“[3]
Stejně jako vnitřní suverenita v rámci daného teritoriálního společenství (státu) existuje i myšlenka vnější suverenity, což je představa, že stát nepodléhá autoritě cizího státu. Princip vnější suverenity byl rozporuplný zejména běhemstředověku, kdy existovala nevyjasněná role mezicísařem apapežem.Vestfálský mír z roku1648 však dal vzniknoutVestfálské suverenitě, právu jednotlivých subjektů řídit své zahraniční záležitosti v rámci říše, čímž byl posílen princip suverenity jako základní kámen mezinárodního uspořádání. Od17. století se tak ustálila myšlenka, že svět je rozdělen mezi nezávislé státy, jejichž suverén má absolutní autoritu v rámci svéhokrálovství a zároveň nulovou autoritu v jiném království, a to jak vpolitickém myšlení tak v praxi.[2]
Tradiční chápání suverenity pochází odEmmericha de Vattel (1714–1767), který upevnil významy ústředních termínů moderního mezinárodního myšlení. Tvrdí, že státy mají vmezinárodním právu rovné postavení bez ohledu na to, jak jsou slabé či mocné. NaopakHeinrich von Treitschke (1834–1896), obráncepruského expansionismu, tvrdí, že stát je a musí být suverénní. Měl by být maximálně soběstačný. Opravdu suverénní podle něho mohou být ale jen velké státy. Treitschke je jeden z nejčistších obhájcůsuverénního státu jakožtoinstituce založené na síle, která je nevyhnutelně vedena do konfliktu s ostatními státy a která nesnese žádná omezení. Treitschke vyjadřuje to, co si mnoho lidí v jeho době myslelo, ale neodvážili se to vyslovit. Velmi dobře vystihl tehdejšídiplomatickou realitu.[2]
Objevily se však i výzvy tradičnímu systému chápání vznikajícího systému států, především od představitelů evropskéhoosvícenství. Např.Immanuel Kant (1724–1804) předpovídal vytvoření mezinárodnífederace států založené narepublikanismu, která by umožnila věčnýmír. V takové federaci by zvítězilrozum jako nejvyššímorálnízákonodárná moc, která by odsoudila válku. Všeobecné zavedení republikánského principu by vedlo k ukončení válečných akcí. Tatopacifistická federace není světovou vládou ani světovým státem. Každý národ federace zůstává suverénním asvobodným od vnější regulace domácích záležitostí.[4]
Tzv.realistickou interpretaci suverenity založenou na suverénních státech,národním zájmu a použití vojenské síly jako legitimního prostředkupolitického boje nabourala v druhé polovině20. stoletíteorie vzájemné závislosti.Robert Keohane tvrdí, žeglobalizace a prohlubující se mezinárodníinstitucionalizace – internacionalizace s sebou přinesly proměnu státní suverenity. Suverenita již neumožňuje státům vykonávat efektivní nadvládu nad tím, co se děje na jejich teritoriích. Firemní rozhodnutí jsou činěna na globální úrovni a politiky jiných států mají významný vliv v rámci jejich vlastních hranic.[5] Teritoriálně vymezená státní suverenita tak přestala od70. let odpovídat skutečnosti.Mezinárodní organizace arežimy již nejsou upozaděny, ale stávají se důležitouplatformou. Jejich působení může mít dopad na zájmy států, které v nich participují. To si vynucuje proměnu chápání suverenity. Státy přijaly omezení jejich dříve suverénní autority, které je výsledkem přistoupení k mnohostranným režimům.[5] Anianarchie mezi suverénními státy, ani globálníkapitalismus však nejsou podleteorie interdependence dané jednou provždy – jsou proměnlivými uspořádáními, která jsou nastolována a udržována institucionálně.[6]
- ↑BOCZEK, Boleslaw Adam.International Law: A Dictionary. [s.l.]: Scarecrow Press, 2005.Dostupné online.ISBN 9780810850781. S. 117–118. . Online,Google Books entry
- ↑abcBROWN, NARDIN, RENGGER.International Relations in Political Thought: Texts from the Ancient Greeks to the First World War. [s.l.]: Cambridge University Press, 2002. S. 248–250, 465–467.
- ↑BODIN, Jean.On Sovereignty: Four Chapters from “The Six Books of the Commonwealth”. [s.l.]: Cambridge University Press, 1992.Dostupné online. S. 38.
- ↑BEHR, Hartmut.A History of International Political Theory: Ontologies of the International. [s.l.]: Palgrave Macmillan, 2010.Dostupné online. S. 133.
- ↑abKEOHANE, Robert.Power and Interdependence in a Partially Globalized World. [s.l.]: Routledge, 2002. S. 74.
- ↑BARŠA, CÍSAŘ.Anarchie a řád ve světové politice. [s.l.]: portál, 2008.ISBN 978-80-7367-094-8. S. 383–387.
- Belling, V.,Zrození suveréna. Pojem suverenity a jeho kritika. Brno: CDK 2014
- Ottův slovník naučný, heslo Souverain. Sv. 23, str. 745
