Svatá říše římská Sacrum Romanum Imperium Heiliges Römisches Reich Sacrum Imperium Romanum Nationis Germanicæ Heiliges Römisches Reich Deutscher Nation
Svatá říše římská (latinskySacrum Imperium Romanum,německyHeiliges Römisches Reich), do roku1157Říše římská (Romanum imperium), byla mnohonárodnostnímstátem a později velmi volným svazkem mnoha politických útvarů, který se rozkládal vestřední Evropě v letech962–1806. Říše se zprvu skládala ze tří velkých království (tzv.tria regna)německého,italského (od roku951),arelatského (od roku1032), dále německých kmenových knížectví,českého knížectví a dalších stovek menšíchknížectví,vévodství,hrabství,knížecích biskupství,svobodných říšských měst a jiných oblastí. Od15. století se začal užívat rozšířený názevSvatá říše římská národa německého (latinskySacrum Romanum Imperium Nationis Germanicæ,německyHeiliges Römisches Reich Deutscher Nation), či jenřímskoněmecká říše[3], ale spíše jen v částech říše s německým obyvatelstvem.
Až do roku1157 se říše označovala jen jako Říše římská, resp. římská říše. Přídomek „svatá“ byl přidán toho roku císařemFridrichem Barbarossou, který chtěl změnou názvu demonstrovat svrchovanost Říše nad územímItálie včetněPapežského státu. Názvu Svatá říše římská se začalo široce užívat až ve13. století. Do té doby existovaly ještě jiné pojmy jako napříkladimperium christianum (křesťanská říše),universum regnum a stále takéRomanum imperium, tj. římská říše.
Teprve na říšském sněmu konaném v roce1512 vKolíně nad Rýnem bylo rozhodnuto o názvu Svatá říše římská národa německého. Tento název se ale začal objevovat v písemnostech již dříve, první zmínka se dochovala z roku1474. Takto byla říše nazývána beze změny až do konce18. století.
V kratší podoběImperium Romanum, římská říše, byl tento název užíván již v dobách Karla Velikého, ale teprve od vlády východofranského krále Oty I. (936–973) lze hovořit o vzniku státního celku, který se s tímto názvem kontinuálně identifikoval. To, že se tak stalo právě ve východní části bývalé franské říše, souviselo především mimořádnou slabostí západofranské / francouzské monarchie v ranémstředověku. Oproti tomu východní část bývalé Franské říše disponovala silnou vládou Oty I. a jeho nástupců. Navíc Ota I. zahájil dlouho nepřerušenou tradicicísařských korunovací vŘímě. Již od panováníKonráda II. zesálské dynastie, konkrétně od roku1034, se proto názevImperiumRomanum stal oficiálním pojmenováním někdejší východofranské monarchie. Přívlasteksacrum, doložený až v listináchFridricha I. Barbarossy (1152–1190), měl zdůraznit sakrální povahu středověké říše, zejména ve vztahu kcírkvi.
Císařský dvouhlavý orel se znaky jednotlivých států říše, ilustraceHanse Burgkmaira st. z roku1510
Od roku1512 se užíval rozšířený název „Svatá říše římská národa německého“ (Imperium Romanum Sacrum Nationis Germanicæ,Heiliges Römisches Reich Deutscher Nation), avšak pouze pro části říše s německým obyvatelstvem. Teprve od17. století sílily tendence chápat název Svatá říše římská národa německého jako označení celého teritoria říše, včetně např.Itálie čiBurgundska. Formálně říše zanikla 6. srpna1806, kdy se HabsburkFrantišek II. po vojenské porážceNapoleonem vbitvě u Slavkova (vizPrešpurský mír) vzdal titulu římského císaře a místo něj začal na prvním místě užívat titulu císaře rakouského, jejž přijal již roku1804. O formálnosti lze hovořit proto, že odvestfálského míru (1648) byla Svatá říše římská pouze volným seskupením samostatných států (císař bezprostředně ovládal už jen své vlastní rodové državy).
V německé literatuře se místo názvu Svatá říše římská často používá zjednodušeného označení Německá říše, popř. Římsko-německá říše (někdy i Stará říše v protikladu k moderní Německé říši vytvořené v19. století).Sacrum Imperium Romanum mělo nicméně po celý středověk univerzalistické, nadnárodní aspirace a tak bylo i chápáno „v cizině“ (jakkoli tam jeho nároky ne vždy uznávali). Nebylo ani státem čistě německým, protože vedle Němců v něm žili iFrancouzi,Italové,Nizozemci,Dáni,Češi,Moravané,Slovinci čiLužičtí Srbové. Přesto je převažující německý charakter říše nepopiratelný, už jen vzhledem k tomu, že králové a císaři se až na naprosté výjimky rekrutovali z řad německých knížecích rodů. Vdějinách Německa však sehrává institut Svaté říše římské dvojznačnou úlohu. Na jedné straně přinášel císařský titul prestiž a moc, na druhé pro jeho držitele značil velké zahraničně-politické zatížení a nemožnost věnovat se dostatečně místním, "německým", otázkám. A protože do říšské politiky zasahoval papež, který neměl zájem na vytvoření silného a dědičného císařství, zpozdil celý institut Svaté říše formování centrální státní moci v Německu a dokonce i formování moderního německého národa.[3]
České knížectví se stalo součástí Svaté říše římské začátkem 11. století.Zlatá bula sicilská roku1212 potvrdila PřemyslovciPřemyslu Otakarovi I. dědičnou královskou hodnost a další privilegiaČeského království. Český panovník měl být napříště osvobozen od všech povinností vůči Svaté říši římské, až na účast na říšských sněmech.Karel IV. byl první český král, který se stal římským císařem (1355), poté i vládcem všech království Svaté říše římské. Také je autoremZlaté buly, která potvrzovala výjimečné a nezávislé postaveníČeské koruny v rámci říše. V čele říše stál i Karlův synVáclav IV. a jeho bratranecmarkrabě moravskýJošt (oba jen římskými králi, nekorunováni na císaře).[8] Císařský titul mělZikmund Lucemburský a poté řadaHabsburků na českém trůně.
Roku1073 byl zvolenpapežemŘehoř VII. (1073–1085). Byl to ctižádostivý muž, který byl odhodlán získat pro církev výsadní postavení a podřídit její moci i moc světskou. Požadoval, aby jmenováníopatů abiskupů bylo záležitostí pouze církve, tedy papeže. Velké války mezi císařem a papežem o jmenování říšských církevních hodnostářů vešly do dějin jakoboje o investituru.[9][10] Byly ukončeny až roku1122wormským konkordátem, dohodou mezi papežemKalixtem II. a císařemJindřichem V.[11] Znamenalo to dočasné vítězství církve, neboť vliv císaře na jmenování opatů a biskupů byl značně omezen.
Severní část Itálie byla odverdunského dělení součástíStředofranské říše. Pokusy o vytvoření úřední moci zde byly oslabovány stálými boji šlechticů, které vedly k feudální roztříštěnosti. Ve střední Itálii zaujímal významné postavenípapežský stát. Za vládyOtonů se dostala severní Itálie do závislosti na Svaté říši římské, zůstávala ale i nadále rozdrobena na samostatné politické útvary, feudální panství, biskupství, města. Závislost na císaři byla pouze formální. Snaha posílit v Itálii císařskou moc je spojena především se jménemFridricha I. Barbarossy z roduŠtaufů. Podnikl pět válečných tažení zaAlpy a s pomocí českého knížete a poté i králeVladislava II. dobylMilán. Itálie se tak rozdělila na dva tábory: na příznivce římsko-německého krále (ghibellini) a na příznivce papeže (guelfové).[12] Císař byl nakonec poražen vbitvě u Legnana roku 1176.[13]
↑KINDLOVÁ, Veronika. Karlu Augustovi, císaři Římanů, život a vítězství!.Sever [online]. Český rozhlas, 2020-12-05 [cit. 2025-02-02].Dostupné online.
↑ZAPLETALOVÁ, Jana. Z boží vůle král: Proč se stal Karel Veliký prvním otcem Evropy?.100+1 zahraniční zajímavost [online]. [cit. 2025-02-02].Dostupné online.
↑NETCHEV, Simeon. Otto the Great and the Holy Roman Empire c. 972.World History Encyclopedia [online]. [cit. 2025-02-02].Dostupné online. (anglicky)
↑ Otto the Great is crowned Emperor of the Romans.History Today [online]. [cit. 2025-02-02].Dostupné online.
↑PERINGEROVÁ, Gabriela. Jošt vládl ze Špilberku Moravě i říši římské.Brněnský deník. 2010-05-12.Dostupné online [cit. 2025-02-02].
↑HICKS, Sandy B. The Investiture Controversy of the Middle Ages, 1075-1122: Agreement and Disagreement Among Historians.Journal of Church and State. 1973, roč. 15, čís. 1, s. 5–20.Dostupné online [cit. 2025-02-02].ISSN0021-969X.
↑DE MESQUITA, Bruce Bueno. Popes, Kings, and Endogenous Institutions: The Concordat of Worms and the Origins of Sovereignty.International Studies Review. 2000-06-01, roč. 2, čís. 2, s. 93–118.Dostupné online [cit. 2025-02-02].ISSN1521-9488.doi:10.1111/1521-9488.00206.
↑ANASTASI, Luciano. Guelphs and Ghibellines: Medieval Feud.Medieval History [online]. 2023-11-04 [cit. 2025-02-02].Dostupné online.
↑KUČERA, Jan P. Bitva u Legnana.Reflex.cz [online]. 2002-02-07 [cit. 2025-02-02].Dostupné online.
DRŠKA, Václav. Das fränkische bellum civile – Entstehung der Reichstriade.Prague Papers on the History of International Relations. 2002, roč. 6, s. 5–40.Dostupné online [PDF].ISBN80-7308-042-7.
DRŠKA, Václav.Idea universalismu – osud Svaté říše římské?Historický obzor. Časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie, Praha: Aleš Skřivan ml., roč. 3/1992, č. 12, S. 338–346
EVANS, Robert John Weston; WILSON, Peter.The Holy Roman Empire, 1495-1806 : a European perspective. Leiden: Brill, 2012. 401 s.Dostupné online.ISBN978-90-04-20683-0.
HAAS, Julia.Die Reichstheorie in Pufendorfs „Severinus de Monzambano“: Monstrositätsthese und Reichsdebatte im Spiegel der politisch-juristischen Literatur von 1667 bis heute. Berlín: Duncker & Humblot, 2006.ISBN978-3-428-12315-5.
HERBERS, Klaus; NEUHAUS, Helmut.Das Heilige Römische Reich – Schauplätze einer tausendjährigen Geschichte (843–1806). Kolín nad Rýnem ; Výmar: Böhlau-Verlag, 2005. 343 s.ISBN3-412-23405-2.
KUBEŠ, Jiří.Trnitá cesta Leopolda I. za říšskou korunou (1657–1658). Volby a korunovace ve Svaté říši římské v raném novověku. České Budějovice: Veduta, 2009. 328 s.ISBN978-80-86829-43-2.
MÜLLER, Helmut; KRIEGER, Karl Friedrich; VOLLRATH, Hanna, a kol.Dějiny Německa. 2. dopl. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 609 s.ISBN80-7106-712-1.
RAPP, Francis.Svatá říše římská národa německého. Od Oty Velikého po Karla V. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2007. 316 s.ISBN978-80-7185-726-6.
RAAP, Christian:Zur rechtlichen Struktur des Heiligen Römischen Reiches. In: Horst Fischer, Ulrike Froissart, Wolff Heintschel von Heinegg, Christian Raap (Hrsg.):Krisensicherung und Humanitärer Schutz – Crisis Management and Humanitarian Protection: Festschrift für Dieter Fleck, Berliner Wissenschafts-Verlag, Berlin 2004. S. 477–487.ISBN3-8305-0568-X.
VOREL, Petr.Říšské sněmy a jejich vliv na vývoj zemí Koruny české v letech 1526-1618. Pardubice: Východočeské muzeum, 2005. 207 s.ISBN80-86046-74-5.
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
2.JPG)
-en.png)
