| Svatý Václav | |
|---|---|
| český kníže | |
 Svatý Václav naVotivním obraze Jana Očka z Vlašimi | |
| Doba vlády | nejspíš925 –28. září935 nebo929 |
| Narození | 907 Středočeský kraj nebo Stochov |
| Úmrtí | 28. září935 (ve věku 27–28 let) Stará Boleslav |
| Pohřben | Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha |
| Předchůdce | Vratislav I. |
| Nástupce | Boleslav I. |
| Potomci | Zbraslav |
| Dynastie | Přemyslovci |
| Otec | Vratislav I. |
| Matka | Drahomíra ze Stodor |
| Příbuzní | Boleslav I. Český aSpytihněv Český (sourozenci) |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
| Svatý Václav | |
|---|---|
| mučedník | |
 Socha sv. Václava vPtáčově u Třebíče z roku 1929 | |
| Církev | římskokatolická |
| Znak |  |
| Osobní údaje | |
| Rodné jméno | staroslověnskyVęceslavъ,latinskyVenceslaus,německyWenzelvon Böhmen |
| Datum narození | 907 |
| Místo narození | Středočeský kraj nebo Stochov |
| Datum úmrtí | 28. září935 (ve věku 27–28 let) |
| Místo úmrtí | Stará Boleslav |
| Příčina úmrtí | bratrovražda |
| Místo pohřbení | katedrála svatého Víta |
| Národnost | česká |
| Rodiče | Vratislav I. Český aDrahomíra ze Stodor |
| Potomci | Zbraslav |
| Příbuzní | Boleslav I. Český aSpytihněv Český (sourozenci) |
| Povolání | panovník |
| Významné dílo | založenírotundy sv. Víta |
| Svatořečení | |
| Svátek | 28. září |
| Uctíván církvemi | římskokatolická církev a církve v jejím společenství, pravoslavná církev |
| Atributy | knížecí koruna,korouhev čikopí spraporem, černáplamenná orlice, štít a zbroj, kníže na koni,palma, dva andělé, hrozny a klasy |
| Patron | hlavní patrončeského národa aČech,Prahy,Polského království,Slovinska,sládků, vězňů a ministrantů... |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
SvatýVáclav (asi907 –28. září935, příp.929[1];staroslověnskyVęceslavъ,latinskyVenceslaus,německyWenzelvon Böhmen) bylčeský kníže a světec, který jehlavním patronem českého národa[2] asymbolem české státnosti. Podle pověsti byl vychováván svou babičkousv. Ludmilou (svatořečena ve 12. století) a vzdělával se naBudči. Jako kníže, po porážce od saského králeJindřicha Ptáčníka, dokázal zachovat suverenitu českého státu a založilrotundu svatého Víta, hlavní kostel knížectví. Podle legendy byl zavražděn veStaré Boleslavi služebníky svého bratraBoleslava poté, co se ho sám Boleslav pokusil zabít.[3] Boleslav díky tomu převzal vládu.
Po smrti začal být Václav uctíván jakosvatý pro svou v legendách mu připisovanou zbožnost (péče o rozšířeníkřesťanské víry v národě, vlastnoruční pěstování vína a obilí prosvaté přijímání, péči o chudé, nemocné, otroky a vězně, stavění kostelů, kácení šibenic, ničenípohanskýchsvatyní[4] ap.) a posmrtnézázraky. Jelikož sehrál důležitou úlohu při koncepci české státnosti, stal se symbolem českého státu, např. v Kodexu vyšehradském, namincích nebo naMyslbekově pomníku.
Pro poznání Václavova života chybí dostatek spolehlivých dobovýchpramenů. Základem jsoulegendy, které však nebyly sepsány za účelem věrně zachytit historického knížete.[5] Další informace jsou čerpány z historie sousedních států, zejména z okrajových zpráv z kroniky o málo mladšího saského kronikářeWidukinda. Z nepísemných pramenů jsou toarcheologie apaleoantropologické výzkumy ostatků Přemyslovců prováděné zejménaEmanuelem Vlčkem, který na jejich základě publikoval historiky málo přijímaný obraz prvních Přemyslovců. Většinu poznatků o světcově životě je možné zpochybnit ahistoriografie umí podat jen nejasný čimožný obraz knížete Václava, který vždy závisí na konkrétnímkritickém zhodnocení a způsobuinterpretace nedostatečných a nespolehlivých pramenů.[6]
Václav byl synem knížeteVratislava (mladšího synaLudmily a prvního doloženého knížeteBořivoje I.) aDrahomíry, dcery knížeteHavolanů (polabští Slované), zřejmě Vratislavovy jediné manželky. Jako předpokládaný rok narození bývá na základě kombinace údajů v legendách uváděn rok907.[7]
Podle historicky nepodložené místní pověsti se Václav narodil na hradišti veStochově (ta dala vzniknout i pavědecké pseudoetymologii, podle níž je název obce odvozen od Václavových „sto chův“ = Stochov), poblíždubu sv. Václava.[8]
Václavovy výchovy se ujala jeho babička Ludmila. Podle tradice se mu naBudči dostalo v té době u panovníků neobvyklého vzdělání, které zřejmě spočívalo ve studiu především latinskéhožaltáře.[9] Pozdější staroslovanské legendy zmiňují i studium slovanských knih.První staroslověnská legenda líčí Václavovypostřižiny, obřad slavnostního stříhání vlasů zpravidla ve věku sedmi let. Podle předpokládaného data narození Václava a údaje, že Vratislav na postřižiny pozval biskupa, je možné obřad klást do roku 915, krátce po Vratislavově nástupu na trůn.[10]
Po smrti knížete Vratislava, 13. února921, se ujalaregentské vlády Václavova matka Drahomíra. Václav spolu s mladším bratremBoleslavem zůstal v péči Ludmily. Mezi oběma ženami a jejich stoupenci vznikl spor o vliv na Václava a moc v knížectví. Ve sporu zřejmě šlo i o vztah k Sasku, kam se v rámcivýchodofranské říše přesunula moc z Bavorska a které si pod vládou Jindřicha Ptáčníka podrobovalo sousední slovanské kmeny. Spor pro Ludmilu skončil jejím zavražděním Drahomířinými družiníky Tunnou a Gommonem 15. září 921.[11] Pozdější legendy ve sporu líčí Drahomíru jako zastánkyni pohanství, proti které stála zastánkyně křesťanství Ludmila, jejíž roli později převzal Václav.
V době Vratislavovy smrti v únoru 921 Václav ještě nebyl považován za dospělého, a proto po svém otci nenastoupil vládu. Kdy Václav dosáhl dospělosti, není přesně známo. Nejpozději to muselo být na podzim925, kdy již vládl a nechal převézt ostatky kněžny Ludmily z Tetína do Prahy.
Václav se ujal vlády někdy po roce 921, po smrti svého otce knížete Vratislava, nejpozději k tomu došlo na podzim 925.[12] Přemyslovské knížectví se tehdy rozkládalo ve středních Čechách, na území ovládanémhradišti umístěnými v přibližně třicetikilometrovém okruhu kolem ústředního sídla,pražského hradiště. Ve zbývajících částech Čech byla zřejmě další česká knížectví, někdy považována zasamostatné kmeny. Václav se s těmito sousedními vládci dostával do vojenského konfliktu. Kristiánova legenda vypráví střet Václava skouřimským knížetem, kterého přemohl, ale vládu mu ponechal. To by svědčilo o Václavově politice upevňování stávajícího knížectví místo jeho rozšiřování, které bylo v době hrozby expanzivní saské politiky nebezpečné. Mnohem pozdějšíDalimilova kronika jmenuje kouřimského knížete jakozlickéhoRadslava. Hypoteticky může střet souviset se sasko-bavorskou intervencí v Čechách roku 929, což by ukazovalo na samostatnou zahraniční politiku tzv. Radslava.[13] Naopak určitou jednotnost Čech vůči zahraničí je možné vystopovat už od 9. století (daně Východofranské říši,křest 14 českých knížat roku845 v bavorském Řezně). O jistém výsadním postavení Přemyslovce Václava v rámci českého celku by mohla svědčit zpráva, že se saskému Jindřichovi zavázal odvádět daňz (celých) Čech.[14]
Jednotné nebylo ani vlastní přemyslovské panství. Dokládá to již střetDrahomíry s Ludmilou před nástupem Václava na trůn. Mocenské skupiny okolo obou žen se smrtí Ludmily těžko mohly usmířit. Václav byl zřejmě spjat se skupinou kolem Ludmily, která ho vychovávala. Svědčí o tom i zprávy legend, že po nástupu vlády nechal přenést ostatky kněžny Ludmily z Tetína do Prahy, povolal zpět Drahomírou vyhnané kněze a vyhnal svou matku Drahomíru. Tu měl brzy, asi po upevnění svého postavení, povolat zpět.[15] V pozdějším období Václavovy vlády je rozhodující střet s mladším bratrem Boleslavem a jeho stoupenci usazenými na vlastním hradišti, kde se také skončil Václavovou vraždou. Motivy nepřátelství je možné hledat jak v osobních ambicích později velmi úspěšného vládce Boleslava, tak v pojetí zahraniční politiky, kde Václavovo poddání se Sasku Boleslav obnovil teprve po čtrnáctiletém nepřátelství.
Václavův pozitivní vztah kekřesťanství je legendami doveden do těžko uvěřitelného ideálu „mnicha na trůně“. Přehnaněasketický obraz knížete, který ve skutečnosti v domácí i zahraniční politice prokázal kvality schopného vládce, je možné přičíst vlivu ideálů zbožnosticlunyjského hnutí, který českou oblast zasáhl až ve 2. polovině 10. století, tedy v době vzniku prvních legend o Václavovi. Zprávy o kácenímodel, vlastnoručním pěstování révy (Svatováclavská vinice) a obilí pro výrobu vína ahostií, vykupováníotroků ap. mu mohly být dodatečně připsány jako obecné křesťanskéctnosti bez historického základu.[16] Uváděné stavění kostelů také není doloženo, na hradištích kostely stavěli již jeho předchůdci, ovšem s významnou výjimkou v Praze.
Václav postavil na pražském hradišti novýkostel (asi930) zasvěcenýsvatému Vítu, jehožostatek dostal od saského Jindřicha po své porážce roku 929. Tímto ostatkem byla zřejmě později v kostele doložená světcova ruka. Prvníkostel Panny Marie v pražském sídle vystavěl již jeho děd Bořivoj, jeho strýc Spytihněv hradiště opevnil valem a otec Vratislav postavil druhý, většíkostel svatého Jiří. Pro stavbu v krátké době již třetího kostela musel mít Václav nějaký, zřejmě symbolický a reprezentativní důvod. Velkárotunda svatého Víta byla prý postavenapo vzoru kostela římského. Protožesvatopetrský chrám v Římě byla podélnábazilika, uvažuje se o tehdy nafalcích běžném vzorukaple Panny Marie v Cáchách, postavené obnovitelem římské říšeKarlem Velikým.[17] Význam mělo jistě i umístění rotundy uprostřed dnešníhoIII. hradního nádvoří, u vyvýšeniny, kde byloarcheologicky zjištěno starší významnépohřebiště. Není doložené, zda byla rotunda postavena u kamenného nastolovacího knížecíhotrůnu či dokonce, zda bájným posvátným pahorkemŽiži je právě tato vyvýšenina. Je však jasné, že kostel byl postaven na již dříve významném, centrálním místě hradiště mezi oběma stávajícími kostely a stal se natrvalo jedním z center hradiště i celé české církve a státu.
V zahraniční politice byl v té době nejdůležitější vztah k východofranské říši, kde se po vymřeníKarlovců roku911 rozpadal jednotný stát a formovalo nové mocenské uspořádání, které roku962 vyústilo v založení (Svaté)Říše římskéOtou I. Čechy měly tradiční vztah k Bavorsku, kam také podřezenskou diecézi spadala česká církev. Mocenské centrum se však odtud přeneslo doSaska, jehož vévodaJindřich Ptáčník (otec Oty I.) byl roku919 zvolen východofranským králem. Nové uspořádání musel přijmout i bavorský vévodaArnulf, na němž si uznání královského titulu Jindřich vynutil vojenskou výpravou roku921. Další středoevropská Jindřichova politika spočívala ve východní expanzi na úkorpolabských Slovanů a obraně proti výbojnýmMaďarům, se kterými se potýkal i Arnulf.[18]
Změněnou situací byla za Václava narušena tradiční přemyslovská zahraniční politika, orientovaná na Bavorsko a pravděpodobně i severní slovanské sousedy, z jejichž knížecích rodin pocházely manželky Václavovaotce iděda. Tato aliance byla zřejmě namířena proti nebezpečně vzrůstající saské moci a snad proti ní i pasivně podporovala maďarské výpady. Václav se ve spojenectví se Slovany asi dostal do politické izolace poté, co se Jindřich dohodl s Arnulfem a pak (roku927) i s Maďary, kterým se za mír zavázal platit vysokou daň.[19]
Do Čech, v jejichž severozápadním sousedství již dříve dobyl územíLužických Srbů, se Jindřich vojensky vypravil v roce929, podporován z Bavorska Arnulfovým vojskem. Jak vypráví saský kronikářWidukind, přirazil k Praze, k hradu Čechů, jejichž „krále“ vzal v poddanství (lat.regemque eius in deditione accepit) a učinil Čechy poplatnými (Bohemias tributarias faciens). Čechy již dříve v různých dobách nepravidelně odvádělydaň míru (tributum pacis) do říše, respektive do Bavorska již od dob Karla Velikého (od roku806),[20] nyní však již šlo o pravidelný poplatek výměnou za mír. Arnulfova podpora svědčí o tom, že převedení platební povinnosti do Saska bylo součástí jeho dohod s Jindřichem. Smírné řešení a „poddání se“ spojené s placením daně uchránilo rodící sečeský stát před Jindřichovou dobyvačnou politikou uplatňovanou vůči pohanským severnějším Slovanům. Související Jindřichův darrelikvie (paže)svatého Víta dokládá, že Václava uznával za politického a křesťanského partnera.[21]
Václavovopoddání se Jindřichovi a s ním spojená daň se stala předmětem zájmu a výkladů historiků. Např.František Palacký a po něm další daň považovali za poddání se říši a tím za počátek začleňování Čech do (až později vzniklé Římské) říše,Václav Novotný dokonce za přijetí Čech v léno.[22] Lze se setkat i s různými méně vědeckými výklady, od záchrany národa před osudem vymřelých polabskýchSlovanů až po „zaprodání“ země Němcům.
Jako velikost poplatku prohlásil Palacký mnohem pozdější údajKosmovy kroniky, že z Čech bylo odváděno 120volů a 500hřiven stříbra. Poplatek měl být odváděn synovi Karla VelikéhoPipinovi, nepravidelně od roku 806; to Palacký považoval za Kosmův omyl a domníval se, že se informace vztahuje k pozdějšímu Jindřichovi. Češi s Pipinem neměli nic společného a jejich stát ještě neexistoval.[23]
Poplatek z celých Čech do říše ve formě zlata, stříbra a dobytku je doložen k roku991,[24] mohl tedy být takový již za Václava. Tvrzení o 120 volech a 500 hřivnách stříbra, která se dostalo dohistorického povědomí,[25] není ale pro dobu svatého Václava spolehlivýmpramenem doloženo.
Boleslav pozval svého bratra Václava na hostinu při příležitosti svátkusvatých Kosmy a Damiána, k sobě do (Staré)Boleslavi. Druhý den ráno, ještě před rozedněním, se Václav vydal na rannípobožnost. Potkal cestou zpátky Boleslava a řekl mu: „Včera jsi nám pěkně posloužil, Bůh ti to oplať.“ Boleslav odpověděl: „A dnes ti chci takhle posloužit!“ a udeřil ho mečem do hlavy. Způsobil mu jen menší zranění, ale Václav mu vytrhl meč, odhodil ho, protože nechtěl prolít krev svého bratra. Boleslavovi družiníci poté Václava zabili. Podobně to alespoň vyprávílegendy, např. nejstaršílatinsky psaná, označovaná podle začátku textuCrescente fide christiana.
První staroslověnská legenda popisuje vraždu podrobněji: V noci po hostině se spiklenci poradili s Boleslavem, ve dvorci jednoho z nich, Hněvsy, jak vraždu provedou. Po ranním střetu obou bratrů, který se měl odehrát v bráně, přispěchal nejdřív Tuža a ťal Václava do paže. Václav se utíkal schovat do kostela. U dveří chrámu, které byly nejspíš zavřené, jej Tira a Česta ubili a Hněvsa probodl mečem. Kněz Krastěj tělo přikryl, pak jej Drahomíra odnesla do knězova domu, ošetřila a odnesla do chrámu.Pobožnost nechal vykonat Boleslav, povolal k tomu kněze Pavla (zřejmě hlavní pražský kněz již od časů Ludmily). Pronásledováni a zabíjeni byli i Václavovi stoupenci včetně urozeného muže Mstiny.[27]
PodleKristiánovy legendy, která popisuje život svatého Václava,„Vrahové svatého mučedníka rychlou jízdou do Prahy pospíšili a všechny jeho přátele rozličným způsobem krutě zahubili a jejich děti zaživa do hloubi řeky Vltavy potopili.“[28]
K události mělo dojít u nezachovaného kostelíka svatých Kosmy a Damiána,[29] který připomíná krypta stejného zasvěcení pod dnešnímkostelem sv. Václava.
Legendy uvádějí datum zavraždění Václava v pondělí28. září. Rok neuvádějí, ale v úvahu připadají roky 929 a 935, kdy v kalendáři připadá na tento den pondělí. Kvůli nedostatku pramenů není možné otázku data úmrtí definitivně rozřešit. Výrazně častěji se uvádí rok935, ke kterému jakopravděpodobnějšímu došla řada historiků poměrně složitými rozbory a porovnáním dostupnýchpramenů.[30] Dříve (asi do60. let 20. století) se většinou uváděl rok929. Ten se také vyskytuje v některých legendách, které však byly sepsány až o mnoho desetiletí později, kdy mohl být rok zpětně odvozen z kalendáře.
V legendách ale existují podstatné nesrovnalosti, takže není jisté, jak ke smrti došlo.[31]
Svatý Václav je prvnímsvětcem českého původu, příslušníkem první dynastie panovníků – roduPřemyslovců, symbolem české státnosti a patronem České země. Je jedním z nejoblíbenějších českých svatých, mučedník, postava, jejíž tradice sehrála velmi důležitou úlohu v emancipaci českého státu a přemyslovské dynastie v rámci křesťanské Evropy.
První akt, který posmrtně zdůraznil Václavův význam, provedl zřejmě v pokání sám vrah Boleslav, který tři roky po bratrově smrti nechal jeho ostatky převézt naPražský hrad. Další kult byl pěstovánv církevním prostředí, ze kterého pochází o několik desítek let mladší prvnídochované legendy. Již od10. století se tedy projevuje dvojí význam Václava: jakosvětce vyznačujícího se křesťanskýmictnostmi a jako symboluvládce, přemyslovské dynastie a českého státu. Toto dvojí pojetí Václava se v různých podobách a proměnách objevuje po celou následující historii až do současnosti.
Po přenesení (translaci) jeho tělabiskupem, které se v té době rovnalo dnešní papežskékanonizaci, vznikla první, nedochovaná legenda.Slavisté za ni považujíPrvní staroslověnskou legendu a translaci ve shodě s pozdější pražskou tradicí spojují se třetím rokem po Václavově smrti (4. března 932, nebo pravděpodobněji 938). Někteří mladší badatelé (Dušan Třeštík) pak naopak uvažují o latinské legendě a o úzké souvislosti mezi snahou o založení pražského biskupství v půli 60. let a tímto aktem. Biskupství na Pražském hradě bylo založeno v souvislosti s hroby sv. Václava v rotundě sv. Víta a sv. Ludmily, babičky Václavovy, v předrománském chrámu (bazilice) sv. Jiří až v roce973.
Před rokem976 byla jistě v řezenském prostředí sepsána jiná legenda, latinskáCrescente fide christiana („Když vzrůstala víra křesťanská“) a o něco později, koncem 10. století, zřejmě vzniklaLegenda tak řečeného Kristiána (dříve byla některými badateli pokládána zafalzum z12.–14. století), což znamená, že úcta ke sv. Václavu byla velmi rozšířená už v 10. století. Díky staroslověnským legendám se pak jeho kult rozšířil i na Rus, jak dokládají tamní rukopisy tzv. První staroslověnské legendy. Svatý Václav je však také zmiňován v raných legendách svatoludmilských (Fuit in Provincia Bohemorum).
Úctu v říši zase dokumentuje jakGumpoldova legenda, sepsaná kolem roku 980 z příkazu císaře Oty II., tak vůbec rozšíření rukopisů legend, přítomnost ostatků v říšských kostelech a různé zmínky o svaté Praze v tehdejších historiích.
Svatý Václav je jediným českýmsvětcem, jehož svátek je součástí celosvětovéhokalendářeřímskokatolické církve.[32]
Svatováclavské milénium bylo slaveno za První republiky při slavnostním otevření dostavěné katedrálysv. Víta, Václava aVojtěcha v roce1929 za účasti prezidenta Masaryka a pražského arcibiskupaFrantiška Kordače. Již v červenci bylo uspořádáno na stadionech v Praze na Strahově veřejné miléniové cvičení orelských jednot, kterého se 5. července 1929 prezident republiky osobně zúčastnil. Jubilejní výstavu v chrámu sv. Víta na Pražském hradě ke svatováclavskému miléniu v katedrále si Masaryk prohlédl soukromě den předem, zrána 27. září 1929. Slavilo se i na Václavském náměstí v Praze, kde prezidentMasaryk předal osobně jubilejní standartuJezdeckému pluku 8 „Knížete Václava Svatého“ a ve Staré Boleslavi s účastíarcibiskupa A. G. Roncalliho, pozdějšího papeže Jana XXIII. Na počest knížete Václava dostalo tehdy jeho jméno i náměstí předDómem sv. Václava v Olomouci.
Vyzdvihovanými přednostmi jsou: zbožný a mravný život, horlivost pro čest a slávuBoží, péče o rozšířeníkřesťanské víry v celém národě, stavba četných křesťanských kostelů, častá návštěva bohoslužeb, všestranné konání skutků milosrdenství a lásky. Václav ctil svou babičku, pečoval o chudé, nemocné a sirotky, poskytoval přístřeší a pohostinství pocestným a cizincům a netrpěl, aby se komukoliv stala křivda. Byl osobně statečný. Jako kníže byl výborný jezdec na koni. Toto vše se dle tradice událo v období mezi jeho 18. a 22., resp 28. rokem života až do jeho smrti.
Svatému Václavovi byly připisovány různézázraky, které měly dosvědčovat jehosvatost.
Jeden z nich souvisí s pokořenímkouřimského knížete, tzv.Radslava, který údajně uviděl na Václavově čele zářící znamení kříže se dvěma anděly kolem něho, a proto se mu v bitvě vzdal. Václav údajně vyzval kouřimského vévodu k osobnímu souboji na místě dnes nazývanémPřistoupim (stojí tam barokní plastika Václavova). Po zmíněném vidění zlický kníže sesedl z koně a pravil na kolenou k Václavovi: „Přistoupim na Tvé podmínky“.
Další zázrak se měl udát u královského dvora.Jindřich Ptáčník se rozhněval, že se Václav nedostavil včas na sněm, a přikázal, aby mu nikdo neprojevoval úctu a všichni zůstali sedět. Když ale přišel Václav, král vstal a pozdravil se s ním, protože nad ním uviděl zlatý kříž a po jeho bocích dvaanděly, kteří mu hrozili. Po skončení sněmu otevřel královskou pokladnici a nabídl mu dar podle výběru. Václav si vzal relikviář s ostatkem rukysv. Víta, pro který dal postavitrotundu sv. Víta. Vysvětlení zázraku bylo hledáno ve zlatémnánosníku ve tvaru kříže najeho přilbě, který je však zřejmě mladšího původu.
Další zázraky se měly udát po jeho smrti. Jednak jsou to události spojené s jeho tělem, přenesení vozu přes rozvodněnou řeku a zhojené rány při převozu ostatků do Prahy. Další zázraky se děly po jeho uložení v rotundě sv. Víta, osvobození ze žaláře a okovů a uzdravení těch, kdo se modlili k mučedníku Václavovi.
Ze studia všech legend Svatováclavských a svatoludmilských vyplývá závěr: „Čím starší legenda je, tím méně zázraků popisuje“. Zázraky totiž přibývají s dobou od smrti světce.
 | Tato část článku je příliš stručná nebopostrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodněrozšíříte. |
Svatý Václav se již v raném středověku stal symbolem panovnického roduPřemyslovců a českého státu.
Méně známý je již výrok prezidentaT. G. Masaryka, zachycený i v Čapkových „Hovorech“ z roku 1926: „Humanita, toť náš národní program. Program Dobrovského, Kollára, Palackého, Havlíčka a už Komenského, králů Jiříka i Karla a svatého Václava“.
Univerzitní profesorJ. V. Šimák prohlásil, že„daleko více nežli za života prospěl Václav národu svému po smrti“.[33]
Česká družina zvolila datum 28. září 1914 pro svěcení a předání legionářského praporu na Sofijském náměstí vKyjevě a iprvní střelecký pěší pluk československých legií na Rusi nesl původně Václavovo jméno.[34]
Pozměněná podoba „svatováclavské orientace“ zrozené v novodobých dějinách jako koncepce české státnosti a ideologicky pokřivený pohled na svatého Václava byly zneužity v doběProtektorátu Čechy a Morava, kdy byl jedoucí sv. Václav dokonce zobrazen na pětitisícové bankovce.Svatováclavská orlice byla tehdy nejvyšším protektorátním vyznamenáním pro Čechy, kteří kolaborovali s nacisty.
| „ | Svatý Václav byl zavražděn politickou opozicí, která před tisíci léty nechtěla s Němci smíru, nýbrž boj. V čele této opozice byl bratr svatého Václava, Boleslav, který zasedl na stolec knížecí, po 14 let válčil s Říší. Ale nakonec se smířil s králem Ottou I. A družně mu pomáhal. Spolupráce s Němci umožnila Boleslavu I., že osvobodil Moravu a Slezsko. | “ |
| — Z knihy: V úloze mouřenína, Emanuel Moravec, VIII. vydání z listopadu 1942, předmluva k Osmému vydání, strana 7 a 8. | ||
Svatý Václav na koni je vyobrazen i na české dvacetikorunové minci (s nápisem „Svatý Václave nedej zahynouti nám i budoucím“), na československých známkách z roku 1929 a nových poštovních známkách České republiky (A), ve dvou velikostech. A gotickou postavu svatého knížete s praporcem, před níž klečí sám císařKarel IV., nalezneme i na rubu současné stokorunové bankovky (emise 2018) na pečeti pražské univerzity ze 14. století.
Den zavraždění knížete sv. Václava (28. září) je v Česku od roku 2000 státním svátkem (Den české státnosti).
Dříve se slavil i Den přenesení svatého Václava, připomínající transfer ze Staré Boleslavi do Prahy 4. března 932 (resp. 938), popsaný ve Svatováclavských legendách.
V roce 1994 putoval Českou republikou ostatek sv. Václava a slavnostní doprovod v mnoha katolických farnostech zajišťovaly křesťanské nebo katolické oddíly junáků skautů. Většina z nich se přihlásila k odkazu sv. Václava, který byl od toho roku přijat za ochránce (patrona) českých junáků. Svatý Václav je pro junáky vzorem v pomoci druhým, v statečném a laskavém jednání. Hlavním odkazem pro české junáky je Václavovo odpuštění bratru Boleslavovi.
Brzy po smrti (3 roky) bylo Václavovo tělo přeneseno do Prahy (4. března). Už při přenesení se údajně udály zázraky, které souvisely s jeho svatostí. Tělo bylo uloženo do jižní apsidy jím založenérotundy sv. Víta naPražském hradě. Místo pohřbu se v průběhu staletí nezměnilo, i když se hrob stal součástí románské baziliky a posléze dnešníkatedrály sv. Víta.Karel IV. nechal nad jeho hrobem zříditsvatováclavskou kapli, která byla vyzdobena inkrustacemi z českých polodrahokamů. Bohatě zdobený náhrobek ze stejné doby se nedochoval. V době Karla IV. byly ostatky rozděleny do dvou částí. Mimo hrob byla vyňata světcova lebka. Podle nařízení Karla IV. měla na ní spočívat v době mimo korunovační ceremonii tzv.svatováclavská koruna českých králů, kterou Karel symbolicky věnoval českému světci a svému křestnímu patronovi. Pozdější král Karel IV. byl jako dítě pokřtěn jménem Václav, a tím se jeho rodiče přihlásili k patronovi (ochránci) i kpřemyslovským předkům, kteří již na sklonku10. století chápali Václava jako patrona rodu a české země a od sklonku 11. století jej pak považovali za věčného knížete české země. Lebka bývá při slavnostních příležitostech vystavována. Spočívá na zdobeném polštáři a nese korunu s čelenkou, věnovanou v rámcisvatováclavských oslav roku 1929 ze sbírky krajanů ze Spojených států amerických. Sbírku organizoval a dárce reprezentovalHynek Dostál.[35]
Svatováclavskou zbroj tvořípřílba, pláštík, kroužkovádrátěná košile a nepřímo imeč sv. Václava. Byla jako předmět úcty součástsvatovítského pokladu, její užívání Václavem však není doloženo.
Zbroj byla často považována za mladší, ale dle zjištění z let 2008–2013 může opravdu pocházet již z doby sv. Václava.[36] Nejznámější součást zbroje je přílba. Její nánosník ve tvaru kříže je však mladšího původu ze Skandinávie. Je na něm vyryta postavaukřižovaného Ježíše Krista. Podle některých tezí jde oskandinávského bohaÓdina vpleteného doYggdrasilu.[37] Nánosník bývá dáván do souvislosti se zářícím křížem, který podleKristiánovy legendy spatřil kouřimský kníže Radslav na čele sv. Václava.
Při výročí úmrtí svatého Václava, v den státního svátku28. září se konají oslavy a pouť doStaré Boleslavi. V roce 2009 se těchto oslav aktivně zúčastnil papežBenedikt XVI.
| Tato část článku je příliš stručná nebopostrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodněrozšíříte. |
Nejstarší vyobrazení sv. Václava se objevuje viluminovaném rukopisu tzv.Gumpoldovy legendy sv. Václava, dále na stříbrných českých mincíchdenárech,pečetích českých panovníků a v dalších iluminovaných rukopisech doby románské, a to od11. do12. století.
Legenda o životě a smrti sv. Václava se objevuje ve13. a14. století, k nejkrásnějším patří vyobrazení v tzv. pařížském ZlomkuDalimilovy kroniky z raného 14. století a legenda v závěruVelislavovy bible.
Svatováclavský cyklus byl vyobrazen také ve Velké věži hraduKarlštejna na stěnách přístupového schodiště doKaple sv. Kříže. Z dobyKarlovy pochází také známý votivní obraz druhého pražského arcibiskupaJana Očka z Vlašimi, na němž jsou vyobrazeni čtyři patroni české země a českých vládců, sv. Václav jako patron krále Václava IV. pokládá ruku na jeho rameno. Výjimečné jsou takédeskové malby na hradě Karlštejně: oltářní obraz svatého Václava na retáblu od italského malířeTomáše z Modeny a deska srelikviářovou schránkou v kapli Sv. Kříže od Dětřicha Pražského (mistra Theodorika), jehož význam vyplývá z tvrzení císaře Karla IV., že měl „dva dědečky“, svatého Václava (křestní jméno císaře bylo Václav) a svatéhoKarla Velikého. Ikony těchto dvou světců jsou výrazně větší než ostatní a jsou umístěny symetricky uprostřed obkladu východní stěny.Z doby pozdníjagellonské gotiky pochází Svatováclavský cyklusMistra Litoměřického oltáře, vymalovaný na stěnách Svatováclavské kaple v katedrále sv. Víta v Praze kolem roku 1509 a stříbrná zlacená busta na lebku sv. Václava, vystavená dnes v klenotnici vkapli Sv. Kříže na druhém nádvoří Pražského hradu.
V doběrenesanční se sv. Václav zásadně vyobrazoval v plátové zbroji jako těžkooděnec. Renesanční obraz monogramisty I.W. v kapli svatováclavské zobrazuje knížete Václava, držícího se klepadla beze zbraně „v knížecím civilním oděvu“.
Zbarokních obrazů bývá za nejvýznamnější považováno trojí vyobrazení sv. Václava odKarla Škréty, především Svatováclavský cyklus obrazů lunetového formátu, namalovaný pro klášter augustiniánů v Praze Na Zderaze, a dnes rozdělený meziNárodní galerii v Praze aLobkowiczkou sbírku na zámku v Mělníku. Dále je pozoruhodný oltářní obraz z katedrály sv. Víta na Pražském hradě se stojící figurou sv. Václava s praporem v pravici (dnes visí v sakristii), jezdecký portrét knížete v chrámu sv. Jiljí, Liebscherův oltářní jedoucí kníže v chrámu sv. Mořice ve Všenorech a konečně oltářní obraz jezdecké postavy sv. Václava vkostele sv. Prokopa na Žižkově.Barokní socha sv. Václava zdobí četné oltáře českých kostelů, například usv. Jindřicha na Novém Městě, na Karlově mostě stávala socha sv. Václava mezi anděly od sochařeOttavia Mosta (po povodni roku 1783 přesunutá na rampu Pražského hradu a odtamtud roku 1908, kdy ji nahradila socha od Čeňka Vosmíka, do LapidáriaNárodního muzea v Praze). Na 7. pilíři mostu stojí sousoší sv. Václava spolu s Norbertem a Zikmundem sochaře Josefa Maxe z roku 1853, na 8. pilíři sv. Ludmila s malým Václavem Matyáše Bernarda Brauna (roku 1999 nahrazena zdařilou kopií) a na 15. pilíři sv. Václav samotný (autor Josef Kamil Böhm, rok 1858, donátor Klárův ústav slepců)[38]. Zdařilá socha sv. Václava je i ve dvorní části Klárova ústavu slepců. Pravidelně se socha sv. Václava objevuje mezi českými patrony namorových sloupech barokní doby, například naMalostranském náměstí v Praze z roku 1714 nebo veSkutči. Ve 2. polovině 17. století byla v dolní části dnešního Václavského náměstí umístěna barokní sochaJana Jiřího Bendla. Tentopomník sv. Václava byl významný vzhledem k událostemSlovanského sjezdu roku1848. Ve druhé polovině 19. století byl přemístěn naVyšehrad. Dnes na Vyšehradě stojí kopie, originál je uložen vLapidáriu Národního muzea. Zajímavým raně barokním Bendlovým dílem je rovněžvinařský soup se sochou sv. Václava na rohu kostela sv. Františka u Karlova mostu v Praze.
V19. století byl kult sv. Václava nosným tématem českéhonárodního obrození. Nejvýznamnější ze soch, jimiž vyvrcholilo toto období, jeMyslbekova jezdeckásocha sv. Václava mezi svatými Vojtěchem, Prokopem, Ludmilou a Anežkou, odhalená naVáclavském náměstí vPraze roku1913.Sochařsky virtuózní provedení knížete na koni přenáší statiku celé figury pouze do dvou styčných ploch – na přední levou a zadní pravou nohu Václavova koně. Na podstavci sochy je napsáno: „Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, nedej zahynouti nám i budoucím.“Tato socha svatého Václava byla námětem vyobrazení na bankovkách i mincích, naposledy na současné českédvacetikorunové minci.
Zlacená socha sv. Václava doplňuječeské nebe osmi svatých na čtyřech pilířích průsečíkuhlavní lodi atranseptukatedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha z období dostavby chrámu.
Svatováclavský chorál, jehož kořeny sahají patrně až do12. století, měl původně tři pětiřádkové sloky neumělých, sdruženýchrýmů, ukončené refrénem „Kyrie eleison“. Obsahem je prostámodlitba k patronovi české země:
U příležitosti tehdejších oslav předpokládaného svatováclavského milénia byl roce 1929 natočen životopisný filmSvatý Václav se Zdeňkem Štěpánkem v hlavní roli. Televizní zpracování vzniklo pod názvemKníže Václav v režiiFrantiška Filipa v roce1995 sLukášem Vaculíkem v titulní roli.
V díle Jaroslava Vrchlického z roku 1902[39]vyskytuje se osobnost svatého Václava hned ve čtyřech epických básních (Balada blanická,Vidění v chrámu sv. Víta,Pozdrav Labi,Stará modlitba k svatému Jiří).
Ke sv. Václavu se obrací (slovy chorálu: „Nedej zahynouti nám ni budoucím“) báseňKarla TomanaZáří (ze sbírkyMěsíce, 1919).
Svoji báseňSvatý Václave!, s výrazným mottem „Nedej zahynouti Budoucím!“ zveřejnil iRudolf Medek v roce 1933 v knizeO našich legiích, dětech a zvířátkách v Sibiři.[40]
O sv. Václavu (resp. o jeho soše na pražském Václavském náměstí a osvatováclavském chorálu) mluví báseňPraze ze sbírkyTorzo nadějeFrantiška Halase (1938).
V r. 1944 napsal básnickou skladbuSvatý VáclavJan Zahradníček.
Mezi „svatováclavské básně“ možno zařadit také píseň Petra Skoumala „Neopouštěj nás/Svatý Václave", známou zejména z listopadu 1989.
V roce1982 zveřejnil antropologEmanuel Vlček výsledky svého antropologického výzkumu kosterních pozůstatků lidí, pohřbených v kostele Panny Marie, u sv. Jiří a u sv. Víta. V nich tvrdí, že lokalizoval hroby čtyř nejstarších známých Přemyslovců (Bořivoje,Spytihněva,Vratislava a Václava). Na základě tohoto pak tvrdí, že se Václav a jeho otec Vratislav dožili vyššího věku, než je předpokládáno současnými historiky (u Václava se mělo jednat o 42 nebo 45 let namísto 28 a u Vratislava o 46 oproti 33, narodili se tedy dříve). Dle Vlčka se věk dalších dvou zkoumaných pozůstatků knížat Bořivoje a Spytihněva shodoval s historickým schématem podle výzkumu svatováclavských a svatoludmilských legend. Tento antropologický výzkum byl však širokým spektrem historiků (zejména D. Třeštík[41]) odmítnut jako chybný a zavádějící, hlavně kvůli nevyjasněné totožnosti ostatků zemřelých z 9. a 10. století, na nichž byl výzkum prováděn, a snad i chybné interpretaci některých souvisejících pramenů. Metody použité Emanuelem Vlčkem (modifikovaná Gustafsonova metoda určení zubního věku a upravená metoda Leopolda a Jagowa stanovení věku podleosifikacechrupavky štítné) jsou u paleoantropologického materiálu – na rozdíl od recentních populací – nejnověji označovány za málo přesné.[42][43]
Kvůli nedostatku spolehlivých pramenů se objevily i domněnky, že Václav žádného bratra vůbec neměl, protože jména Václav a Boleslav znamenají totéž – „více slav“ (bole = více, Gloria Maior, resp. Maior Gloria), tedy Boleslav a Václav byla tatáž osoba.[44]Nejznámější teorii o neexistenci sv. Václava vypracoval ve svém díleČeské pohanstvíZáviš Kalandra. V něm zpochybnil existenci svatého Václava, jakožto skutečné historické postavy (v podstatě jej historicky ztotožnil s Boleslavem). Namísto toho jej označil za součást pohanského panteonu Čechů teprve dodatečně využitého křesťanstvím. Tento nepodložený názor nikdy nebyl historiky přijat.[45]
Dne 19. září2019 odvysílalaTelevize Seznam pořadZáhady Josefa Klímy, dílSmrt svatého Václava. Jak to nebylo?. V tomto díle byla podána některá fakta, která zpochybňovala existenci knížete Václava.[46]
Byl pravděpodobně ženatý, ale jeho manželka mu neporodila syna (buď byla bezdětná nebo se z tohoto svazku narodily pouze dcery). Údajného synaZbraslava, kterého vzpomínají legendy, by Václav zřejmě zplodil se svojísouložnicí.[48]
Podle teorie, kterou zastával český historikDušan Třeštík, nemuselo jít o plánovanou vraždu, ale o nešťastnou náhodu:Onoho rána v pondělí 28. září při cestě do kostela potkal Václav svého bratra.Tehdy se mladšíBoleslav rozlítil, protože měl s bratrem spory. Tasil meč a vrhl se na Václava. Kníže ho však odzbrojil a povalil na zem. Na Boleslavovo volání o pomoc přiběhli jeho družiníci. Viděli Václava, jak s mečem v ruce stojí nad ležícím bratrem. Vrhli se svému pánovi na pomoc a knížete, který se nestačil ukrýt v kostele, kam prchal, ubili. Zastánci této teorie obvykle poukazují na otázky smyslu Boleslavovy cesty za bratrem s cílem zabít ho vlastníma rukama, přičemž připomínají, že jeho bojovníci se nejprve skrývali.Podobně interpretoval smrt Václava i historikFrantišek Dvorník.[49]
S tímto výkladem jsou v rozporu části legend, které popisují přípravy na Václavovo zavraždění (Hněvsův dvůr, kde se vrazi sv. Václava Tuža, Tyra, Hněvsa a Čista radili).[50]
Dalimil také uvádí, že všichni, kdo byli vinni „smrtí knížete svatého, trpěli mnoho zlého, Hněvsa se s koněm propadl, bratr jeho malomocenstvím se rozpadl; …“.[51]
| Bořivoj I. nar. mezi 852 a 855 zm. mezi 888 a 891 | Svatá Ludmila nar. cca 860 zm. 15. září 921 | ? | ? | ||||||||||
| Vratislav I. nar. 888 zm. 13. února 921 | Drahomíra ze Stodor? zm. po 935 | ||||||||||||
| Václav I. nar. asi 907 zm. zřejmě 28. září 935 |
Obrázky, zvuky či videa k tématusvatý Václav na Wikimedia Commons
Encyklopedické hesloVáclav vOttově slovníku naučném ve WikizdrojíchAutorSvatý Václav ve Wikizdrojích| Předchůdce: Vratislav I. | | Český kníže Václav I. 925 – asi935 | | Nástupce: Boleslav I. |
| Čeští panovníci | |||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Mytičtí panovníci (do 9. století) |
| ||||||
| Přemyslovci (9. století–1306) | Bořivoj I.(872?–883?) •Strojmír(883?–885?) • Bořivoj I.(875?–889) •Spytihněv I.(894–915) •Vratislav I.(915–921) •svatý Václav(921–935) •Boleslav I.(935–972) •Boleslav II.(972–999) •Boleslav III.(999–1002) •Boleslav Chrabrý¹(1003–1004) •Vladivoj? •Jaromír(1004–1012) •Oldřich(1012–1033) • Jaromír(1033–1034) •Břetislav I.(1034–1055) •Spytihněv II.(1055–1061) •Vratislav II.(1061–1092) •Konrád I. Brněnský(1092) •Břetislav II.(1092–1100) •Bořivoj II.(1100–1107) •Svatopluk Olomoucký(1107–1109) •Vladislav I.(1109–1117) • Bořivoj II.(1117–1120) • Vladislav I.(1120–1125) •Soběslav I.(1125–1140) •Vladislav II.(1140–1172) •Bedřich(1172–1173) •Soběslav II.(1173–1178) • Bedřich(1178–1189) •Konrád II. Ota(1189–1191) •Václav II.(1191–1192) •Přemysl Otakar I.(1192–1193) •Jindřich Břetislav(1193–1197) •Vladislav Jindřich(1197) •Přemysl Otakar I.(1198–1230) •Václav I.(1230–1253) •Přemysl Otakar II.(1253–1278) •Václav II.(1278–1305) •Václav III.(1305–1306) | ||||||
| Nedynastičtí (1306–1310) | Jindřich Korutanský(1306) •Rudolf Habsburský(1306–1307) • Jindřich Korutanský(1307–1310) | ||||||
| Lucemburkové (1310–1437) | Jan Lucemburský(1310–1346) •Karel IV.(1346–1378) •Václav IV.(1378–1419) •Zikmund Lucemburský(1419–1437) | ||||||
| Habsburkové (1437–1457) | Albrecht II. Habsburský(1438–1439) •interregnum(1439–1453) •Ladislav Pohrobek(1453–1457) | ||||||
| Nedynastičtí (1457–1471) | Jiří z Poděbrad(1458–1471) •Matyáš Korvín²(1469–1490) | ||||||
| Jagellonci (1471–1526) | Vladislav Jagellonský(1471–1516) •Ludvík Jagellonský(1516–1526) | ||||||
| Habsburkové (1526–1780) | Ferdinand I. Habsburský(1526–1564) •Maxmilián II. Habsburský(1564–1576) •Rudolf II.(1576–1611) •Matyáš Habsburský(1611–1619) •Ferdinand II. Habsburský(1619–1637) •Fridrich Falcký³(1619–1620) •Ferdinand III. Habsburský(1637–1657) •Ferdinand IV. Habsburský •Leopold I.(1657–1705) •Josef I. Habsburský(1705–1711) •Karel VI.(1711–1740) •Marie Terezie(1740–1780) •Karel VII. Bavorský³(1741–1743) | ||||||
| Habsburko-Lotrinkové (1780–1918) | Josef II.(1780–1790) •Leopold II.(1790–1792) •František I. Rakouský(1792–1835) •Ferdinand I. Dobrotivý(1835–1848) •František Josef I.(1848–1916) •Karel I.(1916–1918) | ||||||
| ¹Piastovec, ²vládcevedlejších zemí Koruny české, ³vzdorokrál z roduWittelsbachů | |||||||
